Jak na Vás zapůsobila výstava ve vysokomýtské Městské galerii Nekarikujte proroky? „Je skvělá. Obsahuje základní francouzský fundament. Podobné výstavy bývají u nás zaměřené jen na pár českých kreslířů. Na této výstavě je český svět.ve srovnání s ostatními státy příjemně na okraji.“ Nicméně Vy jste do Vysokého Mýta přijel se svojí vlastní výstavou linorytů. Může představit svá díla? „Všechno jsou to linoryty vzniklé v roce 1973. Osm jsem jich vytvořil k písničkám na mé desce moravských balad Stůj břízo zelená. Tenkrát byl bohužel spoluvydavatelem Mladý svět a to vždycky znamenalo mít k desce přílohu a příloha zase vždycky znamenala vyjednávání s úředníky. Přílohu jsem se snažil obejít právě tak, že jsem vytvořil ke každé písničce linoryt. Na osmi linorytech jsem pracoval intenzivně tři měsíce. Pak jsem je přinesl do Mladého světa a tam mi jistá šéfredaktorka řekla, že jsou negroidní a nehodí se k moravské baladě! Ale vrátím se k výstavě. Kromě linorytů je na ní také série originálních plakátků. Ty se vztahují k období, když jsme založili Šafrán (neoficiální sdružení folkových písničkářů, které vzniklo v roce 1972 – pozn. redakce). Pro jeho členy, například Vladimíra Mertu, Jiřího Dědečka, Vlastu Třešňáka a další, jsem dělal tyto plakátky k jejich koncertům.“ Na Vašich webových stránkách máte ale zveřejněny ještě mnohem starší linoryty z roku 1959… „Ty jsem dělal ještě jako dítě v Lidové škole umění. Já jsem původně chtěl být malířem, že se ze mě stal písničkář, je vlastně omyl.“ Dnešním dnem zahájilo město Vysoké Mýto Festival svobody. Co si vybavíte Vy pod pojmem svoboda? „To je odvážné a lehce komplikované téma. Svoboda je něco, co pochází z evropských tradic, kdy člověk může být sám sebou a svobodně se projevit. Například takovýhle Festival svobody už má problém, že o svobodě sice vypráví, ale přitom sám nemusí být vůbec svobodný.“ Jak vzpomínáte na porevoluční dobu, tedy na konec roku 1989 a na rok 1990? „Tenkrát byla pouze úžasná představa, ale žádná zkušenost a žádná realita. Jak přibývají zkušenosti i skutečnosti, cítí se dnes lidi v naprosté krizi, protože mají pocit, že se za těch dvacet let nic nepodařilo. Co se nezměnilo, je, že jak byli Češi vždycky zvyklí dívat se na všechno z dálky a do ničeho nezasahovat, tak se i teď stále dívají z dálky a stále nezasahují. Pak se diví, že se v politice objevili neslušní lidé a darebáci, kteří se tam dostali přes filtr voleb, tedy díky jejich hlasům.“ Vy sám jste do politiky někdy vstoupil? „Už jsem se zařekl, že to nikdy neudělám. Naposledy jsem kandidoval za Stranu zelených.“ Jak byste tedy zhodnotil uplynulých dvacet jedna českých demokratických let? „Svobodní jsme a můžeme si říkat a dělat, co chceme. Šance, aby současná demokracie byla opravdovou demokracií, je stále otevřená. Není uzavřena diktátorem nebo režimem. Demokracie je věčný zápas.“ Šel byste, samozřejmě hypoteticky, ještě někdy s Jaromírem Nohavicou na pivo? „S ním ne. Dva roky se scházel pravidelně každý měsíc se svým estébákem, naposledy ještě 20. listopadu 1989!“ regionální noviny TRS