reakce ŽILETKOU PROTI BOLŠEVIKOVI Už od svých pěti let písničkář Jaroslav Hutka chápe, jak je komunismus krutý. Bojoval proti němu písněmi, provokoval, jako hrdina listopadových demonstrací pak pohřbil jeho vládu. Nezdá se však, že by dnes byl šťastnější... Nakolik jste si v mládí cenil dlouhých vlasů? Byla to věc zásadní - vlasy byly znakem, že jsem někdo jiný. Že s těmi smrady a zbabělci okolo nemám nic společného, že v tom s nimi nejedu. A z jakého důvodu jste tehdy psával básně o sebevraždě? To patřilo k té beatnické době - sebevražda, jako symbol svobody. Nikdy nás nemůžou dostat úplně, protože nosíme v kapsičce u džín žiletku. Použil jste ji někdy? Jednou, když mi šlo o modrou knížku. Chtěl jsem se nechat zavřít v blázinci, tak jsem napřed snědl nějaké prášky a moje holka oznámila pokus o sebevraždu. Přijela záchranka, odvezli mě do nemocnice, vypumpovali žaludek a zas vezli domů, tak jsem se v záchrance pořezal. Zápěstí ne, to bych si mohl ublížit, jen na předloktí, jen aby to vypadalo dramaticky. Ale ten blbec v záchrance zastavil a začal na mě rvát, že vyčištění deky od krve stojí dvacet korun... Chtěl jste někdy zarýt žiletku hlouběji? To ne, nechtěl jsem si ublížit, chtěl jsem jen modrou knížku. V emigraci jsem měl období, kdy jsem si přál umřít, ale bez sebevraždy. Život jsem si nedal, tak bych si ho ani nevzal. Proč ty chmury? Po několika měsících jsem si uvědomil, jak velkou chybou byla emigrace. Nechal jsem se k ní vlastně přesvědčit manželkou - sám jsem spíš počítal s tím, že mě zavřou, protože to k životu písničkáře v blbém režimu patří. Ale odešli jsme a já tak zničil všechno, co jsem do té doby budoval. Bolševikovi jsem zjednodušil situaci a teď jsem sám před sebou neviděl smysluplnou cestu. Vzpomínám na své tehdejší polosny těsně před usnutím - jsem přibitý na vratech a někdo mi trhá vnitřnosti... První léta jsem si emigraci vyčítal. A JÁ MÁM OD TÉ DOBY TROCHU ROZHOZENOU PSYCHIKU Tři roky uvádíte televizní Příběhy železné opony, a tak jste se stal odborníkem na komunistické zločiny. Mohlo vás vůbec něco překvapit? Překvapilo. Mel jsem sice zpočátku pocit, že to znám už od dětství, kdy naši rodinu vystěhovali z domu a otci sebrali obchod s nábytkem, ale stejně to byl šok, když jsem vstoupil do archivu. Ta doba byla ještě krutější než jsem myslel. Komunistům se podařilo ten obraz zničené společnosti rozmlžit a překrýt svými procesy a svou blbou mládeží. Bylo by dobré obraz zase zaostřit, protože když pochopíme tehdejší destrukci, lépe porozumíme přítomnost. To mi vysvětlete - jaké ponaučení si můžeme vzít z politických procesů? Režim fungoval díky tomu, že se většina obyvatel se dala na počátku na jeho stranu. Pak už bylo pozdě. To už režim nabídl sviním, aby se předvedli jako svině, a oni to vzali. A vůbec se nedá říct, že to dělali jen komunisti, byli to... Češi. A z toho se ponaučení už vzít dá. Jaké? Jenom na lidech záleží, a to vždy hned na začátku, jestli se režim uplatní. Jen na začátku. Když se diktatura uchytí, tak zevnitř už se proti ní toho moc nenadělá. Věříte, že byl mladý Milan Kundera udavač? Nebyl klasickým udavačem, co práskne známého, anebo udává z důvodů zištných nebo úchylných. Ale byl bohužel mladým přesvědčeným komunistou, psal nablblý básnicky, šéfoval studentské koleji a od někoho slyšel, že je tam něco podezřelého, tak to oznámil. Asi se bál to neudat. A možná na to hned zapomněl; udávání byla v té době banální záležitost. Všude se udávalo a bralo se to pozitivně. Oznámil podezřelou událost a zřejmě si vůbec za tím nepředstavoval člověka. Blbé je spíš to, že byl nadšeným a zapáleným komunistou. To jste si jistý, že byste sám nebyl budovatelským básníkem, narodit se o patnáct let dřív? Neumím to odhadnout, ale už pro svůj rodinný původ nejspíš ne. Proti bolševikovi bylo hodně mladých, dost jich sáhlo i po zbrani. Měli jsme tu dvě stě tisíc politických vězňů a většinu právě mladých. Popravovali se i devatenáctiletí kluci. Nakolik byla zlomová chvíle, kdy vás komunisti vystěhovali z domu? To byl zlom. Prvních pět olomouckých let mého života bylo tichých, klidných, mám na ně příjemné vzpomínky. Vystěhováním začíná můj dnešní život; pocit provizoria a pořád na cestách. Děcko si ještě neuvědomuje krutost, ale byl to tehdy pád do studené vody. Došlo si, že tu jsou síly, které klidně popadnou rodinu a vystěhují ji dva dny před Vánoci na policejní strážnici na venkově. Otec měl před tím obchod s nábytkem a buržoazie musela z města. Nevnímal jste to spíš jako dobrodružství? To taky, strážnice byla těsně pod nádherným hradem Bouzov, což se mi líbilo. Horší to bylo pro rodiče - otec začal podnikat před válkou, po čtyřicátém pátém to konečně začalo k něčemu vypadat, byli s mámou v nejlepším veku, a najednou spadli do bláta i se třemi dětmi. Mám od té doby rozhozenou psychiku - na jednou stranu je ve mně klid těch pěti prvních let, a potom ta divná rozvrácenost dalšího života, kterého nešlo být pánem. Od pěti let jste věděl, že je komunista nebezpečný nepřítel? Věděl, ale jako děcko jsem neuměl nenávidět a třeba v pionýru jsem být chtěl, to byla záležitost mezi dětmi, které jsem znal. Kdy jste se vzepřel? V patnácti jsem odešel na umělecko-průmyslovou školu do Prahy a tam už to začalo bublat. Puberta. Kumštýřské prostředí školy dělalo své. Zlobil jsem a chtěl jsem zlobit. Ve třetím ročníku jsem založil školní časopis a do něj napsal článek o tom, že S. K. Neumann byl blbej komunistickej básník. Za to jsem dostal trojku z chování a podmínečný vyhazov. Nechali mě ale napřed propadnout z ruštiny. Vyhodili by mě příští rok úplně, ale trocha fantazie a smyslu pro humor dokáže ledacos - vymyslel jsem školní volby, kandidoval do nich, byla to sranda a škola mě zvolila předsedou školy a já byl najednou nevyhoditelný. Už byla šedesátá léta. DVACET ČTYŘI HODIN DENNĚ V BEZVÝCHODNÉM BLBÁKOVĚ Jak jste reagoval na různá pokušení? Drž hubu a krok Jardo, necháme tě žít... Anebo: Udávej a budeš se mít dobře. Mé estébácké výslechy začaly až roku 1976. Jako první přijel mladý estébák z Hradce Králové. Netušil jsem, že tam mám trestní stíhání podle paragrafu: Urážka hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení. A ani jeden jsme neměli moc zkušeností, takže jsme chyby dělali oba. Ivan Klíma mi pak vysvětlil, že nikdy nesmím odpovídat na otázky, ani vyhýbavě, "Ty je nikdy nepřechytračíš..." Takže pak jsem se věčně ptal, proč se mě na něco ptají a proč jsem na policii a ne na ministerstvu kultury a školil jsem, co je poezie, hodiny a hodiny a měl jsem v tom už praxi. A jak se projevovala nezkušenost toho estébáka? Koktal, styděl se, evidentně se bát nadřízených a v jedné chvíli chodil velmi nejistě kolem horké kaše, a tu mi došlo, že nabízí spolupráci. Z nervozity jsem vyhrkl: "To mám jako někoho udat?" Lekl se toho slova, že takhle to nazývat nejde, všechno mělo být optimistické, socialistické a tak. Ale s tou otázkou jsem později úspěšně zlikvidoval všechny návrhy na spolupráce: "To mám někoho udat?" Neměli rádi, když se věci nazývaly přímo. Stačilo režim neprovokovat, abyste měl pohodlnější život... Asi ano, byla to teskná a blbá doba bez perspektivy a člověku před třicítkou se chce strašně žít a realizovat se. Myslel jsem, že mě každým rokem zakážou, že vše skončí. A tehdy mi všichni říkali ať se urovnám, ať neblbnu, ať některé věci neříkám nahlas a já jsem dvakrát z únavy to vzal vážně. Dvakrát z toho bylo celonoční přemýšlení. Byl jsem dvacet čtyři hodin denně v bezvýchodném blbákově. Dvakrát jsem se rozhodl, že budu dělat představeni jinak, konvenčněji... ale nepodařilo se to. Když jsem si sedl před publikum a viděl před sebou živé lidi a jejich tváře, tak mě to moje váhání tak vytočilo, že ze sebe chci dělat blbce, tak jsem opravdu začal nadávat. Ale je to věc povahy - i když jsem si rozumově poskládal, jak předejít problémům, emoce to smetly, strach z toho, že bych se nad sebou poblil. Nevyhovovalo vám vlastně, že máte jasně daného nepřítele? Ne, to ne. Ta doba byla otrava. Měl jsem náboj i nadání, bez bolševika bych vytvořil daleko víc a hezčích věcí. Takhle jsem vynakládal devadesát pět procent energie jen na to, abych vůbec přežil. VRCHNÍ CENZOR MILUJE VLASATÉ PÍSNIČKÁŘE Jak jste si vysvětloval fakt, že ještě po Palachově smrti Češi přísahali věrnost myšlence svobody, ale zanedlouho už jenom jezdili na chaty, koukali na televizi a nestarali se o nic? To bylo něco jako životní zklamání. Na moment došlo ke smíření, lidi už mi nenadávali na ulici, že jsme špinavci s dlouhými vlasy, po ruské okupaci se na nás dívali spíš jako na ty odvážné, ale rok 1970 už byl zase temný. V té chvíli jsem začal být na lidi vzteklý - měl jsme pocit, že zradili, a že my jsme poslední mohykáni, kteří už jen čekají, kdy budou také pochytáni. Kdo, my? Písničkáři. Trešnák, Merta... My, co jsme zůstali svobodní. Byla tu přece spousta dalších, treba Havel se svými spolupracovníky. Vůbec jsem nevěděl, že tady ještě žijou. Byla to starší generace a neměl jsem rádio ani televizi, žil jsem sám pro sebe, se svými písničkami a publikem. Naše generace byla mladší než Havlova, šli jsme jinou cestou a poprvé jsme se potkali až někdy v pětasedmdesátém. Bylo to překvapení pro obě strany - přišel jsem s kytarou na sraz k Ivanu Klímovi, kde seděli i tihle staří pardálové, seznámili jsme se, a oni pak začali chodit na naše koncerty. Tam zjistili, že jsme generace, která si nic nenechala líbit, že máme dokonce početné publikum, a tak trochu byli z těch koncertu zděšení - mysleli, že tam každou chvíli musí přiběhnout policie... Až do té doby byl rozdíl v tom, že my, písničkáři, jsme si chtěli vytvořit v tom prázdnem bolševickém světe ostrov svobody, neviděli jsme možnost, jak režim svrhnout. My se mu jen chtěli ubránit. Jak je možné, že jste směl koncertovat do pozdních sedmdesátých let? Nevím. Měli v tom zmatek. Třeba v Praze nás držel vrchní cenzor, Jaroslav Navrátil. Měl rád naše písničky, chodil na koncerty. Zpíval jsem v roce 1972 před narvanou Lucernou provokativní, svobodomyslnou čtvrthodinovou píseň Proč proč, on za mnou na konci přišel rozchechtanej do šatny a říkal, "to bylo výborný, ale bude průůůser!" Když mu jeden poslanec potom napsal stížnost, že jsem protistátní živel, cenzor ho strčil do šuplíku, a takhle to bylo vždycky. Až v sedmdesátém šestém mi telefonoval, že končí, že už byli estébáci i za ním. Omlouval se, že mě v Praze nemůže dál povolit. Tenhle Navrátil zároveň musel být stranník - je pro vás slovo komunista synonymem špíny? Musíme rozlišovat. Jiný je komunista ze začátku padesátých let, jiný ze sedmdesátých, každý měl své motivy... Jiní byli pěšáci, kteří šli do strany ze strachu, že by se jejich děti nedostaly na školu, a jiní byli hajzlové, kterým šlo o vliv. Kdybych je hodil do jednoho pytle, tak těm sviním strašně pomůžu. Měla by jít do vězení stařičká prokurátorka, který poslala na smrt Miladu Horákovou? Já bych ji sedět nechal, protože když neprojevila lítost, není co odpouštět. Ať sedí, i kdyby měla být zavřená jen dva dny. Sama byla krutá, takže ji věk neomlouvá. JAK JSEM BYL ERÁRNÍM MAJETKEM BLBŮ Připadal jste si v mládí jako celebrita? To ne. To slovo je nové i s novým a hloupě současným obsahem. Tehdy mne znala část mé generace, ale ostatní lidé mne nepoznávali, protože jsem nebyl v televizi. Pro tyhle mladé jsem byl důležitý, protože jsem dělal něco, nač by si oni sami netroufli, ale od toho přece umění je. A zajímavé je, že si tehdejší skutečné celebrity připadaly ohroženější - třeba Neckář mi říkal, jak to mám bezvadný, že se nebojím, že si zpívám, co chci. Tihle oficiální zpěváci měli pocit, že jsou skřípnutí, a nás, písničkáře, obdivovali. Mohl jste tehdy mít holku, na kterou jste si ukázal? Když jste pro mladou generaci hrdinou, tak se krásné holky objeví automaticky. Takže možnosti byly, ale já byl v tomhle trdlo, soustředil jsem se na vážné věci, do rána jsem byl schopný žvanit o mystice, astrologii, literatuře, svobodě, pak přišla ospalost a nic nebylo. Trešnák to bral plnými hrstmi. Neměl potřebu se vykecávat . Ale také jsem měl večery a noci, kdy jsem jenom nežvanil... Která období vašeho života byla nejštastnejší? Dětství, do těch pěti let. A potom polovina sedmdesátých let, kdy byly nádherné koncerty, chodilo hodně lidí, zajímalo je sdělení v písních a všichni jsme byli tak trochu partyzáni. Byl to protiklad k vyprázdněnému bolševismu, ve kterém už nešlo o ideje, jen o peníze a vliv. To asi umožnilo nakonec pád komunismu, komunisti chtěli nakonec víc prachy než ideologii. To je možná také klíč k dnešní frustraci. Věděli jak na to a prachy získali. A co rok 1990? Vrátil jste se domů, byl jste národním hrdinou, co hraje nadšeným davům... Bylo to krásné a zároveň hloupé. Najednou jsem byl tajtrlíkem, erárním majetkem blbů, kteří znali mou držku z televize, obsah písní a způsob mého myšlení je nezajímal, jen že jsem slavný. Zřejmě to k velké popularitě patří... takže jsem zjistil, že nemám potřebu být slavný. Není horší, když dnes přijde na koncert patnáct diváku? Je to svým způsobem smutné, ale koncert mi to nepokazí. Ovšem dnešní stav má své příčiny. Písničkáře veřejnoprávní rádia škrtla, což soukromým nevyčítám - to jsou vysílači reklam, kteří od reklamy k reklamě vysílají cokoliv pro udržení pozornosti. Zločin to je od rádií veřejnoprávních, která se snaží těm reklamáckým přizpůsobit. A proto nás už mladá generace nezná, i když se o nás učí v čítankách. Většinou ani nevědí, že jsme ještě naživu... A pak jsem si ublížil tou příjemně posměšnou písničkou o udavači Nohavicovi, po které odpadla hromada pořadatelů i část publika. Ale to je mi jedno. Písnička vykonala své. Kdybyste ted o víkendu Nohavicu potkal, pokecáte si? Neumím si to představit. Při našem prvním setkání v roce 1989 mi říkal, že jsem byl vždycky jeho učitel a příklad, takže bych měl několik otázek, které by on musel svému "učiteli a příkladu" vysvětlit. Měl devatenáct let na to, aby své tří a půlleté udavačství objasnil, ale on si nechtěl pokazit kariéru. Takže jsem ho vyhnal z písničkářského lesa - ať si má úspěch jako komerční zpěvák, ale písničkářská prestiž mu nepatří. VOLBY? TĚM SE MUSÍM SMÁT Překvapily vás výsledky posledních voleb, třeba úspěch komunistů na Znojemsku? Víte, komunismus a kapitalismus, to jsou dvě strany téže mince. Komunismus vznikl jako zoufalá obranná reakce proti chamtivému kapitalismu 19. století a za to, že lidi ještě dnes tyto zvrácené ideje ještě volí, za to můžou hoši, kteří tu zase začali vyvolávat ducha neférového a zvráceného kapitalismu. Až začne být společnost férovější, průhlednější a méně chamtivá, popularita komunismu klesne na dvě, tři procenta. Takže vás nepřekvapily... Volby? Těm se musím smát. Vracel jsem se zrovna z koncertu a ukecaná pumpařka mi říká: "Tenhle národ jednou dostane modrou facku, podruhé oranžovou facku, a tak si lítá ode zdi ke zdi." Tak nějak to je. Politické špičky jsou chamtivé vlevo nebo vpravo. Lžou, nebo jsou mimo. Vidíte. A vy jste se nedávno nedávno málem stal poslancem za Stranu zelených. Byl to stoprocentně poslední pokus. S politikou už se matlat nechci, odbarvení zelených byla poslední lekce. Píšu nové písničky, a pokud budou politici něco chtít a mně to bude sympatické, nechám si zaplatit. Idealisticky jdu dál do života, ale do politiky už ne. Píšu další písně a to je moje politická cesta. Jsem svobodný člověk.     Tomáš Poláček, MFDnes 13. 11. 2008 reakce