zpět jméno: OTAHAL Ales Vazeny Pane Hutka dekuji ze jste jakym jste , jsem jeden kteri sli do tmy zelezne opony a bez jedineho kontaktu v zahranici zacatky byli hrozne.Dekuji za Vase porady ktere uvadite a Ja jsem Vas divak.Ptam jse jen Boha kde je Spravedlnost za Vsechny kteri zemreli umuceni komunismem za generace kteri emigrovali do neznama a co nejhorsi sta tisice (udavacu) Stb) podlych zbabelcu kteri nyni coz nema obdoby zastavaji mnoho vedoucich mist v CR.Dekuji Vam. Byvaly reprezentant Dukla Praha Ales OTAHAL, Pfronten Bayern Odesílatel: Rudolf Cernik Předmět: Seriál V zajetí železné opony. Datum: 9. ledna 2007, 10:59:44 Vážený pane H u t k o, po shlédnutí včerejšího pokračování seriálu, mně opětovně napadla myšlenka, že jen tímto jasným, konturovaným podáním poslední doby temna, je snad ještě možno dosáhnout mladší generace - a jen o ty mi jde. Prohnilost současné o moci rozhodující generace pokročila, také díky '' Nejsme jako oni.'', tak daleko -viz nezvolení Vaše a Hučína atd.- že nezbývá než čekat až vyhnije - bohužel i s námi. Neznám Váš podíl na výběru jednotlivých dílů - je skvělé jak to děláte- ale jen bezohledný polopatismus snad ještě trochu narovná dlouho zamlčovanou pravdu a poté i za poslení léta účelově deformovanou prezentaci komunistické zvůle nejen KGB, ale hlavně vlastních dobrých rodáků. Naše generace -pokud neuhodilo rovnou přímo v rodině- měla dostatečně času se alespoň dodatečně informovat o všech zrůdnostech KSČ - při čemž jejich přímí následníci páchnou v lavicích údajně demokr. parlamentu... Ani to - pokud to není také zas jen podvod - že 70% čs. společnosti následuje slepě svého současného prezidenta, nevěstí nic dobrého a vypovídalo by cosi o polit. vyspělosti a inteligenci národa. Ještě jednou veliké díky a naši úctu za Vaši činnost pro osvětu čs. národa resp. alespoň pro tu totální amnezií nenapadenou část. Srdečně zdraví Cernik R. Erl., 09.01.2007 … jsme dlužni především sami sobě Luděk Navara (*1964) je od roku 1995 redaktorem MF DNES. Zabývá se mimo jiné zločiny komunismu a nacismu. Jako scenárista spolupracuje s ČT Brno. Je spoluautorem televizního dokumentu o vyhnání brněnských Němců po druhé světové válce (A průvod Němců šel…) a dokumentu o nezdařeném odsunu německé rodiny z Potštátska (Odsunutý odsun). Luděk Navara původně vystudoval stavební fakultu brněnského VUT, v roce 1995 dokončil dálkové studium historie na Filozofické fakultě MU v Brně. Vyšly mu zatím dvě knihy literatury faktu: Smrt si říká Tutter o nacistickém vrahovi ve službách StB a Příběhy železné opony, které vyprávějí osudy lidí pokoušejících se – úspěšně i neúspěšně – přejít přes československé hranice – železnou oponu. V létě 2005 byly některé z těchto příběhů uvedeny formou scénických čtení v Divadle v 7 a půl – Kabinetu Múz a nejnověji se tato kniha stala podkladem dokumentárního seriálu České televize. Co právě teď děláš? Kromě práce redaktora MF DNES pracuji na televizním seriálu Příběhy železné opony, který natáčí ostravská televize na motivy mé stejnojmenné knihy. Jednotlivých dílů je ovšem víc než kapitol v knížce, takže je třeba hledat nové příběhy. Naštěstí seriál vzbudil zájem a lidé se hlásí i sami. Uvidíme ovšem, jak dlouho ten zájem vydrží... A dál? Dále pracuji na scénáři dokumentu pro ČT Brno, je o roce 1968, ale víc zatím prozrazovat nebudu. Trocha tajemství neuškodí. Navíc: co když se to nakonec nepovede, jak bych chtěl? Kde se vzal spisovatel Luděk Navara? Nevím, jestli bych se označil za spisovatele, tím spíše, že správný spisovatel by měl asi trpět hlady, což bych docela nerad. Ale už před řadou let jsem se jako novinář začal zabývat historickými tématy, která mne lákala. Ukázalo se, že chuť otevírat problémy moderních dějin není obecně příliš velká. Přitom existují fascinující příběhy plné paradoxů, smutku, odkazující na nacistickou či komunistickou minulost, na zločiny, které nikdy nebyly potrestány. Z tématu o vypálení osady Ploština jsem vytěžil knížku Smrt si říká Tutter, která vyšla v nakladatelství Host. Později byla převedena do podoby televizního dokumentu brněnskou televizí a byla též přeložena do němčiny. Za první čistě „literární“ honorář jsem si pořídil na chalupě septik. Máš k tématu komunistických zločinů osobní vztah, rodinný příběh? Nemám a myslím, že je to dobře. Nikdo mi nemůže říci, že se někomu mstím, nebo vracím rány. Tvoje témata jsou ožehavá, jaké vyvolávají reakce? Kupodivu reakce jsou většinou příznivé. Co vyšla knížka Příběhy železné opony a začal se vysílat seriál, ozvala se celá řada lidí, kteří nabízeli své příběhy, nebo příběhy svých známých, což je úžasné. Samozřejmě pro celý tým, který na seriálu pracuje. Možná už konečně nastává doba, kdy o těchto věcech budeme čím dál otevřeněji hovořit, což je dobře. Co se týká těch záporných reakcí, ty jsou občas samozřejmě také. Vzpomínám si na dopis bývalého pohraničníka, který mi napsal něco v tom smyslu, že se nikdo nemohl divit, když se na hranicích střílelo, protože „hranice je střežený objekt v rozvinuté poloze a tudíž je třeba ho střežit“. Určitě jsou lidé, kteří se domnívají, že to, co se tehdy dělo, bylo správné, ale myslím si, že jsou v menšině a předpokládám, že jich ubývá. Ale také za mnou přišel bývalý pohraničník s knížkou a chtěl do ní napsat věnování: „Bývalému pohraničníkovi věnuje autor.“ Tak jsem to tam takto napsal. Pohraničníci se nestydí za svou minulost? Nemyslím, že by se měli za co stydět. Narukovat museli a šli tam, kam se jim řeklo. Mnozí také na hranicích zemřeli, ne ovšem při střetech s agenty, či nepřátelskými špiony, ale často se zranili, postříleli navzájem a více než dvě stovky jich spáchalo sebevraždu. I oni byli obětí režimu, svým způsobem. Jaké jsou osudy těch, kteří prošli? Je to zajímavé, neboť v drtivé většině se úspěšný útěk stal startem k velmi zajímavým kariérám. V současné době pracuji na příběhu člověka, který převáděl v padesátých letech na jižní Moravě. Skončil ve vězení, neúspěšně se z něho pokusil utéci, byl odsouzen na smrt, nicméně potom se mu podařilo dostat do Kanady a tam se stal velmi oceňovaných a známým zahradním architektem a nakonec se mu dostalo té cti, že quebečtí krajináři na jeho počest každoročně udělují cenu spojenou s jeho jménem. Je to jen jeden případ z mnoha. Zřejmě, když se tito lidé pouštěli do takových dobrodružství, měli odvahu a chuť a to jim vydrželo i v dalším životě. Cestuješ za těmito lidmi třeba za oceán? Většina emigrantů dojíždí sem, jen pár si řeklo, že do Česka nikdy nepojedou. Jsou to lidé zklamaní z polistopadového vývoje, domnívají se, že se budoucnost této země nevyvíjí úplně správným směrem a dosud se nevypořádala s dědictvím minulé éry. Jejich vzorem je Amerika a jsou to lidé typu Mašínů nebo jejich příznivci.Takže za oceánem jsem byl jednou a setkal jsem se tam se Ctiradem Mašínem. Vraťme se ještě zpátky. Jak je to s těmi, kteří neprošli? Pokud byli zraněni nebo skončili ve vězení, neslo se to s nimi celý další život, přišli o pas, možnost studovat, pracovat, žít podle svých představ, dopady byly těžké a ti lidé jsou obětmi minulého režimu často jen proto, že měli smůlu – protože přechod hranic byl vždy hodně o štěstí a náhodě. Koho z těch lidí, o kterých píšeš, považuješ za opravdového hrdinu? Lidé, kteří se přes oponu odvážně dostávali, často hrdiny byli, ale opačně to neplatí. Tím chci říci, že ne všichni tito uprchlíci jsou hrdinové, mnozí z nich se do určité situace dostali shodou okolností, byli dotlačeni k nějakému rozhodnutí třeba jen pouhou náhodou. Tedy ne každý, kdo utekl, je hrdina, byť jeho příběh je zajímavý. Pro mne je hrdinou třeba mimořádně odvážný letec RAF z druhé světové války Josef Bryks. Když byl sám v nacistickém vězení, utíkal, riskoval všechno a… přežil. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl odsouzen a skončil v komunistickém koncentračním táboře. Kopal uran v Jáchymově. Svou manželku a dceru už nikdy neměl vidět. Zatímco o jeho odvážných útěcích z nacistických vězení Angličané natočili film, Bryks z komunistického vězení neutekl. Zemřel v lágru. … nepřežil. Jsou i další hrdinové? Hrdinkou je třeba i Bryksova manželka, která na něj za Kanálem v Anglii čekala, nikdy se s ním nerozvedla, ačkoli jí Bryks rozvod z komunistického vězení nabízel. Starala se o jejich nevyléčitelně nemocnou dceru. Bryksův příběh prostě není šťastný. A největší záporná postava? Co se týče železné opony, pak je to nedávno zesnulý Ludvík Hlavačka, kterého bych označil za jednoho z významných otců československé stěny smrti. Sám vynalézal velmi důmyslné a kruté technické prostředky zaměřené proti člověku, byl to on, kdo nechal zřídit elektrické zátarasy a minová pole na hranicích. Za svého působení v Uherském Hradišti jako vyšetřovatel komunistické tajné policie – StB nechal zhotovit tzv. elektrické boty, mučící stroj pro vězně. V Hradišti působil ještě s Aloisem Grebeníčkem, otcem někdejšího předsedy KSČM. Hlavačka by už kvůli těmto svým „vynálezům“ neměl zůstat zapomenut. Samozřejmě, vždycky je ovšem lepší všímat si kladných hrdinů. Věnuje se bývalým politickým vězňům dostatečná pozornost? Mnozí z nich umírají v zapomnění a s nimi i jejich neopakovatelné životní příběhy. Ono se často říká, že politickým vězňům dlužíme pozornost. Ale my jsme dlužni především sami sobě. Když někdo z nich umře, bez toho, že by zanechal vzpomínku, sepsal svůj osud, nikdy se už o něm nic nedozvíme. My o ni přijdeme. Je to tedy naše škoda a naše ztráta. Ale odškodnění dostali? Ne všichni úplné. Nyní se ukázalo, že někteří z politických vězňů nebyli dosud zcela rehabilitováni. To znamená, že jim nebyly smazány všechny tresty a nedostali (oni či jejich pozůstalí) všechny peníze za léta strávená nezákonně za mřížemi. Teprve nyní se to začíná napravovat a takzvané zbytkové tresty se snad budou rušit. Šestnáct let po pádu komunismu... Navíc i ta odškodnění nebyla příliš vysoká. Kupříkladu ve srovnání s odstupným, které dostávali bývalí funkcionáři komunistického ministerstva vnitra. Mění se pohled na naši nedávnou minulost? Můžeme si vzít příklad ze situace v Německu po druhé světové válce. Těsně po válce byli sice ve spojenecké režii odsouzeni v Norimberku hlavní nacističtí zločinci, ale pak přišlo období asi patnácti let relativního klidu. Po období ticha a zapomnění tedy až v šedesátých letech se objevila vlna nového zájmu o německé válečné dějiny. V podstatě to byla generační záležitost, mladí Němci se začali ptát svých tatínků na to, co dělali za války. A pak to zase ochablo. V současné době jsme byli svědky zvýšeného zájmu znovu. Ten zájem tedy roste a klesá a podobné to bude asi i u nás. Zdá se mi, že to období úplného zapomnění je už pryč. Ale potrestáni mnozí nebyli. Proč? Nebylo na to dost síly. Mohli bychom složitě hledat příčiny, ale prostě výsledek je tento. Je to samozřejmě chyba, naše budoucí společnost má být založena na individuální odpovědnosti a potrestat, nebo alespoň pojmenovat konkrétní zločiny považuji za důležitější, než debatovat o plošném zákazu komunistické strany.       Autor: Vendula Borůvková / METROPOLIS zpět