Jaroslav Hutka (57), legenda českého folku a trn v oku někdejšího komunistického režimu, prožil skutečně rebelský život. A ten, jak sám Hutka říká, ještě zdaleka neskončil. Zpěvák se dodnes nebojí ukázat prstem na to, co je prohnilé a nebojí se to ani pojmenovat. I po sametové revoluci proto skončil před soudem, tentokrát ale souboj na celé čáře vyhrál. Jaroslav Hutka ani jeho kytara zkrátka nikdy nezmlkli. A to je dobře. V Jindřichově Hradci se dlouhovlasý bard zastavil začátkem letošního října, kdy vystoupil v rámci oblíbených Hudebních sklepů, konaných v atriu místního Dada Clubu Zdeňka Kaspera.
Co bylo důvodem vašeho odchodu do exilu? A kdy k němu vlastně došlo?
Z Československa jsem byl "odejit" v říjnu roku 1978. Představitelé tehdejšího režimu mě v tu dobu už asi dva roky postrkovali k tomu, abych vypadnul, což jsem ale nechtěl. A co komunisty štvalo? Samozřejmě moje písničky a to že mě nemohli dohnat. Vzhledem k tomu, že si lidi začali organizovat koncerty sami a já vystupoval sám s kytarou, byl jsem totiž těžko uhlídatelný. Navíc jsem se dal dohromady s disidenty, podepsal jsem Chartu 77 a to jim pochopitelně taky vadilo. Byl jsem v tu dobu poměrně známý a oni se báli, abych jim nezkazil komunistickou mládež. Výsledkem následného soudního procesu, který se týkal nepovoleného podnikání, byla pro mě možnost volby: exil nebo basa. A mě se víc líbila první možnost.
Jaký byl z vašeho hlediska život v socialistickém Československu?
Stál za starou bačkoru. Byl bezvýchodný, smutný a šedivý. Člověk byl jakoby zalitý do betonu. Do poněkud smradlavého betonu, abych byl přesný. Současná mladá generace má svět barevný a ten někdejší bych jí rozhodně nepřál. A jestli se po té šedivé době stýská některým starším lidem, pak jsou tito, dle mého názoru, značně tupí.
K jakému poznání jste v exilu dospěl?
Poznání je něco, co se vyvíjí celý život a nikdy neskončí. Exil je negativní v tom, že člověk je náhle vržen do zcela cizího prostředí, je tu jazyková bariéra, chybí přátelé i peníze. Je třeba si uvědomit, že v době mého odchodu byl mezi Východem a Západem informační blok a já doslova nevěděl, do čeho jdu. Trvalo mi asi pět let, než jsem se v zahraničí zorientoval a usadil. Kromě toho, protože jsem byl politický emigrant, nebylo pro mě cesty zpět. Když jsem pak v Rakousku jel deset kilometrů od západní strany železné opony a uvědomil si, že kousek za dráty je Český Krumlov, kde mám své kamarády... Bylo to frustrující. Měl jsem přímo Kafkovský pocit.
Když jste se po sametovém převratu vrátil do vlasti, čekal vás na letišti dav nadšených lidí. Řekl jste tenkrát památnou větu: "Jste tady všichni takoví veselí. To skončí..." Myslíte, že už "to" skončilo?
Řekl bych, že jsme právě v tom bodě. Ve vámi zmiňovanou chvíli jsem tím chtěl říct, že lidi čeká to, co na Západě už dávno je - tvrdá realita. V jednu chvíli jsem optimisticky doufal, že se nedopustíme stejných chyb, kterých se dopustili lidé v zemích západně od nás, ale optimismus mi dlouho nevydržel. Ty chyby jsme udělali taky a mnohdy ještě důkladněji. Naši politici se na těchto chybách čitelně podepsali. Když je vývoj zmatený, lépe se krade, že ano?
Byl jste vždy zvyklý svobodně hlásat své názory. Kupodivu jste s tímto narazil i po roce 1989. Někdejšího ministra Dybu jste nazval gaunerem a znovu jste skončil u soudu.
Ano. Ten případ se táhl pět let a bohužel se proto stal nezajímavým pro média. Ne každý tedy ví, jak vše dopadlo, že jsem soudní při vyhrál. Důvod proč jsem pana Dybu nazval gaunerem byl způsob privatizace komunistického, svazáckého a vojenského majetku. To byla jedna velká krádež, nad níž měl dohled právě ministr Dyba. Můj výrok byl opodstatněný a nakonec to uznal i soud.
Jak se díváte na současnou politiku? Nepřekvapuje vás spojení Gross - Vondráčková, Gross - Gott a tak podobně?
No to je návrat k Husákovi! Zdá se, že Stanislav Gross je takový normalizační blb, který není schopen, coby předseda vlády, normálně mluvit s lidmi. Komunikace pomocí billboardů, to je opravdu hloupé a nedůvěryhodné. A propojení Grosse s Gottem nebo s Vondráčkovou? Ti dva a jim podobní by za peníze zazpívali i Mussolinimu. Lidi snad nejsou blbí a pochopí to. Pokud ne, budou mít ve vládě toho, koho si zaslouží.
Proč řadový český občan nedokáže najít společnou řeč s českým politikem?
Protože se politici lidem s chutí odcizili. Být politikem je dnes velmi lukrativní džob. Hrabou pod sebe a nechávají vládnout úředníky. A úředníci rychle nabobtnali. Stali se z nich tak trochu pánové nad životem a smrtí. A tím se stát svým občanům odcizil. Postupně jsme vznikli "my" a "oni".
Když se ještě jednou vrátím k dobám minulým... Vzpomínáte si na takzvané hony na vlasatce?
Vzpomínám. Kritická doba byla v tomto směru v polovině šedesátých let. A bylo to hnusný. My s dlouhými vlasy jsme byli prezentováni jako špína. Nesměli jsme do tramvaje, do vlaku, do kina... Pamatuji si, že když jsem tenkrát šel na olomoucké nádraží naproti svým rodičům, musel otec zaplatit padesát korun pokuty za znečištění nádraží. Za znečištění mou vlasatou osobou, pochopitelně. Tomu už dnes snad ani nikdo neuvěří.
Nikdy jste se nepřestal věnovat hudbě. Jaké vaše písničky publikum nejčastěji vyžaduje a které se naopak nejvíce líbí vám?
Co si lidi nejvíce žádají... To se dá těžko říci. Moje představení jsou koncipována jako jeden celek, který obsahuje věci k nimž se vracím desítky let. Kamna, Pravděpodobné vzdálenosti, Tango o Praze... První část programu zase tvoří staré moravské balady, jež ale rozhodně nejsou lidovými popěvky. Jsou to písničky, řešící problém existence bytí. Dodnes mají lidem co říci. Tyhle písničky se mi líbí.
Jaké vaše desky, respektive cédéčka, jsou na hudebním trhu?
J. Hutka: - Na trhu teď není nic. Pro vydavatele neexistuji. Veškeré své věci si proto vydávám sám. Totéž platí o výtvarném zpracování obalů a tak podobně. Takto jsem na svět přivedl už jedenadvacet cédéček a ještě nejsem na konci.
Kde lze vaši hudba sehnat?
Buď přímo na mých koncertech nebo na mé internetové stránce www.hutka.cz.
Spolupracujete ještě s kytaristou Radimem Hladíkem?
Jistě. Každý měsíc spolu hrajeme pár koncertů. Lze říci, že spolu více či méně spolupracujeme od roku 1969, kdy jsme spolu hráli úplně poprvé.
Vaše jméno je spojováno s Balbínovou poetickou stranou. Dokonce jste byl touto stranou navržen jako kandidát na post prezidenta České republiky...
Ano. Chtěl jsem skutečně kandidovat, ale oni... Vidíte? Zase ti "oni". Politici se mé kandidatury zřejmě lekli (smích) a nepřipustili přímou volbu.
Nepřipravuje Balbínova poetická strana nějakou razantní odpověď na "upřímnou" kampaň ČSSD? Nehodlá je zesměšnit?
Prosím vás! Vždyť to vůbec není třeba! ČSSD se touto kampaní dostatečně zesměšnila sama. Tak proč se namáhat?
Svatopluk Doseděl