Co je však největší? Ta lidská svoboda!, zpíval Jaroslav Hutka na podzim 1989. Poslechněte si jeho Osudy
Písničkář Jaroslav Hutka je pro mnohé z nás jedním ze symbolů pádu komunistického režimu v Československu. Byl mezi prvními exulanty, kteří se ještě v listopadu 1989 vrátili do vlasti. Svými písněmi dodával atmosféru demonstracím koncem toho roku. V jeho životopisu je to ale jedna z mnoha položek.
Olomoucký rodák Hutka (1947) vystupoval s vlastním hudebním programem od konce 60. let minulého století. Pro širokou veřejnost znovuobjevil moravské lidové balady, kterým dal novou podobu, uváděl ale i vlastní tvorbu. Několikrát se stal písničkářem roku. Vystupoval hlavně ve dvojici, ať už s Vladimírem Veitem, Petrem Kalandrou, Hvězdoněm Cígnerem, Vlastou Třešňákem nebo Radimem Hladíkem. V roce 1972 se stal zakladatelem a členem folkového sdružení Šafrán. V té době také vznikla Hutkova nejznámější alba Stůj, břízo zelená (1974) či Vandrovali hudci (1976).
Útěk za svobodou Po podpisu Charty 77 a po nátlaku Státní bezpečnosti se v říjnu 1978 rozhodl vystěhovat z Československa a usadil se v Nizozemí. „Představoval jsem si, že budu pokračovat v tom, co jsem dělal tady. S tím rozdílem, že přestane trápení s policií. Netušil jsem, že narazím na cenzuru v krajanských listech i ve Svobodné Evropě. Seškrtávali mi věty nebo pasáže, ve kterých jsem nějak kritizoval západní společnost, hlavně emigrantskou,“ postěžoval si po návratu.
V emigraci psal Hutka písničky v angličtině i holandštině, ale pak se vrátil k češtině. Je autorem několika knížek, řady povídek a fejetonů. V listopadu 1989 se vrátil do vlasti a rovnou z letiště přijel na pražskou Letnou, kde vystoupil se svou asi nejznámější písní Náměšť. Návrat pro něho přitom nebyl snadný: „Jsem navrátilec, který měl to výjimečné štěstí, že o mně lidi doma stáli a vítali mě. Ale stejně mi trvalo mnoho let, než jsem si zase zvykl.“
Rozčarování po návratu Po návratu absolvoval řadu vystoupení, novými poměry byl ale brzy rozčarován a stal se z něj kritik české politiky. Problémy měl i s vydavateli, od roku 2000 vydával cédéčka s písničkami sám v edici Samopal. Kritika polistopadových poměrů ho přivedla i k pokusu vstoupit do politiky, kandidoval do Sněmovny i Evropského parlamentu za recesistickou Balbínovu poetickou stranu, za Stranu zelených se v roce 2006 téměř stal poslancem.
Na konci 90. let ohlásil konec kariéry, ke zpívání a skládání se ale vrátil. Stále má věrné posluchače, z nichž mnozí znají texty jeho písní zpaměti. Věnuje se i tvorbě pro děti, přispíval do Mateřídoušky a vydal například alba Zvířátka a Bílý slon.
Pětidílné Osudy představí Jaroslava Hutku v netradiční roli vypravěče, ve které se cítí překvapivě velmi dobře. Přiblíží složitý osud dítěte z rodiny, který byla kvůli podnikatelskému původu vystěhována z rodného domu, formativní léta dospívání na střední umělecké škole i hudební začátky. Ty se v jeho případě prolínají s události roku 1968. Neméně zajímavé jsou jeho vzpomínky na první polovinu 70. let, kdy písničkáři relativně dlouho „unikali“ z dohledu komunisty ovládaných úřadů. Jaroslav Hutka se zamýšlí nad smyslem exilu ve svém životě, nad okolnostmi návratu v roce 1989, a zastavuje se i u období po roce 1990.