Karlu Jaromírovi s úctou a vděkem Sedmého listopadu letošního roku oslavíme dvousté výročí narození Karla Jaromíra Erbena, určující osobnosti českého národopisu a jedné z nejvýraznějších postav naší kultury vůbec. Rodák z Miletína dokázal za svůj krátký život ovlivnit hned několik společenskovědních oborů, a k tomu se věnovat vlastní umělecké tvorbě na nejvyšší úrovni. Erbenovo dílo provází naše děti hned od narození, od prvních říkadel přes pohádky a písničky až k někde stále ještě povinně deklamované Kytici. Snad právě pro tento „čítankový“ rozměr velkého básníka existují lidé, kteří se od Erbenova jména i díla aktivně distancují. Nejvýraznější z nich je muzikant, spisovatel a politický aktivista Jaroslav Hutka. Člověk, díky němuž přišla folklóru na chuť velká část dnešní střední generace, znechucená režimní propagandou lidového umění, výjimečný písničkář, výtvarník, a mimo jiné také jeden z nejlepších fejetonistů druhé poloviny 20. století. Hutkův postoj k Erbenovi je velmi razantní. Hutka, který hlubiny lidového umění a své vlastní moravské kořeny objevil v Sušilově sbírce, a který podle nádherné balady Svatý Vavřín dokonce pojmenoval svého prvního syna, považuje Františka Sušila za dodnes nedoceněného sběratele a viní za tento stav – Erbena. „Časem mi došlo, že to, co Sušil nasbíral, se zřejmě nelíbilo vlastencům, protože to neodpovídalo jejich představě o lidovosti. Ta vnucovala lidové kultuře jednoduchost, kýč, symbol…studoval jsem i další lidové sbírky a právě u Erbenovy jsem pochopil, jak obrozenci překroutili tu skutečnou lidovou kulturu, aby se jim ideologicky hodila,“ říká Hutka v jednom z mnoha rozhovorů na toto téma. Erben podle Hutky „šel do terénu o jednu generaci později než Sušil a chyběl mu pro lidovou píseň cit, který Sušil měl. Erben už byl romantik a nacionalista.“ To vše zní logicky. Staré moravské písně jsou skutečně mnohem silnější, než „čítankové“ české kusy v tvrdých tóninách a tanečním rytmu. A je Hutkovou velikou zásluhou, že je zpřístupnil svojí i následující generaci posluchačů, aniž by jim folkovou harmonizací ubral jejich syrovost a krásu. Jenže vyčítat Erbenovi, že v Čechách podobné písně už nenašel, není spravedlivé. Erben byl o několik let mladší, než Sušil a jeho sbírka Písně národní v Čechách vyšla o sedm let později, než první Sušilův spis. Jak ale ve své důkladné studii o nejstarších sbírkách českých lidových písní dokázal Jaroslav Markl, o mnoho let starší přederbenovské sběry (Rittersberkova sbírka, Kolovratský rukopis, ale i Písně krátké Jeníka z Bratřic) nepřinášejí žádnou senzaci: guberniální sběr sice přinesl větší množství písní ve střídavém rytmu, ale například relativně méně melodií v ne-durových tóninách. Erbenovy úpravy písní nešly cestou zpovrchnění, ale naopak, vedly většinou k očištění dobových nánosů. Jak navíc uvádí slavistka Věnceslava Bechyňová, Erben se na rozdíl od svých předchůdců přímo zaměřoval na epické písně, kterých ve své sbírce zachytil 39. Navíc se jako jeden z prvních badatelů u nás zabýval také dětským folklórem, a to nejen písněmi, ale i říkadly, rozpočítávadly a zaříkáváním. V souladu s tehdy převládající romantickou koncepcí bratří Grimmů, podle níž je lidová kultura ohlasem původních předkřesťanských mýtů, kulturních základů každého národa, se totiž Erben až do své předčasné smrti snažil zrekonstruovat bájesloví starých Slovanů. Tuto méně známou stránku jeho díla dokumentuje publikace Slovanské bájesloví, vydaná Etnologickým ústavem v roce 2009. Ta mimo několika Erbenových studií a encyklopedických hesel přináší dokonce nedokončený Abecední slovník slovanského bájesloví, při jehož tvorbě Erben čerpal z většiny tehdejších významných etnografických pramenů – včetně Sušila. František Sušil totiž nebyl lokálním buditelem a osamělým zapadlým vlastencem, jak by se mohlo zdát z Hutkových textů. Naopak, byl předsedou vlivného Dědictví cyrilometodějského, brněnským kanovníkem a nositelem četných církevních poct. A co víc, jak ve své antologii české katolické literatury dodává Martin C. Putna, Sušil se stal „živým mýtem“, vzorem pro množství následovníků a jednotící postavou nejsilnějšího proudu kulturního Moravanství, zaštítěného cyrilometodějskou ideou. Dílo Františka Sušila v oblasti národopisu je jen jednou z mnoha aktivit tohoto teologa, obrozence a spisovatele. A je jen naší chybou, že je tento Sušil dnes známý jen v úzce katolickém prostředí. Česko-moravský antagonismus Erbena a Sušila se tím boří jako domeček z karet. Erben a Sušil přispěli, každý ve svém regionu, k zapsání mimořádného množství etnografického materiálu, který je trvale inspirativní. To, že si už v jejich době nejširší vrstvy oblíbily spíše taneční písně, že trumpeta v Čechách a cimbál na Moravě společně přehlušily starší, méně ryčné nástroje, nezavinil ani jeden z nich. Zbytečné vytváření opozic mezi jednotlivými autonomními tvůrci a stálé hledání „nepřátel“ našich oblíbenců je v českém prostředí přítomné nejméně od dob Zdeňka Nejedlého. Je na čase, abychom se tohoto přízraku zbavili. Erbenovo vědecké dílo je samozřejmě poplatné své době. Marcel Černý a Petr Kaleta, spoluautoři knihy Slovanské bájesloví, podotýkají, že Erbenovy mytologické vývody, ovlivněné tehdy ještě obecně přijímanými Rukopisy a dalšími falzy, lze dnes paradoxně považovat především za systematickou vědeckou předehru k jednomu z nejvýznamnějších uměleckých děl 19. století – Erbenově Kytici. Paralela s důkladným vědeckým zkoumáním germánských mýtů v případě J.R.R. Tolkiena se zde přímo nabízí. Suchého nebo Brabcovo zpracování Kytice, stejně jako množství parodií na nejznámější básně této sbírky (viz. Votrubovy sběry školního folklóru) ukazují, že Erben-básník je i stále integrální součástí české kultury. Také Erbenovy sběry pohádek, písní a říkadel jsou pramenem, k němuž se můžeme neustále vracet. Jak osvěžující je Erbenova „Když jsem já šel z Miletína“, v podání souboru Hořeňák z Lázní Bělohrad, dosvědčí každý, kdo viděl nějaké vystoupení tohoto souboru z Erbenova rodného kraje. Hořeňák se touto úpravou vrací od mladších sběrů, prezentovaných v dané podobě od padesátých let, zpět k pramenům. Inspirace Erbenem je u českých souborů stále častější. K tomuto procesu amatérským folkloristům pomáhá především vynikající Mišurcovo vydání Prostonárodních písní a říkadel, s kvalitními vysvětlivkami, statistikami a rejstříkem. Karel Jaromír Erben, nenápadný archivář Českého muzea, je osobností, jejíž výročí narození můžeme slavit s úctou a vděkem. Vojtěch Kouba, Folkór 11/2011 Dodatek: Vážený pane, to jste mě potěšil svým článkem. On si to Erben schytal mou nevzdělaností, která mě u objevu Sušila vedla k velkému objevitelskému údivu a u Erbena ke zklamání. Ale třeba píseň Vandrovali hudci je z Erbena, i když on tam píše, že ji převzal z nějaké starší sbírky. Kdyby sbíral o sto let dříve, možná by našel něco zcela jiného, česká vesnice byla proti moravské snad o století pokrokovější, skočila rovnou do devatenáctého století s očistěnou pamětí od minulosti, pro lidi to bylo asi dobré, ale Morava už se také osvobozovala, Sušil sám byl svědkem toho, jak mnohé písně, které nasbíral na začátku svého sběratelství už za několik desetiletí nikdo neznal a už je nenašel, hlavně se jednalo o ty posvátné písně. A já jako dítě Erbenovi básně nesnášel a tím, že jsme se o něm ještě učili ve škole, tak byl kdesi v mém vzbouzejícícm se vědomí zařazen někam do nepřátelského tábora. Jsem prostě písničkář, nejsem vědec ani historik, ale v určité chvíli jsem možná byl jediný, kdo měl nějaký názor a řekl ho nahlas... ale jestli je to hodnota, to nevím, ale jsou to kroky života, no, abych nemudroval. Těším se, že Vás zase na procházce se psem potkám... Jaroslav Hutka