Minulé pondělí se představil Na Věčnosti známý písničkář Jaroslav Hutka. V prvním bloku zazpíval svoje nové písně, v druhém pak osvědčené a známé songy. Na koncert přijel s velkým časovým předstihem a při té příležitosti jsme jej požádali o rozhovor. Poslední dobou, pokud pomineme uměle vyvolanou aféru s písní Udavač z Těšína, je o vás poměrně málo slyšet. Čím to je? Asi patnáct let jsem nenapsal písničku, což může být jeden z důvodů, a také netáhnu s žádnou komerční partou, žiji si sám. Dnes je vše problém kontaktů. Moje věci se příliš nehrají, protože je nikdo neprosazuje. Zmenšily se sály, kde hraji, ale stále mám ročně okolo sta koncertů - méně se o mně píše, ale koncertů mám stále stejně. Zájem není přehnaný, ale lidi přijdou. Vám takový způsob vyhovuje? Nějakou dobu se to tak neslo. Nyní začínám psát nové věci, což dokáže zavířit publikem, objeví se nové tváře. Ovšem nyní je období, kdy lidi o nové věci vůbec nestojí. Přišel jsem s tím asi v nevhodnou dobu. Tvrdíte, že jste patnáct let nenapsal žádnou písničku. Co bylo důvodem tak dlouhého odmlčení? Před léty jsem měl pocit, že mě napadaly blbosti, a řekl jsem si, že to musí příjít znova samo. Trvalo to hodně dlouho. Od předloňského léta jsem napsal na sedmdesát písniček. Ve vaší nové tvorbě se objevují krajinomalebné písně. Takovým žánrem jste se snad ani nezabýval... Pár takových písniček jsem měl již dříve, jedna z nich se jmenuje Krajina. Předloňské léto jsem se rozhodl, že se vrátím k malování, koupil jsem si akvarely, ruční papír a další potřeby. Moc jsem se těšil, a když jsem přijel na chalupu, začal jsem najednou psát písničky. Malířské náčiní jsem vůbec nerozbalil. V dřívější době vás nejvíce zviditelnila politická píseň, která velice vadila tehdejšímu režimu. Ve vašem současném repertoáru se objevuje znovu. Můžete ji přiblížit? Jedna z nich se jmenuje Sudety, další, kterou považuji za velmi podařenou a mám ji rád, má jméno Böhmen und Mähren, další je Ztracený příběh padesátých let nebo Česká politika. Ta je současným portrétem politické scény, která se dělá v palácích. V krátkém čase jste napsal velké množství písní. Nevyčerpá vás to na dalších mnoho let, nebo stále pokračujete ve stejném tempu? Myslím, že to poběží dál, zdroj se otevřel. Jsem rád, že jsem začal s Akvarely, které jsou o krajině a člověku. To je pro mně ideální základ, otevřel se mně celý svět. K současným písním píši texty, na muziku si netroufám, myslím, že by mě zdržovala. Hudbu píše Vladimír Veit. Melodie dělá krásné, a já mám po starosti. Nemyslím, že bych do budoucna nenapsal žádnou melodii, ale nyní se tím nezabývám. Pokud by začalo ubývat písniček, vezmete do ruky paletu, na kterou patrně padá prach? To nevím. Možná. Nyní tak trochu z jiné oblasti. Můžete vzpomenout na Karla Kryla, co pro vás znamenal? My jsme byli takoví naježení kamarádi od roku 1966, často jsme se štengrovali. On říkal, že neumím rýmovat, mě zase štvalo, že přerýmovával. Říkal jsem mu, že jeho rýmy se nestačí sledovat, o čem jsou. Někdy mě mlátily do hlavy jako kolejnice (smích). Kamarádi jsme však vždy byli. U něj byl tak trochu problém s jeho zranitelností. Převyšovaly jeho texty nad melodií nebo naopak? To se nedá úplně oddělit. Měl trochu problémy s kytarou, kterou nikdy nehrál nějak komplikovaně, ale stačilo to. Uměl dát dohromady jak tu píseň, tak i její projev, takže vše mělo hlavu i patu. Uměl napsat i zazpívat, ve všem byla jeho osobnost. Projev Karla Kryla se nedá splést s nikým jiným. Byl osobností od samého počátku. Oba jste skončili v emigraci. Stýkali jste se často? Na jedné straně byly emigrantské akce, na kterých jsme se potkávali. Někdy za mnou přijel do Rotterdamu, jindy já za ním do Mnichova, občas se něco udělalo pro Svobodnou Evropu. Zde byl problém, protože mě tam neměli rádi. Štvali mě, že byli jednostranní, chtěli dělat jen propagandu, a to mi nestačilo. Vystupujete nyní Na Věčnosti. Uvidíme vás opět v dohledné budoucnosti? Do Znojma zajíždím tak jednou za rok, což myslím stačí. Záleží také na pořadatelích. Na Věčnost jsem byl pozván díky svým novým písničkám. Je pravda, že si cédéčka s písničkami připravujete úplně sám? Ano, říkám tomu edice Samopal, protože si je sám pálím. Sám si dělám také obaly. Celkem mám na třicet titulů. Dnes k natáčení stačí slušný počítač s programem a dobré mikrofony. Není to nic složitého. Je to takový samizdat, a tak se nebudu tvářit, že mám kdovíjaké studio. Ale mohl by se konečně objevit nějaký producent, kterého bych přivítal. Jeden Holanďan mně říkal, že mě nemusí milovat, vždyť jde o peníze. Odpověděl jsem, že mně ne.     Připravil: Jiří Eisenbruk