S panem Jaroslavem Hutkou (*1947) jsme se seznámili přes jeho dceru Kláru, která studuje v sekundě na PORG. Přijal nás jednoho nevlídného zimního odpoledne ve svém útulném novoměstském bytě. Jaroslav Hutka je písničkář, básník, fejetonista a výtvarník. Pro generaci našich rodičů představuje symbol vzdoru nekonformních mladých lidí proti totalitnímu režimu v období sedmdesátých let. Z Československé socialistické repubilky emigroval v roce 1978 po nátlaku StB, jedenáct let žil v Nizozemí. Jeho písně se vryly do paměti snad všech, kteří je slyšeli. Na hlavní straně uveřejňujeme text jedné z jeho neznámější písní.
Ahoj. Vy jste v tercii, že ano?
Ano my jsme z tercie PORG, redaktoři internetového magazínu.
Nejprve bychom rádi věděli, jak to všechno v šedesátých letech začalo. Kdy jste se naučil hrát na kytaru?
Já jsem na kytaru poprvé sáhl v devatenácti, když mne kamarád Láďa Veit přemluvil, že by bylo dobrý začít psát písničky. Já jsem psal básničky a písničky mi připadaly jako jakýsi způsob sdělení. K tomu jsem si koupil kytaru a začal se na ni učit. Obtíž byla, že jsem se učil sám.
A předtím jste hrál na nějaký nástroj?
Ne.
A bavila vás hra na kytaru od začátku, začal jste hned skládat písničky?
Mě to strašně těšilo, obzvlášť první dva roky, kdy jsem viděl velký pokrok. Pak se to zastavilo a zůstalo stejné. Ale hlavně to bylo objevování nového světa, jak vzniká písnička, akordy…
Hrál jste někdy v nějaké kapele?
Ne, nikdy, buď jsem hrál sám, nebo s nějakým kolegou.
A jaká byla vaše "prvotina"?
My jsme s Veitem složili celý repertoár ještě předtím, než jsme začali vystupovat, chtěli jsme vystupovat s něčím, co je naše. A z toho prvního repertoáru mi dodnes zůstaly písně Pravděpodobné vzdálenosti, Slunečnice, Ježíšek, Hospodskej. Tyhle čtyři.
A kdy jste začal mít stálé publikum?
První vystoupení bylo na podzim 1967 a tehdy byla hrozně příznivá doba, protože lidi měli chuť něco hledat, byl to konec šedesátých let, kdy to vypadalo, že se svět změní pozitivně, nikdo nečekal, že přijedou Rusové s tou jejich invazí, která ovlivnila celý svět. Od prvního koncertu jsme měli narváno, bylo to mladičké publikum, my jsme byli mladí a měli jsme pocit, že my budeme dělat svět, že ta generace nad námi, ta zmizí, zamete se s ní. (smích)
Jak jste prožíval Pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy?
To jaro bylo opravdu sladký, vypadalo to, že komunistická moc už ztratila dech, a vše se vyvíjelo příznivě, zde se vše odvíjelo samo od sebe. On se tak ale pohyboval celý svět, takže to nebylo izolované. A měl jsem takový pocit, že nastává svoboda, že nebudou přehrávky, nebude cenzura, že nastane normální svět. A ta invaze - já jsem bydlel u rádia, mezi Muzeem a Českým rozhlasem, takže jsem tam vše podstatný, co se dělo v Praze, prožil. To byl šok, ze kterého se člověk už nikdy nevzbudil, to otočilo o 180 stupňů život všech. Od toho momentu historie jde jinak, dá se říct až po dnešek. Na tu kolej, co tu byla, se už nenaváže asi nikdy. Byl to zločin, že celému národu byl změněn osud.
Někteří muzikanti, když zažijí takový šok nebo silný zážitek, skládají mnoho výborných textů a songů. Měl jste po okupaci něco podobného?
Já jsem se pokusil napsat na to dvě písničky, jednu jsem dokonce s Kalandrou i zpívali, ale za moc nestála. U mě to tak nefunguje, když prožívám příliš velké emoce nebo šok, tak buď nepíšu vůbec, nebo píšu blbosti. Já potřebuji klid, jsem svým způsobem defenzivní (smích).
Přiblížil byste nám dobu sedmdesátých let, normalizaci, kdy jste byl pronásledován StB?
Tak ono to pronásledování začalo až asi v roce 1975, do té doby to byla jen buzerace od úřadů, ale hlavně si do té doby vyřizovali staří komunisté účty mezi sebou a my jsme byli mladí, takže na nás přišla řada až poté. Ale ta sedmdesátá léta, to byla skutečně doba zoufalství. V roce 1968 jsme byli všichni idealisté, poté v 1969 taky, to byla jakási druhá fáze svobody. Čekalo se ale na to, kdy se objeví první zrádci, kteří zavedou Rusy tam, kam je potřeba. Na jaře 1969 se objevil Husák a tím to končí. Tím se v průběhu půl roku celá společnost zlomila, část lidí emigrovala, část lidí se zhroutila strachem a začala myslet materialisticky. Rok 1970 začíná pocitem strašného osamění, člověk je sám v nepřátelským území s nulovou perspektivou. To byl krajně nepříjemné Začíná se to lámat až kolem roku 1973, kdy se lidé začali zase znovu hledat. To jsme si dali do kupy svoji písničkářskou skupinu a nalezli jsme dosti široké publikum. Zase jsme začali fungovat. Ale ta samota a to nesměřování nikam, to bylo ošklivé v těch 70. letech.
A jak probíhalo vaše pronásledování? Vy jste v té době věděl, že každé vaše vystoupení, každý váš krok sledují?
Ne, věděl jsem jen, že se o to pokoušejí. Oni nebyli zase tolik úspěšní. Spis, který byl na mě veden, začíná v roce 1975, kdy jsem měl trestní stíhání kvůli nějakému koncertu. Byl to těžký paragraf - urážka hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení. Ale já jsem o tom nevěděl! Zrušili to tím, že v květnu 1975 se stal Husák prezidentem a amnestie padla i na mě. Já jsem nevěděl o ničem, takže to bylo drama odehrávající se v nějaké pracovně StB v Hradci Králové. Dověděl jsem se to až v roce 1991, když jsem otevřel ten spis. Oni zpočátku měli za to, že jsem okrajový, bezvýznamný zpěvák a v tom spisu je zajímavé sledovat, jak zjišťovali krok po kroku, kým jsem. V té době lidé tolik neudávali, hlavně lidé z mé generace. Proto začali tušit teprve postupně, že mých představení bylo daleko více, než si mysleli V té době jsem měl ročně 150 koncertů, oni zjistili sotva desetinu. To začali posléze tušit a byli z toho úplně říční a chtěli se mě zbavit. Měl jsem několik trestních stíhání, ale jim se moc nechtělo mě zavřít do vězení, protože zavřený zpěvák, to přece jen nevypadá před světem dobře. Jediným řešením pro ně bylo vehnat mě do emigrace.
Jakým způsobem vás k emigraci donutili?
Trvalo to asi dva roky. Měl jsem mnoho výslechů, někdy hodně dlouhých, dvakrát jsem zůstal celých 48 hodin v cele v Bartolomějský. Ale v podstatě mě přemlouvali, abych odešel, že tady nemám perspektivu, že mě zpívat nenechají. To se mi zdálo směšné, protože to by mě museli zavřít. A k tomu nakonec téměř došlo. Bylo proti mně zahájeno trestní stíhání pro nedovolené podnikání, k tomu vznikl trestní spis, a už to byla otázka jen toho, kdy začne proces. To bylo vážné. Prostě se rozhodli, že mě už po ulicích běhat nenechají. A tehdy na mě největší vliv měla moje tehdejší manželka, která propadla panice, že půjdu do vězení (ten paragraf byl čtyři až osm let) a začala mě přemlouvat, ať vypadneme.
Jak jste prožíval samotný odjezd?
Nějakou dobu trvalo vyřízení papírů kolem vystěhování. Oni chtěli, abych odjel už na jaře, ale já jsem si to nevyřídil, protože jsem tu ještě chtěl strávit léto. Odjeli jsme až v říjnu 1978. Pár dnů před odjezdem probíhalo loučení s kamarády. Na loučení s disidenty došlo v pátek třináctého. To bylo jako z filmu. Ráno mě zatkli, obstoupili celý barák, pozatýkali všechny, kdo se chtěli dostat dovnitř. Celý den jsem seděl na policejní strážnici, ani mě nevyslýchali, pouze mě tam drželi a na cestu domů mi dali s sebou pěší ochranku. To byli gauneři, vypadali tak, chovali se tak, aby nahnali strach, ukazovali mi pistoli, jeden měl vyražený zub… Bylo to dramatické.
Ten den, co jsme emigrovali, stala se na hranici zvláštní scéna. Nejprve nás kontrolovali vojáci, ukázali jsme jim papíry. Vypadalo to jako vysvědčení. Bylo tam "Jaroslav Hutka, neznámé státní příslušnosti, opouští ČSSR na trvalo dní. Nestačilo jim napsat "napořád" ale napsali na "trvalo" dní, abych každý den byl pryč. (smích) A na té hranici se takový mladý kluk se samopalem naklonil do okýnka a zeptal se: "Vy jste Hutka, ten zpěvák? A vy odjíždíte?" "Jo, štve mě to tady" A on povídá: "Vždyť je to škoda, vždyť já mám vaše desky" To bylo zvláštní loučení, s ozbrojencem, kterému bylo líto, že emigruji. Ale to odpovídá té situaci 70. let, bylo to takové rozložené, bezcharakterní, bylo to takové přešlapování na místě.
Jak vypadaly první dny vašeho pobytu v emigraci?
První dny to byla cesta napříč Evropou. Protože jsme nespěchali, první noc jsme přespali v Bavorsku na nějakém statku, pak jsme se zastavili ve Frankfurtu na knižním veletrhu, kde jsme se setkali s Pavlem Tigridem a ostatními lidmi z exilu. To bylo příjemné setkání. První dva tři měsíce to bylo fajn, bylo to pro nás objevování nového světa. Jenže pak jsem začal chápat, že to je jinak, než jsem si představoval, že je to komplikovanější.. Nikdy předtím jsem v zahraničí nebyl, neuměl jsem žádný cizí jazyk, což byla katastrofa. Spolupráce se Svobodnou Evropou taky nevyšla, oni měli svoje představy, taky svoji cenzuru… V tu chvíli mě zamrzelo, že jsem emigroval. Jenže už nabyla cesta zpátky.
Kde jste se usadili?
V Holandsku. Tři měsíce jsme bydleli v Rotterdamu u jednoho poslance, pak nám dali malinký byteček a tam jsme bydleli deset let. Po rozvodu jsem se na podzim 1988 přestěhoval za svojí současnou ženou, maminkou Kláry, do Kolína nad Rýnem.
Jak jste v exilu prožíval sametovou revoluci?
Že se k něčemu schyluje, bylo jasné, jen jsem nevěřil, že to bude i v Čechách. Myslel jsem, že Čechy jsou příliš zkorumpované a příliš propojené s bolševismem. Vždyť režim vycházel lidem vstříc - v možnosti ulejvání se, kradení a takových věcí. Před listopadem byly dvě důležité akce. V Budapešti se na podzim 1988 a na jaře 1989 konaly dva koncerty, bylo to poprvé, kdy jsme se my z exilu sešli s českým publikem. A na podzim 1989 se konal koncert v polské Wroclavi, z Československa se tam dostaly asi čtyři tisíce lidí, pak zavřeli hranici. A tehdy se zrovna zhroutilo východní Německo. Byli jsme nadšení, protože bylo jasné , že se něco děje. Ale nikdo nevěřil, že tady u nás se něco stane. Když jsem v Kolíně nad Rýnem na BBC slyšel, že se tady 17. listopadu něco stalo, snažil jsem se sem co nejrychleji nějak dostat. Rozhodl jsem se pro letadlo, první volná letenka do Prahy byla na 25. listopadu. A ten den se to lámalo, to byla ta demonstrace na Letné. Chtěl jsem u toho být co nejdřív, protože jsem předpokládal, že to bude mít rychlý konec, že to bude "krátký běh"., jako v šedesátém osmém. Chtěl jsem zažít tu euforii, a to se mi podařilo. Bylo to nádherný. Začalo se to lámat až na jaře v devadesátém, kdy začali lidé být skeptičtí, začali nadávat a začalo se to rozpadat, projevil se slovenský nacionalismus…
Vy jste také kandidoval za Balbínovu poetickou stranu. Byly už po revoluci nějaké nabídky na váš vstup do politiky?
Ty nabídky byly, bylo jich spousta. Já jsem o to nestál, chtěl jsem zůstat písničkářem. A zůstal jsem. S tou Balbínovou poetickou stranou - já jsem jim slíbil kandidaturu, ale nepočítal jsem s tím,, že tu stranu opravdu založí, že se jim to podaří. Podařilo se, takže jsem dvakrát kandidoval a myslím, že to stačilo. (smích)
Bral jste to spíše jako recesi, nebo byste eventuálně do té politiky i šel?
Bylo to částečně jako recese, ale kdybychom byli zvoleni, tak bychom tam samozřejmě šli. Ale já si myslím, že velká šance nebyla, že by nás zvolili, protože Češi nemají odvahu, volí na jistotu, proto ty nešťastné velké strany, co jsou v parlamentu, mají jisté, že je Češi budou pořád volit. V tom jsou Češi trochu pitomí.
Jaký je váš názor na vzrůstající preference komunistů?
To je katastrofa, skutečně velmi nešťastná věc, že se nepodařilo tom devětaosmdesátým s nimi nějak zatočit, nebo je aspoň donutit, aby se přejmenovali. Teď senátor Štětina rozběhl akci, aby KSČM změnila své jméno, aby to měli trochu obtížnější. To jsem podepsal. Je to neštěstí… Ovšem, to nespadlo z nebe. Částečně se lidem stýská po starých časech, protože je vždy určitá část obyvatelstva, které jakýkoliv režim, jakákoliv diktatura vyhovuje. I minulý režim měl svoje lidi, kterým socialismus vyhovoval. To jsou lidé, kteří ale odcházejí, ubývá jich. Překvapivé je, že komunisty volí i lidi, u kterých to na první pohled není logický. To jsou lidé nespokojeni a zklamaní vývojem po revoluci. Mnoho lidí vidí že ze strany politiků nejde o idealismus a práci o obecné blaho, objevily se "povedené" krádeže v rámci privatizace… Myslím si, že mnoho lidí volí komunisty ze vzdoru.
Vraťme se nyní zase zpátky k písničkám a písničkářům. Jaký byl váš vztah s Karlem Krylem?
Tak to je složitá otázka. My se známe od roku 1965. S ním byl problém ten, že jak byl takový malý kluk, tak měl z toho trauma a byl trochu vzteklý. (smích) Ono se nikomu nepodařilo s ním pořádně kamarádit, on vždycky… hodně prskal. Takže s ním byla občas i sranda. Ale to jsou osobní věci. To bylo fakt legrační. On měl vztek na každého, kdo byl vyšší než on. Jinak to byl samozřejmě skvělý písničkář. My jsme se jen trochu pošťuchovali. On byl totiž jen o tři roky starší, ale názorem patřil ke starší generaci. On patřil k té Malé scéně, jako Suchý a tak. To byly ty kabarety a divadélka, která fungovala až do těch šedesátých let. Zatímco já jsem spíš generace, která vznikla v době big beatu, vzpoury šedesátých let, které se on neúčastnil. On tomu ani nevěřil. Takže tam bylo jakési ideové tření, on mě považoval za hippíka a já jsem si z něj utahoval… no prostě jsem Malou scénu posílal zpět do padesátých let. Ale to bylo jen takové pošťuchování. Spíš se různil náš názor na to, jak má vznikat píseň. On chtěl mít vše řemeslně propracované, vše prorýmované, ale já nemám rýmy moc rád. Píseň má melodii a ta určuje určitý řád ve slovech, ale pro mě to byla spíš generační záležitost. Řemeslné zacházení podle mě odvádí pozornost od obsahu, rým se poté stává sám obsahem. Takže my jsme měli tendenci technickou stránku, to rýmování, potlačit a často i nerýmovat. A to ho příšerně vztekalo, to on považoval za neprofesionální. Tam jsme se často chytili. Ale nebylo v tom nic nepřátelského.
Takže vaše kritika jeho písně Bratříčku, zavírej vrátka vycházela jen z tohoto nebo v tom bylo ještě něco jiného?
(smích) Ne, mně se v tu chvíli ta písnička zdála kýčovitá, a to jsem mu řek´. (smích)
Jaká skupina, nebo který zpěvák vás v životě ovlivnil?
Abych se přiznal, tak žádný. Já jsem vždycky chtěl být výtvarníkem, malířem. Samozřejmě mě ovlivnily šedesátá léta, big beat a beatnická poezie. Zpočátku, když jsem začínal hrát, tam byla vodítka, například Dylan a Donovan. Někdy v roce 1974 nebo 1975 jsem objevil Vladimíra Holana jako básníka a ten mě částečně ovlivnil, protože ten je podle mne nejlepší český básník. A tam jsem si uvědomil (do té doby jsem slovo poezie naprosto nesnášel), že básník může existovat.
Co si myslíte o současné hudební scéně v České republice?
Abych se přiznal, tak současnou scénu moc nesleduji. Popmusic je pro mě naprosto nezajímavá. To je prázdné. Na písničky, které by byly hlubší, které by někam vedly, jsem nenarazil, snad kromě Radůzy, ta je opravdu zajímavá.
Na čem v současné době pracujete?
Průběžně píšu fejetony. Ale největší práci za posledních pět nebo šest let mi dává zpracování minulosti. Počítal jsem, že to bude méně práce. Podívejte se - tahle skříň, to je archiv pásků. Postupně je přenáším na CD, podívejte se, toho jsou tady celé řady. A nekončí to, byl jsem asi příliš pilný…(smích). Ale kdybych to nezpracoval já, neudělá to nikdo . A mně je líto to nechat propadnout jen proto, že komerčně o to zájem není, dnes je česká komerce hodně kýčová a jenom na kšeft. A než se objeví nějaký vydavatel, tohle může být ztracené. Souběžně pořád pracuji na znovuoživení zapomenutých lidových balad ze Sušilovy sbírky. A teď jsem v náladě, kdy bych chtěl začít psát nové písničky.
Pojďme od vaší práce k trochu jinému tématu. Jaký je váš názor na nový školský zákon?
Ten zákon je blbý, zejména však to, že se dětem omezila možnost výběru střední školy. V přijímání na vysoké školy možnost výběru je a ministerstvo si netroufne ji omezit, protože jde o dospělé lidi, kteří by se bránili, a navíc, po střední škole si člověk, když se nedostane na vysokou, může dát třeba rok pauzu. Ale to ve čtrnácti letech možné není. Proto toto omezení volby považuji za zbabělé a protiústavní. Děti by měly mít možnost výběru, protože rozhodování o střední škole může být rozhodování na celý život. Z tohoto důvodu považuji zákon opravdu za neférový a výhodný jen pro úředníky. A to se mi zdá tak hnusně postbolševické, že stát to chce mít zase pohodlné na úkor občanů. Tak to totiž za bolševika bylo. Doufám, že petice bude úspěšná a tahle část zákona bude změněn.
Co byste na závěr vzkázal studentům PORG?
PORGu hlavně přeji, aby zůstal tím, kým je. Mně se ta škola zdá sympatická. Má jednu obrovskou výhodu, a to, že je to škola malá. Může tak fungovat jako škola, která má tvář, identitu, která člověka ovlivní na celý život. Já jsem chodil na střední školu umělecko průmyslovou, a ta mi dala také něco takového a na celý život mě ovlivnila. Jestli vám tohle PORG dá taky, pak to bude bezvadné. Je také důležité, aby svoboda, ve které se PORG a my všichni pohybujeme, zůstala. Snad zůstane (smích).
Děkujeme za rozhovor.
Radek Hlaváček a Filip Košťál, Echo 16.2.2005