Narodil jste se v Olomouci, míte blízko k moravským lidovkám - teď ale bydlíte v Praze. Jak velkou roli ve vašem životě hraje Morava a jak se vám daří neztratit v Praze kontakt s moravskými kořeny?
Já jsem přišel do Prahy už v roce 1962 a to město mě chytilo. Chtěl jsem být malířem. A k moravským lidovkám jsem žádný dobrý vztah neměl. Zdály se mi pitomé a to co se dodnes jaksi za moravský folklór považuje, se mi pořád zdá pitomé. Mně zaujala sbírka Františka Sušila, ale ten zapsal písně, které později na Moravě nepřežily.
11 let jste prožil v exilu v Holandsku. Jak s odstupem let vzpomínáte na toto údobí svého života?
Byla to samozřejmě zkušenost, ale kdybych měl být upřímný, raději bych si tuto zkušenost odepřel. Kdybych tušil do čeho jdu a přesto se rozhodl emigroval, tak bych šel do jiné země.
Zatímco jiní odcházeli „na zapřenou”, vás se k tomuto kroku, k emigraci, snažila Státní bezpečnost v rámci akce Asanace přímo dotlačit. Bylo pro vás těžké rozhodnout se po vší té perzekuci pro odchod z vlasti?
Když to formulujete tímto způsobem, tak vlastně pořádně nevím, na co se ptáte. Je pravda, že mě odsud v rámci akce Asanace komunisti vytlačili, ale to rozhodování bylo těžké osobně, ne vůči nějaké vlasti. Já jsem neměl pocit, že tohle je nějaká moje vlast. Narodil jsem se už do komunismu.
Co pro vás bylo na emigraci nejtěžší?
Na každé emigraci je nejhorší to marnění času a propadání se do naprosté nedůležitosti. Člověk se stane cizincem a na to není lék. Dá se na to nějak zvyknout, ale léčit se to nedá. A to jsem byl vlastně v celkem příznivé zemi. Když myslím na to, jak se mají utečenci dnes u nás, tak je mi z toho vlastně špatně.
Lidé, kteří poznali emigraci, často říkají, že je nějakou dobu pronásledoval sen, jak si je našla StB a přivedla je zpátky. Měl jste také nějakou emigrantskou noční můru?
Já to měl naopak. Mě se zdálo, že jsem zpátky doma, v Praze nebo v Olomouci a že musím zase ven. Sny jdou z povědomí a reagují na vůli člověka. Ti, co chtěli ven, měli sny, že najednou už ven nemohli… no a já ven nechtěl, takže jsem měl ten sen naopak.
Když přišla sametová revoluce, vrátil jste se. Bylo to těžké rozhodování nebo vás všechno táhlo jen a jen domů?
Mně sem táhla zvědavost, nevěřil jsem, že je to opravdu převrat. Když jsem pochopil, že je, tak jsem se rozhodl vrátit, ale ani návrat není snadný. To zpětné překořeňování se psychicky podobá emigraci. Měl jsem zde publikum, které mě mělo rádo a to ten návrat velmi usnadnilo, ale nebylo to tak, že by mě sem něco strašně táhlo. Věděl jsem, že je to poškozená země se zbabělým obyvatelstvem.
Jak hodnotíte to, co se odehrálo po listopadu 1989? Jaká byla vaše očekávání?
Asi jsme si to každý, z nevědomosti představovali jinak. Ale když vidím vývoj v dalších postkomunistických zemích, tak z toho nějak vychází, že to asi jinak probíhat nemuselo. Chamtivost vyhrála, ale přece jen v prostoru, který oproti tomu režimu před tím má naději udělat pro člověka smysluplnější prostředí.
Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky? A proč jste do ní nevstoupil po listopadu 1989, jako to udělal řada vašich uměleckých kolegů?
Já vlastně nevím. Nikdy jsem do politiky fakticky nechtěl. Samozřejmě Zelení mi dávají svobodnější prostor než ti ostatní, ale možná je to proto, že let přibývá a tohle může být ta poslední příležitost.
V jednom rozhovoru jste říkal, že s rodinou se téměř nevidíte, protože máte obrácený rytmus - v noci tvoříte a přes den spíte. Platí to stále?
Stále to platí, ale myslím, že se z rodinou užijeme dost. Dopoledne stejně není nikdo doma.
Kdy jste poprvé v životě vzal do ruky hudební nástroj? A kdy vás napadlo, že z vás bude muzikant?
V devatenácti kytaru a to jsem se rovnou rozhodl, že ze mne bude muzikant. Sice jsem se muzikantem nikdy nestal, chybí mi k tomu nadání, ale k písničkaření není potřeba být muzikantem. Jde o tu literaturu.
Jaký máte vztah k pivu?
Piju ho, ale nejraději mám kvasnicové a to je dnes v Čechách problém, tak jsem vděčen Belgičanům, že sem začali dovážet Hoegaarden.
Roman Peterka