Nesmrtelný hudec Hutka Kde bere sedmdesátiletý muž energii na nové písničky a malou dceru Dlouhovlasý muž v modrém triku a džínech, který si právě kousek od pódia – na němž za chvíli začne hrát – vychutnává sklenku červeného vína, působí zneklidňujícím dojmem. Vlasy má poctivě šedivé a při chůzi trochu napadá na nohu, z tváře mu ale nemizí úsměv, o kterém se snad ze všeho nejspíš dá říct pobavený. Když se začne chechtat na batole v náručí své mladé ženy, člověk zapochybuje: Je tomuhle chlapovi opravdu sedmdesát? A jestli je, tak jak to proboha dělá, že zvládne v průměru patnáct koncertů napříč republikou do měsíce, práci na nové desce a roční dceru k tomu? Protože přesně to je náplň, kterou teď znovu – a čím dál víc – populární zpěvák Jaroslav Hutka ve svém životě má. Pódium, na které se Hutka chystá vylézt, stojí na zahrádce pražského restaurantu Rohlík. Zrovna se tu odehrává „koncert pro Radima Hladíka“, jednoho z nejlepších českých kytaristů, který umřel před pár měsíci. Uspořádali ho jeho kolegové, staří rockeři a písničkáři. Někteří jsou celkem v kondici, jiní se ztěžka belhají o holi a povídají si o nemocech a lécích. Také Hutka vyskakuje na pódium poněkud ztěžka. Jeho o šestatřicet let mladší partnerka, grafička Magdaléna Hodkovicová s malou Theodorou sedí v koutě pódia, dítě chtělo být blízko otce a teď, když hraje, šplhá aspoň po futrálu jeho kytary. Když Hutka spustí „peče se děťátko jak ryba, pak ho ten zlý pohan posnídá“, má posluchač pocit, že se s ním vrací do sedmdesátých let, kdy byl Hutka jednou z ikonických postav zdejší rebelantské písničkářské scény a jeho deska Vandrovali hudci patřila k pokladům domácích diskoték. Pak podepsal Chartu 77 a soustavná policejní šikana ho nakonec vyhnala ze země; usadil se v Nizozemsku. Ale když listopadový převrat svrhl komunisty, sedla česká písničkářská legenda na letadlo tak rychle, že stihla ještě milion revolucionářů při demonstraci na Letenské pláni a zazpívala jim, že „ze všeho největší je ta lidská svoboda“. „Všichni jsme tehdy byli poněkud naivní. Měli jsme takový pomýlený pocit, že dějiny skončily, zlo padlo a nastalo automaticky dobro,“vzpomíná na tu dobu Hutka. „A ono zlo sice padlo, ale vystřídal ho prázdný prostor – a my jsme někdy byli při jeho vyplňování pomalí.“ Prvních pár let po revoluci hrál Hutka právě s Hladíkem, který ho doprovázel na klasickou španělskou kytaru. „Měli jsme plno, Hladík byl spokojený, jednou mi řekl, že by takhle šlo hrát až do důchodu,“ vzpomíná Hutka, kterého ovšem představa, že dalších patnáct let bude všechno už jen stejné, naprosto vyděsila a byl to právě on, kdo spolupráci dua v polovině devadesátých let ukončil. „V padesáti jsem se dostal do krize marnosti,“ vysvětluje dnes. „Rozhodl jsem se, že končím s minulým životem a budu hledat nějaký další smysl života.“ Že by špatné znamení? Během dalších deseti let Hutka omezil hraní a nic nového nenapsal. „Nebyl jsem toho schopen, nelezla ze mě žádná témata,“ říká. Tehdy také koketoval s politikou, za Stranu zelených málem usedl ve sněmovně, preferenčních hlasů totiž od voličů dostal jen o pár stovek méně než tehdejší předseda strany Martin Bursík. Krize, o které dnes Hutka mluví jako o „ustrnutí“, kdy nebyl schopen psát písně, bál se stárnutí a trápily ho pocity „zapadající hvězdy“, skončila někdy před jedenácti lety. Odjel na chalupu blízko Domažlic, mezi štípáním dřeva psal deník, chtěl malovat akvarelové krajiny, ale „nedokázal překonat stud, že to bude blbé“. Když nedovedl malovat, zkusil obrazy psát – tak vznikly Sudety, první text po letech ticha. Píseň, stojící na rodinných prožitcích (Hutkova babička byla Němka, část jeho příbuzných Češi vyhnali), znamenala zlom. „Že bych tu řeku mlčení konečně přeplaval?“ ptal se sám sebe a odjel to zkoumat do svých oblíbených míst na francouzské náhorní planině Larzac. Napsal čtyřicet nových textů. Dnes Hutka působí vlastně mladistvěji než okolo padesátky. Ale slova, která by popsala, kde momentálně bere mladickou energii, hledá obtížněji než ta pro období krize. Každopádně naslouchá sám sobě. Nemá rád zimu, deptá ho, proto ji tráví u moře v Indii. V Praze se mu skládá špatně, proto odjíždí na chalupu u Domažlic nebo na larzackou louku, kde navzdory věku bydlí skoro „pod širákem“. A po děsu z toho, že už je mu padesát a bude mu šedesát, věk ze svého uvažování vyřadil. Když otec skoro padesátiletého syna a dvou dvacetiletých dcer z předchozích manželství potkal v ostravské tramvaji skoro o dvě generace mladší Magdalénu – přišla se ho zeptat, jestli je „ten Hutka“ –, neváhal a pozval ji na víno. „Líbila se mi,“ říká stručně. Jsou spolu zhruba deset let, dítě sice neplánovali, ale potěšilo je. A že bude Hutkovi, až dcera dospěje, skoro devadesát? „Nad tím nemá cenu hloubat,“ říká Magdaléna. „Mému bratrovi bylo šestadvacet, když umřel, kdyby už měl děti, také by zůstaly bez otce.“ Poslední dobou jde Hutka na dračku. Zatímco kdysi sám obvolával kluby, nějaké dva roky zájem o něj roste a pořadatelé se mu ozývají sami. Možná je to energií, která z něj vyzařuje, možná tím, že lidem vyhovuje jeho jednoduchá přímočarost, a možná je u některých za tím i názorové souznění: Hutka patří ke známým kritikům prezidenta Miloše Zemana. Otázku, proč ho lidé znovu chtějí poslouchat, si samozřejmě klade i zpěvák sám. „Upřímně – jsem tím překvapený, protože jsem si spíš myslel, že zájem o mě postupně zcela vymizí,“ říká se smíchem. „Možná je zájem o mě špatné znamení, politická situace je nejistá, lidé proto mají větší zájem o písničky, které reflektují život, než o oddechové blbosti.“ Hana Čápová, kresba: Pavel Reisenauer, Respekt 24/2017, 10. 6. 2017