Společný projekt Plzeňské filharmonie, Ústavu pro studium totalitních režimů, Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a Českého rozhlasu Vltava
Jaroslav Hutka, rodák z Olomouce, jehož dětství poznamenalo nucené vystěhování z domova provedené za asistence třídně uvědomělých ozbrojených dobrovolníků – příslušníků Pohraniční stráže, patří spolu s Vlastimilem Třešňákem, Miroslavem Palečkem, Michaelem Janíkem, Vladimírem Mertou a samozřejmě Karlem Krylem mezi prvé písničkáře u nás. Patrně mu náleží i další prvenství, a to ve vystupování na pražském Karlově mostě, kde hrával s Petrem Kalandrou. Zakládající garnitura písničkářů sice oslovovala věkově blízkou skupinu mládeže, nikoliv však generaci jejích rodičů, kteří se s nimi a s jejich tvorbou dokázali identifikovat až po okupaci Československa roku 1968. Kritické vystupování vůči okupaci bylo v počátcích normalizace předmětem kvaziodborného posuzování při takzvaných rekvalifikačních zkouškách, na nichž jednotliví umělci ve skutečnosti prokazovali loajalitu ke KSČ. Jaroslav Hutka se tohoto nedůstojného zkouškového spektáklu odmítl účastnit. Místo toho založil v roce 1971 Tyjátr písničkářů a následně neformální sdružení Šafrán, jejichž působení do poloviny sedmdesátých let lze označit za jeden ze zázraků vymykajících se šedi normalizace. Konec sdružení urychlily podpisy Jiřího Pallase, Vlastimila Třešňáka a Jaroslava Hutky pod dokumentem Charty 77, tomu však předcházel zájem StB o některé členy, zejména o Hutku, na něhož založila spis Akce Zpěvák.
Následně přišel přímý zásah proti populárnímu písničkáři, StB 12. května 1977 Jaroslava Hutku zatkla a po tři dny vazebně zadržovala. Ve výsleších se zaměřila na jeho politické názory, zejména ale na tehdy novou píseň Havlíčku, Havle, kterou Hutka složil po prvním zatčení Václava Havla. Je paradoxní, že autor své verše „A podle litery paragraf šavle teď dumej o právu, Havlíčku, Havle“ poslouchal ve vazbě, když je s dalšími jeho písničkami pouštěli vyšetřovatelé StB. Zkušenost z vazby a výslechů Hutka popsal v textu Utkání se skálou, v němž se objevuje i scéna z výslechu: „Podívejte,“ snažil se vysvětlit, „poezie vrhá reflexy a často se stává, že jedna věc připomene úplně jinou, ale na tom poezie stojí. Na podobenství. Proto k ní může každý člověk přilnout zcela osobně, protože v tom může najít reflex svého života. A pokud se vám zdá, že píseň o Havlíčkovi připomíná osud jiné osoby, tak byste neměl soudit píseň, ale zamyslet se nad skutečností, jak je možné, aby jedno připomínalo druhé. A jelikož jste bezpečnost, tak byste se měli snažit napravit SKUTEČNOST a ne se zlobit na písničku. To je jako spravovat shnilou podlahu, když voda teče střechou.“
Popularita neuchránila Hutku před státněbezpečnostní šikanou, známou z dokumentů i odborné literatury jako Akce Asanace. Média současně zatajila písničkářovo umístění na čtvrtém místě v anketě Zlatý slavík a ocenění alba Vandrovali hudci jako desky roku. LP Šafrán se již na pulty obchodů nedostalo, dvacet tisíc výlisků místo toho našlo zatracený osud ve stoupě. V červnu 1977 Jaroslav Hutka uslyšel od příslušníků StB poprvé narážky na možnou emigraci, nebral je však vážně, na rozdíl od manželky, obávající se jeho věznění. V posledních dnech pobytu v Československu se dozvěděl, že mu StB zadržuje poštu. 18. října 1978 Hutka opustil v Rozvadově území ČSSR. Samopalem ozbrojený příslušník Pohraniční stráže se s nastávajícím exulantem rozloučil snad ironickými, snad udivenými slovy: „Vy jste ten zpěvák? A odjíždíte natrvalo? Není to škoda?“ Nový domov písničkář postupně nacházel v Nizozemsku. Nacházel jej však těžce a způsobem vlastně traumatickým: odmítán českými exulanty, právě těmi, kteří mu měli rozumět a pomáhat.
O jedenáct let později vystoupil Jaroslav Hutka za ranního oparu 25. listopadu 1989 z letadla v Ruzyni. Celníci ho teprve po obstrukcích a po zaplacení dvoudenního víza pustili z letištní haly. Ještě téhož dne zpíval na Letenské pláni, před více než půlmilionovým publikem. Ale ani tehdy se přes počáteční triumf a popularitu nejednalo o návrat, o němž Jaroslav Hutka snil, neboť ve svobodné zemi nenacházel ani později svobodné prostředí. V jednom ze svých fejetonů vypsal před dvaceti lety myšlenku i dnes tíživě platnou: „Česká duše více toužila po majetku než po svobodě a touha po majetku nastoluje špatné vládce... V chaotickém a mladočeském liberalismu je svoboda slova úsměvná záležitost. Je myšlena pro chudé, ale nefunguje to. Nový český zchudlík nečte, pouze s úžasem sleduje své ponížení. Až se probere, tak se začne bránit a možná svobodu slova začne považovat za původce všeho zla.“