KAŽDEJ NEMUSÍ BEJT STATEČNEJ
Zatímco za normalizace čtyřiatřicetinásobný Zlatý slavík Karel Gott zpíval, jeho spolubojovník na opačné straně kulturní fronty Ivan Martin Jirous bručel. ODSEDĚL SI VÍC NEŽ OSM LET, a přesto dnes na adresu vavříny věnčeného Gotta nevykřikuje nic o režimních pseudoumělcích, kteří šli komančům na ruku. Naopak. "Je to profesionál a velmi dobrý zpěvák," říká Magor Jirous bez zášti.
Je umělec - a umělec. Někdo může ve svém oboru čnět vysoko nad jiné, a přesto se bez pozornosti širšího publika i kritiků bude navždy pohybovat "mezi tichem a šílenstvím", jak zní úryvek básně Jirousova souputníka, básníka a zpěváka undergroundové kapely DG 307 Pavla Zajíčka. Jiný naopak bude přes banalitu svého díla díky lásce mas stále mlád, ať je jaký je, bude mít rozprávkový dom i zlatej důl a zvonky štěstí mu budou znít po celou kariéru, i když nedělá věci o mnoho lepší než jiní. Jen líbivější.
Zlatý slavík slaví možná právě teď narozeniny ve své opulentní vile na pražské Betramce, v navoněné společnosti hezounkých, čisťounkých dcerušek Charlotty a Nelly, vedle krásné manželky, obklopen luxusem. Umolousaný Jirous mezitím, obklíčen umělohmotným rostlinstvem, dřepí v restauraci Oáza v hlučných a špinavých útrobách smíchovského nádraží, inovativně kombinuje pivo s tequilou a přes zřejmý vliv těchto nápojů po půlhodině vyhrává šachovou partii. Včerejší Reflex už má dávno přečtený, křížovku vyluštěnou. O svém vztahu k legendě českého popu slíbila legenda undergroundu napsat článek, ale vykašlala se na to. Místo omluvy mi básník přes kouřovou clonu lakonicky povídá: "Neměl jsem čas." A po chvíli praví: "Jak říkal můj táta: Kibic, drž hubu a netázán nepronášej úsudek." Požádám tedy o úsudek jeho. A prozřetelně se nezeptám na názor výtvarného kritika Jirouse na Gottovy obrazy. Nebudu riskovat, že by mě absolvent dějin umění na pražské filozofické fakultě Univerzity Karlovy a někdejší redaktor časopisu Výtvarná práce i s celým božským Kájou poslal někam.
I když představitelé oficiální a neoficiální kultury nechodili za minulého režimu po stejných cestách, občas na sebe chtě nechtě narazili. Vy jste Gotta osobně znal?
S Karlem Gottem jsem se potkal někdy na sklonku roku 1967. Představil nás na Národní třídě za chůze Eugen Fiala, umělecký vedoucí a manažer kapely The Primitives Group. S tou jsem tehdy začal spolupracovat - byla takovým předchůdcem Plastiků. Prohodili jsme tehdy snad dvě zdvořilostní věty, takže nemůžu říct, že bych pana Karla Gotta znal osobně. Jednou jsme se pak ještě setkali; a to byla moje hanba. Měl nějaké soukromé vystoupení a já jsem tam přišel se Zdeňkem Zaoralem, který režíroval první film o narkomanech - Pavučina (a byl manželem Evy Zaoralové, která dnes spolu s Jiřím Bartoškou stojí ve vedení karlovarského filmového festivalu; pozn. K. K.). Ten už je taky na pravdě Boží. Já byl tehdy lehce nebo více přiožralej a blbnul jsem tam. Gott byl na mě právem naštvanej. Snad se na to už nepamatuje.
Vám na jeho názoru na vás záleží?
To zase ne. Ale chtěl bych říct, že Nechci použít formulaci, že si Karla Gotta vážím, ale absolutně ho respektuju, protože je to profesionál a velmi dobrý zpěvák, i když to není moje krevní skupina. Ale mám od něho některé písně rád, třeba Oči sněhem zaváté, a naprosto nechápu, proč na něj nevraží lidi z mých kruhů. Dobře, Gott nepodepsal Chartu, Marta Kubišová jo. No a co? Každej nemusí bejt statečnej. Vůbec se mi nelíbilo, co napsal nedávno Honza Rejžek v Lidových novinách, když vzpomínal na petici Několik vět. Gott ji odmítl podepsat a Zagorová podepsala - ale odsuzovat za to někoho? Vždyť my jsme jako chartisti a disidenti nikdy nevyžadovali od ostatních, aby dělali co my! Když se rozhodnu, že budu proti režimu bojovat, tak jsem kaskadér - a nikdo nemá právo nutit zbytek národa, aby byli všichni kaskadéři. Nikdo nemá právo kritizovat Gotta za to, že nebyl současně politik nebo kaskadér. Nic proti němu nemám.
A proti jeho zpěvu?
To už vůbec ne. On byl a je vynikající zpěvák, udělal hodně dobrých písní pro národ - ostatně na národ já seru. Víte, kdy jsem definitivně odepsal český národ? Když bratři Nedvědi naplnili Strahov.
Kdyby měla ty sedmdesátiny Helena Vondráčková, říkal byste o ní taky tak krásné věci jako o Gottovi?
Neříkal, protože Helenka Vondráčková neumí zpívat. Řeknu vám příhodu. Seděl jsem na Mírově za Plastiky a v televizi zpívala nějaká - řekněme čtyři tečky. Já povídám muklovi poblíž: "Co to je?" On myslel, že si dělám legraci, a povídá: "To je Vondráčková, vole." A pak jsem napsal mé manželce Julianě: "Tak já sedím za údajný výtržnictví a hnusný texty Plastiků, a ještě se musím dívat na tohle?" Abych ale Vondráčkové nekřivdil - myslím, že horší už je jenom Iveta Bartošová. Zřejmě v tom článku nebudete moci používat expresívní výrazy, ale snad si můžu dovolit pro váš list říct aspoň to, že Michal David je proti Gottovi úplný hovno. Gott prostě zpívá dobře, i když to není můj oblíbenej styl. Nevlastním žádnou jeho desku, rádio ani televizi neposlouchám, ale vzpomněl bych si nepochybně tak na deset jeho písní, který mám docela rád.
Jeden by čekal, že se budete nad mainstreamem ošklíbat jako nad celkem.
Vůbec ne. Ovšemže je to, jak se tomu blbě říká, střední proud. Je to hudba pro lidi. Karel Gott naplní stadión, Plastic People ho nenaplní. Samozřejmě jsem svázaný s Plastikama, ale to je hudba pro úzkou skupinu lidí. Proč bych měl odsuzovat Gotta za to, že má spoustu příznivců? To bych měl podobně nízkou motivaci jako Hutka, kterej pořád ostouzí Nohavicu. Nechme stranou to, že byl Nohavica práskač. Hutka chtěl bejt vždycky bardem, ale tím se nikdy nestal - bardem byl Karel Kryl. Hutka dneska závidí Nohavicovi, že naplňuje stadióny. Mně je to jedno, já mám od Nohavici rád dvě písničky, ale tohle je od Hutky čistá závist. Ať maká tak, jak makal Gott! Vzpomínám si na jeden krásnej výrok Waldemara Matušky blahé paměti. Povídal kdysi dávno, v šedesátých letech: Gott maká jako blbec, snaží se jak blázen a je jednička. Já na to kašlu, jsem línej a jsem dvojka. A mně to stačí.
Kateřina Kadlecová, Reflex, 9. 7. 2009