ohlasy

Vážený pane Kaipr,
jak jste psal, tak jsem si ten Mertův rozhovor na internetu našel a docela mne rozesmutnil. Pár dní před tím jsme byli spolu ve Wroclawi a působil, tedy v rámci jeho možností, normálně a přátelsky. To už musel mít rozhovor hotový. Ale Merta je podivný genius, on neustále experimentuje, se slovy, s akordy, se vztahy, já myslím, že realitu bere trochu překrouceně. To by samozřejmě nevadilo, kdyby v něm nebyla ta ošklivá zatrpklost. Když jsem se vrátil v 89. tak jedna z prvních návštěv byla k němu. Jeho žena Lucie byla moje vleká kamarádka. Ale s Vladimírem to nebylo hezké setkání. Po ne příliš dlouhé chvíli mi začal vyčítat, že jsem se vůbec vracel, že on tady deset let vychovával publikum, a teď když už je všechno hotové, tak přijdeme s Krylem z ciziny a JEHO publikum mu ukradneme. Řek jsem mu, že je blbej a ať si to promyslí ještě jednou.
Ale k tomu rozhovoru. Je to pokrytecký pláč génia nad rozlitým mlíkem. Když kritizuje ostatní, tak snad je viděl hrát. Na mém představení po převratu nebyl a před tím jsem byl deset let v emigraci. Tedy 25 let neviděl mé celé představení, párkrát jsme spolu pouze festivalově vystoupili, a přesto říká zasvěcený názor na to, jak jsem na tom mizerně. A do těch ostatních se naváží stejně blbě. A co se týče tehdejšího Šafránu, asi mu už paměť nesouží. Průser začal on tím, že zašel s nahrávkou hry Audience na Bonton, přesvědčil je, že má pověření od Havla a podepsal za něj smlouvu, ale Havel o ničem nevěděl. Naštěstí to spolknul a nic z toho nedělal, ale nebyl v té chvíli, kdy se stal zrovna prezidentem, tak úplně nadšený, že tahle deska vychází.
Merta udělal nahrávku té hry a dostal za to sedmdesát dva tisíc, tak jak o to požádal a podepsal ve smlouvě. To v roce 1990 nebyly špatné prachy. Bonton to tedy vydal, a jelikož se to dobře prodávalo, tak měl po zaplacení všech nákladů zisk milion korun. To je halt kapitalismus, který Merta úplně nepochopil, a když zjistil, že Bonton na tom takhle vydělal, tak ty peníze chtěl právem "tvůrce nahrávky". Mezitim měl ale Šafrán, který v tu chvíli vlastnil Luboš Jelínek, kterého ale k tomu "majetnictví" najal Jirka Pallas ze Švédska, udělanou s Bontonem dohodu, že polovina zisku půjde Šafránu, protože Bonton vlastně přebral se vším všudy "švédské" vydání Audience. Vydání ve švédském Šafránu 78. O tom jsem neměl zdání a ani mě to nezajímalo, měl jsem svých starostí dost. Později, když celé podnikání Šafránu šlo šejdrem, protože do toho všichni nesmyslně mluvili, včetně popleteného Merty, a poroučeli "majiteli" Jelínkovi co má dělat, se dostal Šafrán do krachu a všechno to měl na krku Jelínek, kterého Pallas pouze najal, ale najal ho jaksi zbaběle jako "majitele". Mně to bylo líto, přece jen šlo o Šafrán, který jsem kdysi vymyslel a z blbosti jsem Šafrán od Jelínka přebral a zaplatil všechny dluhy. Pallas mi ze švédska slíbil, že se stane spolumajitelem, ale pak to odmítl. A mně najednou došlo, do jaké pasti jsem vlítnul, ale nebylo cesty zpět a ještě ke všemu se Merta na mě naštval, že jsem mu ukradl jeho Šafrán. Měl za to, že ho vymyslel a až Zuzana Michnová ho přesvědčila, že seděla tehdy u toho, když jsem to vymyslel já. Ale doufal jsem, že když to bude mít jedno vedení a jednoho majitele, že se to z toho krachu vyhrabe. Jenže zaměstnanci Jelínek a Klusáček si založili tajně firmu s tím samým obsahem jako Šafrán a na mé náklady si vyráběli vlastní zisk. A moje účetní jim dělala účetnictví také. Zjistil jsem to náhodou a MOJI zaměstnanci se za to nemínili ani omluvit. Zdálo se jim to normální. Tak jsem se hluboce zamyslel nad podnikáním v Čechách a zpočítal si, že nejlevnější bude, když to všechno okamžitě zruším a už nikdy nebudu s nikým podnikat. Akorát, že mi tehdy zůstalo sedmdesát tisíc gramofonových desek. Mertovi jsem daroval jeho asi patnáct tisíc desek a Třešňákovi jeho asi deset a každému dalšímu, ať se o to své postará, a mně dodnes zbylo ještě asi deset tisíc. No a v době, kdy to celé krachovalo, tak mě Merta žaloval o těch půl milionu zisku z desky Audience, který považoval pošetile za svůj. První soud logicky prohrál s poněkud podivným výrokem soudu, že já nejsem ten, kterého má žalovat. Jakoby v tomto případě bylo vůbec koho žalovat. Vydavatel má na zisk právo a on svou odměnu dostal. No a Merta se odvolal, takže odvolací soud vynesl logicky tentýž rozsudek. Mertu to stálo čtyřicet tisíc. To je asi tak stručně celý ten příběh naprosto pošetilého a pomateného podnikání roku 1990. Tak to je asi tak v hrubých rysech.
Pokud by Vám bylo ještě něco nejasné, tak napište.
Mějte se hezky - Jaroslav Hutka

Vážený pane Hutko,
moc Vám děkuji, že jste mi odpověděl. Merta je génius (třeba jeho Malá Julie se člověku tak zapíše do duše - vždyť Vy přece taky máte dcerky...) a je škoda, že se člověk musí smířit - ostatně jako u mnohých podobně nadaných lidí, vždyť on i ten Einstein byl pěkné kvítko - s jistou nedostatečností osobnosti v jiných směrech. Co se dá dělat, život je složitý. A podnikání ve skupině větší než "jeden sám" je (nejen) v Čechách vysoce riziková záležitost. Vždycky si říkám, kolik by se toho dalo udělat, kdyby se člověk nemusel pořád starat o ten krajíc na zítra či na pozítří - vždyť si vezměte třeba Darwina, jak ten by asi se svými výzkumy dopadl, kdyby neměl takový finanční vklad do života. Naštěstí i u nás přicházejí generace, kde potomci budou tu a tam moci povystoupit na schodišti účelnosti a využít rodinná jmění k nějakému obecně lidskému užitku a tak zahladit hříchy grundersky bezohledných otců.
Opravdu jste mne do nového roku touhle odpovědí velice potěšil. Kdysi jsem Vás s radostí viděl a slyšel Na Zábradlí, když jste dorazil v listopadu 89 s kytarou rovnou z letiště; dneska už to snad ani není pravda, ten étos se tak poztrácel, až se člověk skoro bojí na něj vzpomínat, aby nebyl směšný. Naštěstí se semtam mezi "celebritami" objeví lidi, nevím jak to napsat, aby to neznělo nabubřele, no prostě - předpokládám, že jste četl třeba Květu Legátovou "Pro každého nebe" - kteří to opravdu myslí dobře a upřímně (a kterým to přitom i myslí). Protože jinak je to tak děsná bída, že to člověka ubíjí. V profesích a postaveních, kde by měla být většinou elita a jen zřídka černá ovce, je pořád většinou spíš lidské bláto, kterému dokáže vzdorovat jen málokdo. Že to bude za pár desítek let lepší, že ty zdeformované generace musí nejdřív vymřít, si člověk sice může pokaždé pro uklidnění zopakovat jako nějakou mantru, ale nic to neřeší. Protože ten protrahovaný marasmus odnáší nejdříve nejslabší články - třeba děti. Naše rodinné zkušenosti se školstvím a zdravotnictvím jsou takové, že se člověk v duchu úzkostně modlí, jen aby se proboha nic nestalo, ať je v té naší kotlince klid, aspoň aby se nemuselo nic vážného řešit... Protože pod povrchem klidně plynoucí rutiny je skoro všude taková neschopnost, že při jakékoliv neočekávanosti nelze předpokládat pomoc, ale spíš ještě akce vedoucí ke zhoršení stavu. Zrovna dneska jsem psal odhlášku dcerky z klavíru, protože by jí tu muziku, kterou má spontánně ráda, hysterické paní učitelky na ZUŠ za chvíli úplně znechutily. Takže se ji chystám učit sám, i když vůbec netuším, jak to budu vecpávat do shánění chleba vezdejšího. Ale co budeme dělat, až se s podobným typem psychopatického pedagoga, kterého by každý rozumný ředitel musel po pár hospitacích vyhodit (takového ředitele ale samozřejmě neznám), potkáme na ZŠ, kde není kam utéct? Už jsme to zažili, paní učitelka tak deptala děti, že z toho jeden spolužák začal koktat, dodnes se z toho vzpamatovává, naštěstí zasáhla náhoda a ta učitelka s nimi dál nešla, ničí jiné (a já to strpím a nic s tím nedělám, protože jakýkoliv zásah vede k horšímu, ostatní rodiče - to jsem se přesvědčil - ani nenapadne se bránit, vlastně se tedy čeká, až se stane něco doopravdy vážného a někdo ještě slabší to těžce odnese, brr...) Člověk vždycky musí volit mezi větším a menším zlem. Jenže ona to je často jen volba mezi zlem známým a zlem novým, ještě neznámým, takže těžko poměřitelným.
Když už jste se podíval na ten Reflex, který nejspíš nemáte čas a teď ani chuť sledovat: ačkoliv se tam dostanou i takhle neověřené věci, někdy tam vyjde leccos, co stojí za přečtení - před měsícem to byl třeba rozhovor se sociologem Ivo Možným, který je tak upřímný, až to řeže. Vřele doporučuji. Tak to jen abych trochu obhájil své informační zdroje - ono toho opravdu moc není, co člověk může sledovat, aby to mělo smysl a přitom se moc nenahledal a časově to zvládnul. Ještě že je internet, i když to nastavování nocí taky za moc nestojí. Teď se budu vracet i na Vaše stránky.
Mimochodem : v dnešním ohlušujícím pseudoinformačním příboji člověk uvítá každé vodítko, které není myšleno jako komerční past - nemáte chuť přidat na své stránky jenom vždycky krátkou zmínku, co Vás zaujalo? Připadá mi to jako dobrá sebeobrana proti propadání se do šedi...
Tak a už opravdu končím, nechápu, že jsem se tak rozepsal, ale to je tak nějak upřímnost za upřímnost z radosti, že jste se tak normálně ozval a že ten nový rok takhle hezky začíná. Omlouvám se, pokud jsem Vás otrávil zbytečnými slovy a přeju zdraví a štěstí Vám i celé Vaší rodině.
Ivo Kaipr

Vážený pane Kaipr,
děkuji za milý dopis, bohužel se mi nepodaří odpovědět nějak více obsáhle neboť tady na mě číhá asi ještě dvě stě dopisů na které bych měl nějak zareagovat, alespoň poděkovat, ale to není výmluva. Mám teď na pár dní přehozené spaní, že vstávám kolem třetí ráno, než mě zase koncertování přehodí na polední vstávání, a snažím se tak dohánět resty minukého roku. Ve svěžím klidu tiché noci, než začne den. Takže jsem si Váš dopis přečetl soustředěně a díky.
Sdílíme stejou starost o bytí, je to nejen to uživení, ve kterém se člověk nesmí zpožďovat a zadlužovat a zároveň ta ochrana vlastních dětí a vlastního svědomí, aby člověk také z pouhé nepozornosti se neumatlal... no, s tou wwwstránkou jsme o tom přemýšleli, aby tam byla část, kde bych komentoval a zároveň možný vstup pro diskuzi. Tu diskuzi jsme zkusili, ale tam se okamžitě nalepí takoví ti věční žvanilové, kteří to zaplevelí svými bláboly, a do toho jakéhosi stálého komentování světa kolem sebe jsem si netroufl. Nejsem ta autorita a na mnoho věcí ani názor nemám, nebo ho neumím mít, sleduji to a na některé věci si ani názor nedělám, čekám, co se z nich vyvine.
Tak jsme se dohodli s "webmástrem" , což je kamarád se Žďáru nad Sázavou, že tam uděláme tu rubriku fejetonů a reakcí na ně a dopisů. Aby to mělo názor a zároveň zůstalo otevřené. Jedinou zárukou svobody a tedy i bezpečnosti našeho světa je samostatné myšlení jedinců. Umět se dívat, umět si udělat názor, umět pochopit názor druhého, vědět proč některé věci zcela odmítám a pro některé žiju. Tím samozřejmě žádné lidové hnutí nevytvořím a nestanu se ani vůbcem ani příkladem pro masy, ale tak trochu pomáhám k fungování světu, ve kterém bych chtěl žít, světu, ve kterém lidi přece jen myslí samostatně. No jo. Tak Vás zdravím - Jaroslav Hutka

zpět