* * *

Procházím divadlem mezi kulisami domů
a obdivuji kostyméra
že ty postavy okolo vypadají málem jak lidi -
na jazyku civilizaci
a na duši první dobu ledovou
Stojím v prvním veřejně přístupném vězení
"vyděláváme si na byt a stravu"
"od svých cel vlastníme klíče"
kam se ale poděl soudce a obhájce
a kde jsou bachaři?
máte samosprávu samosoudce?
vězňové říkají, ať si nedělám legraci
ptám se za jak dlouho jim vyprší trest
a odpovídají ať těch vtipů nechám
nebo mi dají za uši
ale přece jsem četl
že člověk vězení nesnáší
že kráčí za pravdou
a v tom jsem pochopil
že jsem nalétl skvělému divadelnímu autorovi
že to okolo jsou jen kulisy
ty chodí a mluví
sedím v lóži
a obdivuji jak skvěle hrají své role
a jak se výborně nudí...
a prosím vás
nic mi už o tom neříkejte
jsem básník a proto nesmím uvěřit
že v městě Litvínově jsem potkával lidi
jsem snílek a věřím
že člověk je velký a moudrý
že miluje z lásky
a vzdělává se ze zvídavosti
a usmívá se pro přátelství
a připíjí pro radost
a ještě v autobuse si říkám
jaké je Litvínov pěkné představení
kostel tam nezvoní
a kytky nevoní

* * *

Dav, to je velikánský pytel
do kterého jsme násilím strženi
je to děravý pytel
který si žádá záplaty a stálý provoz
hospoda a biograf
obrázkové časopisy
a všeobecná prostřednost
opravdoví lidé byli kvůli bezpečnosti
rozehnáni po všech koutech světa
potkáváš je na zapadlých místech
jako vyhnance uprostřed lidí
přinášejí do obyčejnosti svou neobyčejnost
a to je nebezpečnější než bombardování
život je pro dav nebezpečnější než smrt
a smrt je jedinou nadějí života

* * *

Sedím a nedělám nic
a vím
že bych měl pokračovat
ve svém jepičím dílku
Mám v hubě jak po otázce
Venku je ráno, slunce svítí
aby každý spatřil to své
Nedělám nic a chce se mi spát
někde v krku zdání smrti
někde v sobě pocit, že ničemu nerozumím
Marné je, jestli to bude někdo někdy číst
marné je, že to pro někoho píšu
abych zastřel a odsunul
pocit žití zbůhdarma
Venuše si mi lehla v osmém domě na Urana
Co se mi dnes ráno zdá nejnaléhavější?
Že tolik krásných holek ještě spí
ve svých vyhřátých postelích
se vším laskavým čím je tělo
Klec nemožnosti visí mezi námi
Babylon, že jednou řečí
si nemůžeme říct
víc než přibližné

28.6.1971

* * *

Kráčím po náměstí kolem kašny
a potkávám krásu
sedla si mi na oči
jak to občas dělává
a já honem hledám tužku
že si konečně napíšu její adresu
a jestli žádnou nemá
tak jí udělám domeček z písniček
aby měla kde bydlet
aby se dala ukazovat lidem
ale tužku nemohu najít
a paměť jsem už dávno ztratil
říkám moment a nějak nešťastně se zastavuju
jestli třeba nějaký kolemjdoucí
rozhlédnu se po lidech
a krása už je na nich
a pak hned na fasádě domů
podívám se zmateně na nebe
a vidím tam krásu rozpláclou
podívám se na zem
a tam se honí s větrem mezi papírama
ale nikoho to kolem mne nevzrušuje
všichni někam běží
tváří se jakoby nic
jako by jim krása neseděla na obličeji
volám: podívejte, jste krásní
a oni jestli prý nemají zavolat sanitku
nebo policii
kdosi to chápe sexuálně a hned kývá
že ji taky vidí
a druhej mu říká, že má krásně velkej plat
a já utíkám za město do polí
a koukám znovu po tý kráse
a je tam všude
válí se na trávě a na kytkách
a já volám: kráso, kde bydlíš?
přijdu na návštěvu
a ona odpovídá nechoď
dnes nejsem doma
přiď jindy
kdy chceš
a je jedno kam

* * *

Kdo kácí ve svém lese nejsilnější stromy
tomu vítr pokácí celý les
Kdo nutí jednotlivce ustupovat zájmům celku
ztrácí celek
Prolhaný stát myslí jen sám na sebe
ale společnost patří člověku
a ne člověk společnosti
patří člověku
a člověk Bohu
Mrtvoly vyhlásily svatou válku životu
prohranou už předem pro neúčast

* * *

Světla, potlesk, úspěch, peníze, sex, reklama
to je místo, kde se nalézají písně
Vážno, tajemno, komplexy, peníze, sex, povrchnost
je místo pro básně
sály se plní, nakladatelství se plní
v bance každý den úřednice počítají oběh peněz
a kameloti vyvolávají, kdo je profesionál
a má právo hospodařit s lidskou duší
a jak bude rozdělen vysílací čas
jak ediční plán
kamarádi už si objednávají navzájem panáka
a zapíjejí se zpěvačkou její hluboký výstřih
a mně se divěj, že koktám
že mluvím nejasně
že si nejsem jist
ukazují prstem a říkají on toho ještě moc neumí
nemá hlas ani třpytivý verš
nemá hlavu ani patu
chce vypadat zajímavě
tak ohební
tak bez zájmu
tak smrtelní
opíjejí se pivem, poezií, opíjejí se, opíjejí
opíjejí se písničkama, opíjejí se penízky
hezkým ženským tvarem a svou povolností
nepotkávám nikoho střízlivého
ani ráno
ani večer
a já budu sedět na podiu a pro dnešek mlčet
nebudu opakovat, co už bylo tisíckrát řečeno
krásně, přísně, varovně i podbízivě
a zapadlo to jako den s krásným nebem
zastavte své stroje a rádiové vlny
myšlenky a měny
zastavte ať je ticho
ať je slyšet, že se děje cosi hrůzného
ať je vidět
že takovou hrůzu, co je v obyčejnosti
ještě nikdo nevymyslel

* * *

Městečko Jihlava na vršku stavěné
s vysokou věží od svatého Jakuba
hluboko pod mraky
jak petrklíč pod horou
nad městem na věži dva zvony vyzvání
na jednom tónu zpívají
člověče
zas odbyla další hodina
Modlita za modlitbou odděluje marnost od věčnosti
víru od vědění, lásku od soužení
každým zvoněním se blíží probuzení
a lidi jak larvičky, jak čilí mravenci
jak jabloňový květ krátce živí
vzkvétání, upadání
zas odbyla další hodina
Zvony naslouchají kovadlině
jak ona odbíjí čas
ale ne ten určený sluncem na obloze
srdce jemné jak pavučina ohýbá železo
oheň a kladivo, vražedné železo
naslouchají myšlence
uchop a zabij!
bez citu, bez žalu, bez užitku
zas odbyla další hodina

* * *

Přichází v obyčejných šatech
tichý
málokdy si sedne do první řady
naslouchá
a netleská bouřlivě
diví se jen kráse
která se mohla zrodit ve slovech
usmívá se
má slzy v očích
modlí se za střípky štěstí
pro svůj neznámý život
raduje se z maličkosti
divák
kterému všichni
pod nohy kladou celé úsilí
neví
že kvůli němu stojí galerie
a bučí symfonické básně
neví
že ho mám na mysli
když hraju píseň
ve kterou věřím

* * *

Člověk vymyslel řeč a naučil se ji psát
a vynalezl tiskařské stroje
Člověk zaznamenal zvuk
a rozeslal ho éterem do všech domácností
Člověk zaznamenal obraz
Člověk umí vymyslel děj
a zahraje ho v divadle
Člověk vymyslel hudební nástroje
a ovládá elektřinu a staví domy
vynalezl motor
který ho vozí po zemi
po vodě, ve vzduchu
vynalezl penicilín, očkování, brýle
hodinky, antikoncepci
mýdlo, splachovací záchody
pohyblivé schody, lázně
střelné zbraně, asfaltování silnic
rakety do vesmíru, dynamit
sklo a vařenou potravu
vymyslel peníze
a pořád ještě není šťastný
a je to stále horší
a blázny
kteří nepoužívají civilizace
ale mozkek
odstraňuje

* * *

Žijeme v době velké, slavné a mocné
V DOBĚ SEBEOŠIZENÍ
Nevěříme na nic, ale chceme být oblažováni
nevěříme životu, ale klademe si požadavky
věříme v blbost
a nikde nekončící iluze
že vesmír je na nás moc malý
nevěříme v posvátné
PROTOŽE PAK BYCHOM TAK MUSELI ŽÍT
a člověk se bojí žít
jen pár odvážných má tu skromnost
stát se šťastnými
Umění slouží pitomosti
pitomosti slouží i život
pošetilý odsouzenec
který si sám plete oprátku
a těší se, až na ní jednou bude viset
nebo alespoň jeho děti
"Vy už se toho snad dožijete..."
Pokazili jsme slovo Bůh
udělali z něj starožitnost a krám
už ho nechceme ani vyslovovat
aby nám nezestarala huba
Ale Bůh nás miluje
a kope příkopy před nás slepce
abychom se potloukli
Jděte do háje se svými amatérskými pochybami
které nemyslíte vážně
na které jste líní
vždyť otec pochybnosti je NEPOCHYBNÝ
on pouští pochybnosti do oběhu
on číhá na myšlenku

* * *

Je těžké dnes žít...
Doba hygieny, nevíry
slepoty a všeobecného nemyšlení
moderní doba
kdy se díky komunikaci daří
aby se svět stal jediným rozbředlým tvorem
LIDSTVEM
jeden jediný program a jeden způsob myšlení
hygienické myšlení, stolování, naslouchání
jeden účes
jeden názor
jedna bída
JEDNOHLASNĚ
Jedna houba, která odumírá a narůstá
a k přírůstku hned návod, jak ho vychovávat
a těm co dojdou síly
DO SPOLKU PŘÁTEL ŽEHU
aby ty hřbitovy nebyly tak veliké
a nezabíraly zbytečně místo
nač vzpomínat
všechno slouží dnešku
a zítřek bude ještě lepší
všechno k němu směřovalo
člověk ovládl zemi
člověk ovládl vesmír
člověk ovládl člověka
a jeden šuplíkový svět na bydlení
pro každého šuplík a do něj příručka
televize do každé rodiny
pračka, vysavač, hodiny
jen otočit knoflíkem
pryč s parazity
my vládneme, my známe, my umíme
postavíme školky, školy, byty, továrny, chodníky...
Jsem sám s otázkou o čem psát, jak a KOMU
s pocitem
který za mnou neodbytně škobrtá jako stín
s pocitem na nic
s myšlenkou na zbytečnost
zase nemám peníze
a není Vavřincovi na sunar
naposledy jsem pořádně jedl o vánocích
není na to jít mezi lidi
nikdo mi nedává najevo, že mě potřebuje
že věci někam smysluplně směřují
všechno je bláto
a jsem jím umazanej od hlavy až k patě
a ženská ve Vratislavce už má šestý potrat
a sousedi pod náma se dnes zase hádaj
on je zase ožralej
a cestou v tramvaji domů
vynadala průvodčí
jakési ženské s nákupníma taškama
a na mě celej den lidi pokřikovali
že s těma vlasama vypadám blbě
a dělám samý věci, na kterejch nic nevydělám
který mě dělaj nešťastným
rozporným, nejistým
který mě dělaj smutným a chudým...
ALE NEDĚLAJ ZE MĚ BLBA
a jestli na celým světě už nikdo nemyslí
a nehledá
a skládá zbraně předem
a všichni už jsou tím moderním lidstvem
pro koho píšu?
pro koho zpívám?
PRO SEBE
FURT JSEM NA ŽIVU!

12. ledna 1971 ráno

* * *

Je mi smutně a potřeboval bych pohlazení
od někoho
komu bych to věřil
Umím dát sílu a pobavit lidi na celej večer
a dát jim vzpomínku na mnoho dní
a najednou můj vlastní život
a kroky osamělého chodce k domovu...
Venku mrholí a já zase cítím
že MOŽNOST psát mi vrací sílu
ale je to síla na přežití
která je úžasná pro umírajícího
ale smutná pro mě
Klepou se mi ruce a napadla mě životospráva
Vykouřený plíce, trocha alkoholu
popisuji zase tisící papír
a pámbů ví kam se tahle nálada
a tenhle den zase ztratí
a umění - debilní představa o zlatém rámu
a život - kam se podívám
toužím jen po pohlazení
ale ničí ruku na své tváři necítím
a až padnu úplně do nebytí
teprve najdu to
co se za života nenachází
ZA ŠŤASTNÝCH OKOLNOSTÍ
hluboké vědomí
a pohlazení

* * *

Pět holek u stolu
to je deset očí
deset rukou
pět hlav
deset uší
padesát prstů
a na každém roste nepozorovaně nehet.
Mysl v pěti hlavách
a přece táž
krev v pěti tělech
pětkrát krása
a přece život je jen jeden
vítr za oknem
měsíc dole pod nohama
hluboko pod zemí
země přitahuje protinožce ke stejnému středu
tam kde není žádná přitaživost
pět holek u stolu
pět dětí od mámy
pět stařen nad hrobem
pět příběhů o lásce
otázka k otázce

1971

* * *

Jsem v hotelovém pokoji v Lounech.
Začala mě bolet hlava.
Už několik hodin mě pronásleduje pocit
že lidi rostou jako kopřivy u plotu.
V hlavě mi běhají chtivé myšlenky
protože jsem zaslechl šeptání na chodbě.
Bolí mě hlava z pocitu jalovosti
a z toho
že nejsme schopni spolu prožít čas.
Soukromě se několik lidí kvůli tomu trápí
zbytek sebou nechá vláčet.
Rok 1972 bude ve znamení zrady sebe.
Jsem v hotelovém pokoji
a bolí mě hlava z představy
co si asi lidé odnesli z představení.
Snad jenom pár okamžiků ticha
na které rychle zapomenou.
Svět si mlátí obličejem o kámen
a všichni hlasují pro zrušení počasí
pitomost je program nejbližších
a na nás
co jdeme
jsou připraveny mříže z blbosti
i ze železa -
když by ty první povolily.
Hotelový pokoj se mi nelíbil.
Svlékl jsem si šaty
a hodil je na zem
na křeslo dal přikrývku z postele
a na ni jsem si sedl nahý jako květ
prohlížel si nohy a pohlaví
tak důvěrně známé z puberty.
Pokoj už vypadá utěšeněji
a s pocitem
že mohu usnout kdy se mi zlíbí
už je mi líp.
Snažit se mohu pro pánaboha.
Na lidi se nespolehnu.
Ještě cigárko a trochu vína
nekonečno nade mnou
přede mnou
vedle mě...

1972

* * *

Když umřel Šíma a vytrácel se
tak se začátkem září ještě prošel nad Olomoucí
a já byl z těch mraků
a nebe a slunce a barev celej bláznivej
Jak je lidské dílo maličké a vydrží
schováno v muzeích
a jak je nebe velký v tom
že žádný svý dílo neschovává
Díval jsem se na barevný nebe jak holce pod sukni
přehlížel mraky jako pláž nudistů ze samejch madon
byl jsem zamilován a nepřemýšlel o upřímnosti
a nepřemýšlel o věrnosti
Básníci přece jen mohou existovat
píšou jako obloha neopakovatelné

* * *

Je podzim a jako každý podzim v Praze
mě užírá smutek.
Podivné počty
kdy se jenom připočítává podzim k podzimu
až jednou jich bude akorát
Trochu vzduchu mi vešlo oknem
ujistit
že to není smutek, ale síla
pod kterou padám hned při prvním nárazu
Je jednoduché pomoci novému člověku na svět
stačí se jenom milovat
Je těžké mu potom ukázat svět jeho očima
ten, který stojí za to vidět
K tomu je potřeba nezvratně milovat
Věšel jsem plínky
a bylo to to jediné
co jsem zatím mohl dělat
a plínky voněly čistotou
a dole křičelo dítě

1970

* * *

Lidé stojí na místě a kroutí se
poskakují
Červená světla a ohlušující hudba
špatný vzduch a špatné myšlenky
Kdyby bylo nejdráždivější chodit nahatý
tak by padla móda
holky, co tu tančí jsou víc než svlečené
víc než zbabělé
neublíží
jsou pro jakýkoliv pohyb
na pódiu sedí zřízenec na pouštění desek
a lidem není stydno tančit při reprodukované hudbě
jde přece jen o zvyk
ale nudí se a chtějí, abych to viděl
a já vidím
že umí na vše zapomenout
na vše, na co si ještě nevzpomněli
ale na nic si vzpomínat nebudou
kvůli tomu chodí do práce aby na to měli
člověk s číslem 1971
neškodný, zaručeně bez tváře
stoprocentně nepotřebný

* * *

Je po ránu
sedím ve své černé díře s ostrou žárovkou
dívám se po věcech a mám v hlavě tmavé myšlenky
a tak, jak je umělé světlo ostré
připomíná tuto dobu a její umělé věci
ke spotřebě a zabíjení
Žiji uvězněn v tenkém škraloupu města
Kousek nad střechami je už svobodný vítr
a dále orloj hvězd
Žiji polapen v škraloupu města
pár metrů pode mnou sklep
a pak už jen nedotknutá hlína, skála
a ještě hlouběji oheň
Před měsícem jsem šel v noci po poli
a podle srpku měsíce jsem četl
kde se nachází slunce
Nad suchou hlínou a hroudami
ležela těsně u země řídká mlha
nade mnou hvězdy a v dálce světla vesnice
Šel jsem po hlíně a cítil ji jako svátost
a cítil ji jako můj budoucí domov
a jak jsem šel, představil jsem se bez masa a kostí
kráčející bílá kostra na poli na jižní Moravě
a cítil jsem s hlínou temné porozumění
ulehnutí bez dechu, tepla a života
modlil jsem se
a pohyboval se v nepohnutém sloupu věčnosti
Dívám se na věci kolem
pod ostrou žárovkou
a zdají se být pohozeny na stole bez ladu a skladu
a přece jsem je tam pokládal jednu po druhé
pokaždou v jejím určitém čase
Sleduji myšlenky v hlavě
a zdají se bez ladu a skladu...