Před Brnem mě kousl pes. Oh yes „Ve skutečnosti mě pes nikdy nekousl. Je to jen takový rým: jazz – pes – yes, nic víc,“ usmívá se písničkář Jaroslav Hutka, z jehož písně jsem si pro tento rozhovor vypůjčila rýmovaný, a tak trochu příznačný titulek. Mezi stromy na Střeleckém ostrově probleskovaly příjemné podvečerní sluneční paprsky a jeho čtyřletá labradorka Lily se nemohla nabažit svobodomyslného a požitkářského válení v trávě. S trochou téměř člověčí zvědavosti se předními tlapami opřela o cihlovou zídku nad Vltavou a zamyšleně pozorovala třpytivou vodní hladinu. Lily je přátelské stvoření, které se ke všem chová nesmírně vstřícně. V jednom ze svých fejetonů ale podotýkáte, že jste psa nikdy nechtěl. Podle toho, jak často se v nich Lily vyskytuje a někdy dokonce přestavuje hlavní linii, od které se odrážejí jiné myšlenky, bych ale myslela, že toho rozhodně nelitujete... Psa jsem skutečně nikdy nechtěl, protože jsem měl takový pocit, že by ve městě trpěl. Nakonec si ho ale dcery prosadily. Věděly přesně, že to musí být fenka světlého labradora a přehlasovaly mě, takže jsem couvl. Pár let jsem se úspěšně bránil a postupně jsem jim pořídil králíka, osmáka, želvy... a až byl doma úplný zvěřinec, tak ten pes nakonec stejně přišel. A když přišel, tak jsem zjistil, že se vůbec nemá špatně, obzvlášť když bydlíme kousek od Vltavy. Když má navíc kolem sebe čtyři lidi, tak se i ve městě dostane až čtyřikrát denně ven na vycházku. Spousta lidí říká, že život se psem nabývá dalšího rozměru... Pro mě to znamenalo, že jsem začal naši čtvrť znát lépe, protože jsem chodil ulicemi, kterými bych normálně nešel. Člověk jde se psem městem tak nějak marnivě a je to takový ještě další pohled na svět. Je to prostě citově širší. Co nejraději podnikáte s Lily a co naopak ona s vámi? Lily strašně ráda plave a mě baví s ní chodit k vodě. Když tam hodím jen nějakou větvičku, tak se jen smutně kouká. Potřebuje pořádný klacek, pro ten dokáže nadšeně skočit a já se nemůžu vynadívat, jak to zvíře plave. Střelecký ostrov, kam často chodíme, je pro psy úplně ideální, jen v zimě musím dávat pozor, protože ona tam klidně vlítne, i když mrzne. Na chalupě je zase příjemné vzít kolo a projet s Lily rybníky. Je úžasné se na ni dívat, když se raduje ze života. Člověka to potěší. Jak ji odměňujete? Ona miluje rohlíky. Ráno už má vyčíhnuté pekaře, rozezná jejich auto, a to je pak k nezastavení. Oni už ji znají a vždycky jí nějaký ten rohlík dají. Zmínil jste, že vašim dcerám patří pes ve dne a vám v noci... V noci spolu chodíme po hospodách. Díky tomu, že Lily je takový hodný pejsek a neotravuje, neskáče po nikom, vždycky jen přijde se smutnýma očima, tak je všem sympatická. Někdy, když se vrátíme hodně pozdě, tak se děti ptají, kde jsme byli, že ji nemůžou ráno vzbudit. Člověk psům často přisuzuje různé lidské vlastnosti a celkově se je snaží polidšťovat. Z čeho to podle vás pramení? Člověk si psa uzpůsobil k obrazu svému, takže logicky má všechny vlastnosti, které máme i my. Lily vyrůstá v láskyplném prostředí, proto je to takový mírumilovný pes. Každý pes tu svoji smečku cítí a podle toho se také chová. Člověk si konkrétní rasu a její povahu vyšlechtil a projektuje si do psa sebe samého. A pes tím pádem potřebuje být s člověkem. Obecně jsou pro labradora jako plemeno určité věci příznačné. Co je vám z těchto jeho specifik nejpříjemnější? Že je to strašně hodný, neagresivní a vstřícný pes. Je to typ psa, který přirozeně umí mít rád. Vždyť jste to viděla sama, že i na vás se hned před domem nadšeně vrhnul. Má rád všechny. Mimo to mají labradoři skvělé oči a jsou schopni i z abstraktního tvaru odhadnout, že se jedná o zvíře. Jejich představivost dokonce mnohdy překryje čichové a sluchové vjemy. Proto jsou tak užiteční slepcům. Jednou mě Lily dokonce úplně zblbla. Při noční procházce se opírala předníma nohama o šikmý kmen akátu a něco tam očuchávala. Vždycky ucukla, jako by se píchla do čumáku. Pak vycouvala a štěkala na takovou zamotanou kuličku, co vypadala jako malý ježek. Druhý den se u stromu s „ježkem“ zase zastavila a vyskakovala k němu, čuchala a občas zaštěkala. Nechtělo se mi věřit, že by tam vydržel od noci, šel jsem se podívat zblízka a byl to jen oblý výrůstek. To zvířátko na stromě si prostě jen představovala. Na chalupě zase máme velkého plastového medvídka, kterého si očichala, důvěrně ho zná, a přesto když ho proti ní rozjedeme, tak se může strachy zbláznit. Ta představivost je silnější než zkušenost. Je schopná rozeznat konkrétního člověka i psa na velkou dálku, což mi přijde neuvěřitelné. Zdá se mi, že když jde po ulici člověk se psem nebo jiným zvířetem, ostatní lidé s ním více komunikují. Zaznamenal jste něco podobného? Někdy jo, ale většinou je to spíš takový divný pocit osamění, protože lidi se vrhnou na psa, pokecají si s ním, vás si ani nevšimnou a jdou. Když je to mladá holka, tak to obzvlášť mrzí. Vždycky si říkám: A co já? (smích) Komunikace funguje spíš mezi pejskaři. Jezdíte někdy do Holandska? Máte tam nějaké dobré přátele? Do Holandska nejezdím. Za těch dvacet let jsem tam byl jednou, a to ještě navštívit jednoho Čecha. V létě jezdím na jih Francie. Středozemní moře mám rád, vždycky mívám pocit, že je to náš pradomov. Celý můj pobyt v Holandsku skončil rozvodem a nějak to všechno zmizelo, vymazalo se to a je to pryč. Když se ohlédnete zpět, co člověku vezme a zároveň dá pobyt v exilu? Byl to pobyt za trest, svým způsobem zbytečný. Tvrdá karma, asi jsem si to zasloužil. Kdybych byl ve větší zemi, naučil se tam jazyk, tak to má nějaký smysl, ale umět holandsky je pro kočku. Navíc Holanďany nezajímá ani literatura, ani poezie, což je dvakrát blbě. Dnes bych si asi vybral Francii nebo Německo. Ve Francii by se mi sice hůř začínalo, ale těžko by se mi odtamtud vracelo. To Holandsko byl omyl. Tehdy jsem ale neměl žádné zkušenosti a nablízku nebyl nikdo, kdo by mi mohl poradit. Byl bych za to vděčný, kdyby mi někdo řekl: „Nebuď blbej, nechoď do Holandska.“ Kdysi jste řekl, že písničkář má na světě určitou povinnost. Jakou? Písničkář nezačíná s písničkama proto, aby se stal slavný. Písničkář chce a má potřebu něco říct. Ve chvíli, kdy řekne „a“, tak už kvůli sobě a těm, co to slyšeli, musí říct „b“, a pak i „c“. Z toho vzniká určitá odpovědnost za něco, a ta se musí zachovat, jinak se život začne propadat do marnosti. Člověk to nedělá pro prachy, ale proto, aby něco z toho světa reflektoval a něco pojmenoval. Písničkář je svobodomyslná bytost a pokud není, tak to není písničkář. Čím to, že jste se po patnácti letech opět vrhl do psaní textů? To přišlo najednou. Patnáct let mi písničky nešly, ten přechod byl složitý. Hodně věcí, se kterými jsem se popral už v Holandsku, tady bylo nesrozumitelných a teprve teď je lidi začínají chápat. To už ale nechci řešit, zajímají mě hlubší věci, skutečné umění a poezie. Krajinomalby jsem začal psát kvůli tomu, že jsem chtěl začít malovat. Píšu teď více ze široka. Je zrovna doba, kdy se Čechy propadly do komerce, lidi jsou závislí na reklamě, na svých vlastních ekonomických starostech, na vlastním rozptýlení... Desky si musím vydávat sám, trh tady zasedla mafie, která si chce dělat jen svůj vlastní obchod a publikum na to skočilo. Chytřejší mládež dnes poslouchá anglické věci, česká produkce ji v podstatě nezajímá, což je právě výsledek té komerční sprostoty. Nicméně vytvářím nové věci a věřím, že se mi podaří najít cestu k novému publiku. Design 50. a 60. let se už dostal na pulty starožitností, mladá generace si dnes těmi pro ně originálními předměty vybavuje své byty. Vrátily se dlouhé vlasy a touha po nezávislosti. V čem je tento „návrat“ odlišný od staré reality? Jiný je to hlavně tím, že už to není nebezpečné. Tenkrát byl člověk vysmívaný obyvatelstvem, nenáviděný režimem a dlouhý vlasy byly symbolem něčeho nezákonného, byly s tím potíže a člověk si za tím musel opravdu stát. Teď je cesta svobodnější. Jak hluboká ta svoboda je, těžko odhadnout. Myslím si ale, že ta potřeba svobody tady opravdu je. A to i přesto, že tato společnost svobodu oficiálně nabízí. Ve skutečnosti je ale postavená na volnosti až libovolnosti. Jak se podle vás liší svoboda od volnosti? Svoboda je určitá úroveň poznání. Rozhodnutí a schopnost věci chápat, cítit, prožívat, a umět si jich vážit. Je to jako u starých Řeků – jakmile člověk svobodu pozná, není cesty zpátky. Kdežto volnost je stav této společnosti, která tak trošku klouže po penězích, po liberalismu, téměř všechno je dovoleno, ale to člověka neuspokojí, aby si mohl říct: „Tenhle život se mi líbí, takhle ho chci žít.“ Je to jako s malováním. Každý člověk má volnost malovat, ale když to neumí, tak nemá svobodu se vyjádřit. Je potřeba se naučit i zacházet se životem, aby byl člověk svobodný. Jak se na vás z tohoto úhlu dívají dcery? To bych mě taky zajímalo (smích). Jednou mi Klárka řekla, že na starých fotkách vypadám jako kluci od nich z tercie a že bych klidně mohl chodit k nim na školu. Chodíte rád do „lokálů, kde zdechl pes“? V jedné písni o tom zpíváte. Já chodím hlavně do lokálů, kde psy akceptují. A pokud ne, tak si nad tím lokálem udělám takový pomyslný křížek a už tam nikdy nevlezu. Ani přes den, když jsem bez psa. Lokál, který není schopen akceptovat psa, není ani pro člověka. Máte nějaké plány na blížící se léto? Pojedeme s Lily na dva měsíce do Francie a do Španělska a moc se na to těším.         Marcela Vaškovicová (redaktorka PetMedia)