Písničkář daleko za humny Tak trochu v tradici dávných českých exulantů zvolil písničkář Jaroslav Hutka po svém vystěhování v roce 1978 za svůj nový domov Holandsko. „Původně jsem měl představu, že budu pokračovat v písničkaření, psaní, myslel jsem si, že půjde v zahraničí dělat víc věcí. jsou tam časopisy, je tam rádio... Záhy jsem zjistil, že moje představa byla naprosto naivní. Ze zahraničí nešlo dělat takřka nic, alespoň ne to, co jsem si představoval já." Obecně vzato je písničkář specifický druh muzikanta, který se sotva může spolehnout na hráčské či skladatelské schopnosti. Publikum musí jeho písničkám především rozumět, rozumět jejich textům. Je tedy logické, že Jaroslav Hutka se zpočátku soustředil na své krajany, roztroušené takřka po celém světě. Během prvního roku procestoval západní Evropu, Ameriku, Kanadu, koncertoval v krajanských spolcích, v sokolovnách, na amerických univerzitách. Záhy ovšem dospěl ke zjištění, na němž se vzácně shodují prakticky všichni čeští muzikanti působící v zahraničí, totiž že ve styku s krajany není opravdu o co stát. A tak před ním v plné míře vyvstal nový problém, problém jazyka. „Nikdy předtím jsem v zahraničí nebyl, neznal žádnou řeč, a tak jsem se v jedenatřiceti letech začal učit hned tři cizí jazyky" . Oproti muzikantům - instrumentalistům je písničkář opravdu ve zcela jiné pozici. Texty a jejich srozumitelnost jsou pro cizí publikum alfou i omegou jeho práce, podmínkou, bez které nelze. „V Holandsku jsem začal s angličtinou, ale i když mi to Holanďané vymlouvali, řekl jsem si - to nejde, a pustil se do holandštiny. První repertoár, který jsem měl v angličtině, jsem odložil a začal stavět repertoár v holandštině. Podařilo se mi najít skvělého překladatele a s jeho pomocí připravit asi šedesát písniček. Většina byly překlady mých písní nebo moravských balad. Fakt je, že se mi v Holandsku podařilo vydat dvě desky a uživit se, což je absolutní úspěch - uživit se tam takovouhle činností. Slavným jsem se nestal, protože Holanďani jsou trošku komerční, poezie, písničky, to jim moc neříká, musel bych se asi komerčně chytit, a to ne s holandštinou, ale s angličtinou. Nastal paradox. V podstatě mě považovali za pitomce, protože Holanďané zpívali anglicky a já, cizinec, holandsky. Ovšem, to všechno jsem nevěděl na začátku, když jsem se do toho s vervou pustil. Zjistil jsem to až po několika letech, když už jsem měl koncerty a přišel na skutečný stav věcí. To vám dopředu nikdo nikdy neporadí." Nicméně, jak je to s možným použitím češtiny? Maďarská skupina Omega slavila v sedmdesátých letech poměrně slušné úspěchy v Anglii, a podle slov jejího zpěváka Jánoše Kóbora už na svém druhém turné přešli od angličtiny zpět k maďarštině, která prý byla pro britské publikum atraktivnější. Omega je bigbít. V bigbítu nebývají slova moc komplikovaná, většinou jim není ani rozumět, jde především o celkový výraz. Člověk miloval Beatles a Rolling Stones a nerozuměl ani slovo. Je to určitý postoj, určitá barva, kterou skladby nesou. Je to něco jiného. U mě, když jsem sám s kytarou, musejí buď rozumět, nebo po chvíli nastává naprostá nuda. Pro cizí publikum je sice zajímavé slyšet jazyk jako čeština, ale vydrží to tak dvě písničky a pak je konec. Já chtěl dělat koncerty stejné jako v Čechách, takže bylo nezbytné jazyk se naučit a češtinu si nechávat jako ukázku. Dělal jsem to třeba v písni Pravděpodobné vzdálenosti. Tam jsem vedl publikum tak trochu k zoufalství, že jsem první čtyři sloky odzpíval česky a sledoval, jak už při čtvrté sloce ztratili naději, že tomu začnou rozumět. Cítil jsem, jak se jim uzavřela pozornost, a když jsem po čtvrté sloce začal zpívat holandsky, bylo to úžasné, jak se pomalu probouzeli a začali si najednou uvědomovat, že je to vlastně přelitá písnička z češtiny do holandštiny. Velice dobře zabíraly lidové balady. Bylo úplně jedno, jestli jsou moravské, jsou v nich obecně lidská témata, a když se dobře přeloží, působí všude. Jak vlastně v Holandsku vypadá publikum takového písničkáře? Zpočátku se mě chytila především Amnesty International, což je v Holandsku velice populární organizace, která má v každém městečku, v každé vesnici nějaké sídlo. Vždycky jednou za rok si potřebovali udělat nějaký večer a potřebovali něco, co by se k tomu hodilo, něco, co má hlavu patu a hloubku. A toho v Holandsku moc není, takže si mě zvali. Tím se mi otevřely první kontakty, první možnosti mít zkušenosti s publikem. Pak se tu a tam objevil někdo, kdo dostal chuť uspořádat koncert, většinou někde na venkově. Lidé se sešli, ale byly to spíš jednorázové záležitosti. Častější hraní je možné jen ve městě. Další věc je, že v Holandsku nejsou písničkáři. Lidi na to nejsou zvyklí, takže publikum není moc věrné a musí se začínat pořád znovu od začátku. V roce 1985 jsem si založil malé vydavatelství kazet Fosil, byl to takový předobraz toho, co dělám teď. Měl jsem pár stovek odběratelů, ale koncerty pro ně dělat nešly, protože byli rozptýlení po celém světě. V poslední době začal určitý boom adaptování zdejší lidové hudby do různých současných stylů, mluvívá se také o tom, že pro cizí publikum může být tahle muzika atraktivní právě proto, že vychází z jiných kořenů. Vy s moravskými lidovými písničkami pracujete už dlouhou řadu let, jaký je na to váš názor? Jednou jsem měl koncert v Londýně pouze z lidovek, ke kterým mi kamarád, Američan, pomohl udělat překlady. Londýňané měli pocit, že jsou to anglické lidovky, byli nadšení, okamžitě se mnou zpívali, zdálo se jim, že je to přesně ono. Asi před třemi lety jsem něco podobného zkusil ve francouzštině. Měl jsem tři koncerty na jihu Francie a musel jsem se chechtat, protože Francouzi měli pocit, že je to typická francouzská lidová hudba. Obsah těch písniček je blízký každému. Tedy každému, kdo myslí a cítí. A o jejich hudebnosti bych si netroufl říct, že je nějak zvláštně slovanská. Slovanství se vlastně uměle vybudovalo jako ideologie až koncem devatenáctého století a bylo to dost neštěstí. My jsme kulturně vlastně ke Slovanům nikdy nepatřili. Nebo, jinak řečeno, Slovani, jako kulturní oblast, vlastně nikdy neexistovali. Evropa byla jiná, to přineslo až devatenácté století. Jak se stavíte k okřídlenému úsloví - Co Čech to muzikant? Myslíte, že na něm přece jenom něco je a le ve světě platí? Myslím si, že je to pověst, která jde hlavně ze sedmnáctého a osmnáctého století, z doby, kdy Češi měli největší úspěchy, kdy většina instrumentalistů v Evropě a v evropských orchestrech pocházela z Čech. Nevím, jestli tu byla tak skvělá výchova muzikantů nebo nějaké výrazné nadání. Fakt je, že když Marie Terezie zavedla povinné školství, musely se na školách vyučovat dva instrumenty, což bylo jen v Čechách a na Moravě, v ostatních zemích Rakouska ne. V době, kdy já jsem žil venku, jsem potkal třeba pár houslistů, kteří hráli v nějakých orchestrech a pocházeli z Prahy. Myslím, že jich ale nebylo víc než Maďarů a Poláků. Prostě se chytali, protože chtěli žít v lepším prostředí a být lépe placení. Připadá mi, že co Čech to muzikant už dávno neplatí, třeba Angličani jsou daleko hudebnější a muzikanštější než Češi, a je to také vidět na jejich hudební produkci. Jsou to národní mýty, jako třeba „zlatý český ručičky", což je taky nesmysl. Vraťme se teď k vašim praktickým zahraničním zkušenostem. Při klubovém vystoupení si písničkář domlouvá spíše fixní částku, a nebo jde o částku vybranou ze vstupného? Tak i tak, ale téměř nikdy nedocházelo k nějakým psaným smlouvám. Prostě jsme se dohodli, já jsem zahrál a to, co se dohodne, byť ústně, platí. Kdybychom se na závěr pokusili podívat z úhlu muzikanta, z pohledu autora, co vám osobně dlouhodobý pobyt a působení v cizině dal? Autorsky mě vlastně zabrzdil. Vypadl jsem z psaní a už se mi takřka nepodařilo navázat. Jinak mi to dalo to, co bych tady nikdy nezískal — jakési obecné vzdělání. Nejenže jsem se naučil tři jazyky, ale získal jsem přehled o světě, který člověk jako turista získat nemůže. Člověk musí někde žít dost dlouho v těch samých podmínkách jako lidé okolo, aby si uvědomil, co ta země je zač. Žádná návštěva, ani delší, tohle nedokáže. Přes veškerou zoufalost emigrace je to cenná zkušenost, kterou má málokdo z mojí generace.         Jiří Gawlas, 14. 11. 2007