Slunečnice Příběhy českých písní. Díl 12. Bob Dylan: Love Minus Zero/No Limit, český text: Jaroslav Hutka zpívá: Jaroslav Hutka (1991) Rok 1967, kdesi v létě, nedělní noc. Město Olomouc, centrum. Tady se před 30 lety narodil. Už dávno žil v Praze, sem se vracel jen za rodiči; potkávat vzpomínky. „To léto byli naši v Německu a já měl k dispozici jejich prázdný byt. Procházel jsem se starým centrem Olomouce, odkud radnice nedávno vystěhovala cikány a teď začala s jeho likvidací,“ vzpomíná Jaroslav Hutka. Pomalu svítalo, v duši se temnělo – steskem z bouraného města a mizejícího dětství. Ranní šerosvit obnažil trosky zbořeniště. Z některých domů už zbyla jen hromada sutin a prachu, z jiných ještě stály nosné zdi, stropy stržené; leckde byly vidět bývalé pokoje – zašedlé tapety, flekaté světlými plochami, které prozrazovaly, kde donedávna stával nábytek a visely zarámované reprodukce... Kdysi to bylo čtvrté patro, dnes na torzu polámané stěny zářila žlutá hlava slunečnice. „Úplně mě to sebralo – uprostřed úpadku a zmaru krásná, silná květina,“ vzpomíná Jaroslav Hutka. Chvíli se na ni díval. Pak se otočil a kráčel domů; hlavou mu zněla Dylanova píseň Love Minus Zero/No Limit. Znal ji, líbila se mu, ale těžko už dnes dovede říct, proč zrovna tenhle text o lásce bez omezení; jejím anglickým slovům tehdy Hutka nerozuměl. To však nebylo důležité, jeho mysl se plnila vlastními verši: „V okně domu slunečnice stojí / barák za chvíli strhnout dají / jen malé děti potichu šeptají / k čemu tam ta slunečnice je...“ Než odemkl prázdný byt, text byl hotový. O tři roky později zazní Slunečnice na Prvním moravském folklórním festivalu v Uherském Brodě. Písničkářská vystoupení tenkrát natáčel Československý rozhlas – nahrávky se nezdařily, přesto se v rádiu reportáž objevila; hlasatelka text Slunečnice posluchačům alespoň odrecitovala. Tou dobou už tahle píseň byla hitem, kdekdo si ji zpíval. V roce 1968, možná o rok později, seděl Hutka v bytě; návštěva slečny. Pokoj plnil svit televizní obrazovky a Bob Frídl hrál divákům – Slunečnici! Do vadnoucích tónů Dylanovy melodie a Hutkových slov ke zpěvákovi přistoupila reportérka. Usmál se do kamery a odpověděl na její otázku: Kde a jak jste tuhle nádhernou písničku napsal? „O rok později jsme se potkali na společném koncertě v Brně,“ pamatuje si dodnes Hutka. „Zahlédnul mě a zblednul. Pak se mi začal omlouvat: ´Promiň, Jardo... Tenkrát v tý televizi – prostě jsem se přeřekl.´“ Honza Dědek, Instinkt, 28. 3. 2013, s. 49