Písničkář a někdejší disident Jaroslav Hutka oslaví šedesátiny Praha 19. dubna (ČTK) - Pro širokou veřejnost znovu objevil moravské lidové balady, jako disident byl nucen odejít do emigrace. Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti mezi prvními z exulantů a stal se jednou z hlavních tváří sametové revoluce. Písničkář, skladatel, autor fejetonů, textař a výtvarník Jaroslav Hutka, jenž posluchačům předkládá své písně již více než čtyři desítky let, oslaví v sobotu šedesátiny. Známý folkový hudebník, jenž po roce 1989 začal v Česku opět úspěšně koncertovat, také nedávno zkoušel vstoupit do vysoké politiky. Loni v červnu vyslyšel nabídku Strany zelených a jako nezávislý se objevil na její pražské kandidátce. Tvrdý kritik české politické scény i některých jevů ve společnosti se sice mezi poslance nedostal, ale k tomu, aby tehdy předstihl pražského lídra a šéfa zelených Martina Bursíka, mu chybělo pouhých 350 preferenčních hlasů. "Politika mě zajímá celý život. Možnost hovořit do toho, jak budeme hospodařit a zacházet s naší společností, jaká budou pravidla hry, to bych mohl umět a těšilo by mě to," svěřil se před loňskými volbami v jednom z novinových rozhovorů. Ač původně svůj vstup do politiky vylučoval, kandidoval již předtím v roce 2002 v parlamentních volbách za recesistickou Balbínovu poetickou stranu, za niž šel i do voleb do Evropského parlamentu o dva roky později. Strana ale ani v jednom případě neuspěla. Z tehdejšího Československa odešel Hutka již jako známý písničkář v říjnu 1978 kvůli psychickému i fyzickému nátlaku, jímž se Státní bezpečnost snažila donutit signatáře Charty 77, k nimž se připojil o rok dříve, k vystěhování do ciziny. Usadil se v Nizozemsku, život v cizině ale jeho původní představy nenaplnil. "Život v evropské emigraci mi připadal smutnej. Pořád jsem se cítil cizincem," vzpomínal později na více než deset let svého života. Návrat do vlasti však pro něho také nebyl snadný. "Já jsem navrátilec, který měl to výjimečné štěstí, že o mně lidi doma stáli a vítali mě, ale stejně mi to trvalo mnoho let, než jsem si zase zvykl, a není už možné zvyknout si úplně," tvrdil. Po pádu komunismu byl Hutka jedním z prvních emigrantů, kteří přijeli podpořit politické změny ve své vlasti. Už na podzim 1989 vystoupil na demonstraci na pražské Letenské pláni, kdy jeho písně, několik let hrané a poslouchané jen v soukromí, zpíval statisícový dav. Postupem času se ale z něho stal tvrdý kritik české demokratické politiky. Loni před parlamentními volbami prohlásil, že "česká politika je povrchní a bezzubá". Společnost podle něj potřebuje "odburanizovat". Problémem se také ukázalo, že ačkoliv patřil mezi lidmi k nejoblíbenějším a nejznámějším písničkářům, velké hudební společnosti o vydávání jeho tvorby nestály. Na nezájem vydavatelů reagoval po svém. Od roku 2000 si své písničky na cédéčka vypaluje sám v edici nazvané Samopal, je také autorem jejich grafické úpravy a nosiče si také sám prodává. Rodák z Olomouce studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Na konci šedesátých let začal vystupoval s vlastním hudebním programem, ve kterém popularizoval moravské lidové písně, ale uváděl i vlastní písňovou tvorbu. Získal si velké množství příznivců, několikrát byl vyhodnocen jako písničkář roku. V roce 1972 se stal zakladatelem a členem legendárního folkového sdružení Šafrán. V té době také vznikla jeho nejznámější alba Stůj, břízo zelená (1974) či Vandrovali hudci (1976), k nimž se později přiřadily například tituly Novinové sloupy, Vyjdi slunko či dvojalbum Návrat. Někdejší signatář Charty 77 má na svém kontě i básnická díla, například sbírku poezie ze sedmdesátých let Klíč pluhu, nebo pozdější prózy Dvorky či Požár v bazaru. Potřetí ženatý otec syna a dvou dcer stále koncertuje, byť koncem devadesátých let nakrátko uvažoval o ukončení koncertní činnosti. Nedávno se také stal průvodcem oceňované dokumentární série České televize o osudech lidí z doby totality s názvem Příběhy železné opony a moderuje i další pokračování cyklu.       ČTK 19. 4. 2007, Dana Petrů