Zlobil jsem se na Kryla, že emigroval. A pak jsem musel taky, vypráví Hutka Písničkář Jaroslav Hutka diskutoval se studenty v rámci projektu Člověk v tísni: Příběhy bezpráví. Vyprávěl o tom, jaké to bylo žít v nucené emigraci, o tom, co cítil v roce 1989 a také o tom, kdo na něj podle jeho názoru donášel. Emigraci Karla Kryla nejprve Hutka považoval za zradu. Po vzniku Charty 77 byl ale donucen k emigraci sám. "Estébáci mi říkali, že mám jenom dvě volby, buď emigraci, nebo vězení, že už mě nenechají běhat po ulicích… Moje tehdejší žena mě potom více méně přemluvila, ať emigrujeme, protože to vypadalo, že bych si šel sednout na čtyři roky." Po roce 1989 byl jednoznačně pro zákaz komunistické strany a dodnes lituje toho, že se to nestalo. Já jsem to chtěl, ale Havel je idealista a tam udělal mizernou chybu. Nechtěl být ten, kdo něco zakazuje, protože by se stejně objevili pod novým jménem. To by mi nevadilo, už by to alespoň bylo obtížnější." V roce 1989 nejprve nevěřil, že se něco opravdu podaří. Vrátil se 25. 11. 1989. „Vůbec jsem nepočítal s tím, že se z emigrace někdy vrátím, ty režimy tady vypadaly stabilně, měl jsem pocit, že je to nadosmrti… Zazpíval jsem Krásný je vzduch a pak Stůj břízo zelená. Dav se mnou obě odzpíval a pak ke mně přistoupil Havel a tak jako do ouška mi říká: 'Jardo, prosím tě, to není koncert, my sundaváme vládu.'" 8.11.2011, Parlamentní listy, joh