Že ho pusa nepálí! To je teda šok! Deset let se raduji, že žiju ve svobodné zemi a teď se najednou nečekaně dozvím, že jsou tu diskriminováni umělci! Nevěříte? Proslulý hudební byznysmen Petr Hannig nedávno v jednom časopiseckém rozhovoru řekl: "Lidé se o deskách z mé produkce dozvídají šeptací metodou. V rádiích moje zpěváky nechtějí pouštět, takže posluchačům nezbývá, než si cédéčka shánět se stejnými peripetiemi, jako za bolševika třeba Hutkovy desky." Když jsem to přečetl poprvé, vytřeštil jsem oči. Napodruhé se ve mně bouřil adrenalin. Jak si vůbec může někdo dovolit vypustit z pusy tak nestoudné přirovnání? Demagogie, to by bylo v tomto případě slabé slovo, mluvme spíš o sprostotě a cynismu. Zkušený hráč Hannig si v témže rozhovoru ještě dovolil jedním dechem připomenout, že například zpívající bubeník Víťa Vávra (kůň z jeho stáje) byl v roce 1982 velký pojem, jeho desky se prodávaly po desetitisících. A dneska? Rozumím: komu by se po takových zlatých (nebo lépe zlatokopeckých?) časech nestýskalo? Natož tomu, kdo měl volné pole... Hannigové (Davidové, Janečkové a jim podobní šikulové) si za komunistů čile a bez rozpaků pěstovali "umělecký" věhlas na úkor lidí, kteří v Československu nejen nemohli vydávat desky, ale často nemohli ani veřejně vystupovat. Díky své tvorbě končívali u policejních výslechů - stejně jako ti, kdo na koleně rozmnožovali a všelijak šířili jejich nahrávky. Například zmíněný písničkář Jaroslav Hutka byl pod nátlakem nucen odejít do exilu. A nebyl sám. Pokud jde o Vávrův úspěšný dvaaosmdesátý rok, byla to zhruba doba, kdy se přihlásila o slovo nová vlna rockových kapel: patřil k nim Pražský výběr, Jasná páka, Letadlo a spousta dalších. Po pár měsících jim úřady znemožnily činnost. O nic líp na tom nebyli ani leckteří písničkáři. Důvod? Jejich tvorba neodpovídala představám "příslušných institucí" o socialistickém umění. A tak dále. Možná si říkáte: proč o tom znovu psát? Vždyť to jsou známá, mockrát přežvýkaná fakta. Souhlasím. Jenže co dělat, když staří "vopruzové" (výstižnější pojmenování prostě neznám) chtějí znovu dobývat hitparády a vypouštějí z úst nestoudná tvrzení? Zkrátka si myslím, že metoda školního opakování, které je údajnou matkou moudrosti, nemůže nikomu uškodit. A že dobrá znalost dějepisu snižuje míru politické naivity. A jen tak mimochodem - jestlipak jste slyšel nové cédéčko Míši Davida?   Lidové noviny, 2000-01-03, Jiří Karban