|
Malý velký Kryl
Před pěti lety zemřel básník a písničkář
V padesáti jej zradilo srdce. Na tom, co bylo skutečnou příčinou jeho předčasné smrti, se však jeho nejbližší přátelé a kolegové neshodnou. Podílelo se na ní i rozčarování z našeho polistopadového vývoje? Životopisci Karla Kryla jistě jednou zhodnotí, nakolik spolu souvisí životní příběh Krylovy rodiny a vzestupy a pády jeho umělecké kariéry a životních postojů. Zdá se, že obojí permanentně kolísalo. "Karlovy nálady se měnily častěji než počasí," přiznává Jiří Pallas, vydavatel pěti Krylových alb v exilovém švédském Šafránu. Kryl sice na sklonku života tvrdil, že nedůvěře se teprve učí, navenek však působil vždycky spíš opačně. "Karel se rád tvářil permanentně naštvaně," vzpomíná Věra Rollerová. "Byla to ale jen maska. Jako by pořád bručel a s ničím nebyl spokojený." Kolega ze Svobodné Evropy, komentátor Milan Schulz po Krylově smrti v pořadu Události a názory mimo jiné připomněl, že založením byl Karel Kryl sršatec, což se projevovalo nejen v jeho verších, ale také v tom, že nikdy nikoho nešetřil, že si svým sarkasmem nadělal vždycky mnoho zlé krve iv blízkém okolí. Tak jako všechno v životě, i jeho pozice v rádiu Svobodná Evropa, kterou prý vnímal jako džungli, byla komplikovaná: "Bylo zvláštní, že si toho velmi úspěšného svazku mezi Svobodnou Evropou a Karlem Krylem ani jedna část té dvojice řádně nevážila," řekl TÝDNU Milan Schulz. "Svobodná Evropa je mluvený rozhlas. Americké ředitelství nikdy řádně nepochopilo Krylovu osobní váhu, protože nebyl žurnalista. On své komentáře básnil a zpíval. To bylo řídícím místům sotva srozumitelné. A Kryl to leckdy nesl velmi těžce. Hlavně ve chvílích, kdy se jeho rádiová existence musela obhajovat jinou činností. Tak se třeba stal na dlouhou dobu jedním ze sportovních redaktorů. A dělal to kupodivu velmi dobře. Nejspíš ovšem se zaťatými zuby." "Myslím, že základním Karlovým životním problémem bylo, že byl malinkej. Z toho zřejmě od dětství pramenila jeho neustále nastražená pozice a nedůvěra vůči okolí. Žil vlastně pořád v obraně," říká Jaroslav Hutka. Vystupoval jako furiant, zároveň však doplácel na svou naivitu. Ukázalo se to právě v době, kdy zažíval po návratu největší ovace. Nerozlišoval, že leckdo se na jeho slávě přihřívá. Rozladěn z českých poměrů, které se nevyvíjely podle jeho nedočkavých představ, nadšeně vyprávěl například o svých koncertech na Slovensku: "Dva dny jsem teď měl moc pěkné," říkal v Mladém světě koncem února 1994. "Ty mě opravdu potěšily. Taky jsem měl koncert v Žilině. Po koncertě mi přišel podat ruku ipan starosta. Bohužel to divadlo bylo příliš malé." - "Byl politicky hrozně naivní," vzpomíná Jaroslav Hutka. "Z toho jeho rozhovoru v Mladém světě mi bylo strašně teskno. Karel nevěděl, že ten pan starosta, co mu podal ruku, byl ten Slota antičech, fašista, který Kryla vlastně zneužil, aby mu zapózoval. Pamatuju se třeba na to, jak mi jednou v Brně Karel po koncertě ukazoval různá péefka a mezi nimi taky od Miroslava Sládka. To byl celý Karel kdo ho měl 'rád`, toho měl rád taky." Kořeny Krylovy lability je možné hledat nejspíš už ve složitém dětství. "Člověk, který se narodil v roce 1944, neměl moc důvodů k jásání, speciálně takový mrzáček, jako jsem byl já," vzpomínal Kryl těsně po návratu z emigrace v rozhovoru pro Mladou frontu. "Po všech těch umělých tucích a mizerné výživě jsem měl na těle dvaapadesát vředů..." Tatínkovu tiskárnu v Novém Jičíně jim roztloukli v roce 1949, otce knihtiskaře - nasadili na manuální práci, rodina se viděla jednou za čas. Nebylo na topení, aby ve vlhkém bytě děti nedostaly tuberkulózu, učily se venku. "Špatně se na to vzpomíná, sestře bylo šest let, musela do školy. Brácha byl ještě prcek, takže na mě zbylo shánění jídla. Většinou jsem chodil krást k soukromým sedlákům na pole brambory nebo okurky. Ve škole se mi posmívali, pořád jsem měl na zadnici kino, tedy záplatu, protože nebyly peníze... Že nás maminka vypiplala, mi dnes připadá neuvěřitelné." V dětství strádal, dospívání strávil v internátech, jen co byl dospělý, emigroval. Po dvaceti letech přijel svou maminku domů až pochovat. "Stejně jako my všichni, i Karel si v exilu vytvořil jakési náhradní rodinné vazby," říká Věra Rollerová. "A tak měl své 'bratry` a 'sestry` v Los Angeles, ve Winnipegu, Montrealu, Torontu či v Austrálii a ke všem byl citlivý, vnímavý, vlídný a laskavý. Jaksi se o nás staral i přes oceán. Dopisoval si pravidelně snad se stovkami lidí po celém světě. Jezdil po exilu koncertovat a povídat si s námi. Vydělané peníze dával na různé dobročinné účely. Jednou na fond pro uprchlíky, jindy třeba na postavení památníku obětem komunismu. Prostě - co mu exil dal, to on exilu poctivě vrátil." Pravda ale je prý i to, že na leckterých exulantských setkáních - například těch, která organizoval dnešní arciopat Anastáz Opasek v Rohru Karel Kryl nebýval vždycky jen vlídným a laskavým diskutérem, spíš naopak. Na jedno z nich vzpomíná Jaroslav Hutka: "V rámci jednoho takového dlouhého hovoru nám Karel vyčetl kdeco. Že on deset let žije sám uzavřený v 'tý blbý Svobodný Evropě`, zatímco my jsme si tam v Československu hráli. A teď jsme mu sem, jak říkal, začali chodit - a přitom jsme neuměli nic - já například ani rýmovat." Karel Kryl a Jaroslav Hutka jsou zřejmě dva póly podobného osudu. Oba písničkáři, oba začínali koncem 60. let, oba dosáhli popularity, oba se dostali do konfliktu s režimem, oba emigrovali a oba se triumfálně vrátili. "S Jaroslavem Hutkou - to musím říci, aby nedošlo k nedorozumění - se po tvůrčí stránce moc rádi nemáme, poněvadž to každý děláme jinak," řekl Kryl na tiskové konferenci po návratu v osmdesátém devátém roce. "Kamarádi jsme velice dobří, to je důležité." Už proto mohl vzniknout sedmihodinový pořad pro Svobodnou Evropu, který Kryl s Hutkou natočil, ač, jak říkal, nesouhlasil s jeho poetikou. "Setkali jsme se poprvé někdy v roce 1967," vzpomíná Jaroslav Hutka, "on byl sice jen asi o tři roky starší, ale pro mě patřil vlastně k jiné generaci. Vycházel z tehdy populární klubové vlny, byl zvyklý hrát v malých sálech, zatímco my jsme chtěli dylanovsky oslovovat celý svět, a měli jsme u publika odezvu, ale Karel nás považoval nejspíš za hipíky." Jejich osudy ale nebyly totožné ani později. Stručně řečeno: Karel Kryl emigroval příliš brzy a způsobil si tím možná další trauma. "Situace se prudce změnila příchodem Rusů v osmašedesátém. Krylovy písničky, které byly dosud spíš na okraji zájmu, najednou dostaly přesné zacílení," hodnotí po letech Jaroslav Hutka. "Karel odešel v září 1969, tedy ještě dřív, než se režim zlomil. V době, kdy se stal hvězdou, symbolem odporu, vyšla mu deska, v době, kdy tady byla ještě svoboda. A my jsme postupně vpluli do sedmdesátých let, byli konfrontováni přímo tělesně s nemravností normalizačních mocipánů, čímž se z nás - z těch všech Mertů, Lutků, Veitů - logicky stalo jakési společenství. Zatímco on tohle už zažíval osamocen v emigraci přecezené. Ten rozdíl se podle mne nikdy nesmazal. Euforie ze slavného návratu (byť i o pár dní proti Hutkovi opožděnému, což zřejmě taky považoval za křivdu) vystřídalo postupné rozčarování. Nejen ze situace ve společnosti, ale také z Krylovy nerozhodnosti spálit mosty na jedné či na druhé straně. Jistotu hledal v manželství s dávnou přítelkyní Němkou Marlen díky němuž získal německý pas. Koupil dům nedaleko Pasova a čas po návratu trávil mezi oběma zeměmi. "Myslím, že se Karel opravdu dostal do strašných problémů - nevěděl, kam patří. Tvrdil, že v Německu je doma, ale nebyla to pravda. Kamarády tam neměl. Doma byl možná předtím ve Svobodné Evropě, s tou se ale dramaticky rozešel," říká Hutka. Jeho zklamání mívala příčiny různé, někdy zásadní, jindy malicherné. "Hned od začátku měl pocit, že byl podveden," připomíná Jaroslav Hutka. "To když ho při jeho prvním vystoupení na melantrišském balkoně postavili vedle Karla Gotta, aby spolu národu zazpívali hymnu. A zrovna jeho kamarád, Jirka Černý, je uvedl jako dva populární Karly. Další ranou pro Karla bylo, že Václav Havel ho nikdy nepřijal mezi své. Zatímco se všemi písničkáři si tykal, byl s nimi kamarád, s Krylem se neznali a on ho k sobě nikdy nepozval." V předvečer výročí jeho smrti se za Karla Kryla konala v bazilice sv. Markéty v břevnovském klášteře zádušní mše. V pražském Semaforu si na něj zavzpomínali jeho souputníci. Všechno je to ale už ex post. Stejně jako náhlá "přízeň" prokazovaná Krylovi až při pohřbu. "Bylo velmi smutné vidět, jak se ještě na nevystydlého barda vrhají politici a další parazité," řekl TÝDNU Jiří Pallas. "Přitom - vy jste první, koho za celých pět let napadlo se mne na Karla Kryla zeptat." Nejspíš lze souhlasit s Jaroslavem Hutkou, který tvrdí, že na Krylově osudu je cosi tragického: "Nejenže zemřel brzy, zemřel nešťastný. Neuměl se otevřít té lásce, která tu na něj čekala. Neužil si jí." Karel Kryl - Písničkář, básník, výtvarník. Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži, zemřel 3. března 1994 v Mnichově (SRN). Otec byl známý knihtiskař v Novém Jičíně (Kryl a Scotti) a v Kroměříži, jeho firma však byla po únoru 1948 zlikvidována. Karel K. vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni (1962). V 60. letech spolupracoval s malými scénami v Teplicích, Ostravě i Praze. Od roku 1966 natáčel některé své písně pro Čs. rozhlas, působil rovněž v rozhlasovém Mikrofóru. V roce 1969 byl sice přijat na FAMU, ale téhož roku se nevrátil z festivalu písničkářů v SRN. Externě a v letech 1983 - 1991 jako jeho zaměstnanec působil v Rádiu Svobodná Evropa (hudební a sportovní redaktor). V sedmdesátých letech také studoval dějiny umění a žurnalistiku na mnichovské univerzitě. V listopadu 1989 se vrátil do vlasti a žil poté střídavě v Praze, v Mnichově a u Pasova, neskrýval však své rozčarování z politického vývoje a zejména rozpadu Československa. Z diskografie: Bratříčku, zavírej vrátka (1969), Rakovina (1969), Maškary (1970), Karavana mraků (1979), Plaváček (1983), Tekuté písky (1990), Dopisy (1992), Monology (1992). Z bibliografie: Kníška Karla Kryla (1972), 7 básniček na zrcadlo (1974), Pochyby (1977), Zpod stolu (1978), 17 kryptogramů na dívčí jména (1978), Slovíčka (1980), Amoresky (1982), Z mého plíživota (1986), Zbraně pro Erato (1987), Lot (1991), Sněhurka v hadřících (1992), Krylogie (1994), Krylias & Odysea (1995), Spisy II. Básně (1997), Spisy I. Texty písní (1998). Týden, 1999-03-08, MARTA ŠVAGROVÁ, MARKÉTA TURKOVÁ Život bez Kryla je nějakej jinej... Snad nikdo o něm nedokáže vyprávět jinak než s nádechem pochopení. Všichni mu rozuměli, všichni ale také věděli o jeho špatných vlastnostech. Karla Kryla znal celý národ jako patetického písničkáře, který se - ačkoliv se tomu bránil - stal symbolem revoluční vřavy roku 1968 a svým způsobem i 1989. Rád se rozčiloval, vše ho dokázalo naštvat - nakonec nápor polistopadových let jeho srdce nevydrželo. Před pěti lety se objevil na pódiu naposled. "Myslím si, že celý život trpěl tím, že je malé postavy," vzpomíná na Karla Kryla jeho souputník z písničkářské scény Jaroslav Hutka. Přestože byl jen o tři roky mladší, Kryl ho bral jako svého žáka. "Jako by byl o generaci starší. Třeba rád zpíval ruské častušky, tomu jsem nerozuměl," říká Hutka. Prvně se spolu setkali v roce 1967 v olomouckém klubu, který provozoval dnešní ministr kultury Pavel Dostál. Později se oba písničkáři vídali i v exilu. Zatímco Kryl odešel za hranice již v roce 1969 a skutečnou normalizaci prakticky neprožil, Hutka se dlouho rozmýšlel - emigroval až na konci 70. let. V té době se jejich cesty rozešly - Kryl již pracoval v cizině, Hutka, Třešňák, Veit a Merta založili sdružení Šafrán. K jistému sblížení došlo až když se část Šafránu přestěhovala do Švédska - ve svém nakladatelství písničkáři vydali Krylovy desky. "Viděli jsme se na koncertech pro emigranty, párkrát mě pozval do Svobodné Evropy," vzpomíná Hutka, který prý nikdy nezapomene na to, jak snadným terčem popudlivý Kryl byl. "Nebylo těžké ho rozzuřit," směje se. Vzpomíná na historku z německého Rohru, kde dnešní arciopat břevnovského kláštera Opasek organizoval pravidelná setkání. Další z řady písničkářů donucených k odchodu z republiky Vlastimil Třešňák si Kryla často dobíral. Jednou mu sebral kovbojské boty s vysokým podpatkem. Rozzuřený Kryl na údajné zloděje dokonce poslal policii. Ta když přijela a viděla malého zpěváka pobíhajícího bosého po sále, opět odjela. "On se na jednu stranu snažil být kamarádský, zároveň byl ale příliš nedůvěřivý k lidem. Čekal, kdo ho napadne. Proto bylo těžké s ním komunikovat," vzpomíná Hutka. V době, kdy v Čechách probíhala zuřivá normalizace, zažíval Kryl v Německu muka. Svůj ostrov svobody našel v mnichovské stanici Svobodné Evropy. "Moje první vzpomínka na něj je nostalgická," vzpomíná ředitel Rádia Svobodná Evropa Pavel Pecháček. "Byl to menší kluk s kytarou, který dokázal v našem velkém studiu zaujmout všechny kolem sebe - každý poslouchal s otevřenou pusou," říká po letech. Nejprve se písničkář stal stálým návštěvníkem rádia, později zde pracoval jako hudební redaktor. Pomáhal dokonce v redakci sportovní. "Byl nezapomenutelný. Zápasy třeba komentoval slovy: Domácí měli převahu a hosté více ze hry," tvrdí Pecháček. V této době, kdy Kryl v Mnichově ještě téměř nikoho neznal, chodil často do rodiny Pecháčkových. Pak se na dlouhou dobu vztahy mezi starými přáteli zmírnily - Pavel Pecháček odjel na patnáct let do Washingtonu. Ještě před tím Kryl budoucímu řediteli Svobodné Evropy napsal písničku - nazval ji Žalm. Když se v listopadu 1989 začala plnit náměstí, vzkázal Pecháček z Prahy Krylovi, že v podchodu Václavského náměstí někdo napsal: Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi. "Potěšilo ho to a rozhodl se přijet," vzpomíná novinář. Ihned se stal populární. Návrat po roce 1989 znamenal pro autora mnoha protestsongů výraznou změnu. "Ze dvou šoků se nemohl do smrti vzpamatovat," komentuje porevoluční dobu Hutka. "Z toho, že se objevil na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem, v podstatě normalizačním umělcem. A také ho mrzelo, že se nikdy nesešel s Václavem Havlem." Z nadšení, v němž roztleskával davy na Václavském náměstí, postupně vystřízlivěl. Stále pendloval mezi Německem a Čechami. Na západě pobýval dvacet let s pasem politického uprchlíka, občanství dostal až po rychlém sňatku na počátku 90. let. "Stále jsem mu říkal, aby se natrvalo odstěhoval do Čech. Z exilu jsem tyto pendlery znal - jejich stavy byly více než schizofrenní. Karel mi tvrdil, že v Německu je doma. Oba dva jsme věděli, že to není pravda," vzpomíná Hutka. Rozpor se vyhrotil v době, kdy se autor slavného Bratříčka v Německu oženil a v Čechách začal žít se sedmnáctiletou Markétou Matouškovou, členkou jeho fanklubu. "Byla to moje první velká láska," říká dnešní novinářka. Krylovy písničky znala z trampu, v době revoluce začala chodit na jeho koncerty. "Zamilovávala jsem se do něj postupně," říká. "Kdybych ho nepotkala, byla bych tuctová husička." Když s Krylem začala chodit, bylo mu šestačtyřicet let. "On mě naučil dívat se na svět jinak než moji vrstevníci." Mladá dívka, které v roce Krylova úmrtí bylo necelých dvacet let, napsala po písničkářově smrti knížku, ve které bez obalu po svém líčí poslední roky Karla Kryla. Reakce byly rozporuplné. "Napsali mi Karlovi kamarádi z Německa, že je v knížce dobře vystižený. Taky mi přišel podlý dopis od Pavla Dostála. Psal v něm, že nemám právo o Karlovi psát. Jako kdyby si ho přisvojil jen pro sebe." Markéta se prý se smrtí milence vyrovnávala dlouho. Karel Kryl byl kontroverzní osobnost - v mnoha směrech byl nekompromisní, zároveň však se především v porevolučních letech vyznačoval politickým naivismem. Jeho názory přijali za své republikáni, komunisté i sociální demokraté. Často si ani neuvědomil, pro koho vlastně hrál. "Strašně ho potěšilo, že v Žilině na jeho koncert přišel starosta. On snad ani nevěděl, kdo je Ján Slota, nacionalista, který ho chtěl zneužít," konstatuje Hutka. "Mrzelo mě, že viděl vývoj v Československu tak černě," doplňuje Hutku Pecháček. Podle něj Kryl nebyl politicky orientovaný, spíše sociálně. Často byl zdrcen z vývoje své země a jezdil si do kantýny Svobodné Evropy zanadávat. Kdyby dnes žil, jistě by k sociálním otázkám nemlčel. "Vlastně jsem jeho písničkám moc nerozuměl," zpovídá se Hutka. Zdály se mu příliš přerýmované. On jemu zase vyčítal, že neumí rýmovat. "Vytvořil si svůj styl, a v něm stále jel," míní. Nejvíc ale Kryla rozčílilo, když mu Hutka tvrdil, že v jeho písních je hodně "čundrácký romantiky". "Karel byl především básník," oponuje Pecháček. "Definitivně na něj nemůžeme zapomenout," dodává. "Tři roky jsem se z toho vzpamatovávala," říká Matoušková. "Dnes bych si s ním ráda popovídala." Ještě dnes prý její manžel na Kryla žárlí - přestože jako vydavatel chce Markétinu knihu vydat v reedici. "To víte, že mi chybí," svěřuje se Hutka. Jeho kolegyně Dáša Vokatá to na písničkářově pohřbu řekla více než výstižně. "Ten život bez Kryla je nějakej jinej." Zemské noviny, 1999-03-05, LUCIE NETOPILOVÁ |