komentář webmastera: Ten článek o Krylovi z Mladé fronty, cos mi poslal, mne docela nasral. Žongluje se tam s nějakými historickými událostmi, daty a je to plné skutečně věcných chyb. A navíc, když jsem zapátral po autorovi, nenašel jsem ho, navíc mne fronta odmítla pustit do archívu... a tak sedím nasrán v koutě a budu se asi věnovat kytičkám - ty neodmlouvají. Honza PS: Později jsem se do archívu dostal, autorku jsem tam tedy našel, ale mezitím mne ta zlost už přešla, jen si myslím něco o nekompetentnosti novinářů... zkrátka Nelez do zelí, které není tvoje!!! Dobrý prorok špatných časů Rebel Karel Kryl. Jeho písničky nabízely to, co lidé potřebovali slyšet: patos, rebelantství, vzdor, touhu nezlomit se České pěvecké legendy V noci na 21. srpna 1968 vstoupila na naše území vojska Varšavské smlouvy. Druhý den Karel Kryl napsal písničku. Třetí den její nahrávku vezl do ostravského rozhlasu a zazněla éterem. To je historie legendárního songu Bratříčku, zavírej vrátka. Jím tehdy Kryl definitivně vykročil po cestě, která ho o sedmadvacet let později dovedla do muzikantské Síně slávy. Žel, už in memoriam - rok předtím zemřel. Z exilu kdysi mamince napsal: "Je zajímavé, že si člověk vybírá psa k obrazu svému. Já bych chtěl buldoka." Zpěvák, který sám sobě přisoudil zarputilost bojového plemene, se narodil 12. dubna 1944 do kroměřížské knihtiskařské rodiny a jako malý kluk stál u toho, když po únoru přišli tátovu dílnu zlikvidovat. Zřejmě právě to byla osudová zkušenost, která v něm zasela semínko celoživotního vzdoru. Jeho školní léta překypovala průšvihy, ale učil se dobře, díky výtvarnému talentu se dostal na bechyňskou keramickou průmyslovku. V té době ovšem už bušil do kytary a chrlil první písně. Zprvu hravě naivní, záhy ostřejší. V roce 1965 napsal jeden ze svých nejslavnějších textů: "Z rozmlácenýho kostela/ v krabici s kusem mýdla/ přinesl jsem si anděla/ polámali mu křídla " Druhá polovina 60. let byla érou, kdy český folk dostával silný politický tón a Kryl nemohl se svou náturou vpadnout do šťastnější doby. "Když jsem jednou své písničky zpíval v Teplicích v zámeckém sklepení mladým posluchačům, po představení mi jeden z nich řekl, že jsou to protestsongy," vzpomínal později. "Nevěděl jsem tehdy dost přesně, co to je. Vyprávěl mi o Bobu Dylanovi, Donovanovi a Tomu Paxtonovi, později mi některé pustil z gramofonových desek. Teprve když jsem si přečetl jejich překlady, zjistil jsem, že vlastně také protestuji." Hrál a zpíval v malých divadélkách, některá dokonce založil, jako slavné ostravskéWaterloo. K folkařům patřil i nepatřil. On jim připadal naivní a sentimentální, oni jemu vesměs pozérští. Dráždil ho především Jaroslav Hutka, na Krylův proletářský vkus příliš hippie, a taky mu to vpálil písní Pasážová revolta. Ryjeme držkou v zemi Zajímavější ovšem byl její refrén: "I v naší generaci/ už máme pamětníky/ a vlastní emigraci/ a vlastní mučedníky/ A s hubou rozmlácenou/ dnes zůstali jsme němí/ Ne -nejsme na kolenou/ ryjeme držkou v zemi " To bylo v létě 1968. Politik pražského jara Josef Smrkovský ho za to sice nazval přehnaným pesimistou, ale trvalo jen pár dnů, přijeli Rusové a na obzoru se objevila normalizace. Písnička Bratříčku, zavírej vrátka, pohotově složená v prvním šoku z okupace, se stala jakousi hymnou posrpnových měsíců a Karlu Krylovi díky ohlasu pomohla na jaře 1969 k první, stejnojmenné desce. Popularita kytaristy, textaře i zpěváka v jedné osobě rostla neuvěřitelnou rychlostí. Krylovy písničky zněly ze všech stran a jednoduchými melodiemi nabízely to, co lidé v té době potřebovali slyšet: patos, rebelantství, vzdor, touhu nezlomit se. Ale Kryl byl skeptik s příliš dobrým odhadem, aby věděl, kam věci spějí. Nezdržel ho ani fakt, že se dostal na vytouženou FAMU. V září 1969 emigroval. Do západního Německa s sebou odvezl pár připravených písní na další desku, Rakovinu. Těch dvacet let, která pak v exilu prožil, spojil především se Svobodnou Evropou. Dlouho tam vedl pořad Krylogie, ve kterém uváděl vlastní písničky i další exilové folkaře, jmenovitě Jaroslava Hutku a Vlastimila Třešňáka. Ale taky psal povídky, ilustroval knížky, studoval dějiny umění, psal básně a sám si je vydával, skládal písničky, hrál a natočil celkem osm desek, které se pašovaly i do Čech. Počátkem listopadu 1989 se spolu s dalšími písničkáři, z nichž někteří dorazili i z Československa, zúčastnil festivalu v polské Vratislavi. A tehdy tam proslul euforickým výkřikem: "Tak za měsíc v Praze!" Nebyl to ani ten měsíc. Sám dorazil poslední listopadový den, Prahou ještě povlávaly zbytky transparentů z demonstrací. Na některých z nich stálo: "Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi." Mohlo ho to potěšit. Ale on, pesimista do morku kostí, na první neformální tiskové konferenci řekl: "Hlavně si nenechte ukrást revoluci " Nezapomenutý, ale zklamaný Dvacet let se tu nesměl hrát, a přesto se hrál. Pravda, rozhlas i televize o něm mlčely, ale byl slyšet z domácích gramofonů i magnetofonů, z pašovaných desek i z pásků, které si lidé přetáčeli jeden od druhého. Ty písničky povzbuzovaly i dojímaly svým bojovným rytmem, chlapskou poetikou. A znali je nejen pamětníci, ale i jejich děti. Když Kryl po návratu začal jezdit po koncertech, našel publikum schopné takřka všechno zpívat s ním. Jenže by to nebyl on, kdyby hned nezačal zase bouřit. Jedna z prvních věcí, kterou ostatně vyčítal i sám sobě, byla, že se nechal Václavem Havlem přemluvit, aby z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí zpíval hymnu společně s Karlem Gottem. Ten nesourodý duet považoval za znamení, že se s minulostí neúčtuje dost razantně, a začal o tom znepokojujícím trendu nevybíravě mluvit. Na koncertech i mimo ně. Zlobil se na kdeco, útočil, varoval, celkem oprávněně zklamaný pocitem, že mu málokdo vděčně naslouchá. Ačkoli původně plánoval, že se sem vrátí, nakonec - rozčarovaný - zůstal jednou nohou v Německu, kde žil se svou druhou ženou Marlene. "Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí," posteskl si tehdy. Na koncertech měl sice pořád plno, jméno Karel Kryl lákalo dál. Ale už sám tušil, že ho lidé vítají víc jako legendu. Že chtějí slyšet staré známé písničky a nové věci příliš nezabírají, ačkoli jich nepřinášel málo a proslulý útočný krylovský tón jim nechyběl. Posluchači řidli, navíc odrazováni jeho kritickými proslovy, které kdysi uměly rozbušit srdce, ale teď působily zatrpkle. Ještě natočil tři desky, ještě se chystal oslavit v dubnu v Praze svoje padesátiny. Nedožil se jich. Zemřel 3. března 1994. Vypráví se, že v tu chvíli se kamennému andělu na fasádě Divadla na Vinohradech ulomilo křídlo. Možná to, o kterém kdysi dávno začal zpívat.       Marie Homolová, Mladá fronta DNES 24.3.2006