Komunisté lidem nejen nutili, co mají dělat a říkat, ale také jak mají vypadat. Mladíky s dlouhými vlasy považovali za zhýralé parazity, nad nimiž by si měl každý slušný člověk odplivnout. V roce 1966 režim spustil masivní celostátní akci, která měla tento „nešvar“ jednou provždy vymýtit.
Jaroslavu Hutkovi bylo v létě 1966 devatenáct. Rodiče odjeli za sudetskými příbuznými do Mnichova, a tak měl se dvěma kamarády byt v Olomouci jen pro sebe.
Prázdninové poflakování ale narušilo předvolání na SNB: „Dostavte se ve věci mánička.“
„Tak jsem se dostavil a tam sedělo asi osm tlustých hanáckých strejdů v uniformách. Začali mi mluvit do duše, že je to ošklivé, že bych se měl ostřihat a takové kecy,“ líčí písničkář.
Kvůli sepsání protokolu jej poslali do kanceláře k mladému esenbákovi. Ten pomalu ťukal do stroje a s vlasatým studentem vyplňoval dotazník:
„Jaká je tvoje přezdívka?“
„Žádná.“
„Do jaký party chodíš?
„Do žádný.“
„Takové nablblé otázky. Poslední otázka byla: ‚Jaké máš vzdělání?‘ Tak jsem si řekl, že si ho vychutnám, protože obor, který jsem v Praze na Žižkově náměstí dělal, se jmenoval dekorativní technika v architektuře plus propagační tvorba. On s tím strojem opravdu zápasil. Až to dosmolil, řekl: ‚No, děkujeme vám, pane Hutka. Nezlobte se, že jsme vás otravovali.‘ Najednou mi vykal – a propustili mě.“
Řeklo by se, že je to taková až komická momentka z jedné ospalé olomoucké služebny. Jenže stejnou a úplně nesmyslnou buzeraci musely podstoupit tisíce mladých mužů (a desítky žen).
Mnozí navíc dopadli podstatně hůře než pozdější autor známých protestsongů. Na prahu dospělosti zažili chvíle, kdy s nimi zacházeli jako se špinavým dobytkem.
Rány obuškem. Neurvalé ostřihání. A hlavně pocit ponížení, který leckdy přetrval jako trpká vzpomínka na dávné léto z „těch zlatých“ šedesátých let.
Neznámý nepřítel
Někteří z nich se o dva roky dříve – 18. dubna 1964 – tlačili v narvaném sále Divadla Máj v pražské Francouzské ulici. Na koncertech české kapely Hells Devils se obvykle nesedělo pokojně na sedačkách, tento se ale vymykal.
Dorazilo dvakrát více lidí, než byla kapacita, takže rozdováděný dav vyvrátil vstupní dveře. Ruch v okolních, jindy poklidných vinohradských ulicích zastavil i tramvaje.
„Jelikož masa mladíků si z příslušníků tropila posměšky, bylo vůči nim použito služebních obušků,“ komentovala zásah ve své zprávě Veřejná bezpečnost (VB).
V té době už i soudruhům z ÚV KSČ došlo, že v podpalubí se cosi děje. V září téhož roku jeho ideologická komise odsoudila bigbít jako „primitivistickou“ a „banální“ muziku, s níž se pojí řada negativních jevů.
Jako odstrašující příklad komise zmínila koncert v Divadle Máj a skupinu Hells Devils, kolem níž prý docházelo k „aktivizaci chuligánských a reakčních živlů“.
Právě hudba byla hlavním tmelem vlasaté mládeže a nastupující kapely jako Beatles či Rolling Stones stěžejním důvodem, proč si někteří českoslovenští mládenci nechávali zhruba od roku 1963 narůst „háro“.
Z domácích formací byli pro subkulturu mániček klíčoví zmiňovaní Hells Devils.
„Komunisté jim říkali Pekelníci. Tato kapela byla tehdy vůdčí, protože se vydali cestou rocku, který má buřičský charakter. Neexistovalo, aby hráli v rádiu – navíc zpívali anglicky,“ vysvětluje František Stárek, za normalizace výrazná tvář undergroundu a politický vězeň, dnes badatel Ústavu pro studium totalitních režimů.
S rostoucím počtem vlasatců přibývalo i jejich střetů s VB. Asi nejbrutálnější zásahy se soudní dohrou proběhly během – tehdy ojedinělých – koncertů zahraničních hvězd: britské kapely Manfred Mann v říjnu 1965 v Praze a francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye 30. června 1966 v Liberci a o pět dní později v Plzni.
Máničky a vlasatci
Úřady a média zpočátku nazývaly vlasatou mládež zejména slovem „mánička“ (jeho vznik není zcela jasný; může odkazovat na loutkovou Máničku). Ti, které označoval, přijali původně pejorativní výraz za svůj.
„Byli jsme šťastní, že máme jméno. I kluci ještě starší než já se k tomu dodnes hlásí,“ poznamenává hudebník Jaroslav Hutka.
Označení „vlasatci“ se začalo používat až se stejnojmennou celostátní akcí v roce 1966.
Proti režimu tu stál nový nečitelný protivník. V padesátých letech sice bezpečnostní složky naháněly takzvané pásky, příznivce dřevního rokenrolu s napomádovanými vlasy a výrazným oblečením (například postava Bejbyho v Šakalích letech), máničky v následující dekádě byly ale výrazně početnějším nepřítelem.
Nepřítelem, který jinak vypadá, jinak přemýšlí a jinak se chová. A který se tváří v tvář policejní uniformě neroztřese.
Dlouhé lokny sice u někoho značily vzdor proti režimu, podle spoluautora knihy Vraťte nám vlasy! Filipa Pospíšila však byly spíše projevem generační vzpoury.
„Souviselo to s jejich životními perspektivami. Co takový mladý kluk s učňákem v šestnácti sedmnácti letech měl v té době před sebou? Co s tím dělat? Přerámovat, symbolicky žít v úplně jiném světě. Ve většině případů to, myslím, bylo odmítnutí toho hrát na stejném písku. Prostě: vytvoříme si vlastní svět,“ podotýká antropolog.
Pro Jaroslava Hutku tím světem byly knížky jako Kdo chytá v žitě, američtí beatničtí básníci, Radio Luxembourg, písně Boba Dylana a Donovana nebo pražský klub Olympic. Se svojí přítelkyní Zorou také sedávali na schodech u Národního muzea, což bylo kultovní shromaždiště vlasatců.
„Chodili jsme i do hospody v pasáži Metro, kde se máničky scházely. Byla tam docela velká parta. Policajti na to zpočátku nereagovali tak agresivně, jen tam občas přijeli. Pak ale přibývaly případy, že někoho chytili a ostřihali. Bylo jasné, že se k něčemu schyluje.“
Potupa za padesát korun
Pár dní po koncertech „francouzského Elvise“ Hallydaye, o jejichž okolnostech dostal depeši i prezident Antonín Novotný, poslal první zástupce náčelníka Hlavní správy VB Jaroslav Rybář prvnímu náměstkovi ministra vnitra Janu Zárubovi návrh na provedení opatření proti vlasatcům.
„Již delší dobu se objevují mezi mládeží tzv. máničky vyznačující se nošením nepřiměřeně dlouhých vlasů u chlapců a u převážné většiny z nich i nevhodným oblékáním, v mnohých případech se nerozezná ani pohlaví,“ dostával se plukovník Rybář do varu.
A pak už to jelo: „provokativní a odpuzující chování vůči spoluobčanům“, „vlažný nebo zcela záporný postoj k jakékoli práci“, „neurovnané a rozhárané rodinné poměry“, „málo vyvinutý intelekt“…
Za škodlivý vliv na socialistický dorost to schytali „různí Rolling Stones, Beatles, Kinks a jiné západní skupiny“ i americký básník Allen Ginsberg, o rok dříve zvolený králem pražského majálesu, který se tu prý „snažil rozšiřovat své zvrácené názory“.
O několik týdnů později vydal ÚV KSČ povel k akci s názvem Vlasatci. Esenbáci začali 19. srpna ve zmíněném epicentru pražských mániček – u Národního muzea a v přilehlých restauracích a bufetech zadrželi 140 lidí.
Hon na vlasaté mladíky pokračoval v metropoli i v dalších dnech a od konce srpna se přelil do všech krajů.
„Koho na ulici chytli, toho sebrali a odvezli na fízlárnu. Tam buď měli holiče, nebo ho k někomu zavezli,“ přibližuje Stárek, který je spoluautorem publikace Kniha v barvě krve o násilí režimu vůči undergroundu (článek čerpá i z této publikace a z knihy Vraťte nám vlasy!).
„Můj kamarád Jarda Kukal šel s kyticí požádat rodiče budoucí manželky o ruku. Chytli ho na Staroměstském náměstí a i s tou kyticí ho odvezli na Barťák (do Bartolomějské, pozn. red.) a tam ho ostřihali,“ zmiňuje konkrétní případ.
Potupný akt míval obvykle ještě absurdní finále: postižený za něj musel zaplatit pokutu padesát korun.
O vlasy nedobrovolně přišel v říjnu 1966 i výtvarník a performer Milan Knížák: „Bylo to na první den festivalu Flux, kdy ke mně přijeli kamarádi umělci z USA a Francie a viděli mě s dlouhými vlasy. Vzápětí přijeli policajti a nechali mě ostřihat. Druhý den mě kamarádi nemohli poznat, byl jsem dohola.“ (Milan Knížák zemřel 26. července 2026, Deník N s ním kvůli tomuto textu komunikoval letos v dubnu.)
Celkem VB do konce října zadržela 3976 lidí (z toho 87 dívek). Zhruba čtyřicet procent tvořili nedospělí, většinu ostatních lidé od osmnácti do 26 let. Část vlasatců skončila ve vazbě kvůli údajnému výtržnictví nebo příživnictví.
„Máňo, kde máš kozy?“
Boj v ulicích a na policejních služebnách měl silnou podporu i v mediálním týlu. Novináři jako by se předháněli, kdo vlasatce nejvíc deklasuje a zesměšní. Titulky článků jako „Většinou lenoši a zlodějíčkové“ či „Špína jako program“ jsou dostatečně výmluvné.
Kromě samotného střihání a propagandistické salvy akce počítala i se zapojením mnoha státních institucí a organizací: celá společnost měla dát najevo, že takové dekadentní novoty nestrpí.
Vlasatci tak čelili tlaku ze všech stran a stávali se lidmi druhé kategorie. V řadě měst nesměli do restaurací, kin, plováren či veřejné dopravy. Někde se pokyny shora plnily horlivě (například národní výbor v Poděbradech), jinde liknavěji.
Vadil i Vinnetou
Absurditu tehdejší doby ilustruje i boj proti – rovněž nepřístojně zarostlému – náčelníkovi Apačů. „V posledních měsících je ve stále větší míře komerčně zneužíváno popularity Vinnetoua a dalších románových postav z děl K. Maye,“ postěžovalo si ÚV KSČ 3. září 1966, tedy během akce proti vlasatcům.
Soudruhům se nepozdávalo, že se vyrábí moc zboží s indiánskými motivy, „kýčovité a esteticky podprůměrné předměty“, jež škodlivě ovlivňují vkus mládeže.
Komunistům v jejich úsilí pomáhalo, že veřejnost nebyla máničkám moc nakloněna. Někteří rodiče dokonce ocenili, že jejich odrostlé dítě přišlo domů násilně ostřihané. Lidé na vlasatce mnohdy reagovali agresivně – verbálně, někdy i fyzicky.
„Nejlepší nadávka byla, když mi takový tlustý chlap říkal: ‚Máňo, kde máš kozy?‘“ směje se Hutka. „Nikdo se nás nezastal, pro všechny jsme byli tak trochu špinavci.“
Podle antropologa Pospíšila se reakce veřejnosti v Československu na novou módu příliš nelišila od té v západních zemích.
„Byl tu do nějaké míry generační konsenzus ohledně ‚maloburžoazních‘ hodnot, které existovaly i během socialismu. Maloměšťáctví, hodnoty poctivé práce, slušného vzhledu, slušného chování,“ vyjmenovává odborník, který na konci osmdesátých let jako účastník akcí na pražské Kampě patřil mezi ty, které VB nazývala „osobami lennonovského typu“.
K maturitě v paruce
Zlověstný zvuk holicích strojků a nůžek zazníval i ve školách. Velmi zblízka jej slyšel také František Stárek, na podzim 1966 žák osmé třídy teplické základky.
Dlouhé vlasy nosil po vzoru Beatles už od šestky. Na jednom z prstů měl jednoduchý kovový kroužek – podobný totiž viděl na fotografii v západoněmeckém časopise Bravo na malíčku Ringa Starra.
„V každé třídě byla kapela, naše se jmenovala Yellow Spooks, Žlutá strašidla. Já neumím na nic hrát, tak jsem jim dělal manažera a skládal české texty. Dostali jsme se na pódium, když škola pořádala před Vánoci benefici. Lidé byli nadšení, holky nás chtěly. Byli jsme za mistry světa,“ líčí.
To bylo v pátek. V pondělí přišel do třídy ředitel. „Ukázal: ‚Ty, ty a ty ostřihat!‘ Byla to ještě ozvěna té velké akce,“ říká Stárek, kterému tehdy bylo čtrnáct let.
Problémy měl kvůli černé kštici i později. Například ve školním roce 1972/1973, kdy ministerský věstník žákům zapovídal „výstřednosti v účesu a oblečení“. Ředitel střední průmyslovky v Duchcově Stárkovi pohrozil, že ho nepustí do posledního ročníku.
„Tak jsem celý rok do školy nosil krátkovlasou paruku. Pod ní jsem měl pačesy srolované a zasponkované. V paruce jsem i maturoval. Bylo to nepříjemné, ale tím jsem vlasy zachránil. A maturitu jsem chtěl,“ vzpomíná badatel.
„Jednejme nekompromisně“
Mladíci zbavení vlasů a důstojnosti se v některých případech pokoušeli poranit nebo si vzít život.
Demonstrativní sebevraždu provedl i Hutka – to ale až na podzim 1967, kdy se chtěl vyhnout vojně. Když nevyšel pokus s prášky, v záchrance se pořezal. Ale tak, aby si neublížil.
„Všechny máničky nosily v malé kapsičce žiletku. To byla tehdy taková ideologie, že to je ta poslední svoboda – že když mě seberou úplně, tak si to seknu,“ ukazuje několik příčných jizev na vnitřní straně paže.
Řidič záchranky si však pacientova počínání všiml. „Zastavil a řekl: ‚Hele, ty vole, vyčištění tý deky stojí dvacet korun.‘“ Sebepoškození však splnilo účel: Hutka krátce pobyl v psychiatrické léčebně a domů se vrátil s modrou knížkou.
Zhruba 130 mániček na protest vůči násilné akci také 20. září 1966 vyšlo do pražských ulic. Na první demonstraci od měnové reformy v roce 1953 mladí muži provolávali hesla jako „Vraťte nám vlasy“ nebo „Komunisti jsou volové“. VB je rozehnala pomocí obušků a slzného plynu, čtrnáct účastníků následně soud potrestal (Nejvyšší soud je před třemi lety rehabilitoval).
Své druhy se snažil vyburcovat „Provoláním k dlouhovlasým“ i Milan Knížák. „Jsme-li vyčleňováni ze společnosti kvůli tak prosté věci, jako jsou delší vlasy, je to patrně známkou, že společnost je chorobná, že její reakce jsou naprosto nenormální,“ napsal ve svém manifestu.
„Proto ještě víc bourejme přehrady nesmyslnosti. Zintenzivněme všechny projevy jiného myšlení, ať dlouhé vlasy nejsou jediným projevem. Ušijme si jiné oděvy, reagujme jinak, jednejme nekompromisně. Změňme život, aby byl k žití, a ne k vegetování,“ apeloval umělec.
Pozdější rektor AVU či ředitel Národní galerie byl sice výraznou tváří vlasaté subkultury, zároveň však stál trochu bokem. Byl o něco starší než většina ostatních – v roce 1966 mu bylo už šestadvacet – a před rockovými koncerty dával přednost jiným druhům kultury. Jeho tehdejší ateliér na Novém Světě na pražských Hradčanech však byl pro řadu mániček častým útočištěm.
Sám Knížák nosil dlouhé vlasy od roku 1963. „Mně se to zkrátka líbilo. Jiný důvod jsem neměl a připadalo mi absurdní, že to někomu vadí. Proto jsem nemohl ustoupit tlaku na zařazení,“ popisoval.
Jelikož svým účesem, nonkonformním zjevem (například už v roce 1957 jej zbili esenbáci, když si vykračoval po Mariánských Lázních v duffle coatu s kapucí a baretu) i názory vyčníval, často se dostával do konfliktů.
„Pamatuji si, jak mě odvezli na Ruzyň nebo na Bulovku a já křičel na doktory, že se zpronevěřili své profesi, Hippokratově přísaze a měli by jim sebrat diplom, poněvadž vědomě lžou, když tvrdí, že mám vši,“ líčil Knížák.
Mnohokrát podle svých slov zažíval na veřejnosti kvůli svým vlasům nadávky a nevyžádané rady: „Nakonec jsem si toho moc nevšímal. Jednou mě někdo tajně vyfotografoval, jak jdu po Václaváku, a opublikovali to ve vojenském časopise jako odstrašující příklad.“
Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás
V dalších letech už žádná podobná celoplošná střihací akce neproběhla, represe proti vlasatcům však pokračovaly až do pádu režimu.
Předělem v jeho přístupu byl koncert v Rudolfově u Českých Budějovic, kde měly 30. března 1974 v hostinci Na Americe vystoupit kapely Plastic People of the Universe či DG 307.
Akci však předčasně ukončil brutální zásah esenbáků s vlčáky, slzným plynem a pendreky. Poté už měla „závadovou“ mládež pod palcem místo VB Státní bezpečnost, která vlasatou subkulturu sledovala a perzekvovala systematičtěji.
Záminkou k zásahu či šikaně bylo jakékoli srocení mániček – ať už to byl koncert bigbítové kapely, sraz v hospodě, folklorní festival, mikulášská besídka, svatba, či burza desek.
Činila se také propaganda: vlasatce měl zostudit například díl seriálu Třicet případů majora Zemana Mimikry (a píseň Bič boží) či v roce 1973 televizní kampaň Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.
Boj, který nešlo vyhrát
Na závěr se ale ještě vraťme do vypjatého roku 1966. Ministerstvu vnitra na podzim přicházely z regionů chvástavé zprávy, že „nošení dlouhých vlasů bylo v kraji v podstatě vyřešeno“.
VB si pochvalovala, že „tento negativní jev bude v blízké době zcela potlačen“ (přiznávala však, že výchovně-osvětová část kampaně zaostávala za tou represivní).
Realita ale byla jiná. „Vlasy dorostly. Hudba se hrála ještě hlasitěji,“ shrnuje to lapidárně Pospíšil.
Že se tehdy komunisté pustili do předem prohraného boje, dokazují také pánové Hutka a Stárek. Jejich vlasy sice zestříbřely a mají skromnější objem než kdysi, i po šedesáti letech ale mohou hrdě říct: Jsem mánička.
16. 8. 2026, Deník N, Jan Jiřička