František Sušil byl nejvýznamnější sběratel vesnických písní na územích, kde se dnes ve školách také vyučuje spisovná čeština. Na Moravě. Bylo by mu letos 200 let. Narodil se 14. června 1804 v Rousínově. Jeho sbírka obsahuje kolem 2500 titulů. Je to sbírka obsáhlá nápěvy i slovy a dnes zásadní v tom smyslu, že mění pohled na to, co se nazývá folklórem. Tím pádem mění i pohled na české obrození, tedy na české destruktivní romantické vlastenčení. Ovšem v prostředí stále malého českého myšlení ani dnes nebyla ještě pochopena velikost Sušilova celoživotního sběratelského díla.
  Po všech mých letošních neúspěšných snahách na Sušila upozornit v rádiu, televizi a českých médiích vůbec, se nečekaně objevil majitel Levných knih s touhou vydat ve svém levném království jedno levné cédéčko s písněmi ze Sušilovy sbírky. Jeho touha byla zcela osobní, nevýdělečná a sám si chtěl, jako vydavatel, vybrat písně, které vydá. Vybral si písně ze Sušilovy sbírky, které ale znal desetiletí z mého repertoáru. Takže žádná novinková bomba, všechno už tu někdy nějak bylo. Nic nového pod sluncem, jak oznámil jeden prorok před tisíciletími na začátku naší židovsko-řecké, tedy evropské, tedy i české civilizace. Nic nového pod sluncem, ale alespoň poklona jednomu velkému sběrateli k jeho dvoustým narozeninám.
  Všechno v životě potřebuje nadání, píli a charakter, aby se to stalo uměním, a ne pouhou omamnou chvilkovou obchodovatelnou iluzí. I sběratelství vesnické primitivní kulturnosti. Ani tato činnost není pouhou registrací dané skutečnosti, ale vnitřním záměrem toho, kdo sbírá. Mám tedy na mysli doby, kdy ještě po vesnicích bylo co sbírat, kdy sice existovalo jedno kolektivní vědomí každé určité skupiny, ale bylo napájeno ze zdroje individua, ovšem ztraceného ve špatně řešitelných problémech svého života. Nespolehlivá paměť, roztěkaná mluva a pocit ztracenosti bylo to jediné pojítko, které vytvářelo vesnickou kulturu. Bylo třeba vymyslet cosi, na čem bylo možné se shodnout a společně to prožít. Říct si to nebo zazpívat. Nic jiného nebylo. A tohle Sušil ve své sbírce zachytil. Současník Erben hledal a zachytil něco jiného. Erbenův záměr byl ale politický a vyšlo mu to. Sušil prohrál. Dokončil a v malém nákladu vydal svou mohutnou sbírku za obecného nezájmu v roce 1858.
  Dalšího vydání se Sušilova sbírka dočkala až v polovině dalšího století. Za Protektorátu v roce 1941 díky dvojici Václavek-Smetana. Takže tato sbírka neovlivnila v druhé polovině 19. století další vývoj "lidové kultury". Ani to nebylo vlastenecky žádoucí pro její převážně "pesimistický" obsah. Vlastencům, komunistům i kapitalistům se na lidu líbí právě ten optimismus. A bylo to nejspíš zoufalství z fašismu, které přivedlo Václavka se Smetanou znovu naléhavě k zapomenuté Sušinově sbírce. Ten nejhlubší pud ne národní, ale lidské sebezáchovy. A něco podobného mě k této sbírce přivedlo v roce 1968, když nás přepadli Rusové. Chápu, že to zní v české selánce trochu přehnaně dramaticky, ale je to tak. Další pohledy na toto téma si můžete najít na www.hutka.cz . Teď vám přeju, aby se vám to dobře poslouchalo.

13. září 2004