PRADÁVNÉ KOŘENY 1. Doznívá písnička 2. Loučení s létem

Ten člověk, kterého ráno a večer vidím v zrcadle mě nudí většinou si s ním nemám co říct a když mám tak je u toho ještě někdo jiný ten komu to říkám ale v té chvíli jen oslovuji trefnými slovy toho v zrcadle který fyzikálně naznačuje že se zrcadlově známe ale taky jen až do konce otevřených očí až je zavřu tak už toho co mě poslední dobou tak strašně nudí a nejméně dvakrát denně ho s kartáčkem v hubě vidím v zrcadle už ho prostě nikdy neuvidím neuvidím nebudu a po něm se mi bude nekonečně stýskat I/ DOZNÍVÁ PÍSNIČKA… ŽENA Slunce se o zemi září svou opírá jediným paprskem mocného žáru životu kouzelnou spletitost otvírá radostně po zimě zajiskří jaru hřejivost blízkosti, domova něžnost světlo tak vzdálené, vesmíru temnost Temnota okolo, do všech stran bez konce hrubectví noci a blankytnost rána vlny, co v moři se dávají do tance lasturu zvedají, v ní stojí žena hřejivost blízkosti, domova něžnost světlo tak vzdálené, vesmíru temnost Vpletená v krajině, v podmořských propastech drahokam slova a dotyky dlaně se smrtí spojená v pralesních porostech nad horou půvabné vzlétnutí saně hřejivost blízkosti, domova něžnost světlo tak vzdálené, vesmíru temnost O oblost kamenů tříští se vodopád mraky nad krajinou těhotné bouří rozkvetlým stromovím nad řekou září sad matka svým potomkům večeři vaří hřejivost blízkosti, domova něžnost světlo tak vzdálené, vesmíru temnost Žena svým tajemstvím myšlenky rozvrací prokletí nebes a žehnání pekla válečným polem muž životy utrácí skaliska pod sopkou do lávy změkla hřejivost blízkosti, domova něžnost světlo tak vzdálené, vesmíru temnost ČESKÉ MĚSÍCE Z ničeho, z nemožna nový stát postaven říjen a konec té strašlivé války na právu národů ošklivě postižen stavba je z haluzí, základ je mělký Březnové sněžení, německé armádě český a slovenský fašista mává Hitler je spokojen, ustlal si na Hradě schvaluje spuštění stanného práva A ptát se do dějin nedává smysl v chaosu, rozporech čehý a hůj nadávka a posměch tudy se nesl doznívá písnička Kde domov můj Květen a otázka, kdo nám dá svobodu Sudety hanbou a vraždou se prázdní hrdinství po válce nemáme ve skladu a rudá nákaza už zemi przní Únor a vítězství té třídy dělnické lágry a vězení, justižní vraždy víra, že na konci je štěstí všelidské se Svazem sovětským pořád a navždy A ptát se do dějin nedává smysl v chaosu, rozporech čehý a hůj nadávka a posměch tudy se nesl doznívá písnička Kde domov můj Srpen, co přijel si do Prahy na tanku křehounkou naději i hrdost zlomil všechno je lhostejné, pivo a topinku Palach se zapálil, národ se zabil Mrazivý listopad, nadšení svobody disident na Hrad a bezbřehá radost jenomže chamtivost vešla do pohody lidová zbabělost, komančů drzost A ptát se do dějin nedává smysl v chaosu, rozporech čehý a hůj nadávka a posměch tudy se nesl doznívá písnička Kde domov můj A co teď s Evropou, to Češi nevědí z Hradu jim náfuka počasí káže a tak na silnicích troufale závodí měsíc je lhostejný a čas se maže A ptát se do dějin nedává smysl v chaosu, rozporech čehý a hůj nadávka a posměch tudy se nesl doznívá písnička Kde domov můj JEDEN DEN LÁSKY Voda si plyne hlučně i tiše vzhůru i dolů, jasně i temně Hladiny oblost podmořské říše vesmírem kreslí kulatost země A člověk jiskry na nebi vidí noc svojí krásou člověka šidí Luna mi svítí z prostoru prázdna mluví o lásce, o blízké ženě Úplňkem ze mne udělá blázna a struna zpívá do koňské žíně Kytara drnčí, do ohně hraje a Adam teskní před bránou ráje Nad loukou kopec, nad kopcem mraky nad mraky slunce, sluníčko žití V potoku kámen ukrývá raky voda se čeří a pěnou svítí Láska svým dechem spaluje duši duše má tělo v koženém koši A tělo volnost pohlaví dává co ruce hladí, to oči pijí Pod sluncem nazí, pozemská sláva prostor bez času minuty krájí Ochota těla, barevnost očí nádhera stisku po těle skočí Dotyky dlaní, vzpomínky na rtech rozťatá brána, před bránou beran Příroda cudná v zelených šatech výbušný atom, stříbrný uran Barevně plynou mé dny ke smrti jeden den lásky dá smysl žití MODERNÍ DOBA Hlupácká sprostota moderní doby penězma chlubí se, kýčem se zdobí láme se do střepů malého světa prázdný je život i jeho cesta život se motá jen v bludišti týdnů smysl se vytrácí jeden den po dnu Vše co je na prodej, to oko vidí za tíhu duše, za krásu se stydí reklama je jako moudrosti kniha reklama na štěstí nebo na Boha malost a přízemnost okolo světa žaludkem myšlenky do sebe motá Zábava pouze na povrchu kůže zabíjí ženy a morduje muže politik na mysli loupež má pouze prázdnota užitku, bohatství nouze finanční trhy a divadlo práva koupený neúspěch, placená sláva Skandál a pověsti na místo pravdy kdo propad pomluvě, propadl navždy jen když si zaplatí, může se vrátit vracet se přes bulvár, nahý se fotit jenže i nahota je jenom maska večer se nafoukla, ráno už praská Praská vše včerejší v povrchu dneška hloubka se nenajde, kde není výška paměť je v potratu, mrtvoly rodí včerejšek nebyl a zítřek tě zradí Ovčáci médií ovečky ženou vše co se nemění nazývaj změnou Změnou a vývojem, co chodí v kruhu návyk je otroctví lidského druhu z hlíny a do hlíny život jde v kole probuď se, vystup z té potupné role život je okamžik, nad řekou pára úroda sklidí se, pole se orá OBRÁZEK Ráno ti zasvítí sluníčko na čelo aby jsi věděla, že na tě myslím ještě si do rosy paprsky zmáčelo že si tvůj obrázek na papír kreslím A na tom obrázku svítíš jak sklíčko na malé krabičce rudě jak krev a když pak tajně jí otevřu víčko vyběhne žirafa a za ní lev Potom tě sluníčko polechtá za krkem vlasy ti prohrábne, když vyjdeš ven vítr vlas rozhodí průhledným mávátkem jak se to naučil od mořských pěn A na tom obrázku jseš celá nahá na louce u lesa, kde tichý stín jemně ti po těle se světlem sahá odkrývá obličej, přikrývá klín V poledne sluníčko na tebe nevidí utíkáš do sklepa pro láhev vína a než se talíř po obědě odklidí máš červeň na tváři, jseš celá jiná A na tom obrázku v červených kruzích tečkuji modrou a okolo žluť a pak se rozběhnu v odvážných tazích jako bych na vodu vyléval rtuť Potom se sluníčko dívá, jak utíkáš do schodů, které až na vršek běží obličej cudně si do šátku zakrýváš ve věži nahoře kytice leží A na tom obrázku věž nemá střechu na nebi spirálou krouží si pták dole pak prostor a zelenou plochu rozmáznu prstem a nechám už tak Večer ti sluníčko obličej opálí žirafa nad domy s piánem letí Salvador Dalí se rozhlíží do dáli trumpeta podzimu sfoukává listí A na tom obrázku dům nemá stěny sloni to vidí, jak hluboce spíš záda máš z mramoru, nos celý slaný vzducholoď vznáší se, nese tě výš ŠIKMÁ PLOCHA V prázdných barvách světa kolem chybí mi tvé bílé tělo které by jak prapor vlálo že se vzdalo a ne bojem ale právě taktem ticha svobodou a láskou dýchá V tichu těla trubka hraje tělo v těle nátisk míchá vprostřed kyčlí šikmá plocha nad žebro do kopců ráje kde luna v podobě prsa vychází z dívčího masa Krev své mapy žilou čmárá do jemnosti každé buňky pihou dělá v kůži kaňky podle plánu všehomíra které hvězdy do tmy hází semena do ženy sází Tělo v sobě hledá kudy vede cesta přes val smrti v rozkroku se věže bortí hlavou napřed z první vody život oponu si zvedne dítě s křikem padá do dne Člověk život do dnů krájí v pražcích času kolej hledá do propasti bez dna padá aby potom v lásce, v boji na okamžik prožil věčnost hledal slovo, našel radost MUZEUM Tam kde člověk pravdu kouří v muzeích, kde tabák času proschnul jemně ze všech běsů co jimi dějiny hoří a pak jako řeka v moři splynou s hloubkou, s velikostí v příběh sestavených kostí Kostí, které v mocném těle kralovaly mysli lidí ženám, které život plodí mraky, řeky, hory, pole opustily nenadále smrt jim vzala šlachy chůze do červivé žití fáze Náušnice zbyly, meče nádoby na jídlo, pití vlhko dřevo rakve kroutí temnota do hlíny teče zapomnění táhne vkleče do ticha a prázdna tvaru nenasytná břicha zmaru V lesku vitrín, stesku duše v obrazech nasátých v plátně oko důstojně a vzletně přehlíží jak Noe v Arše co se dá přirovnat k mouše a co život přemosťuje pevné mříže smyslu kuje Umění, ta stopa ticha barvou, tvarem z boží vůle v neporazitelné síle v harmonii prádlo máchá lehká kresba, těžká socha nevysychá nikdy na kost usmívá se v nesmrtelnost TĚLO Náhoda, záměr, těžko říci kdo řídí naše osudy jestli mi geny sfouknou svíci nebo od mojí svobody odskočí život v existenci peníze v bance, maso v hrnci Tělo mi slouží ve svém čase z dětství odchází do stáří nad hrobem skřehle znovu ptá se zda se mi ještě podaří i bez něj život v duši vložit znovu ten zázrak žití prožít V rozpacích tápu nejistotou jak chápat tělo, život v něm netrápit duši jeho ztrátou když tyran vládne nad krajem důstojnost duše tělem hájit své tělo v boji nechat zabít Není nic křehčí, než je tělo nelze se na něj spolehnout i kdyby pěkné, zdravé bylo snadné je ti ho odejmout hodí ho smrti bez tvé vůle mikrobi nebo z děla koule Tělo, ten dům, ve kterém bydlím jediný domov, který mám za jeho blaho se teď modlím na noc ho spánkem zamykám myji ho, češu, používám nejsem to já, přesto s ním splývám Tělo nás vzalo do svých rukou tělo se s tělem spojuje úzkostí bolí, hřeje láskou tělo se tělem vzrušuje možná je právě tato schránka z věčnosti do věčnosti branka ODLESKY LUNY Na louce v létě zvadlá tráva o rose zpívá něžná slova v soumraku rosa přichází aby pak jiskrou hvězdy žila údolí vůní zavlažila k rybníku vlezla po hrázi Ryby hladinu otvírají odlesky luny posílají po stříbře vlny ke břehu neslyšným letem vzbouzí sova tušení noční, němá slova souhvězdí křešou oblohu A člověk v tichu srdce věří právě teď klíček božích dveří tajemství bytí otvírá a prostor v nebi, jenž bez konců v bezčasí plném žhavých tanců nás k sobě s láskou přibírá A že ta noc, co za dnem chodí to, co den uspal, zase vzbudí vírou po duši maluje příroda šeptá vzácnou báseň ze které člověk tvoří píseň s posvátným jménem Naděje Krásné, smrtelné lidské věci přikryté vláhou letní nocí smutek do duše nahání o radosti však anděl mluví ve stínech lesů život slaví uspí ho teprv svítání ROZPITÉ BARVY Když slova končí příběh mluvy A ticho hledá obrazy Když ranní světlo tělo splaví A já tě vidím přes slzy V rozpitých barvách tvého klína Jsi pořád stejná, přesto jiná Že pod kůží to zamrazí Do modrých lazur barev rána Vplétá se hudba svítání Znám tě, přesto zas nepoznána Tu ležíš jako na dlani Z rozpitých barev tvého těla Se vlna štěstí ke mně hnula Co duši tiše rozezní Louka teď z každé kapky rosy Pod oknem brousí drahokam A slunce špičky stromů kosí A já si rychle přivykám V rozpitých barvách vidět tebe A za tebou už jenom nebe Do kterého teď pronikám Oblouky nohou, křivky ruky Dlaněmi něžně hlazeny Jako by v těle pluly mraky V prsou vzdušně zaobleny Rozpité barvy řas a očí Ve kterých se ti radost zračí Že brány nejsou zavřeny V tichu, kde slovo nemá místo V místě, kde tělo promlouvá V blaženosti kdy z duše čisto Do všech smyslů se přelévá V rozpité barvě obraz mizí Vrací se z hloubek, ne však cizí Dávné poselství předává HROZNOVÉ VÍNO V krajině jemně zvlněné se řeka s lesy o stín dělí a skála v dálce kopec bělí pod kterou prapor žlutých polí nabídl ránem zrosené louky s ovečkou neztracenou která se právě stala ženou pod kůží hudbou zvlhčené se žíly barví touto změnou Vidím tvé tělo v bělosti která se v šedých stínech skrývá kde barvami jsou jenom slova která po tónech duše zpívá na šesti strunách radosti a tvoje boky tvary svými s vlnou kytary spojenými v svojí úrodné plnosti s koleny pevně přimknutými Vidím tvé tělo v záklonu a přece v tichém spočinutí jak v jemném vánku plachty vzdutí když teplým proudem ptáci plachtí bez svalového pohonu jak hrozny zralé v stříbře mísy teď odkryly tvé černé vlasy oblosti z polí melounů co rozvírají dveře krásy Tady nás ticho zastaví cesta však mlčky vede sama do blízka, přesto do neznáma pohupuje a pluje s náma přes propasti most postaví do tvaru těl, co pohled pase v ošklivosti a také v kráse kdy paměť prázdnem roztaví a probudí ji v jiném čase V sochách hledáme zrcadlo toho, co žijem jenom v těle naléhavě a v mocné síle v zubech držíme krátké chvíle a nemáme k nim pojidlo tvaru těla, co nelze čísti když v sobě jiné tělo hostí jak by z věčnosti vypadlo do obrazu masa a kostí DOTYK LÁSKY Tam v horách, říčka, louka, stromy A blízkost hvězd, ta odvěká Pod sluníčkem jsme byli sami Jak na počátcích člověka Nazí a čistí v jasném vzduchu Klidní a otevřeni vzruchu Když láska se tě dotýká V zářivém proudu bystré vody V pěně za každým kamenem Cítil jsem, že jsi se mnou tady Bylas tropickým ostrovem Na kterém denně ztroskotaný Odplaven do zátoky ženy Byl za svítání zachráněn Ve knize těla, v jejím tisku Do vzácné kůže vázané V pohybu, slovech, dlaně stisku Po křivce boků zapsané Hieroglyfy muže ženy V úbočích pánve ponořeny A v mracích zas vyplavené Květina v tichu lístky barví Do bohatství je rozkládá Nebeskou vůní měkkost slaví A sladkost v sobě ukládá Aby létající lačně pili A omámeni oplodnili Život, který se zakládá V čistotě hor a chladných nocí Závratný pohled údolím Večer se v modré mlze ztrácí A já tě znovu nacházím Tam kde se sešli všichni bozi A leží tady s námi nazí A s nimi tě dnes políbím MOŘE V moři tvé ruce tichým stiskem Do tvaru růže vykvetly Mušli taženou žlutým pískem Na jemnou škvíru rozeply Tajemství noci, jasná perla Stříbrně vzácné oko orla Do těla radost vymodlí Na konci nebe slunce padá Do propasti až za mořem Kde život kořen v dávnu hledá Přikrytý božským závojem Běl tvého těla slova píše Nad mořem opar čte je tiše Elektrizujícím výbojem Spletená těla v pěně vlny Dotyky vláčně brzděné V údivu sladkém jazyk slaný Oko dojetím zmokřené Láska svým chtíčem tělo pruží Proniká, přijímá, v tichu krouží Na západ stisku zamčené Bez konce věku, hloubky, plochy Moře dvě těla objímá V mramoru bílé řecké sochy Krásou nahoty rozjímá Bez názvu, jména, chvíle žitá V holosti bytí naze svatá Plodnosti pramen přijímá Výbuchem v těle, v buňkách bouři V krvi plaveném poselství V rozkvetlé druhé ženské tváři Co má vždy pravost panenství Chvíle vzbuzená z ticha věčna Nenasytná a stále lačná Rozbíjí zámek tajemství NA MOŘSKÉM BŘEHU Prastaré moře v tichu věčna Pod mocnou klenbou jasných hvězd Kdy noc jen mlčení je lačná A duch se vrací ze svých cest Teď vidí nás na mořském břehu Radost mou a tvoji něhu Vzdáleni světu, hluku měst Do horké noci vánek dýchá A moře klesá odlivem A vlny se do mezer ticha Ženou na koni pěnivém Zřetelně cítím tvoji krásu Ve hvězdném jen tušeném jasu Na tomhle místě dalekém Na mořském břehu, tam kde palmy Do dětských snů nám šuměly Obrovské ryby, líté šelmy Z obrázků knížek hleděly Teď sedíme, neschopni slova Že tahle noc a její sláva Se s námi o vše rozdělí Na mořském břehu nahá těla Jak dary bohem seslané Jako by s námi kamsi plula Kde do paměti smazané se ukládají všechny chvíle Jak do hlíny jarního pole květinou pak rozvoněné Později v kopcích, zpátky doma Kostelík v dálce zazvoní Ucítím hlínu pod nohama Pod lesem louka zavoní Vrátí se vše, co teď je s námi Tropická noc zde pod hvězdami V duši svou píseň rozezní PO TĚLE TI STÁLE SAHÁM Po těle ti stále sahám Nenasytně v lásce naší Která ploty ohrad ruší Vstřícná ke všem našim touhám Dotyk, každé pohlazení Barevnými tóny zvoní Mezi břehy potápím se Polykám tvé andělíčky V rozblikaném světle svíčky Co jak hvězda světlem třese V pokladech tvých mezi břehy Plných chtění, plných něhy Ústy, prsty, kůží těla Tělo tvé si přivlastňuji Pronikám a pohybuji Do hloubek, kde vášeň pila Ze studny až u pramene Úrodností otevřené Bouře vášní smysly váže V ňadrech se ti zaobluje A na poplach v bocích bije Stvořitele se teď táže Co všechno do lůna vložil Aby tvorbu znovu prožil Aby v sobě muž a žena Navždy nesli písmo svaté Natisknuté chvíli po té Kdy Bůh procit v prázdnu temna Hlubokou blaženost prožil A pak svět a život stvořil STARÉ STROMY Den pod mrakem, den zasmušilý a přitom horkem láme skály v krajině, kterou od dětství žiji a neznám, stejně sebe vidím jak temné poselství co posílá mi denně nebe abych se poznal před zrcadlem že člověk, co je přede mnou je ten, co přišel věčnou tmou ve stopě po andělu padlém A všechny údy, všechny roky a všechny co jsem ušel kroky jsou knihou stále nečtenou co v knihovně své duše chovám po všechna léta zavřenou a kterou v smrti zase schovám ty ale voláš: řekni přece naše cesty se proťaly a naše těla objaly kolik teď dáváš naší lásce? Pod nebem znovu probuzený v zrcadle vidím tělo ženy tam kde byl dřív můj obličej a další kniha nepřečtena mi říká: stránky obracej je na nich všude tato žena co Bůh tam v ráji hříchem stvořil půvab jí dal a posedlost těla, co nikdy nemá dost ďáblovou rukou do ní vložil A nebaví ho cesta tvoje na které sbíráš perly svoje které do slůvek ukládáš a pak je zpíváš do samoty kde v šeru přes rým klopýtáš a hledáš nečitelné noty když zlatý kočár dveře míjí a v něm ve tvaru orchideje láska panny žhavě hřeje přepadni kočár a unes ji Přece ten obraz nahé ženy v muži jak drak je probuzený a smysl žití rozžíhá a smrti v míru podá ruce v kulatostech, co obíhá jak planeta to svoje slunce v zákonech vyšších, než jsou domy radost se sladce usmívá a tělem jasně zaznívá co vyprávějí staré stromy SVĚTLO Světlo jak proniká listy a větvemi Nechává nad sebou prostory prázdna Zbarví se kobercem života na zemi Ztemnělé bezčasím zasvítí ze dna Světlo se nárazem o zemi zlomí Porodí zvířata, vyklíčí stromy Světlo jsou příběhy dálek bez rozumu Vesmír se paprskem světelným hledá Jiskry se vysypou z komína na slámu Vzdálenost bez konce přes moře padá Odlétá na křídlech světelných roků Velikost nachází až v lidském oku Temno je kolem nás, světlo v něm nevidíš Propasti beze dna v kořenech noci V temnotě jiskřičku vědomí necítíš Paprsek letí a v ničem se ztrácí Jiskřička vědomí v člověku zvadlá Ožívá úsvitem, příslibem světla Světlo je okamžik, křapnutí záblesku Měřítko mizení v překotné smrti Trumpeta anděla v osudném nátisku Zatroubí tichem a v tichu se hroutí Temnota počátku, temnota prázdna Temnotu temnotou v temnotě pozná Země je nicotným partnerem vesmíru Z černoty prostoru světlo si saje Rybami pod vodou šitými na míru Úžasem v množení ze světla žije Pravda je temnota, světlo je zázrak Naděje horká je, chladný je soumrak Světlo svým nárazem o zemi umírá Do buněk usíná, zapadá v hlíně Životu do barev cestu dál otvírá Obrazy maluje, rozsévá vůně Smrt světla na zemi duhou se barví Probouzí život do zelené slávy II/ LOUČENÍ S LÉTEM Stáří ach není to mrtvolné ticho které tě na máry bezmoci skládá kulí si před sebou obrovské břicho plány na rozkoš stále si spřádá Chce ještě užít si po krátkém mládí konečně vyplnit odklady barev práce a šedivost z minula studí hodit si vajíčko na dívčí pánev Dohnat ten omyl, že času je dosti sladkosti usnutí v stereotypu bezmoci rozdrtit stehenní kosti vzrušení otevřít stříbrnou pípu Natáhnout ruku po mizejícím talíři na kterém život si požitky vařil se srpem v ruce si sklízením zahýří za roky které jsi hořkostí zmařil Bránu si otevřít zlatýma klíčema co vede do temna na konci vzruchů uzounkým průchodem tam mezi stehnama rozvázat škrtící provazy strachů Vytáhnout tajené ze studny předsudků na světle obnažit nejasný obraz vysmát se konečně řetězu následků natáhnout k prasknutí kotevní provaz Rozbít to svědomí, co k zemi stahuje bublinou vznésti se k daleké hvězdě vínem si přiťuknout, co všechno spojuje ulomit pedál na zlaté brzdě Zastavit přívaly drátěných výčitek ovoce tajnosti osudu trhat v zahradě radosti postavit příbytek do bouře bleskem se střemhlavě vrhat * * * Tenounký koberec života leží na zemi šlupička pod širým nebem topí se ve vodě, v slunci se smaží člověk to nazývá svým rodným krajem pradávnost věků má jméno krajina život si krajinou do dávna vzpomíná Člověk, ta poslední vteřina cesty krásná a úspěšná v ničení všeho vpřed jde, že za sebou zapálí mosty nic mu tu nepatří, všechno je jeho jen drobná grafika na stěně umění promlouvá tesknotou z lidského svědomí Krátká je pohádka lidského bytí marnost je obsah dvounohého díla krutost a pýcha nám na cestu svítí vroucnost ze ztracených hřbitovů sálá stopu po které se budoucnost ohlédne nechá jen plamen, který všechno sežehne Nejhlubší moudrosti zpívané větru zániku upsaná sochařská krása věčnost jen slovíčko šeptané ve snu nemocná tupostí člověčí masa zastav a zabrzdi buněčná bytosti poslouchej ticho a oddej se radosti Od slepců nauč se krajinu vidět od hluchých uč se slyšet její hudbu ryby tě naučí jak nebem letět němí ti ukážou jazyka setbu až slunce na jihu ledovce zapálí čistota bělosti černotu pochválí Na všechny strany se jmenuje prostor pečetěn propastí vypitou do dna v posledním otvoru je další otvor chceš kotvu vytáhnout, není tam žádná letem se vzdálenost nehybně zastaví nic z toho nevejde do tvojí představy Nic se tam nevejde, představa prázdná chápání nemá se už čeho chytit pod rozum lehla si rovnice snadná co nejde dopředu, nedá se vrátit spirála točí se, do přímky rovná se čtvercem se kulatí, myšlení vzdává se * * * Vyžilé omítky města na dvorech temný stín holičství zlacená vesta zmrzlina zhasnutých kin pokaždé dostatek zboží kde žebrák kosti si složí Prorostlé kořeny věků do slohů starých zdí čtvrti ztroskotaných vraků čtvrti pokořených ctí ulicí davy se rojí útočí, přesto se bojí Vyžilé omítky města ve dvorech horký stín ulice z bludiště cesta klínem vyražený klín hradbami nucená rovnost myšlenkám dlážděná volnost Stěstnanost neznámých lidí závislost ruletních her šelesty ze spaní budí po pádu holubích per zbloudilost člověčí rasy míchání do nové krásy * * * Loučení s krajinou, loučení s létem ztrácí se v zeleni člověčí stopa jaro si barvilo své tělo květem léto si počasím v úrodě dupá podzim se ohání plodem a smrtí zima se zabalí v medvědí srsti Zas další zářez vryt do pažby roků stromy si sedly do dalšího kruhu žádný čas nepoznáš na řece toku nenajdeš v míjení pražádnou vzpruhu sluníčko ztrácí se, přibývá noci čas prsty protéká a sedíš v kleci Únava vestoje, únava vleže léta ti po zádech do hlavy lezou pod nohou prázdnota, padáš do strže bdění se lekáš a vzbouzíš se hrůzou není nic napravo, není nic vlevo nekdo mi uříznul básnické střevo * * * Krajina do kopců utíká za spásou voda ji životem do moře plaví hvězdy svým mlčením noci se napasou měsíc je na chvíli temnoty zbaví a člověk zaskočen krásou a míjením v klubíčku se smrtí železným spojením Jediný domov je svobodná krajina do které pradávná paměť nás vrací ve slunci západu do noci zhasíná ráno ji křikem svým probudí ptáci na tenkém povrchu z bezčasí složena v přítomný okamžik hluboce zasněna Krajina nenese mě ve své paměti já ji však obrazem v paměti nesu aniž mě zahlédla, zpět se v ni vpíjeti nechá mě naslouchat jejímu hlasu potokem v pohoří tesá si údolí voda si vyhladí do skály mozoly * * * Mokro a větrno sedlá si krajinu déšť jak kůň splašeně po kopcích letí ráno jen mlhavě vzbouzí se ze stínu vítr si lámáním větví čas krátí Pod nohou bláto je do kosti studí světlo se nejasným viděním nudí Vlhkostí choulí se do země kameny mraky si vláčejí břicha přes křoví hladově sbírají sílu svou prameny malátnost zvířete závětří loví struhadlo pršení kaluže drobí skleněná šedivost krajinu zdobí * * * Kamenná zeď padá zpátky do krajiny přes dávná pole se křoviny plazí bojovým křikem muž skrýval své slabiny než ho čas ze trůnu do hrobu srazí tušení dějin a jistota pádu blahobyt chvíle a na věčnost hladu Není to dávno, co člověk se objevil veškerou dávnost však pro sebe pojal objevil vývoj a tím si ho podrobil férovost zrušil, když tětivu napjal buduje míjení, pradávnost ničí žene se dopředu, vzad se však točí * * * Poslední ochotný jazýček moře natáh se neškodně k písečné pláži z hlubin a z času zašplouchal staře hladí ti tělo a hýčká ti paži písek a slunce a vítr se točí moře tak ochotně nohy ti smočí Čistota prostoru, ochotná mírnost obzor se na plocho roztáčí kolem pod modrou oblohou neslyšíš věčnost kámen si vyběhl do moře molem pozdravy vzdálených, šedivých mraků u dna se medúza dotýká vraku Kolikrát písek byl v času svém kámen kolikrát voda obletěla zemi kolikrát kyslík se proměnil v plamen kolikrát slunce ustoupilo do tmy na kraji moře na vyhřáté pláži člověk se zapomněl, kůži si smaží Člověk zapomněl myslet na život velikost v duši své, planety malost že život v zázraku našel svůj původ a že je předurčen prožívat radost leží tu nehezká mrtvola v písku mátožno na duši, vypnuto v mozku Rozplizlé bytosti s vypouklým břichem mluvením předvádí propastnou tupost obličej pitvoří malátným duchem obličej bez tváře, v něm prázdná starost přemnožen, přehnojen člověk tu žije nad zemí rodí se, pod zemí hnije Na pláži do dálky nekončí těla strakatá barevnost a hukot moře na prahu vědomí úzkost mě volá tohle se nemůže zakončit dobře o pomoc žadoním, volám do nebe na všechny strany však vidím jen sebe * * * Po zimě ticho je, stromy jsou nahé ze smrti vzbouzí se šedivá hlína grafiky křovin jsou trhavě strohé po noci příroda je ještě líná Vzpomínka na život sluncem se budí nikdo jí nevěří, chladí a studí Tráva je ztracená, prohraná bitva o chůdy kulhání vzpíraj se stromy vítr je porcuje ostře jak břitva stojí tu bez cíle, marně a sami Vzpomínka na život sluncem se budí nikdo jí nevěří, chladí a studí Život byl odročen, mluví jen zánik žaloba viní ho, že těžce selhal svědci se shodují, že z bitvy unik že přijde jaro jen ze strachu vylhal Vzpomínka na život sluncem se budí nikdo jí nevěří, chladí a studí * * * Laskavě modře se konečnost promítá nebeské balení v prostoru prázdna jabloň svým kvetením o bělost klopýtá jaro chuť k životu vypíjí do dna na louce v barvách se bez studu topí semenem po větru krajinu kropí Neví teď o stáří, se vším zas začíná modlí se tělesně dravostí chtění vše co je zapnuté vášnivě rozpíná co dosud platilo, všechno se mění po větvích sype se lavina listí kopcem i dolinou cestu si klestí Bílá hůl zimy se na třísky rozbila slepec ji zahodil v zeleném proutí smrtka si lebku svou květinou zdobila zapadla do hlíny, vidím jen kvítí vítr se po vlažných závanech blíží cestu mi laskavým šeptáním kříží Kořeny do kmenů varovně vykřikly temno a úzkost je ze země děsí kmeny k nim do hlíny surově poklekly chtějí jim vyškubat ze kštice vlasy kořeny bolestně krvácí vláhou nemravné květy si špulí tvář nahou Na trůny větvoví stíny teď usedly listy jim nabídly zelený palác v zimě se větvovím do země propadly sníh si je poskládal stříbně na tác ze země šumivě zvedly se vzhůru povznesly korunu, objaly kůru Prastaře zas jarní posměšek mravnosti vypučel ve chvíli, musí to stihnout vše co má na těle vykoupat v radosti těhotný vzrušením budoucnost slehnout vydat se plodností polem i horem nádheru v úžasu rozhodit jarem * * * Bosýma nohama šlape si do rosy vrací se ze smrti pampeliška kosu si o kámen jiskrami nabrousí kámen se propadá v zelená lůžka bosýma nohama do rosy šlape kostlivcům čelistmi rozverně klape Zelená nahota hlínou se rozlila jaro si petrklíč u lesa pěstí modrá se o bílou červeně rozbila žlutá se roztrhla porodní slastí Morana sukničku o keř si strhla vmetla ji do ohně, za ní se vrhla Na kopcích ohně se s hvězdami spojují plamenem vzbouzíme prokletou horu jiskry a hvězdy se vzájemně zhášejí zeleným klíčením padáme vzhůru ohněm a medem zem z prokletí vstává démonu sype se hliněná hlava Sprostota zdraví svým řetězem rachotí lavina klíčení krajem se valí dešťová mračna se do kopců vyvrátí praskání pupenů blaženě bolí jaro se ze zimy překotně svléká ze břehů vyběhla nahatá řeka * * * Ticho a prostor a zvrásněné mraky zástupy lesů a na poli klid prastaré duby jak antické praky stojí, však do boje nechtějí jít podvečer rezivě krajinu tetuje srpen své večery do tmy už stahuje * * * Balvany nebe andělům padají z rukou padají z nehtů a vytrhaných obočí myslím na tebe, když kreslím nahotu hrudkou holandských chrachtů a spodních prádel úbočí * * * Zkřivená kopřiva pokřikem okřívá příšerní skřivani přišli to zřít skřítek se přičinil, příšeří přibývá při příští příčině budu se přít * * * Na šňůře suší se prádlo okolo slunečný den ve vzduchu voní tu mýdlo v koupelně zavrčel fén * * * Ani skála, ani les ani rybník, ani ves blízské srdci je to přesto velké přelidněné město co teď hučí kolem mne moji duši jemně mne * * * Nahé oči oblečených žen vidí jak průhledně procházím kolem v pralese rozkoší rozličných jmen hladově sedím nad prostřeným stolem z nebe tu padají žáby a myši Dürer to kreslí, Mozart to slyší * * * Na starých kamenech v pradávném plánu vyšel jsem krajinou zřetelně sám v ztracených pramenech zahléd jsem pannu na břehu jezera rozbitý prám * * * Tančit po provaze nebo psát písně rozumět závisle hazardním hrám úsměvem v zrcadle zbavit se tísně a každou něžností utržit šrám píšu tu nesmysly, v hospodě sedím rozbředlé nápady skrz zuby cedím * * * Barevný drak leze po nahém těle do dívčí něžnosti zakousnul zub oheň v ní rozzářil žhavosti bílé svíráním dusí jí mladičký trup v nehybné tváři se pohnuly oči pod nohou závratně země se točí * * * Skleněné dny se svým odnikud světlem v prostupném obětí průhledných lidí nekončí večerem, nezačnou jitrem odnikud do nikud prázdnem si pádí čas všechno omotal plechem a dráty pohladil nevratně vše svými hnáty * * * Nafta a motory, příroda člověka se jménem civilizace konzumní blaženost, doba co nečeká vrcholem bytí je práce není čas na život, první je povinnost polední přestávka zvoní nemyslet, nezpívat, myslet jen na sytost zapomenout vše, co voní * * * Tajemství neskrývá voda svou čistotou čistota sama je největší tajnost nikoho neláká voda svou prostotou prostota v ústraní nejvyšší radost voda se vzdaluje, voda se vrací vrací a vzdalují se tažní ptáci * * * Závratnost a plytkost žití každý den mě s sebou táhne šlachy mému času krátí jednou uspí, jednou pohne život se mi kroutí v rukách v blaženostech nebo v mukách * * * Tajemství života lehlo si před oči otazník před zrakem půvabem kroutí barvy a tvary se barevně roztočí obraz se zjevuje, obraz se hroutí hřbitovní zeď k hrobům potřebná není chrání jen mrtvé před dupotem koní * * * Kolikrát moře už propláchlo pevninu v mracích se vydalo dobývat hory vymylo údolí, vzalo si zeminu zplavilo pohoří ze vzdušné páry na každém místě vždy voda je doma vždycky osamělá, nikdy ne sama * * * Tiše se pohoří s rovinou srovnává řeka tu od věků rovině vládne člověk kraj zúrodnil, rovinu osévá rovině poručil dát pole plodné rovina pokorně v pokleku klesá řízla se o okraj mladého lesa * * * Neznámé místo a neznámá žena vypráví příběhy, které mám v duši známými barvami budí mě ze sna pravdivost srdce mi na cestě zkouší nemohu utéci světu a sobě poslední setkání budu mít v hrobě * * * Do plachty údolí vítr teď zadul pročesal stromy a ochutnal skálu zkácený les trpce pařezy obul dravý pták vrhá se z oblohy dolů z krajiny vyhoštěn vývoj a pravěk nudou a hladem vše obsadil člověk * * * Prostor a bezčasí v jaru se ztrácí ve květu jediném vesmír se vrací * * * Ve studnách pravdy jedy se vaří bezpráví s právem valčík si tančí krutost a vášeň spolu se páří úzkosti ze žití násilí věnčí kolébka bezpráví v chamtivé kořisti bezprávím dalším se vražedně očistí * * * Zvířata trpěna člověčí nadvládou v továrně na maso vězněna dřepí zázračnost života zastřena podsadou tříští se v blátivé smradlavé střepy člověk sám sebe do otroctví zazdil co není otroctvím, na kříže přibil Tupost je oltářem, k prázdnu se modlíme slepota světlem je, k smrti nás vede v závratné rychlosti strnule stojíme hluk možnost uslyšet hudbu nám krade nikdo už nemá čas prožívat píseň člověk je umlčen, z lidstva je plíseň * * * Hořkosti rozpitá přes všechno žití do očí kapeš si zrzavé barvy ve spánku snění se do můry kroutí smrtihlav rozvěsil všude své larvy po kůži vráskami tělo si sušíš zoufalstvím bez smíru do uší bušíš Hořkosti rozlitá tam kam zrak padá barevné odstíny ze světa drhneš nenávist s nudou se o vládu hádá před smíchem oslepneš, ke dnu se vrhneš bradavky rozkoše ve kleštích držíš hnusem rozkacena bradavky drtíš * * * Šedivou stopou déšť letní den zabil zmačkal mu trávu a rozplakal stromy zřetelnost stínohry rozmazal, zranil vzduch hnětl, namačkal z průhledné gumy mučivě prožívám nehybnost kmenu vykouzlím ospalost, jenom ne změnu * * * Vítr se splašeně krajinou žene mohutně opírá o zem svá záda nohama do mraků kopavě vane mračna jsou v panice ovčího stáda snaží se utrhnout pohoří hlavu pečlivě ohne i každičkou trávu Minulost rozpuklou tváří se šklebí trhá mi srdce teď z plačtivé hrudi vyčítá zvrhlosti, zmatkem se zubí zmarněním života tvrdě mě soudí padám a propadám ze skály dolů nabodnut krutě na výčitek kůlu Není jak bránit se, samota kvičí leze mi po krku, do kalhot sahá nevinnost zhnusena strachy teď brečí nechce být viděna, přitom je nahá bolestí kroutí se otisky nocí že jsme jak na lovu hladoví vlci Stesky teď rozbíjí vše, co je křehké zrcadlo života v střepech se hroutí co mělo kotvu, je na vodě lehké zplaveno vlnami v křeči se kroutí pod nohou necítím půdu či kámen probodnut osudem do obou ramen * * * Ukrytá tajemství v životě člověka náhodným obrazem smrtelně zraní z vlhkosti pohlaví posedlost pravěká s vraždou se bez slávy vášnivě žení Jiskřivým čeřením voda se otvírá než se zas uzavře v mizící proud hedvábným hlazením koryto rozdírá kaňonem vysloví zemi svůj soud Nic není napořád, s vodou svět odchází průzračnou, jiskřivou, nebeskou smrtí zbytečně vzdoruje člověk jí na hrázi zbytečně po mostě potoky přechází život i pohoří něžností zdrtí Život se narodil v buněčném bezčasí kolébán mořem a bezpočtem let vzdor prázdnu nad sebou chtěl vyrůst do krásy vzduchem si obalil kulatý svět Do vody ponořen, hluboce rozechvěn motorem k přežití stal se mu hlad před smrtí bolestí na výsost ochráněn vajíčko vzdornosti pod sebe klad tvrdostí přežití určil si řád Voda svůj koloběh bez konce roztáčí vypadá jako by chtěla si hrát jsem boží rukou – ti ve spěchu naznačí pramením do kruhu od božích vrat * * * Romeo v Julii na věčnost usíná ona je vzrušena, nepůjde spát porodní bolestí v jeskyni zasténá prso je pramenem, život má hlad Jiskřivost oblohy hvězdného křišťálu svěživým prasvětlem září na svět čas věčný zahradník zpívá svou spirálu strnulý obraz je strhujcí let Na prahu vědění strážce je bezhlavý obehnán bezbřehým přívalem vod touhu po poznání vypráví pohlaví paměť vždy zrazuje, zůstává plod * * * Skryté jsou záznamy pradávných původů kořeny táhnou se pod vrstvou věků v porostu u řeky pátrám po důvodu co vidím, nemohu uvěřit zraku z pradávna přichází všechno, co žije z pradávna život můj a tělo moje * * * Když slunce zasvítí, radost se objeví život se otřepe, má znovu cenu mraky se rozhrnou, slunce se vystaví jediné světlo však kolik má stínů? Co stojí ve světle vrhá své stíny stín padá do temných děsivých koutů Kristus se otázal, kdo je bez viny světlo a stín kreslí obličej světu Stínohra v listoví, stínohra v dějinách stínohra poslání šíření dobra kostely milosti stavěné na vraždách ložnicí dítěte plazí se kobra co stojí ve světle, vrhá své stíny stín padá do temných děsivých koutů Kristus se otázal, kdo je bez viny světlo a stín kreslí obličej světu * * * Nádoba se dnem co bezedné nese nádoba na krev potáhnutá kůží nádoba na chvíli, okamžik v čase řídí se lehkostí, podléhá tíži všechno, co vlastním a je to tak málo dále mě nesoucí mé vlastní tělo * * * Země je pod mrakem, věci jsou bez stínů rozbité světlo se sype jak tuha všechno je vzdálené, na nic si nesáhnu i když svět neleží, je na něm tíha z dálky se ozývá křik dětských hlasů probouzí obrázek odešlých časů Paměť teď hledá tu barvu a vzpomínku chvíli kdy život snad zdál se mít cenu vybledná postava zažloutle na snímku paměti pozvolna skicuje ženu náhodné setkání, bez jména tělo těžko dnes vzpomínat, jak se to stalo * * * Stesk. Bez tebe bez sebe štěstím i neštěstím. Okamžik bez konce, svírání u srdce… Běh času kvapící jak pára nad hrnci vteřinám přesvatým do dálav minulých mává a smutek s nadějí tiše se vkrádá do duše plačící, do hlavy tesknící. Myšlenky bolí. Těžko se hojí zjitřený cit i hluboká rána. Přilétla vrána černá jak noc a nemám tu moc zaplašit tmu a přivolat svítání. Jsi moje stýskání, jsi moje světlo, sluníčko na nebi, jediné teplo. * * * Na hraně života, po stranách propasti barevné pentlení černá vždy váže od štěstí plápolá hluboko k bolesti nikdo jí neprchne, všude jsou stráže v lhostejném nezájmu život se končí podzemí hledá tě s blikavou loučí * * * Zářivé světlo na palmových listech modravé nebe a zažloutlá zem ticho a duše na odlehlých místech daleko tam a blízko teď sem Ve žlutém hábitu mysl se balí Buddha je velký a člověk je malý Panáčci s úsměvem na nohách ve kříži úsměv jde za věčnost a ještě dál vzdálením od sebe sobě se blíží jenom kdo zůstal se na cestu dal Ve žlutém hábitu tělo se halí Buddha je nicota, člověk v ní malý Zubaté pilníky moderní doby koušou do krajiny bouráním skal tvrdostí betonu člověk je slabý bezcílnost bohatství za cíl si vzal Ve žlutém hábitu mysl je tichá prázdnotu mlčením poklidně míchá Čeho se zachytit na cestě času všechno je proměna, dnešek je nic zrcadlem předvádí smrt mi svou krásu ukrytou ve stínech za světlem svic Ve žlutém hábitu rozkvétá radost Buddha je v člověku, člověk je marnost Větve jsou křivé a na křivých stromech člověk je zarostlý do křivých měst rozházen do spánku v přízemních domech úzkostí v bezmoci zatíná pěst Ve žlutém hábitu tělo se chvěje Buddha se usmívá a úsměv hřeje * * * Vzpomínka na stromy, které jsem neviděl vzpomínka na země, které já neznám vzpomínka na lidi, s nimiž jsem neseděl jak to, že v neznámu všechno to poznám? Je to jen iluze, nevědět neznat? Srdce si zadlužit a pak ho rozdat * * * Ztracen a zrazen před Buddhovým chrámem daleko v bezmoci, nevidím cíl nevím, co hledám tu, zda ten můj pramen co dosud do škarpy vodu svou lil konečná života, jen v písku stopa postava v příšeří, úplně slepá * * * Voda je klidná a den je tichý nebe je pod mrakem, vítr se skryl duše a tělo si počítá hříchy které čas krokem svým do žití vryl na konci cesty dívám se zpátky jeden plod hořký je, který je sladký Není kde spočinout, cesta se kroutí ani smrt neručí, že najdu klid holčičí suknička ztracená v proutí rozdávat bolest se jménem žít studna je hluboká, dno není vidět kdo v ní tvář zahlédne, nebude trpět * * * V člověku radost je, svět pouze míjí věčnost je ukryta hluboko v nás iluze tržiště zážitky dojí vášeň je bolest a touha je ras zástupy Buddhů zde svazuje úsměv radost a přítomný věčnosti nápěv * * * Domeček na zemi hlídaný draky vzpomínka na věčnost z kamene dřeva ze zlatých nátěrů přechází zraky život se vytrácí, uschne jak tráva Podivné zrcadlo, kde vidíš prázdno s podivem díváš se zániku na dno * * * V prostorech osudu boří se domy Životy lámou se, samotou končí Uschnou a vyprahnou jak stéblo slámy Smrtka se bez konce s životem loučí V prostorech osudu marnost se skrývá Prázdnýma očima na mne se dívá V prostorech osudu není kam uhnout Do hranic temnosti kroutí se cesty Necháš se láskou a nadšením strhnout Strhneš a rozvrátíš chartné mosty V prostorech osudu marnost se skrývá Prázdnýma očima na mne se dívá V prostorech osudu radost a barvy Do dětství zajiskří nadějným svitem Smrtihlav rozvěsí falešné larvy Srdce ti ošidí hřejivým citem V prostorech osudu marnost se skrývá Prázdnýma očima na mne se dívá V prostorech osudu nahota bloudí Pravdu a naději na poušti hledá Morálka prchlivě, zbytečně soudí Moudrost a víra jak kal na dno sedá V prostorech osudu marnost se skrývá Prázdnýma očima na mne se dívá V prostorech osudu nenecháš stopu Čas všechno z paměti důkladně smeje Ústa jsi otevřel, chtěl jsi říct větu Ještěs ji nedořek, už jak sníh taje V prostorech osudu marnost se skrývá Prázdnýma očima na mne se dívá * * * Čas rozpuku, zrání a rozpadu Čas rozpitých láhví a cinkání lásky Čas zvířeti postavit ohradu Čas bouře, kdy oblohu křižují blesky Čas kterému docházejí vteřiny Čas hrobu, co propadá do hlíny * * * Za noci nebe se o hvězdy opírá Jiskřivé klenutí nad zemí staví Prostorem bez času otázky zavírá Dálkami bez konce okamžik slaví Chápáním zrazen a poraněn prázdnem Člověk tu vede řeč hlupáka s bláznem V krajině pod stromy v zákoutí potoka Ovčák se svým stádem ve stínu leží Vzpomínka na lásku duší mu utíká Bázlivý obrázek hlavou mu běží Chápáním zrazen a poraněn prázdnem Člověk tu vede řeč hlupáka s bláznem Nad kopci pradávné město se vypíná Dotykem s věčností ruinou se chlubí Ztracené v paměti neznámost roztíná A anděl turistům posměšky troubí Chápáním zrazen a poraněn prázdnem Člověk tu vede řeč hlupáka s bláznem Hluboko v údolí bludiště z betonu Čtyřkolkám na benzín meandry kroutí Inženýr nadšeně povrchem z teflonu Přítomnost plete do mrtvého proutí Chápáním zrazen a poraněn prázdnem Člověk tu vede řeč hlupáka s bláznem Antická venuše, mobilní vysílač Důvěra v peníze, život bez smrti Závislost na zprávách, skládací počítač Všeho se dotýkat, ze všeho bráti Chápáním zrazen a poraněn prázdnem Člověk tu vede řeč hlupáka s bláznem S vodou vše odtéká v moři se potápí Pod hvězdou pradávná vlna se houpe Hvězdy na svých drahách cestu si zastoupí Rozsáhlost nad sebou po dechu lape Chápáním zrazen a poraněn prázdnem Člověk tu vede řeč hlupáka s bláznem * * * Osud si s člověkem hraje jak s panenkou Šije mu šatičky, postýlku stele Hlavu mu ozdobí královskou korunkou Oseje bohatsvím obilná pole Dává mu světlo a dává mu štěstí Do noci ukrývá temnotu smrti Osud si s člověkem hraje jak s milenkou Hladí ho po těle, v duši mu zpívá Účes mu ozdobí stříbrnou vlásenkou Učí ho promlouvat laskavá slova Dává mu světlo a dává mu štěstí Do noci ukrývá temnotu smrti Osud si s člověkem hraje jak s dítětem Život je pohádka s radostným koncem V radostném bezpečí cítí se slůnětem Domov je ozářen radostným sluncem Dává mu světlo a dává mu štěstí Do noci ukrývá temnotu smrti * * * Vzpomínám, jak lze mít někoho rád Milovat tělo a objímat duši Toužit a prožívat po lásce hlad Dvě srdce nezavřít v prádelním koši Nezůstat v přízemí šedého domu Nedávat život, když nevíme komu * * * Propust mě Bože do mojí duše Otevři mi studnu vědomí Pomoz mi najít, co nezní hluše Co se mi na světle nezlomí Žiji svůj život, však nejsem v něm pánem Hořím tím, co ale není můj plamen Pomoz mi Bože otevřít city Dusím se prázdnem a blouděním I když se najím, nebudu sytý Pohled si mlhy rozmělním Žiji svůj život, však nejsem v něm pánem Hořím tím, co ale není můj plamen Pomoz mi Bože prožívat lásku Která už není jen mámením Pomoz mi pozvednout ze srdce desku Ať se na jazyku rozedním Žiji svůj život, však nejsem v něm pánem Hořím tím, co ale není můj plamen Pomoz mi Bože prožít můj život Sám se v něm utápím v bezmoci Bydlí v něm prázdno a mrtvol průvod Nuda se hloupostí odplácí Žiji svůj život, však nejsem v něm pánem Hořím tím, co ale není můj plamen Pomoz mi Bože uvidět pravdu Poznat ji a podle pravdy žít Žít, přitom nepáchat nikomu křivdu Svobodně, a přitom nezradit Žiji svůj život, však nejsem v něm pánem Hořím tím, co ale není můj plamen * * * Tajemství bezčasí vodou se zrcadlí Odtéká přes kámen, peřeje čeří Člověka pohladí, nabídne obydlí Dětstvím se raduje, vybarví stáří Pod klenbou věčnosti voda se třpytí Tělem mi protéká, než břehy ztratí Tajemství bezčasí v ženě se zrcadlí Odkládá sirotky na schody smrti Zpěvěm a vůněmi naplní obydlí Pochybnost úsměvem do temna vrátí Pod klenbou věčnosti voda se třpytí Tělem mi protéká, než břehy ztratí Tajemství bezčasí hvězdou se zrcadlí Do noci blikotá v ztraceném čase Do ticha přikrývá utichlé obydlí Podivné sny skládá v člověčím mase Pod klenbou věčnosti voda se třpytí Tělem mi protéká, než břehy ztratí Tajemství bezčasí vědomí zrcadlí Myšlenkou ticha si otvírá věčnost Otázka prorůstá bezpečí obydlí V laskavém objetí sahá na marnost Pod klenbou věčnosti voda se třpytí Tělem mi protéká, než břehy ztratí Tajemství bezčasí časem se zrcadlí Propadá vodami, vědomí setře Stařena opustí zchátralé obydlí Hvězda se o prázdno vyhasle opře Pod klenbou věčnosti voda se třpytí Tělem mi protéká, než břehy ztratí * * * Ztracený den, který nikdy se nevrátí Ztracená radost, co měl s sebou přinést O den blíž k hodině, co stromy vyvrátí Mlčení prázdno, poslední bolest Den, který prázdnem se zbytečně klouže Vylezl z bláta a padl do louže Lidové slavnosti, rozepře milenců Sobectví, opilost, lenošná tupost Sebeklam libida povrchních pitomců Představy bez duše, nadutá hloupost Den, který prázdnem se zbytečně klouže Vylezl z bláta a padl do louže * * * Pustota s prázdnotou chodí V zlodějském rytmu si hraje Chamtivost s lačností pudí Kořistným praporem vlaje Hrabivcům krkounům tyká Protivná česká politika Člověk se jí snaží vyhnout Koho to baví ji chápat Lepší snad je v rakvi tuhnout Než se na to pořád dívat Hrabivcům krkounům tyká Protivná česká politika V palácích, na hradech, v zámcích Zasedá buranská vláda V oborách střílí po srncích Kšefty si pro sebe skládá Hrabivcům krkounům tyká Protivná česká politika Stranické pokrové triky Občan jen platičem daní Právnické smyčky a smyky Právo je prodejná paní Hrabivcům krkounům tyká Protivná česká politika Tupost a opilost mocí Lokajstvo dobilo palác Jen blázen živí se prací Dejte mi paštiku na tác Hrabivcům krkounům tyká Protivná česká politika Rozpaky nepozná žádné Ostuda, ta se dá spláchnout Voliče, ty máme hodné Nechají nás pořád vládnout Hrabivcům krkounům tyká Protivná česká politika Úplně jedno, kdo vládne Zelení, modří či rudí Podvádět je přece snadné Hajzlové, jenom ne chudí Hrabivcům krkounům tyká Protivná česká politika * * * V chaosu svobody lidského sobectví V barevných touhách a lačnosti těla Dychtivost zážitků pozornost rozostří Přítomnost sladká je, budoucnost skvělá Těžké je rozpoznat, kdy zraje ovoce Kdy člověk zas bude kořistí moci Kdy láska k násilí vkrade se do srdce Chytře se vloudí dnem, vetře se nocí Nevyšla z pekel a nespadla z nebe Doba v níž krutost a násilí vládlo Zeptej se souseda, zeptej se sebe Jak k tomu došlo, jak se to stalo Sladkými slovíčky násilí vstupuje Mluví o pořádku, mluví o právu Bohatství každému člověku slibuje Skromě se uklání, odkryvá hlavu Za národ, za pravdu do sedla usedne Konečně do cíle zmatené cesty S půvabem vítěze do dálky pohlédne Zavalí cestu zpět, rozbije mosty Nevyšla z pekel a nespadla z nebe Doba v níž krutost a násilí vládlo Zeptej se souseda, zeptej se sebe Jak k tomu došlo, jak se to stalo Strach který prožívá zbabělý udavač Co kreslí obrázky smradlavé moci Prázdnota svědomí vyplní zatykač Ve dveřích špehýrka k železné kleci Lidé jak bez srdce, žádného soucitu Pěstují nenávist, vzývají hloupost Bojí se od noci, večera, úsvitu Odvahu k životu vystřídá lenost Nevyšla z pekel a nespadla z nebe Doba v níž krutost a násilí vládlo Zeptej se souseda, zeptej se sebe Jak k tomu došlo, jak se to stalo Strach který rozbije rozum a svědomí Vymaže paměť a oslepí oči Strach, který šedivě ulehne na domy Strach, který posměšně na všechno močí Strach, který prožívá chodec na ulici Matka co o děti slepě se bojí Z úřadu úzkost a po stěnách pavouci Vláda, co zděšeně židli svou hájí Nevyšla z pekel a nespadla z nebe Doba v níž krutost a násilí vládlo Zeptej se souseda, zeptej se sebe Jak k tomu došlo, jak se to stalo Mlčení svědků o zmařených životech Je skryto v nezájmu těch, kteří slyší Roky jen s dozorci, lžičkami v ešusech Špatně se sdělují, ještě hůř píší Nevinnost nevadí ideám zvráceným Jediným smyslem je získání moci Lhostejnost vítězů k životům zmařeným Svoboda vystydlá v nucené práci Nevyšla z pekel a nespadla z nebe Doba v níž krutost a násilí vládlo Zeptej se souseda, zeptej se sebe Jak k tomu došlo, jak se to stalo * * * Poledne šedivým mrakem si ustlalo Na víčka ulehlo srpnovým horkem Ticho a prázdno se do duše vetřelo Člověka přikrylo dusivým vlhkem Myšlenky utichly do ticha hrobu Nad sebou kámen a smuteční vrbu Minulost střádá si do knížky paměti Úspory vzpomínek v propadlé měně V účetní knize jsou v kolonce závěti Vedeny trouchnivé svatební sáně Zbloudilé slavnosti na cestě zvyku Kdy dveře ke štěstí nenajdou kliku Krajinou vypráví čas báseň proměny Kterou tam zapsaly vítr a voda Z roviny dýchají tovární komíny Člověku do rukou krajina padá Směšně a důkladně v ničivém kole Člověk se učí své tragické role Ve městském chaosu spletitost nesmyslu Je veden k orgasmu exaktní vědou Oči a uši jsou v zábavním průmyslu K hluchotě, slepotě ubity módou Dítě svým zrozením do klece padá Na víko od klece usedá vláda V srdci a na nebi spleteno v souhvězdí V mezeře věčnosti je slyšet ticho Lhostejné k osudům, času i bolesti Přecpané hvězdokup vesmírné břicho Kometou škrtne si přes noční hvězdy Odnikud padá do světelné brzdy * * * Od moře přichází pocity úzkosti Mohutnost vodstva a paměti hrob Šedivá obloha v pozemské oblosti Roztažená mračny jak nízký strop Nic v cestě nestojí větru, co vane Všude jen písek, co prachem se stane Figurky na písku s oběhem krvavým S nejasnou myšlenkou zalehly břeh Nazí jen do látky s ukrytým pohlavím Do kruhu smotaly života běh Nuda a prázdnota a dlouhá chvíle Rozumný život, však život bez cíle Figurky na písku, co zemi oblékly Do šatů polí a přecpaných měst Dějiny krvavé jak barva předpeklí K člověku daleko, blízko do hvězd V bolesti umírá, v bolesti zrozen Génius východu, západu blázen * * * Je chladno uprostřed července uprostřed Evropy na německém parkovišti kde dcery před lety pochopily že houpačka rozhoupává bloncáním nohou parkoviště mého holandského Shell pes mi spí na nohou na zadních sedadlech velkého cestovního domečku na kolech co svařil dohromady Tomáš z Kamenice co má pěknou postavu tak sloužil v čestné jednotce Vaška Havla a Hirošima lásky usnula na posteli pro ty ještě malé děti pro které vzniklo tohle auto Mamut… S Hirošimou bydlím už čtyři měsíce a láska začla před dvěma roky výbuch který roztavil vše nespálitelné a já na chůdách šedesátky jsem pochopil ten krok přes propast stárnutí ale zapomněl jsem ho brzy ještě se zamilovanou hlavou když dokonce srdce začlo burcovat k rozumu… Odkud ty zvony bily? Ty které jsem prázdnotě pověsil na věž a byl z toho výbuch Nagasaki? Životu patří smrt a fascinován její nevyhnutelností hledá věčně její generálky generálky smrti a tak nějak to bylo když jsem se v šedesáti zamiloval směšný jako smrtelník… * * * Úsměv a vůně, tlukot srdce Pod pasem bílá lilie Nebe, po kterém tvoje ruce Ťupkují vzácné oleje Slunce po zádech hvězdy kreslí Oblost na měkkost vody myslí Kam měsíc mléko vyleje Všechno, co nosíš na svém těle Vše, co tvé tělo rozdává Všechno, co máš pro vzácné chvíle Života dar a oslava Vznáší se mořem, pluje nebem Svázané láskou, mocným slibem Tichou hudbu si přehrává V rýmech teď hledám, v háji z palem Návod na malbu obrazu Pod horkým sluncem, v nebi holém Mysl ve zlatém obvazu Vše co v tvém těle, vzácně, skrytě Vleče mé touhy do tvé sítě Hledá teď pravost výrazu * * * Ráno mi nahlédlo do dlaně A noční čáry pod světlo skrylo V červáncích Martovy snídaně Venuši tělo paprskem mylo Hvězdy jen blikly a usnuly Do modra světla svá rozdaly Nad mořem vybuchlo ohnivé kolo Člověk se ze spánku probírá Do svého těla, které svůj příběh Hladem a myšlenkou zastírá Na dvorku osudu je jeho výběh Zvon mezi známem a neznámem Skřípání mezi nocí a dnem Stín, který tichounce před zrakem přeběh * * * V modrém ránu tělo s tělem hledá průnik, mačká údy bosá noha kráčí polem radost roste z čerstvé půdy radost z těla neznámého jarní svěžest toporného V dračích zubech něžné lásky rovně v duši, křivě v mysli pohlavím zmáčené mozky o kůži si brousí smysly obsah těla, nahé slovo nebe rovně, peklo vpravo Střevem napříč, hlavou vzhůru postel klouže do propasti sprostota dře studu kůru krev se řítí tělem v pasti dotyk těla bez morálky trhá život na korálky Vše je v lásce dovoleno v přítomnosti bez vzpomínky pohyb lásky volá ráno paměť fotí svoje snímky do alba touhy a hříchu skládá kresby v mrazném tichu * * * Den horka zastavil na chvíli všechno dění Obrazy ve slunci zmrtvil ostrý jas Rozhodil zeleně okolní celé zemi Jen bzukot masařky posouvá letní čas Tráva je strnulá proti modrému nebi Květy svým cinkáním rozezní hudbu luk Být ve všem přítomen znamená téměř nebýt Ticho tě válcuje tak jako hřmotný hluk Nejbližší podobu s okolím nahota má Na jaře k plodnosti se jasně vybídla Teď zraje k vrcholu a zbývá po ní sláma Čistá vším buněčným bez vůně od mýdla A žízeň za touhou, která chce cizí tělo K dotyku, ke vstupu, k rozmachu, po vůli A pádem do hlubin, kterých je vždycky málo Ležet s tím tělem pohozen na poli Pohozen bez hlesu v tom rozpáleném vzduchu S pamětí k začátku, který tu pořád byl Co v teplém močále průzračných letních duchů Myšlenku zrození na chvíli zastavil * * * Otázky smrti, otázky bytí Padají do duše jako déšť z nebe Mokrá je žádost, kůže se potí V samotkách zkázy potkávám sebe Představa po těle vzdáleném tápe Pod prahem chtivosti všeho se chápe Svlékám mu šaty, oblékám nahost Vtékám mu do krve v propastech chtění Trhám mu maso, sahám až na kost V rozkoších představ násilí voní Chlupy se škubají, kůže se trhá Bezbrannost oběti, převaha vraha Nevinnost tiše probouzí žádost Vzrušení stoupá po schodech moci Vraždy a popravy, z bolesti radost Na zemi ještěři, na nebi draci Krutost a násilí, architekt dějin Příloha bohatých, šťavnatých hostin Hranice hoří, tělo se škvaří Narvané náměstí, lid touží ještě Bolesti do dna, tváře mu hoří Tělo jen krvácí, kat drží kleště Popravy, mučení, čtvrcení těla Zoufalství bezmoci, vzrušivá síla V prožitku krásy krutost se skrývá Krása své stíny na lidi vrhá Falešnost představ co je to sláva Anděla zničí, porodí vraha Člověk je nádherný, neví proč žije Proč žije objetím, polibkem zmije * * * Vzpomínka zrcadlí, co nejde vrátit Obrazy paměti, života běh Trhavé obrazy paměti zrcadlí Barvy všech úzkosti, které mám dnes V duši si tělesně rozbíjí obydlí Z mozaiky vzpomínek drobí se děs Zaprané vzpomínky život si věší Ukryté v rozbitém hřbitovním koši * * * Svou vlastní prázdnotu nacházím v krajině Zatmělým pohledem prohlížím barvy Úzkost a výčitka čeká mě v roklině Listoví ve větru trhá mi nervy Život na kolenou, prázdnota v duši Minulost bez hlasu, useklé uši * * * Oslepen nebeskou modrostí prázdna Ozářen sluncem a zatemněn myslí Hořkost a výčitky vypíjím do dna Vychladlý, vyprázdněn, zbořen a zhaslý Do pastí zamotán, svázané ruce V prohraném zápasu na dávné louce * * * V zemi, kde jezero celé je z bláta Stojí tam brána, je vysoká, zlatá Komu se podaří tou bránou jít Ten bude o sto let déle tu žít Zkoušel to každý, kdo o bráně slyšel Nebyl však jediný, kdo bránou prošel Bláto je mazlavé a nemá dno Vždycky se proboříš, všechno jedno Okolo lebky jsou lidské i koňské Jeden král projít chtěl bránou i s vojskem Královnu s družinou vidíš tu hnít Boháče, chudáka, veškerý lid Věky jen míjejí, brána jen září Nad bránou nápis je: tajemství stáří Občas jí proletí nějaký pták Kam letí ptáci, tam může i drak Jeden mnich z Tibetu ten nápad dostal Odejel do Číny, tam draka dostal Osedlal draka a začal ho hnát Drak bránou proletěl, mnich dolů spad Pro draka sto let zas není tak hodně A s velkým nadšením ráchá se v bahně Na bahno usedl jak zlatý míč Ocasem zamrskal a letěl pryč * * * Po ženském těle a po mužské duši Dějiny kloužou a škarpou se budí Výchovné nápisy na školy věší Smrt vrahy ukrývá, nevinné soudí Příroda otvírá hliněná ústa Kde kdysi život byl, jsou místa pustá Na lidském sídlišti denně křik slyšet Vzbouření hlupáků na malém dvorku Mluvit nedokážou, neumí mlčet Opilec válí se v prachu a horku Prodejné ženy a zbloudilí muži Přihlouplé obrázky na nahé kůži Laciné písničky, kýčové šperky Omamné moučníky, kolotoč chlastu Veřejná tajemství klíčové dírky Vidíš jen prokletí, nevidíš cestu Naděje jako led na jaře puká člověk se narodil, prázdno ho čeká Sebevrah životu zrcadlo staví Každý z něj zvrací a vidět ho nechce Ve střepech po hrnku zbytek je kávy Víno je rozlité, pivo je v bečce Pod sukní tajemství nebylo, není Vzrušení naslepo, ze zatemnění Radosti života, radosti lásky pět prstů na ruce, dvě nohy k chůzi ve filmu na koni kovbojské přezky kytička vsazená do modré vázy veselí a po něm na duši tíseň vzdálená bez konce, beze slok píseň * * * Děti jdou ze školy a dívky v čajovnách kouří svou vodnici, poslouchaj hudbu chlapci a muži si nad pivem v hospodách sázejí do duše plevele setbu čas běží v obrazech šklebu a nudy dějiny umřely, neprošly tudy * * * Mohutným prostorem vesmír svá zákoutí od slunce ke slunci bez konce drobí z džungle se ozývaj divocí kohouti kolem nich mikrobi v opačném nebi bezednost s člověkem hraje svou hru v bludišti zdcadel leje sádru Krajina hostí teď města a domy náruč jim otvírá, zkracuje řeky hyzdí se polema, podtíná stromy obilí, brambory, řepa a máky krajina pod nebem ve dlouhém čase chvíli je domovem dvounohé rase Krajina hlínu si do moře ukládá vodou si rozpouští šedivý kámen leží však, odchází, za obzor zapadá zrcadlí rákosí do slepých ramen plazí se po skále sluncem a nocí vášnivá za bouře, básnivá v mracích Silnice do dálky kreslí svůj klikyhák most z výšky zbaběle vodě se klaní Kamion do kopce vrčí svůj kokodák na značce obrázek výskoku laní tunely v ulitě betonu bydlí v kostele na kopci dítě se modlí Muži jsou smotáni do ženských zpěvoher ženy se vzbouzejí pod mužskou věží malíři otáčí okna svá na sever kresby a rytiny na vločkách sněží hradba a náměstí, porodu tíže o co se vzdalují, o to jsou blíže Na sobě krajina člověka nevidí pohled má rozostřen do rytmu hvězdy nepaměť do každé skuliny vysadí prázdno a mlčení cílem je jízdy s andělem zavírám ústa i oči krajina v oblouku nebem se točí * * * V chaosu bohatství života přírody v chaosu ve kterém topí se národy v chaosu myšlenek, co nosím v sobě v chaosu nesmyslů v současné době mám rád tvůj úsměv a tvoje řeči mám rád tvé obětí, mám rád tvé oči V chaosu kamenů, co leží v potoce v chaosu nákupů, že jsou tu vánoce v chaosu zániku, chaosu vzniku v chaosu páry vždy supící v mraku mám rád tvůj úsměv a tvoje řeči mám rád tvé obětí, mám rád tvé oči V chaosu jazyků a jejich pravidel v chaosu ve kterém je v bitvě velitel v chaosu dálek a světelných roků v chaosu u školy dětského křiku mám rád tvůj úsměv a tvoje řeči mám rád tvé obětí, mám rád tvé oči V chaosu ve kterém mi něco vyprávíš v chaosu ve kterém do vlaku nastoupíš v chaosu ve kterém od rána tápeš v chaosu ve kterém si po štěstí šlapeš mám rád tvůj úsměv a tvoje uši a jednu pihu, co ti strašně sluší * * * Jiskřivě valí se voda přes kameny čistá a překotná v zářivém dnu skálu si nařízla drobnými prameny zplavuje vzpomínku sopečných snů člověk se rozpíjí ve vodním zrcadle zvlněné odrazy v grimasu rozpadlé Údolí v pohoří potokem hloubené rozbité soutěsky, kamenná tůň nahota kořenů, skálou jsou zraněné vodopád skáče jak divoký kůň náhodný pohled se do výše obrací nad štítem orel se do hnízda navrací Noc, která v bezčasí hvězdy si počítá ve strmých kontrastech měsíční svit kamenný amonit shozen do koryta zeleně zlatě zde točí svůj klid kámen a voda zde v milostném objetí žijí své vteřiny, nesčítaj staletí Starý strom ve větvích zpívá o míjení bohatství bez konce sčítaných nul v prázdnotě vzácnost je člověčí tesknění marnost je jedna a není jí půl Bůh mýma očima svět si teď prohlíží okouzlen, vylekán, myšlenku odloží * * * Na svatém Vojtěchu zvony čas odbíjí čas skryté příběhy tiše si odvíjí lidé, co byli tu, co o nich víme? Skutečnost neznáme, jenom ji sníme člověk se ze samot do samot vrací paměť se zavírá, člověk se ztrácí Obrazy ve známost náhodně vcházejí zapadnou ve sklepech za vraty muzeí myšlenka osloví, divně se zkroutí každému ohebná jak vrby proutí pověst je člověku nejistá půda ze světce pomluvou stane se zrůda Láska dvě samoty na chvíli přiblíží otvírá tajemství, poklady prohlíží do srdce, do duše radostně prolne co bylo bez síly, je náhle silné nakonec štěstí se do prázdna bortí vyrváno z objetí, přetnuto smrtí * * * V nepaměť odchází vše, co se událo v nepaměť padají minulé dny žijí tak, jak by se včera nic nestalo přízemní touhy a laciné sny člověk co chce jenom štěstí a klid tyrany zbožňuje takový lid Lidstvo jak mravenci v městech se lopotí levně si kupuji, draze to platí lhostejní k životu, bezmocní ve smrti prodejnou zábavou chvíli si krátí neznají minulost, budoucnost žádná přítomnost ve spěchu pustá a prázdná * * * Kdyby tam soudce na nebi byl a každý za své činy sklidil moudrou a správnou odměnu bylo by lidstvo dávno jiné a moře přestalo být slané nepadal by hrách na stěnu Dějiny strážce chaos hlídá zapomnění se strachem střídá nevšímavý ke každému který chce se ctí dobře žíti odvahou jiným jasně svítí nešlape na krk slabému Zbabělci, sobci mají navrch na duši drsný, hrubý povrch oči jak dravec při skoku v povaze lačnost s chamtivostí vyrvou ti z těla srdce, kosti žádná však skvrna na saku Udavač lidem pěkně zpívá zločinec v křesle nudou zívá hlupák prohlíží výlohu v novinách s názvem: Blbost kvete novinář pravdu se lží plete falešné mince v oběhu Zbytečné však je o tom mluvit marné je z toho světa tesknit nelze udělat lepšího člověka, který jen tak pluje pohne se jen, když vítr duje člověka přesto krásného * * * Čas, který tvaruje hory a kameny čas, který kamenem prosákne prameny čas věčně propadlý v sousoší světa čas, který vypráví komety hmota nikomu neslouží, nestojí, mění se ví o tom člověk jen, žasne a děsí se Tvar mého těla má pradávné kořeny do dávna vrací se života ozvěny stesk nad tím, jak se mi zjevuje krása z krajiny, z oblaků, z hvězdy i masa nikomu neslouží, nestojí, mění se ví o tom člověk jen, žasne a děsí se Tvé oči, tělo a milostné soukromí pradávnost blízkosti, společné vědomí bezmoc ve zrození, bezmoc ve smrti setkání na chvíli v života změti nikomu neslouží, nestojí, mění se ví o tom člověk jen, žasne a děsí se V jediném prostoru vesmír se rozpíná uprotřed člověk, ta vesmírná cenina já, který svědectví slovy teď dávám užaslým vědomím do prázdna padám nikomu neslouží, nestojí, mění se ví o tom člověk jen, žasne a děsí se Odrazy barev a pohybu vzrušení dotyky, vůně a radost a zděšení čas který vyřezal kolébku bytí nese ho do proměn branami smrti nikomu neslouží, nestojí, mění se ví o tom člověk jen, leká a děsí se * * * Ve skále rýhy ryté větrem dokola nekončící svět po nebi těžkých mračen let měřený stále jiným metrem chce s tokem řeky zahálet a život je jen krátkým žertem Ve městech zmatkem den se rodí chaosem večer umírá okna a dveře zavírá člověk tu dnem a nocí chodí gestem a křikem zastírá že smrt ho na procházku vodí Čas lidí ztracen v malém kruhu na nebi zvěrokruhu tvář od hvězdy padá do něj zář a světla nekonečnou váhu vytesal skalní kalendář do oka lhostejnému Bohu Na větvích stromů rostou listy kolem se s nocí střídá den vnořený v nekonečno jmen bez konce hostí další hosty skutečnost zarámuje snem a cestám přiděluje mosty Zem žhavou skálou uvnitř hoří životu kůži nespálí prázdným se nebem kutálí a život stále sebe tvoří láskou se v kruhu pochválí vzbouzí se i usíná v moři * * * Večnost se do moře zrcadlí Hvězdami na vlnách houpe Moře zem životem zabydlí Solí ho, živí a koupe Mír spánkem vědomí zabíjí Dech smrti provanul Indii Lidé se zvířaty sčítají Staletí, která jsou ničí Zlaté slunce denně vítají Sluncem se s životem loučí Mír spánkem vědomí zabíjí Dech smrti provanul Indii Opice, vrány a turisté S krávou se o mraky dělí Kameny pod palmou nejisté Odešly z rýžovývh polí Mír spánkem vědomí zabíjí Dech smrti provanul Indii Vlny se vytrácí do pláží Žíznivým pískem jde rybář Anděl a krab stojí na stráži Pod palmou tyčí se oltář Mír spánkem vědomí zabíjí Dech smrti provanul Indii Smrt denně životem krmená nad bídou soustrastně pláče Bohatstvím bída je stvořena Za štěstím člověk jde v kleče Mír spánkem vědomí zabíjí Dech smrti provanul Indii * * * U moře pod mrakem horký den obzor se v obloze ztrácí vlny a krákaví ptáci nejasnost siluet mužů, žen těkavost, záblesky věcí Lodičky rybářů na písku chycené v barevné síti čerň v žluté tlumeně svítí nad džuglí palma svou ořízku do vlhka trhavě klátí Na pláži nehybné stádo krav prožívá tiše svou svatost v oku si zrcadlí věčnost zapsanou v rohaté tíze hlav života bezednou vzácnost Ze sítě plazí se mořský had žena nůši písku nese oceán vlnami třese písek jen žízeň má, nemá hlad půlměsíc podobný míse Duše teď usíná v bezčasí tělo se únavou hroutí spánek se podobá smrti život své barevné ubrusy vyšívá šedivou nití Opar se po plážích rozložil slunce z dálky prázdna hřeje slaný vzduch rezivě duje Bůh se teď ve spánku obrátil skalní hudbu příboj hraje * * * Život tak zasněný do dávných kořenů nahotu přikrývá hvězdnatou nocí svítáním člověka do šatů vrací potkává vrásčitou laskavou stařenu opony tajemství ve spánku zvedá ztracená pohoří v propastech hledá nejistě poslouchá kamennou ozvěnu * * * Prastaré moře se do hloubek propadá z paměti odchází hory a skály všechno je na chvíli, země se rozpadá ze dna se zvedají údolí soli na věky po vlně pozdrav svůj nese moře je skutečné, přesto jen zdá se * * * Jak lásku naplnit životem jak život naplnit láskou černý šat stříbrnou přezkou připnout a přikrýt nahotu otevřít vůli svou životu nechat se znetvořit požitkem do pasti upadat prožitkem * * * Česané ostře a ve spěchu mohutné palmové listí podobné páteřní kosti ryby, která hlavou v ořechu drží se vrcholu palmy kmen křivý, ohnutý, kolmý * * * Velký život z malých věcí den se rodí, noc se vrací člověk v dlouhém sloupci dnů nevidí ten schod, co chybí ke kterému se teď pnu který je jen kostra z ryby * * * Z barev moře den se rodí jemnou barvou slunce hladí v zacloněném třpytu hvězd den svým světlem osud tají na rozbitých koncích cest žebrák svoji misku dojí * * * Vlna jde za vlnou, mokří a solí břeh tok vody z pohoří, vodopád z lidských střech v hlubinách pradávnou báseň si skládá v temnu ji ukrývá do slepé ryby v mracích jde do nebe, pak na zem padá s duhou si vzpomíná na božské sliby * * * Ve špíně města se otvírá obraz svobody, bohatství, bídy a pádu obrazů smrti, království hladu tance a barevné radosti odraz všichni a nikdo se ulicí valí řeka, co ze dna si hladinu kalí * * * Zapadlé osudy ztracených obětí vražděné rodiny, muži a ženy děti i rodiče životem prokletí život jak povětří nulové ceny ztracené životy, nikdo jich neželí nikdo už nezná je, nikdo nic nesdělí Vražedné války a loupežné přepady ve jménu lidu a ve jménu vládce ve jménu chtivosti, špinavé obchody ve jménu syna, ducha a otce bezbranní, nevinní, vždycky bez zastání vraždy a násilí vždy bez potrestání Život je bezmocně vystaven náhodě tělesná bezbrannost v zrcadle duše nikdo se neskreje ve vzduchu, ve vodě hluchota, slepota po cestě kluše nevím, co přinese zítřejší den lásku, smrt, bohatství, vzdálený sen Tábory, věznice, Uherské Hradiště Brno a Opava, plzeňské Bory oběti Katyně, hřbitov jak smetiště Sudety, gulag, v paměti díry bolesti bez konce, úzkost a zabití temno kam propadáš, temno na přikrytí * * * V jistotě zániku všeho a každého V zániku bez smutku rodí se změna Velikost obrazu zážitku mocného Čas dlouhých let a vteřiny cena Po tvarech ženy se otázka klouže Oceán chápaný zrcadlem louže * * * V dotyku nahého ženského těla láska mi podobu kostlivce kreslí na propast zážitku bezbřeze myslí o dítě hraje, o pomoc volá v ženě a muži neznámá mocnost zoufalství, naděje, štěstí a marnost * * * Vlna se v útěku o skálu tříští Vítr z ní posměšně vyfouknul pěnu Skála si zuby své ve vlně čistí Tráva jí do puklin nacpala hlínu Život vše obsadil, pro sebe pojmul Nezdolná velikost schovaná do nul * * * Tíha vody dá korábu lehkost Neklidná ve vlně, v hlubině tichá Země přikáže hladině oblost Moře se kulatí, pohledu prchá Vítr si rozdírá o vlnu kůži Vlna mu uhýbá, vítr ji drží Ty stojíš na skále pod šaty nahá Podobná vlně se do světa vrháš Nebe ti paprskem za výstřih sahá Větrem si sukničku vyhrnout necháš Mrazivé zachvění pod kůží běží Na nebi dravec nad obětí krouží Smrt rovnou s dítětem na svět se rodí Vede ho životem k poslední bráně Touha je pod břichem, stále se budí Divoké spřežení, zmatené koně Tělo je otázka zbloudilá v kole Touží po násilí, po dalším těle Násilím život se ze ženy rodí Bolest a krev a prvotní voda Milenci slepecky životem chodí Slunce teď skrze mrak za moře padá Smyslnost s nesmyslem krajinou běží Přes hroby okolo kostelních věží * * * V láhvi je voda, láhev je ve vodě v hospodě teplo je, já sedím v hospodě holka se holí, je holá po paty já se jen usmívám, neboť jsem svatý Politik políčil pastičky na děti farář mu závidí, vidí se v praseti v rádiu odrhá odrhovačka skočila kočička, hopsla na ptáčka V kalhotech zlomená naděje dříme pod sakem jablíčko žebro mi láme na stěnu panička škvarky si hází z ráje had utíká, svižně se plazí Za mrazu dotazy mrznou mi v tlamě reklama prodává korálky klamně obličej servírky držku si vaří kapr se moří a klokan se páří Kuchař na tapetě taxíka čeká okolo ostrova valí se řeka ostrov je náhoda, říkám jí Žofín Wrocław na náměstí má kupu novin Sraba za hradbami bez brejlí vidím hovado potrubím po zpátku honím není to prázdno, když v duši je díra zase to potrubí a nad vším pára Hlavu mám ve zmatku, pivo mi pění snění se mění ve drátěné znění odráží, podráží, komín teď padá pihy a jizvy a hrbatá záda Paprsek, papírek, ubrousek, korál palma a vrána a z kokosu pohár všechno co z duše jde, drhne o bázeň papír je v gumičce, za bránou vězeň Láhev se tygrovi na paměť vrhá kabát nad bažinou v paměti vraha v mrazu se hrbatí zmražené díry Vltavou vážou se šumavské vory Nápady kloužou se po mojí mysli zrno a klasy pak hážu na smysly slova jsou bez barev, obrazy bez slov kůň duplul, trefil se do všech svých podkov Rozedni kobylo vnitřnosti svoje zdali to láva je, čím kámen taje? Čekám na otázku, odpověď mám už k pohledu do nebe stačí mi kaluž Úzkost jde ze smrti v samotě, stesku život je krásný, když podoben blesku samota boří se jediným slovem život se zakončí šípem, olovem V mozku to bolí, když po slovech šlapu ztracen a zboudilý tvrdím, že chápu schody jdou ke kapli, v oltáři šunka proč šukat žabák chce, neví, však kuňká * * * Na tenkém koberci ranního vzbouzení zahlíd jsem nočního snového hada mizel a vracel se ke svému kořeni kde pramen do studny vědomí hlídá v mrazu pod jabloní o květech mluví temnotu do spánku pod hlínou dáví * * * Těžko se promlouvá, když není komu všem se však zachvívaj tenounké slechy lehám si na polštář, mačkám v něm slámu jako sníh kloužu se ze strmé střechy přes všechny radosti žití bez konečné hledám to jediné, co máme společné Ve slovu pokaždé červ jako v jablku chodbičkou ke slupce hnilobu vábí všichni teď šlukují, sahají po brku na pláni břicha jde spřežení sobí na mořskou hladinu vrána se dívá hodinář kyvadlem nad mraky kývá Za hradbou pobřeží strmá je hloubka nuda je všechno, co život si žádá sovy a vosy si motají klubka kdo ví a neví, co je to zrada zrada a vláda a pravda a klovat kolik znáš slov, tak tolik je záhad * * * Stín země zakončil den mraky se spojily s nebem oblázky hlazené mořem podobné hladkosti žen ponořen v ledovém potoku nabízí strom větve v rozkroku * * * Voda a kameny v předlouhém hovoru vesmírnou vzpomínkou splavují hory nechápou, život že stojí jim v odporu hlíny a kořeny vrší plné káry bojí se konce a vzpírá se smrti nesnáší všechno, co bezčasí krátí * * * Krajina vypráví tichem a mizením stromy jak jiskřičky táhlého času potok svým stařecky průzračným hedvábím vymývá údolí, má čas na krásu slunce a hvězdy se každý den vrací člověk nic nemá a přesto vše ztrácí Stíny se dlouží a den ztrácí zřetelnost do noci zatíná šedivé patro pořád jen mizení a jeho bezbřehost myšlenku na věčnost posměšně utlo temnota pod duší, temnota nad sluncem maže se kýčovým, pouťovým mazancem * * * Jiskření ve vlnách starého potoka jak tisíc rukou se vzácnými prsteny hladí dno milostně, bahnem ho obléká do stříbra balí si ležící kameny nebe se nade mnou vzdaluje do modra vzduch chvěje obzorem, smotaným do vedra Vzdáleně cizí se propadáš v obrazech v představách bolesti, v puklinách času chtěl bych tě objímat v milostných pohybech bořit se pod břichem v děravou krásu beze slov otvírat tělo do těla vnořením hladinu rozhýbat v kola * * * Slavnosti světel na zeleném listoví pronikají do lesků zpěněné vody * * * V krajině plevele, v údolí zbabělců spojenci prázdnoty křičí a hlučí blažené výrazy hospodských opilců nad sebe nevidí, pod sebe močí maso je bez kostí, tělo nemá páteř a heslo života: nikdy na nic nevěř * * * Poslední pozdravy svobodné přírody co člověk hladový krajině nechal rozbíjí hory a pouští jed do vody prastarou půdu si koupil a prodal přes řeku rychle po mohutném mostě krade a pytlačí, chová se sprostě * * * Zdálky i zblízka je krajina tichá dívá se do sebe, neslyšně dýchá potok a řeka čas odnáší paměť se pod hvězdy rozpráší vidím a nevím, jak vše mám chápat jak najít pravdu, nejen kolem tápat * * * Stromy mi vypráví listnaté příhody kořeny zpívají, větvemi mlčí kmeny se vztyčují vzhůru do svobody pádem a hnilobou tiše se loučí chtějí ať vidím, že se mnou žijí cele se ukážou, přesto vše tají * * * Vše co mě napadá, v hlavě se honí honí se prázdnotou, myšlenka chybí hodinu každou tu kostelík zvoní zapadá v paměti, díry v ní hloubí nemohu vzbudit se, obraz svůj najít prchání času jen na chvíli hájit Vypad jsem ze psaní, vypad jsem z písní kořeny chybí a vítr v nich smýká směšné je, o co se pokouším v básni neví, co prázdnota nicotě říká ve zlatém kočáru slunce se vozí posměšky, nadávky tu po mně hází * * * Po vyhaslých slovech ticho šedá mlha obzor maže horký písek, v ústech sucho slza v oku, vyschlá kůže písek hřeje, v slunci pálí moře hučí, vlny válí * * * Čekání na pizzu v palmovém háji ticho a tma sebou neklidně šije kuchař už pizzu nám kolečkem krájí Angličan za plotem kingfisher pije v Indii na hlíně odpadky leží měsíc si na vlně světlo své váží * * * Kůň běží krajinou, krásný jak vítr lehký jak hedvábí, pohybu mistr na kopci v pralesích bouře se chystá nejsou tu vesnice, nejsou tu města kůň běží krajinou, krajina mlčí kam paměť nesahá, tam příběh končí Kůň běží krajinou, k sopce se blíží vulkán se probouzí, cestu mu kříží pohltí krajinu láva, co teče není tu nikdo, kdo lávě uteče kůň běží krajinou, krajina mlčí život je mladý a pod koněm tančí Kůň běží krajinou, utekl lávě radost je v srdci a píseň je v hlavě marně teď slovo mi o smysl bije příběh teď nejasně v nesmyslu taje kůň běží krajinou, proč to chci říci důvod je ve střepech, nicotu zvrací * * * Na poušti v rozpadlých kamenech ve střepech džbánů, úlomcích soch v prázdnotě po lidských osudech neznámé písmo, ztracený sloh srdce tu tluče a duše tu žije pradávným mlčením poezie * * *