Co pro tebe znamenal underground v sedmdesátých letech? Já o tom toho moc nevěděl, sice jsem se znal s Jirousem, ale více méně jsem to považoval za okrajovou záležitost, také byli uzavřeni do sebe jako nějaký kmen příbuzných. A jelikož jsem Egona Bondyho považoval za hysterického podvodníka, tak jsem to ani nebral moc vážně. Bylo pro tebe v jeho rámci důležité i umění? Můžeš být konkrétní? Upřímně řečeno, já jsem měl svou vlastní představu o umění, ale fakt je, že jsem to moc neznal, my písničkáři jsme byli také soustředění hodně na sebe. Až někdy do roku 1976 si každý myslel, že je tím posledním ostrůvkem svobody, pak bylo příjemné překvapení, že jsme se všichni začli potkávat, ale to bylo už spíš to disidentství, co nás spojovalo. Začli jsme se tolerovat, ale umělecky myslím žádný vzájemný obdiv nenastal. Co pro tebe znamená underground dnes, s odstupem? Dnes je to docela příjemná záležitost, klidná a pohodová, ale je to zase přece jen jiný směr života a umění než který já vedu. Je úsměvné, že jsme se společně dostali do učebnic, čímž jsme se stali jaksi neškodnými, ale splachovacímu kapitalismu se ani škodit nedá, ten je svobodným uměním nedotknutelný, takže se všichni stáváme okrajovým žánrem, protože právě kapitalismus svými šikovnými investicemi cestu zavalil kýčem středního proudu, čímž si podchytil kapsy většiny publika a do hlavy jim napral učesané blbosti. Myslíš si, že i dnes underground existuje? Princip toho, na čem underground vznikal je tu stále. Vzpoura proti společenskému kýči, který za bolševika sice vypadal trochu jinak, ale vlastně je tu stále. Establisment, který si bere právo společnost reprezentovat a ovládat. Komunisti svůj kýč bránili násilím, báli se. Kapitalisti si to umí zorganizovat penězi, takže jsou klidní, neohrožení, dokonce jsou ochotni své "nepřátele" sponzorovat, takže mají pořád zametenou cestičku pro své zkurvené muzikály, radiožurnály a televizní obrazovky. Vláďa Drápal, 7. října 2009