Na návštěvě… u Jaroslava Hutky

Zpěváka Jaroslava Hutku jsem si oblíbil v dobách, kdy každý zdravě myslící mladý muž nosil dlouhé vlasy a toužil po modré knížce. (Tento bestseller ovšem vydávaly vojenské správy ve velmi nepatrném nákladu…) Byla to doba, které se dnes říká "normalizace". Doba temná, ponurá a ke všemu značně nenormální. Pokud jste tehdy v sedmdesátých letech potkali nějakého "skinheada" , šlo zaručeně o někoho, kdo byl propuštěn z výkonu trestu či ze základní vojenské služby. (V obou případech šlo o odnětí svobody….ale dalo se odejmout cosi, co prakticky neexistovalo?) Dlouhé vlasy byly samozřejmě symbolem vzdoru a svobody. Ale především byly hezké a slušely. Většinou….
Plastici včele s Mejlou Hlavsou tehdy naprosto přímočaře zpívali o tom, že "když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet." Tvorba Jaroslava Hutky byla zpočátku přeci jen poetičtější. Řešil v textech například problém, zda je krásnější vzduch, moře, či lidské tváře. Publiku plnému vzteku, vzdoru i melancholie zpíval nádherné moravské balady a pro mnohé z nás objevil Sušilovu sbírku lidových písní. Poetika se však postupně kamsi vytrácela - texty začaly být k režimu nesmiřitelné, místy plné velmi černého humoru. Nastal rok Charty 77. Plastici skončili ve vězení, Jaroslav Hutka o něco později ve vynuceném exilu…
Někdy v roce 1988 jsem mohl navštívit přátele v holandském Rotterdamu. Prohlédl jsem si město a nakonec stanul u dveří s cedulkou "Jaroslav Hutka." Uvnitř jsem nalezl veselou a také hodně smutnou společnost. Samozřejmě - radost "z výsluní svobody." Ale také hořkost, smutek a stesk po bývalém domově. Směs lítosti a vzteku. Návrat Jaroslava Hutky po listopadu 1989 mě tedy nemohl překvapit. Nepřestávám se radovat z možnosti kdykoliv se setkat s tímto zpěvákem, který tak silně ovlivnil názory a postoje mojí generace. Těším se na každý nový fejeton, který napíše a rozešle přátelům. V tom posledním fejetonu jsem se s překvapením dočetl, že rodina Jardy Hutky se poněkud rozrostla. V jednom z bytů pražského pseudorenesančního domu bydlí Jaroslav Hutka s manželkou Kateřinou, dcerami Eliškou a Klárkou. Domácnost nyní obývá také pískově zbarvená labradorka Lily.

Využil jsem jarního slunného odpoledne a prošel oblíbenou trasu venčení temperamentní Lily. Samozřejmě jsem se zajímal, kdo přišel s nápadem pořídit si psa. A navíc takhle temperamentního labradora? Kdo ho pojmenoval?
O pejskovi rozhodly žena a děti. I co to má být a jak má vypadat, prostudovaly k tomu kopec literatury. Mně daly akorát vybrat ze tří jmen, abych se na tom tedy také nějak podílel. A zpočátku mě ani nenutily s ním chodit ven, abych náhodou nezatrpknul, když jsem do centra Prahy žádného psa nechtěl.

Jak se ti žije se psem v samotném centru Prahy? Existuje na Žofíně a Střeleckém ostrově nějaká psí (lidská) komunita? Potkáváš tam nějaké zajímavé lidské "figurky", známé z dávných dob?
Pes změní člověku pohled na okolí domova. Nejde už jen vejít večer do noclehárny a ráno z ní zase vypadnout. I když to nebyl náš případ. Ale přesto jsme víc žili v bytě než v naší čtvrti. Teď znám všechny okolní ulice, parky a objevil jsem kouzlo Žofína i Střeleckého ostrova. To když zaskakuju přes den za holky. Jinak rodinné pravidlo je, že moje je Lily v noci. A jelikož se naše čtvrť svým životem podobá spíš vesnici, máme i své hospody, já dostanu pivo a Lily něco na zub. No a kdo má takového přátelského pejska, jakým je labrador, tak je kamarádem s každým. S pejskem člověk zažije něco každý den a ve své čtvrti se pak víc cítí doma.

Možná ti neuniklo, že přátelé pořádků a evidencí stvořili vyhlášku, která Ti přikazuje do svého psa namontovat jakousi elektrosoučástku. Tuším, že tomu říkají "čip" ?
My jsme to tak akceptovali, protože pejska bereme také s sebou na prázdniny po Evropě, takže jsme mu ten čip nechali namontovat. On tím netrpí a my máme méně trápení s úředníkama. Čip mi nevadí.

Neodpustím si drobnou impertinenci - v průběhu našeho venčení mi totiž někdy přestává být jasné, kdo určuje tempo a mnohdy i směr vycházky. Sám bych měl ale pomlčet. Jediný povel, který jsem kdy dokázal naučit své dva psy, byl výkřik "fuj!" Pokud se mi ho podařilo zvolat dostatečně hlasitě a razantně, pes většinou ukončil zapovězenou činnost. Nad jezevčíkem i naháčem jsem však vždy měl alespoň váhovou převahu.... Rád bych tedy věděl, kdo je u Hutků "vůdce smečky", koho Lily poslechne na slovo - pokud vůbec někoho ?
Naše desetiletá Eliška tvrdí, že Lily nejvíc poslouchá mě. Já to raději nekomentuju, já nejsem ten, kdo rád komukoliv poroučí. Na ulici se snažím mít Lily pod kontrolou kvůli její bezpečnosti, ale moc ji to poslouchání nebaví. Když se něco naučí, tak to zase ráda zapomene. Ale už se alespoň pozvolna odnaučuje se vrhnout na kohokoliv, koho na ulici vidí. Je pro mne nová věc, být s tvorem, který má kolem sebe všechno rád. A je ochoten ustupovat. Lze se to od ní učit. Pes je jistě léčba na prázdnotu a odcizení. A určitě na samotu.

"Jaké pocity v tobě vyvolává slovo "kynologické cvičiště, přezdívané cvičák"?
Neláká tě svět ostrých povelů, hlášení, dospívajících dívek v maskáčích a kanadách, akčních figurantů s rukávy ? Prostředí, kde pes může také získat základní poslušnost…. ? Naučí se ale také třeba věci jako "obrana a zadržení…"

To asi byla většinou funkce pejska dřív. Hlídat dům a pomáhat pánovi v zápase o přežití. Za bolševika byl každý pes něco jako potencionální voják. Někteří lidé do psa stěhují svou vlastní agresivitu a nebo si na něm léčí své komplexy méněcennosti. Ale myslím si, že to je v menšině. Většina lidí prostě chtějí mít někoho rádi a být milováni. A to lze asi dokonale a stabilně jenom se psem. A kdo má pejska z tohohle důvodu, tak asi o cvičáku moc nepřemýšlí.

Labrador se naštěstí pro nějakou obranu či zadržení dost dobře nedá použít. Často vídám toto plemeno jako psa doprovázejícího nevidomé či jako psy asistenční. Jaký je ale tvůj názor na služební kynologii? Pravidelně sleduji pořad "Příběhy železné opony", který uvádíš. Mimořádně otřesný díl, nazvaný "Roztrhán zaživa", jsem nejprve dle názvu považoval za nějakou bulvární senzaci. Šlo však o autentický příběh mladíka, který se provinil pouze tím, že chtěl přejít z východu Německa do jeho západní části. V prostoru hranice byl roztrhán dvěma německými ovčáky, cvičenými k tomuto účelu. Mladík útok psů nepřežil. Od této praxe bylo upuštěno až poté, co takto cvičení psi napadli jakési výletníky, ke všemu na rakouské straně hranice….V této době také u nás došlo ke křížení chovu německého ovčáka a vlka. Nemám pocit, že by tak soudruzi činili z důvodu vylepšení exteriérových kvalit německých ovčáků….. Na této praxi se podíleli konkrétní lidé s osobní odpovědností. (A také svědomím?) Čas ukázal, jak dalece je pojem "narušitel, či pachatel" relativní. Pohraničník s ovčákem u nohou nikdy nestřežil náš klidný spánek, jak se nám kdosi drze snažil tvrdit. Byl to náš žalářník. Bachař mezi námi a svobodným světem. Kde bere člověk právo a troufalost poštvat zvíře proti druhému člověku, ve jménu jakési ideologie či podivného zákona?
Cvičit psy na ostrahu tehdejší uvězňující hranice byl zločin. Když už nebylo politicky únosné držet v drátech vysoké napětí, nebo všude mít nášlapné miny, začali používat psy, trápili je, aby byli agresivní a zlí. Některé rasy byly s tímto záměrem i v historii šlechtěny. Na zápasy. Ale byli také dobráci, kteří uměli zuřivě hájit stádo. Dnes jsou v Africe takoví psi šlechtěni na obranu stád proti gepardům. Vlastně aby gepardi přežili a lidi je znovu nevymlátili. Od té doby, co máme psa, tak jsem také objevil psa jako fenomén v naší civilizaci. Ale všechno záleží na člověku a na úrovni společnosti. Je báječné, že to všechno už alespoň v Evropě skončilo. Že neagresivní lidé jsou ve většině, a doufám, že to tak zůstane.

Tento svět je plný změn a nejistoty. Máloco najdeme na svém místě, překvapení číhá na každém kroku. Toho tradičního a spolehlivě stálého už nezbývá mnoho. Vážím si proto například pánů Woody Allena a Jaroslava Hutky. Od šedesátých let totiž oba nosí stále svůj oblíbený typ a tvar brýlí, který zásadně nemění. Byl bych opravdu velmi smutný, kdyby se na tom něco mělo změnit……

      Text a foto Jan Šimeček, Pes přítel člověka 7/2006
      nekrácený autorizovaný text