Jaroslav Hutka je jedním z nejpopulárnějších československých písničkářů a zpěváků v 70. letech. Začal vystupovat v roce 1967 s Vladimírem Veitem, později s Petrem Kalandrou, Vlastou Třešňákem, Hvězdoněm Cignerem, Štěpánem Rakem a Radimem Hladíkem. V roce 1971 založil písničkářské sdružení ŠAFRÁN, které úspěšně pracovalo až do roku 1977. Hutkovy texty mají široké tématické rozpětí: od filozofických reflexí až po grotesky a slovní etudy. Má hluboký zájem o nejstarší lidovou píseň. Vydal dvě LP desky, obě jako záznam koncertu starých lidových písní - Stůj břízo zelená ((1974) a Vandrovali hudci (1976) - a 5 SP desek. Od roku 1972 se začíná formovat jako "klasický" písničkář. Rychle dosahuje uznání nejen u kritiků, ale i v posluchačských anketách. Je autorem kolem dvou stovek písní. Od roku 1975 jej provázejí konflikty se Státní bezpečností, v říjnu 1978 mu bylo povoleno vystěhovat se do Holandska, kde dostal politický azyl. Hutka působí i jako prozaik, příležitostně se zabývá grafikou a astrologií. Je signatářem Charty 77. Do vlasti se poprvé vrátil v revolučních dnech v listopadu 1989. Dnes zde žije trvale se svou rodinou.
Je velmi zaneprázdněným člověkem. On sám i jeho práce vysílají do světa signál, že nuda se v jeho přítomností nemůže zdržovat. Charakterický hlas i zvonivý smích ho neopouštějí ani v momentech, kdy možná vůbec nemá náladu si s někým vyprávět. Po náročné koncertní šňůře vzniklo následující povídání.
Za zpěváka, který dodával mnohým z nás určité slunce do života v době totality, nejlépe vypovídají texty jeho písní, básní, fejetonů i pestré životní zkušenosti. V nich se zrcadlí i kus Hutkovy široké duše. Má stále co říci, neboť i slova jím dávno napsaných písní obvykle přesahují danou dobu. Možná, že je docela vhodný čas mu za ně poděkovat.
Jak se vám vlastně žije v této době?
No, abych se přiznal, před snídaní se mi bude těžko přemýšlet. Není k tomu moc vhodná půda… Mám za sebou šňůru pěti koncertů, takže jsem trochu vykolejený. Dospávám - do postele jsem se dostal v šest ráno. Současnost pro mě v podstatě znamená příjemnou změnu k lepšímu. Po všech stránkách. Když prolétnu svůj život, od padesátých let míří vlastně jen k lepšímu.
Zmínil jste šňůru několika koncertů. Na nedostatek práce si zřejmě nestěžujete.
Vůbec ne, potřeboval bych na všechno ještě trochu více času. Práce je spousta, spíš nestíhám. Koncerty, o nichž jsem se zmínil, byly většinou zájezdní - Nové Hamry, Karlovy Vary, Plzeň, Sušice, Černošice.
Přiblížíte nám písňový repertoár? Hraje někdo s vámi?
První čtyři koncerty jsem odehrál sám, občas vystupuji s Radimem Hladíkem, například nedávno ve strašnickém divadle Solidarita. První polovinu koncertu většinou tvoří staré lidové písně, druhou hraji své skladby. Repertoár je za těch 35 let dostatečně široký.
Můžete charakterizovat vaše publikum?
Nevidím žádný rozdíl mezi Prahou a jinými kouty republiky. Poslední dobou se moji posluchači nějak stabilizují. Vytvořila se, jakoby se našla, menší skupina lidí, která nevyhledává komerci, nenechá se vláčet nabídkou, představující vlastně kšeft někoho, kdo investuje do kultury. Tito lidé přesně vědí, na co jdou, proč tuhle muziku chtějí. Věková skladba je velmi pestrá, žádná z kategorií nijak nepřevažuje. Nazval bych je inteligentním, příjemným publikem. Moje písně většinou znají. Už jsem zkrátka delší dobu profláknutej… Hraji převážně v malých sálech nebo klubech, ty bývají zaplněny. Sám mám stejně nejraději menší scény. Velké arény pro písničkáře skončily, zdá se, že jsou skutečně doménou oné kultury, do níž se investuje. Ta si publikum vlastně kupuje a vyhledávají ji úplně jiní lidé, vychovaní na komerčních televizích a nablblých časopisech, jinak to snad ani nelze říci.. O mou propagaci se stará vždy pořadatel. Jistě, najdou se i místa, kam lidé prostě nepřijdou.
Časopis Křižovatky zdraví se ve své druhé polovině zabývá alternativní medicínou. Říká vám něco tato oblast?
Naštěstí nebývám často nemocen. Ale moje žena má v podstatě léčbu celé rodiny postavenou na homeopatii. U nás je tahle disciplína skutečně doma a mohu říci, že přináší viditelné výsledky. Podle toho, co kolem sebe vidím, mám skutečně pocit, že to funguje. Hrozbu choroby se snažíme podchytit už v jejích zárodcích.
Máte nějaký vztah k ezoterice? K otázkám osudu, minulých životů, života a smrti...
Mohu říci, že čím jsem starší, jsem v těchto věcech také daleko opatrnější. Protože jak člověk stárne, uvědomuje si, že tajemství života je velice hluboké. A zároveň zjišťuje, že je také nezbadatelné, jen těžko propátratelné a také, jak snadno lze podlehnout. Řekl bych, že mi byl přidělen jakýsi kritický rozum, člověk zkrátka musí být opatrný. Žádnou z těchto otázek však nepopírám, nevylučuji, protože když není důkaz pro, není také důkaz proti. Je třeba zůstávat otevřený - řekl bych, že jsem kriticky otevřený. Sám bych třeba nešel ke kartářce, ale rozhodně nechci nikoho zrazovat. Někdy v sedmdesátých letech jsem si začal dělat v hlavě pořádek a třídil si, co si v ní nechat a co ne. Nakonec jsem zůstal u astrologie. Ta se mi zdá exaktní, zpětně kontrolovatelná. Je sice fakt, že když lidem tvrdím, že jde o exaktní obor, někteří se mi smějí. Přesto z různých nauk a disciplín má k exaktní vědě nejblíže. Je navíc dějinná, dlouhodobá, ověřitelná. Povězme si to asi takto: když někdo nechce vidět, můžete dělat cokoliv a je to marné snažení.
Myslíte si, že platí rčení "každý svého štěstí strůjcem"?
Fungovat to samozřejmě může, ale člověk zároveň těžko rozeznává, kdy podlehne určité iluzi, nebo kdy sám realizuje své skryté přání. To považuji za největší nebezpečí u zmíněných ezoterických oborů. Člověk se rodí s určitými dispozicemi, každý máme jiné. Proč? Nad tím se raději nechci ani zamýšlet. Ale v rámci zmíněných dispozic mám pocit, a vyplývá i z této moderní doby, že se naše osudy jaksi odlehčily a můžeme se stávat jejich pány. Život lze nějak více reflektovat, víc si ho uvědomovat. Ona schopnost uvědomění nás už osvobozuje. I společnost je přece jen moudřejší, má více možností na výběr.
Zmoudříme vůbec někdy?
Těžko, snad někde v nirváně. Usuzuji, že v horizontu nejbližších dvaceti let se ještě bude mnoho věcí zlepšovat, ta tendence tu nyní je. Vezměme to tak trochu z globálního pohledu, což je dnes oblíbené slovo. Sám sbírám zkameněliny a jen doufám, že náš druh života, který máme, na naší zemi zůstane. Ale je zapotřebí v mnoha ohledech brzdit. Škodíme přírodě a už o tom také začínáme pořádně vědět. Měli bychom především přesvědčit mocné, kteří mají možnosti rozhodovat, že musíme začít používat rozum. Snášet argumenty a nečekat, až je přesvědčí realita sama. Pak už to bude dost otrava. Bohužel, zde jsem docela pesimistický. Uveďme si malý příklad z kultury. Ví se, co kultura je a co není. Ta opravdová může ovlivňovat psychické zdraví lidí až po jejich celkovou kulturnost, a tím i bezpečnost společnosti. Právě proto by měla být zpřístupněna, rozvíjena. Přesto je potlačována komercí a kvalita se stává potřebou jen pro elitu. Prostředí je otrávené. V oblasti průmyslu je to podobné. Amerika, největší "čuditel" na světě se zdráhá přijmout Kjótský protokol, a přitom tato úmluva představuje jen hodně opatrný počátek očistného procesu a prakticky nic nezmění. Pro nás je už úplnou absurditou. Řada průmyslovým podniků zkrachovala a nacházíme se hluboko pod limity. "Čuzení" můžeme ještě prodávat... Tady si myslím, že je svět pomalý, strašně opatrný. Dění by mělo nabrat mnohem větší obrátky.
Nedrásá vám duši současný způsob života?
Víte, já už si ho takto zažil v Holandsku. Druh otevírání materiální svobody je na jednu stranu příjemný, umožňuje spoustu věcí. Ale platíme za něj daň a jakobychom o ní nechtěli slyšet. Nazvěme ji třeba budoucnostní. Často jsem o ní přemýšlel. Jde vlastně o volnost a svobodu. Nejde o dva stejné výrazy, pojmy totožné kvality. Zdá se, že současná civilizace má tendenci být pohodlná, žít si příjemně, ale jaksi nevidí konec oné volnosti. Se svobodou to nemá nic společného. Ta souvisí s vědomím, inteligencí, se vzděláním, chápavostí, s neustálou schopností reflektovat věci. Já se za "bolševika" necítil nesvobodný, nebál jsem se. Je mi nesmírně líto, že to byl tak blbej režim, ale každý si osobní svobodu najít mohl, režim po šedesátých letech už nebyl vražedný.
Každého z nás hodně utvářelo dětství. Jaké bylo to vaše?
Prvních pět let bylo nádherných. Otec měl ještě před znárodněním obchod s nábytkem. Měli jsme velký dům v Olomouci, kousek od náměstí s pěkným dvorem. Útlé dětství jsem prožil právě v tomhle tichém domě a mám na to velice krásné vzpomínky. Potom nás vystěhovali: přijeli vojáci, ztropili povyk, měli i samopaly. Byli jsme zkrátka nepřátelé státu. Drsnou realitu jsem ale zase příliš nevnímal. Jsme naštěstí evropská civilizace, já byl nejmladší a tudíž jsem v té chvíli duševně tolik netrpěl. Všichni z mého blízkého okolí se na mě tak nějak složili. Neměl jsem hlad a ani si neuvědomoval, jak strašné chvíle prožívají rodiče. Když dítě cítí okolo sebe lásku, je mu jedno, co se děje. Pak jsme bydleli pod krásným hradem, vedle kouzelných lesů, já chodil do jednotřídky a zdálo se mi to docela bezvadný. Jenže dětství pozvolna končilo a s naším návratem do Olomouce mi začala docházet skutečnost. Ocitli jsme se na periférii, přestal jsem být tím úplně chráněným dítětem. Přišlo zcela zákonitě hodně nepříjemné překvapení. Za čas následovalo studium v Praze, výrazně mě ovlivnila doba, prostředí. Místo malířiny došlo na psaní písniček.Ohlédnu-li se zpátky, od momentu vystěhování jsem vlastně stále na cestách. Osud? Kdo ví. Jistota domova a všeho, co s ním souvisí, funguje vlastně až teď.
Tušíte, kde se ve vás vzal literární a hudební talent?
Patrně narážíte na rodinu. Ale nic podobného tam nebylo. Ve vlastním horoskopu bych literární sklony našel, ale doma ne. Do hlavního města jsem odešel na uměleckou školu, už na základní škole jsem se rozmýšlel mezi matematikou a malováním. Malování později jednoznačně vyhrálo. Ale jenom na chvíli. Zůstaly mě "malůvky" ze studií, když nyní vydávám cédéčka edice SAMOPAL, vytvářím si obaly. Ale na skutečně vážné malování pořád nemám čas.
Jste velmi zaneprázdněný člověk. Dokážete vůbec odpočívat?
Snažím se v sobě především udržet klid, uvědomovat si sám sebe. Nést to jako příjemný, vědomý pocit. Mám blízko k józe, i když se jí nějak cílevědomě nezabývám.
Na co se od vás můžeme těšit v nejbližší budoucnosti?
Mám rozpracováno několik věcí, ale nemám čas je dokončit. Ne a ne. Už spoustu let píšu jednu velkou knížku, celá bude o životě v Holandsku. No jo, letos bych ji měl opravdu dopsat, vždyť už to bude dvacet let! Stále píši fejetony, ale už ne do tištěných médií, posílám je po internetu. Mám rád, když mi na textu, který podepíši, už nikdo nic nemění. Internet je vlastně určitý druh samizdatu, pustím slova po větru, a buď se chytí nebo ne…
Zajímá vás vůbec ještě politika?
Skoro bych rozlišoval dvě polohy: politický stav a čeští politici. Když člověk zapomene na naši vládu, jakoby všechno fungovalo, vlastně vládu jakoby nepotřebujeme. Jistě, kdyby se činili, jak by měli, i nám by bylo lépe. Vyprofiloval se tu takový druh podivné generace, někdy nevím, zda se mám chechtat, nebo brečet. Vytváří v lidech zvláštní pocit bezmoci, vybudovali si ghetto, které už jen obehnat zdí. Ani ten "bolševik" nebyl tak centralizovaný. Jen si tam tak žijí, hýčkáni svou neuvěřitelnou imunitou a vůbec se nestydí! Je to směšné. Říkám si, že revoluci už nemá kvůli nim smysl dělat, zase tak mocní nejsou a ani nebudí pocit, že by být chtěli. Touží jen hrabat, užívat si. Sobeckost, blbost - škoda slov. Při nedávné "bytové" aféře s premiérem si jen člověk musí uvědomit, do jakých konců něco takového může dojít.
Zuzana Musílková, Foto Michal Nosek