|
Písničkáře z Karlova mostu spojovala potřeba pojmenovat vlastní životní pocit
Hutka, Veit a Třešňák znovu na deskách
K prvním písničkářům, kteří se uprostřed květinového léta sedmašedesátého roku objevili na otevřené scéně pražského Karlova motu, neodmyslitelně patřil Jaroslav Hutka. Při pouličním muzicírování i prvních oficiálních koncertech vystupoval s Vladimírem Veitem, později byl jeho partnerem Vlastimil Třešňák. Od společných koncertů každý z nich směřoval jinam, ale spojovala je potřeba elementárně postihnout tep doby a pojmenovat vlastní životní pocit. Jak a čím přispěli k pozdějšímu rozmachu folkové scény dnes připomínají kompaktní desky s reedicemi jejich starších nahrávek. Než byl Jaroslav Hutka, po podpisu Charty 77, přinucen v roce 1978 k emigraci, vyvzdoroval si na Supraphonu, vedle čtyř singlů, také dvě alba moravských lidových balad. V roce 1974 ovšem první Hutkova LP deska Stůj břízo zelená (reedice Bonton Music 1997) nutně působila jako jistá náhražka. Dnes v porovnání s tehdejším Hutkovým původním repertoárem (koncertní nahrávky několika písní tvoří bonus reedice alba), však vyznívají lidové balady v jeho civilní, neokázalé interpretaci, i přes někdy jen přibližnou intonaci, přece jen životněji. Tam, kde Hutkovo střídmé muzikantství nestačilo, dopověděla dávná poselství moravských lidových písní vstřícně citlivá kytara Radima Hladíka. V závěrečné baladě Smrt se k Hutkovi s Hladíkem přidal Vladimír Merta, v písničkách Svatý Vavřín a Škaredý věneček přihrával Hutkovi z opačného pólu kytarový virtuoz Štěpán Rak. Úpravami lidových balad, zapsaných v minulém století Františkem Sušilem a Františkem Bartošem,vyvolal Hutka ve své době poměrně ostrou polemiku. Dnes je zřejmé, že tenkrát přiblížil lidovou píseň mladým posluchačům víc, než mnozí zasloužilí folkloristé. První Hutkův spoluhráč Vladimír Veit nestačil svým jediným supraphonským singlem v roce 1970 zčeřit povědomí ani zasvěcených posluchačů. Stejně málo se ví io jeho pozdější tvorbě. Z pěti Veitových alb, vydaných od roku 1982 v rakouském exilu, u nás zatím vyšla jen LP deska Quo vadis (Panton 1990), a na CD jeho první, nejdotaženější album Texty (reedice Koncept/Bonton Music 1997). Nahrávky Veitem zhudebněných textů významných českých spisovatelů a básníků Kundery, Gruši, Kabeše i Seiferta, Vrchlického, Nerudy a dalších, z nichž Veit sestavil album Texty, vznikly v listopadu 1979. Nahrávalo se v improvizovaných podmínkách,ale zvuk alba, Veitovy melodie, s nimiž původně počítal pro Martu Kubišovou, donovanovsky křehký zpěv i napadnutá kytarová sóla Emila Pospíšila dodnes plasticky ilustrují Veitův talent. Škoda jen, že booklet CD neobsahuje tištěné texty písní, což je u takto konciponovaného alba téměř nepochopitelné. Také první album Vlastimila Třešňáka Zeměměřič (reedice Koncept/Bonton Music 1997) vznikalo podobně, jako Veitovy Texty, v domácím studiu. Zvukařský nadšenec Robin Hájek natočil v únoru 1978 devatenáct Třešňákových písní původně jen do archivu. Deset z nich vybrala v roce 1979 Jitka Pallasová ve švédské Uppsale pro první vydání Zeměměřiče na exilové značce Šafrán 78, další tři pak byly přiřazeny k současné reedici alba jako bonusy. Remastering v tomto případě nahrávkám pro vydání na CD příliš nepomohl. Přesto zachytily Třešňákův zrezivělý, zakouřený hlas ve vyrovnané barevnosti. Emotivní samomluvy a poetické výkřiky svých písní doprovází spřehlednou úsporností dvanáctistrunnou kytarou a zdobí jen brilantními sóly foukacích harmonik. Písničkami Dělník, Karlín, Finský nůž, Madame Praha, Blaničtí rytíři i titulním Zeměměřičem, Trešňák melanchoicky, ale přesně vystínoval atmosféru sedmdesátých let, jak ji vnímala jeho generace, fackovaná normalizací.
Moravský den, 1998-11-20
|