Po Hutkových koncertech se netleská Na konci devětaosmdesátého vyprodával Jaroslav Hutka velká divadla, a kdyby měl zájem, naplnil by snad i sportovní haly. Tuto středu hrál v mrňavé Salmovské literární kavárně. Rachot začal už těsně před koncertem, ale po poslední písničce se netleskalo. Venku se stmívalo, když kavárník smutně utrousil: "Je to boj. Jak začalo hezký počasí, chodí těch lidí pořád míň." Hutka rychle doladil a přišel si k němu pro kafe. Zatímco si roloval cigárko tabáku, ozvala se rána - opřená kytara se zřítila na pódium. Tak, a teď je po koncertě, řekl si snad každý z třiceti návštěvníků. Nejklidnější zůstal Hutka. "Před devíti lety jsem do ní investoval třicet tisíc, a to ještě byla dobrá cena od kamaráda. Takže bych řekl, že se ani nerozladila," nalízl okraj cigaretového papírku. Měl začít v půl osmé, ale na malém pódiu (tak akorát pro piáno a jednoho kytaristu) se uvelebil o něco později. Takový, jak si ho Češi pamatují z dob revoluční slávy: štíhlý, s usměvavým obličejem za lennonkami, šedivým plnovousem a vlnitými vlasy až k lopatkám. "Čekali jsme na posledního hosta, a zdá se, že nepřišel," utrousil vtip bez pointy, ale hlas se mu zlomil do nenapodobitelného vysokého úsměšku, který rozveselil celou kavárnu. První hodina patří starým moravským baladám, v nichž někdy matka vyhryzne tvářičku svému dítěti a zbojníci nejsou romantickými Jánošíky, nýbrž skutečnými gaunery. Jeden takový umírající šohajek leží v písni Žárlivec s hlavičku krvavou, z jedné strany má šavličku, z druhé frajárečku. "Podej mi, má milá, šavli zrcadlenou / však já se podívám, jak mně líčka blednou," prosí ji lstivě. Jenže chytrá ženská si úskokem před zradou zachránila krk. Hrůzně zní zbojníkova poslední slova: "Bez ohlášek svatbu nám dvoum bych udělal / co bych vzal do hrobu, jinej by nedostal." Občas Hutka zapomene akord, jindy pípne z čísi kapsy telefon, ale není družnějších večírků. Skladby Hádala se duše s tělem nebo Stůj břízo zelená zpívá celá hospoda s sebou a písničkář si klidně může loknout červeného střiku. Hutka je sice rodilý Moravák, ale folklór ho dlouho nezajímal. Jenže roku 1968 narazil na Sušilovu sbírku tří tisíc lidovek. "Odjel jsem s ní k devadesátiletému dědovi na malou vesnici. Tři měsíce jsem si je tam hrál, a trošku doufal, že si stařeček aspoň na nějakou vzpomene a zazpívá mi ji. Ale byl na ně moc mladý," pochechtává se před přestávkou. Na moment si sedá ke stolu dvacetiletých studentek, které ho hladí pohledy, a padesátku svých cédéček nechává bez dozoru na vzdáleném stolku. Jsou to takzvané Samopaly, počítačem vyčištěné koncerty ze sedmdesátých let. Každý je očíslovaný, podepsaný, a má v sobě malý kamínek, amonit. "Jezdím si pro ně do jižní Francie, takhle je tam sbírám už patnáct let," vypráví prvním kupcům. O zbytek koncertu, své vlastní písně, se už Hutka dělí se sborem třiceti hlasivek. "Teď vám zahraju Litvínov," říká před skladbou o lidech žijících v nepěkných barácích a dýchajících zkažený vzduch, denně se vracejících z fabrik k televizorům, a přesto spokojených, že mohou dělat za byt, stravu a oděv. "Je to vůbec první věc, kterou jsem nezpíval česky. Strašnou angličtinou jsem ji pod názvem The City předvedl v jednom torontském klubu. Ale jeden Kanaďan pochopil její smysl, přišel za mnou, a ptal se, jestli byla o Torontu. Tak jsem řekl že jo, a on smutně pokýval hlavou. Že prý si to myslel." Dovyprávěl, a z první řady se ozvalo chrupání. Postarší kulaťoučký mužík v brýlích usnul na pohodlné židli. Pobavený Hutka nasadil veselejší skladby, ale probudil jej až hlasitým refrénem písničky Halelujá tramvaje. Bylo za minutu deset, když kavárník zvážněl, zkřížil ruce, a zavelel končíme. "Já vím, sousedi jsou zlí," souhlasil písničkář. Ale ještě jednou uhodil do strun a zahrál šlágr Náměšť. Ani ne moc pateticky, snad proto, že jednu sloku tisíckrát odzpívané skladby zapomněl. Potlesk trval půlminutu, druhou, ale kavárník zůstával neoblomný. Až kohosi napadlo "tak ještě jednu bez potlesku!", a šéf přece jen rezignoval. "Tak má milá, už běž spát, pěkné věci nech si zdát / po kopcích už běží stín, polož hlavu do peřin," rozloučil se Hutka sedm minut po desáté. Do naprostého ticha.   Mladá fronta DNES, 2001-04-06, TOMÁŠ POLÁČEK