Bylo to jako z pohádky

Pro mnohé je dodnes písničkář Jaroslav Hutka a jeho vystoupení na Letné synonymem pro sametovou revoluci. Říká se o něm, že je jedním z nejvytrvalejších kritiků české postkomunistické demokracie. On sám ale s nadějí tvrdí: „Pomalu se to začíná zlepšovat.“

Jak dnes vzpomínáte na léta v exilu a na ty okamžiky, které mu předcházely?
To je příběh, který začíná už někdy v roce 1968 okupací. Mně bylo 20 a člověk už měl představu, jak život půjde dál. A on nešel. Počítal jsem pak s tím, že konec písničkaření bude rychlý. Nakonec ale než došlo k tomu průseru, tak to trvalo docela dlouho. To mě překvapilo. Emigrace byl problém. Nebyl jsem předtím venku, neuměl jsem jazyky a nikdo neporadil. Nevěděl jsem, do čeho jdu, a trvalo mi, než jsem se zorientoval. A v té chvíli jsem emigrace hořce zalitoval. Protože tím jsem ztratil ten zápas, který byl tady. Ztrátou času bylo, že jsem se stal holandským písničkářem, to je na houby. Kdybych to úsilí věnoval francouzštině, dodnes po mně budou chtít i Češi, abych zpíval francouzsky. Ale hůř bych se zase vracel. Protože ve Francii bych už zapustil kořeny. V Nizozemsku to je na písku, tam se ten stromeček vytáhne a kořeny se nepřetrhají.

Poprvé jste vystoupil na Letné 25. listopadu. Byl to ten den, kdy jste se vrátil?
Ano. Když jsem zjistil, že se tady něco děje, tak jsem tu chtěl být. Říkal jsem si: „To nadšení Čechů nebude trvat dlouho.“ To jsem zažil už v roce 1968. Ono je strašně intenzivní, ale krátkodeché. Tak jsem chtěl být u toho. A první letenka, kterou se mi podařilo koupit, byla na pětadvacátého. Dřív to nešlo. Vše bylo obsazené, protože se sem cpali novináři. Chtěl jsem jet i autem, ale to mi rozmluvili, že uvíznu na hranicích. Tak jsem letěl, i když jsem moc nepočítal s tím, že mě pustí. Tak trochu jsem předpokládal, že mě sbalí. Nakonec jsem na letišti uvízl čtyři hodiny a dlouho to nevypadalo, že mě pustí. Pokud jde o Letnou, Havel mi jednou řekl: „Ve chvíli, kdy jsi zahrál tu svou písničku, tak jsme vyhráli, protože to už nešlo střílet.“ Což je taková básnická představa. Písně ani literatura nemění dějiny, ale mohou někde podbarvit cestu ke změně. Byla to taková úžasná věc jako z pohádky. Dnes se mi to také tak zdá, protože jsme zase v té hloupé české realitě.

Jak se díváte na to takzvané vyrovnání s minulostí? Mrzí vás, že se často nenašli žádní skuteční viníci?
Léta mě to strašně štvalo a nerozuměl jsem tomu. Dnes se nad tím spíš hořce usmívám. Bohužel ta první mocenská struktura - a tím nemyslím Havla, i když on razil tu cestu odpuštění - se s tím nedokázala vypořádat. Ono to v podstatě začíná u Václava Klause. To je takový vřed na těle této společnosti a ten už tehdy začal tyto věci zpochybňovat. On zastřešuje to hnusné a ošklivé, co se stalo po roce 1989 ve společnosti.

Je pro vás zklamáním?
S ním by se mělo vyrovnat třetí defenestrací, musíme se ho zbavit. On je tady těch dvacet let ten nejmocnější. Teď se s ním buď vypořádáme, nebo nás stáhne, což se mu už daří, do hloubi izolace a do naprosté závislosti na Rusku. A to je to směšné: Rusové na tancích odjeli a vrátili se sem ekonomicky jako do své kolonie. Klaus je tím mostem závislosti. Není to už ani zklamání, s tím prostě musíme něco udělat, porvat se s tím.

Budete ještě zkoušet proniknout do politiky?
Teď momentálně ne, protože nevím, s kým. Zelení jsou v takovém zvláštním rozvratu a musí si to sami poskládat. Bursík je poškodil. Ve chvíli, kdy udělali kompromisy, tak to mohli zabalit a vstoupit do nějaké jiné strany. Teď proto raději píšu písničky. Ale oni jsou tady všichni tak zazdění do té komerce, že není možné nikam prosáknout. I to jsou ty mafiánské praktiky.

Je to důsledek toho, jak si naše demokracie stojí?
Víceméně ano. Jakákoli alternativa se bere jako podezřelá a nezajímavá. A ty Klausovy kecy o neviditelné ruce trhu - to je to nejhorší, co se společnosti může stát , když trh není kontrolovaný a ten si pak loupí, jak se mu zachce. Komunismus vznikl právě jako reakce na nekontrolovaný a divoký kapitalismus 18. a 19. století. Ve chvíli, kdy se takový kapitalismus rozvíjí, tak to pomáhá komunistům, protože lidé je pak ze strachu volí. Nevidí jinou cestu, nerozumí tomu, co se děje. Vidí jen neférovost. I Evropa už ví, že trh se musí kontrolovat.

Co říkáte tomu, jak jsou lidé podle anket spokojení s životem v demokracii?
Konečně začínají vidět kolem sebe a chápat. Takové to srovnávání, jestli předtím nebo teď bylo lépe, to je srovnání něčeho nesrovnatelného. Je to úsměvné, že to někdo srovnává, ale je fajn, že většina lidí je ráda.

Jak jste tenkrát doufal, že to tu bude vypadat dnes?
Já už jsem měl zkušenost po těch dvanácti letech v emigraci, co je to západ a demokracie. Doufal jsem proto, že se nedopustíme těch základních chyb. Ale dopustili jsme se úplně všech. Až teď se to začíná zjemňovat, ale jde to pomalu. Lidé jsou zakřiknutí, nebrání se, nechávají věci, jak jsou.

Není to i tím, jak je naše demokracie mladá? Tím, že Češi nejsou zvyklí být svobodní jako třeba Britové?
Stoprocentně. Anglie je taková skutečně soutěživá společnost, ale toto tam určitě pomáhá. Lidé si některé věci nenechají líbit. Problém, do kterého my upadáme, je ale i to, že Anglie nechává z toho liberalistického pohledu tu nejnižší část společnosti hloupou a nevzdělanou. To ji poškozuje. Ta vrstva má svůj akcent, vlastní jazyk, podle kterého ji poznáte. A tady už se to začíná vyvíjet také. Myslel jsem si, že v tomto směru budeme víc evropští.

Jak byste si přál, aby to zde vypadalo za dalších 20 let?
Samozřejmě si přeji, aby soutěž o moc byla férová, aby to byl zápas s jasnými pravidly. A také doufám, že mladá generace, která má otevřený svět, umí jazyky, není obrozenecky, vlastenecky ani bolševicky izolovaná, sama pozvolna vstoupí do té moci a že ti staří ještěři odtud vypadnou. Jako klukovi 60. let se mi mladí zdají být málo bojovní. Málo se snaží prosadit a v podstatě vyklidili pole těm sviním. Myslím si, že mladí by měli být drzejší. Nervat se o své výhody, ale o společenské pole.

Říká se, že mladé často tyto věci nezajímají a neznají je. Co si tom myslíte?
To je vina staré generace, které neuměla té mladé ukázat, že by bylo zajímavé se tím zabývat. Ve chvíli, kdy to ta stará generace ze strachu, lenosti či neznalosti představí jako něco nezajímavého, proč by do toho měli mladí vrtat. Sami vidí na příkladu rodičů, že tam není nic zajímavého.

Vytýká vám ještě někdo písničku Udavač z Těšína?
Pořád. Já jsem si tím vyřizoval s Nohavicou víceméně osobní účet. Nemůže se tvářit jako hrdina a být přitom zbabělý. A aby se to obrátilo tak, že kdo je hrdina, tak je vlastně negativní, a ten, kdo byl bezpáteřní, byl vlastně konstruktivní, s tím se nemůžu smířit. Ale kdyby za to, že je člověk buřič a nebojí se říct svůj názor, byly jen odměny, tak to dělají všichni.

Jiří Bigas, Pondělí, 16 Listopad 2009 09:40, Metro

Jaroslave Hutko, tímto článkem jste si opět získal mé sympatie. Vaše názory po revoluci byli jako z jiného světa, bylo vidět, že jste přišel do země, ve které jste 10 let nežil, a že za tu dobu se dost změnilo, i když mnozí to dnes kritizují, naše ekonomika si nestála špatně, nebyli jsme zadlužení, naše výrobky se vyváželi, a nejen do SSSR, měli jsme v mnoha oborech zdatné odborníky, vždyť se učili nebo studovali obor, který pak toužili celý život dělat a dělali a zdokonalovali se v něm. Dnes je mnoho kupovaných výrobků nekvalitních, v obchodě Vám málokdo poradí právě proto, že se ten obor nevyučili. Váš dnešní článek je důkazem, že už jste opět "zapadl" mezi Čechy, že žijete v této zemi dobře se tak orientujete v její politice a v celkovém společenském dění. Nohavicu jsem poslouchala už před revolucí v r. 1989, jeho písničky jsou nádherné, i když charakter má zřejmě pokřivený, ale je populární a lidé tak žádnou kritiku na něj slyšet nechtějí. Jako člověk přesně zapadá do této doby. Téměř každý z dnešních vlivných osobností (politiků, podnikatelů, ředitelů společností) byl dříve u StB nebo v KSČ. Proto je také dnes vynášen, zatímco Kryl zatracován a ani jeho písničky se už téměř nepouštějí, nevysílají se s ním žádné pořady v TV. Proč? Svojí písničnou "Demokracie" si to u dnešních vlivných a mocných "rozlil", proto. Kritizoval poměry před 1968, ale i poměry po 1989, což se neodpouští. Takže opět "cenzura"?! A dnešní mladí? Bojí se, jako se báli jejich rodiče. Rodiče byli za kritiku zavíráni nebo posíláni na těžké práce, ale pořád měli kde bydlet, z čeho žít, dnešní mladí jsou za kritiku vyhazováni ze zaměstnání, z bytu "na ulici" mezi bezdomovce, kde končí svoji životní cestu hůř než leckterá zvířata. Před nedávnem jeden populární člověk řekl: "Kapitalismus je lepší než socialismus, ale takhle jsem si ho nepředstavoval" - plně se s tím ztotožňuji.
Sibyla Čechová