Je složité zorientovat se v diskografii Jaroslava Hutky. Písničkář na svém webu www.hutka.cz řadí jednotlivé nahrávky do sérií nazvaných Samopal (16 titulů), Asfalt (sedm) nebo Novoty (tři alba včetně velmi povedeného Koncertu v barvách Světlé z roku 2009). Desky vydané u oficiálních vydavatelů včetně obou supraphonských kolekcí ze 70. let s lidovými písněmi Hutka zmiňuje až na osmém místě v rámci "ostatní diskografie". A sem patří také deska Pravděpodobné vzdálenosti, první Hutkova autorská, která však "bohužel nevyšla doma, ale v exilu v roce 1978", jak písničkář vysvětluje v bookletu nového vydání. V rámci vlastní edice Samopal Hutka album znovu "vydal" v roce 2004, avšak oficiálně se klíčová nahrávka dostává na českých trh až roku 2010 zásluhou značky Galén. (Pozor, CD Pravděpodobné vzdálenosti vydané v roce 1994 jako společný projekt Jaroslava Hutky a Radima Hladíka, má zcela jiný obsah.)
Zatímco Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák svá první autorská alba nahráli ve studiu, resp. v bytě Robina Hájka, Hutkova deska přináší záznam z malostranské Baráčnické rychty včetně reakcí publika. Hutka, který byl navzdory vážným tématům některých svých písní, do značné míry bavičem, tak nabízí ukázku dobové interakce s posluchači, která posiluje dokumentární význam alba. "Hráli jsme každé úterý, aby si lidé zvykli na pravidelný den," vzpomíná písničkář v bookletu. Pravděpodobné vzdálenosti tedy nejsou nahrávkou výjimečného, měsíce připravovaného koncertu (jak to známe z aktuálních live nahrávek), ale autentickým – a o to cennějším – vhledem do písničkářovy každotýdennosti.
Kdybychom chtěli album hodnotit podle dnešních měřítek, našli bychom na něm spoustu chyb: od všudypřítomných špatně kladených přízvuků a natahování krátkých samohlásek přes nerýmy tahající za uši (soudu / pravdu) až po dávno zastaralé vtípky (Sociální balada). Kdo by také dnes autorské album zahajoval jedinou neautorskou písní (Pojď se mnou, milá), ve které zpěvákovi sice odpovídá publikum, avšak zvukař je jaksi nezvládl nazvučit? Hutka jako textař navíc nedisponoval darem pečlivého kladení slov a vrstvení obrazu, jak je známe od Merty či Třešňáka, a jeho verše měly na míle daleko k formální dokonalosti Krylově. Jsou lidovější (jako by se oblíbený Sušil odrážel i v písních, které se selským folklórem z Moravy neměly zdánlivě nic společného), trošku kostrbaté, ale přesto měly ve své době smysl a mají jej i dnes. Do současné doby však přežily především písničkářovy vážné texty. Nové významy dnes nabízí píseň Sobě a tobě, věnovaná původně Vlastě Chramostové k padesátinám. Vrcholem alba pak zůstává titulní skladba. kterou Hutka napsal spolu s Vladimírem Veitem už v roce 1967 a která díky množství silných obrazů (hřbitovní nářek větru; kočka, která dovede ve tmě žít; snění tibetských mnichů; chrám Einsteinových myšlenek smělý; ubrus z nejhorší špeluňky) přináší stále bezpočet výkladů intelektuálům i nejprostším posluchačům.
I když jsou tedy některé Hutkovy písně nadčasové, album Pravděpodobné vzdálenosti je v první řadě dokumentem: nejen o písničkáři samotném, ale o společnosti pět měsíců po vzniku Charty 77. Některé písně s Chartou přímo souvisejí, ať už to byla satira Církevní tatíci ("vznikli kvůli vlažnému vztahu katolické církve k Chartě 77"), Galileo nebo samozřejmě zlidovělá Havlíčku, Havle. Dokumentární charakter alba podtrhává i zaznamenaný mluvený vstup (Dovětek o tom, proč píseň Havlíčku, Havle nevychází u Supraphonu), stejně jako písničkářova komunikace s publikem. Booklet obsahuje nejen texty všech písní, ale i Hutkovy komentáře k jednotlivým skladbám, písničkářovo vyprávění o vzniku desky (a o ne-vzniku předchozích plánovaných desek) nebo obsáhlou poznámku Jindřicha Kučery, který album v roce 1977 natáčel. Pravděpodobné vzdálenosti jsou dokumentem o době, kdy vydat desku nebylo snadné. Dnes je to podstatně jednodušší, ale rozhodně není samozřejmé vydat album s takovou pečlivostí. I proto si společnost Galén zaslouží dlouhý potlesk.
Milan Tesař (radio Proglas), Folk, 2011, roč. 21, č. 4, s. 34