S Jaroslavem Hutkou, známým moravským bijcem komunistů, písničkářem, chartistou a bývalým emigrantem jsem se seznámil asi 10 let po revoluci, kdy jsme začínali s naší vídeňskou rodinou jezdit na chalupu do Mařiže na jihozápadní Moravě. Pozval jsem ho asi dvakrát do nedalekých Slavonic, aby zahrál místním, ale především nám, chalupářům z Brna, Vídně a Prahy. Jeho protestsongy jsou kultovní, záliba v moravské lidové hudbě osudová, kritický postoj ke společenským neduhům neutuchající. Tak tedy, Jardo, povídej:
Ty pocházíš z Olomouce, jsi tedy Moravan, Moravák? Bylo moravanství a Morava součástí výchovy, socializace u vás v rodině? Řekne se správně ten Olomouc, nebo ta Olomouc?
Mě je bližší slovo Moravák, ale zase to moc neřeším. Doma jsme se spíš brali za Moraváky, ale otec byl Čechoslovák a to se mi od puberty zdálo směšné, připadalo mi to jako divná zmatlanina. Jinak ta výměna mužských rodů za české ženské mi vadí. Je to samozřejmě ten Olomouc, ten Kroměříž, ten Litovel…ale to už se nevrátí. Jako ten okurek, ten žerď, ten oplatek, ten placek…
Jak ses dostal do Čech?
Chtěl jsem být malířem a shodou divných náhod jsem se dostal i s mým kádrovým profilem na výtvarnou školu do Prahy. Prahu mám rád, připomíná mi Olomouc. Cítím se tu doma a ty hlavně brněnské fráze: „vy Pražáci!“ Nechápu.
Kde a jak začal Tvůj zájem o lidovou hudbu?
Já z olomoucké základní školy moravské lidové písně nenáviděl. Utahané, bezobsažné bláboly. To bylo za trest být Moravákem, v Olomouci se nezpívalo, do války byl spíš německý a na hanáckých vesnicích se spíš tančilo, než zpívalo. Takže lidové písně jako blbé učivo ve škole i s tanečkama a krojem, co mi vyšila máma. Ale ten skutečný zájem se zrodil díky ruské okupaci. My, tehdejší máničky, jsme došli k tomu, že tak masívní okupaci přežije malý národ jen kulturou. Fyzický odpor bylo něco, co by si okupanti přáli, dalo by jim to legitimitu.
No a v tu dobu kolega Hvězdoň Cigner (Jardův, dnes už nežijící kolega, folkař a spoluemigrant v Holandsku, poznámka W.M) si půjčil z knihovny FISYO, to bylo obrovské studio, kde se natáčela hudba k filmům a on tam vařil kafe, knihu František Sušil: Moravské národní písně a na obale byla od Svolinského namalovaná taková ta tančící jakoby moravská cácorka s pantlema. Od pohledu odporné všechno. Tlustokniha se slovem „národní“, které jsem nesnášel. Hvězdoň mi jen řekl, že jsou tam zajímavé texty.
Pár dní mi trvalo, než jsem to vůbec otevřel. První byl ve slezském nářečí Svatý Vavřín a pak Svatý David a dalších dva a půl tisíce písní a balad. Nářečí mi nevadilo, vadilo mi, že ty texty byly inteligentní. To jsem nepovažoval za lidové, ze školy jsem znal jen ty blbé texty, takže na první pohled se mi to zdálo jako moravský obrozenecký podvrh a pak jsem na ulici potkal Mirka Horynu (Mojmír Horyna, český historik umění, zemřel před deseti lety, poznámka W.M.), studoval akorát dějiny umění, a řekl jsem mu, že jsem objevil moravského Hanku. A co to je? Zeptal se. Nějaký František Sušil, Moravské národní písně. Mirek se zamračil a řekl: Jardo neblbni, možná celé obrození je podvod, ale Sušil je pravej. Kratičká věta, která mi změnila život a možná i této zapomenuté a odstrčené geniální sbírce. Horynu jsem vzal vážně a začal tušit, že tady je přede mnou skryto něco naprosto zásadního, ale netušil jsem co.
Pár věcí z toho jsem hrál s Petrem Kalandrou (Jestli mě ráda máš, poprodej vše, co máš…) a pak začátkem roku 1969 poprvé na jevišti s Radimem Hladíkem Svatého Vavřince. Jenže taková bichle „neznámé“ kultury chce opravdu prostudovat. V létě 1969 jsem odjel na tři měsíce k dědovi do opravdu zapadlé vesničky Bohdalov u Městečka Trnávky, a tam jsem se celé tři měsíce tou sbírkou prozpívával. 30 písní denně. Pomalu, klidně soustředěně, nečetl, ale zpíval. Písně se nečtou a on to sesbíral i s melodiemi.
No a objevil jsem moravskou Atlantidu, obrovskou a zapomenutou naši původní kulturní krajinu. Jen jsem nechápal, jak je možné, že takové poklady byly zapomenuty. Dnes na to mohu stručně odpovědět, díky obrození a českému moralistickému vlastenectví. Sušil sbíral v první půlce 19. století, sbírku zakončil 1858 a to teprve ta nacionalistická zhůvěřilost začala vrcholit ve své zuřivosti a Sušilova sbírka propadla a podruhé pak byla vydaná až 1941 za Druhé války, téměř po jednom století a to znamená, že pro milovníky „folklóru“ je už nesrozumitelná.
Musím se přiznat, že znám z Československa, později České republiky, pouze moravskou lidovou hudbu. Ví se, kdy a jak vznikala? Jde to až ke Keltům? A hlavně, existuje kromě „Pec nám spadla“ a „Na tom pražským mostě, konvalinka roste“ vůbec nějaká česká lidová hudba?
Morava má dva velké sběratele, Sušila a o generaci později Bartoše, oba katoličtí kněží, Bartošovi pomáhal Janáček. Bartošovy tři sbírky jsou dohromady obsáhlejší než Sušilova, ale kvalitou a hodnotou to nejde srovnávat. To, co, posbíral Sušil, v jeho době také zapadlo do zapomnění. Češi mají první velkou sbírku od Erbena, o šest let později než Sušil, obdobně rozsáhlou, na můj pocit prázdnou. Morava i Čechy si žily tehdy vlastním kulturním životem i vývojem. V Sušilově době ještě neexistoval cimbál a to husličkování, písně mu zpívali vesničané většinou bez jakéhokoliv nástroje. Takže je zde obrovské množství všelijakých mollových stupnic. Za Erbena už to byla většinou „komerce“ písničky k tanci, proto většina jeho melodií jsou durové a balady téměř nemá. V Erbenově době byly balady v Čechách spíš už vyhubeny, vítězila kramářská píseň, ale té se oba sběratelé vyhnuli. Ale Čechy měli na sběratele smůlu, asi největší sběratelský zločinec byl Jindřich Jindřich (český skladatel a etnograf, 1876 – 1967, poznámka W.M.).
Pohltily Čechy resp. Praha Moravu už úplně beze zbytku? O všem, co pochází z Moravy se říká, že je české…Člověk to čte v novinách, děti se to učí ve škole, filmy, televize a snad i ty hospody jakbysmet. Vnímáš to? Pereš se s tím nějak?
To je samozřejmě trapné, ale za to mohou už sami moravští intelektuálové, kteří snili o něčem velkém. Velké dějiny, velký národ, takže i Moravák Palacký už lezl Čechám kamsi. Masaryk byl vlastně poslední obrozenec německého původu, který se stal velkým českým vlastencem. Vztah Čechy-Morava by se měl dostat na úroveň Vlámové-Holanďani. Mají sice společné slovníky a společný jazyk, ale nechali si své zvláštnosti. Ovšem Vlámové leží v jiném státě, takže agrese Holanďanů, která i nacionalisticky byla velmi silná, na ně nemůže. Jazyk sice stejný, ale když jsem četl holandsky knížku, po chvíli jsem poznal, jestli ji psal Holanďan nebo Vlám.
Tam někam bychom se měli dostat a vrátit původní hranice tam, kam patří. A přijmout do moravské kultury také tu zmizelou německy mluvící část a židovskou kulturu. Tohle bylo na Moravě jiné než v Čechách, ten nacionální konflikt nebyl tak silný.
Vnímáš nějaké aktuální občanské moravské aktivity? Například stavění tabulí na historické hranici mezi Moravou a Čechami v Pardubickém kraji? Nebo vznik moravských politických hnutí, rostoucí nevoli proti čistě českým dresům hokejové reprezentace, sepsání a vydání nové učebnice moravského dějepisu, iniciativy Morava není v Čechách, nebo internetové noviny Zprávy z Moravy?
Nevnímám, nic o tom nevím, ale podpořil bych to. Morava má svou identitu a měla by mít tu volnost ji rozvíjet, ne jen krojem a tanečkem a tureckým cimbálem, který na Moravu koncem 19. století přinesli Cikáni.
Vracíš se na Moravu?
Jo, jezdím všude a Vršovice u Opavy, což je spíš možná Slezsko, jsou mi tak trochu druhým domovem. Je tam odsud Magdalena (Hodkovicová, poznámka M.W.) se kterou už mám tři děti, a dost často bydlíme v baráku její mámy. Ale pokud to nebude mít nějakou politickou a intelektuální podporu, tak není šance najít moravskou identitu zpět. V těch krojích to určitě není, ani nejsou původní.
Proč se drtivá většina talentovaných Moravanů odstěhovala do Prahy?
To je stejné proč se většina talentovaných Toronťanů stěhuje do New Yorku. Za příležitostí, za publikem, za profesní svobodou.
Kdy nám zase přijedeš zahrát do Slavonic? Tento kout Moravy to dostal pěkně sežrat, byl připojen k Jihočeskému kraji, já tomu říkám, že jsme byli dočasně anektováni…
Přijedu hned, jak mě pozvete. A tu hranici vnímám. Bohdalov, kde se narodila máma, je vesnička hodně hluboko na Moravě s dost silným moravským nářečím a dnes jsou to východní Čechy. To je ironie. Udělal to bolševik, těžko říct proč.
Jak to, že se k Moravě při posledním sčítání lidu přihlásilo něco málo přes 600.000 lidí? Bude to tentokrát víc, a jak se budeš deklarovat Ty?
To ještě nevím, pokaždé jsem tam dal nějakou naprostou kravinu, tedy ani Čech, ani Moravák. Už si nepamatuju. V tom to není.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju své Moravanství, rozdíly a nespravedlnosti mezi Moravou a Čechami, mám potřebu hájit vše moravské. Jsem tím pádem moravský nacionalista, udělali ze mě Češi radikála?
Nejsi nacionalista, chceš jen, aby v tom byl přirozený pořádek a řád, žádné molotovovy koktejly neházíš. A Morava prostě existuje a měla by se víc respektovat a podporovat, protože to je už taky tisíciletá historie se svou zvláštní barvou i identitou. Obrozenci tomu dali do vazu a pak ti pomatení nacionalisti blouznící o Velkém Česku a největší z nich byl geniální politik Masaryk. Škoda, že byl geniální a tak strašně pracovitý. Československo byl omyl, byl to stát, který zklamal a mnoha milionům lidí zničil život a Moravě identitu.
Až nám skončí ta nešťastná mezinárodní covidová izolace a hranice budou opět volně průjezdné, tedy nejen ty umělé – krajské, ale i ty historické mezi Moravou, Čechami a Rakouskem, roztrhne se pytel s koncerty a já doufám, že nám Jaroslav Hutka opět přijede zahrát. A než se tak stane, můžeme se zaposlouchat do písní nejnovějšího alba 100 let nebo začíst do aktuální nové knihy Jaroslava Hutky Karanténa.
Zprávy z Moravy, w.m., 10. března 2021