 OBJEDNÁVKY |
SAMOPAL REVUE č. 9 23. 4. 2003
Tentokrát nesu kůži na trh jako grafik. Kdysi dávno jsem chtěl být pouze malířem nebo grafikem, ale nevyšlo mi to. Ale to přesvědčení bylo tak silné, že to, že jsem se nakonec stal zpěvákem a spisovatelem, pořád nedokážu brát zcela vážně a definitivně. A přitom jediné, co jsem skutečně reprezentativního jako výtvarník vytvořil, je osm grafických listů, linorytů, v roce 1973. Ale tyto grafické listy nejsou zcela volně vytvořené, souvisejí už s mou zpěváckou dráhou, dokonce ji ilustrují.
V roce 1973 se konečně podařilo natočit desku Stůj břízo zelená, desku moravských lidových balad ze zcela neznámé sbírky Františka Sušila. Přestože sbírka pochází ze začátku devatenáctého století, ty balady byly tak překvapivě nové, že Supraphon neměl odvahu je vydat jen tak na vlastní triko, tak do toho kvůli rozředění odpovědnosti zatáhl ještě mládežnicko komunistický časopis Mladý svět. Mládežnicky vstřícně "moderně" se to jmenovalo Diskotéka Mladého světa a muselo to mít přílohu, aby se to poznalo. Tedy jsem napsal literární přílohu, ale tu mi vrátili okamžitě. Začalo tedy hrozit, že tu přílohu napíše někdo jiný. Uměl jsem si představit, jak mě někdo vykreslí v pozitivním bolševickém světle, jak jsem se hledáním v temné minulosti zasloužil o světlé zítřky. O to jsem nestál, tak jsem si sedl doma ke stolu a tři měsíce ryl do linolea. Byly to tři asketické měsíce, kdy jsem se občas šel projít kolem baráku, narovnat si záda a nadýchat se čerstvého vzduchu. Kdo tu techniku zná, ví dobře, o čem mluvím. Docela jsem se do toho zažral a byl jsem přesvědčen, že až těch osm listů odevzdám, tak budu pokračovat dál. Ovšem paní šéfredaktorka Čermáková mi letmým pohledem oznámila, že je to nepoužitelné. Zdálo se jí to negroidní, tedy zcela nevhodné k moravským baladám. To mnou docela otřáslo a dalších výtvarných pokusů jsem nechal. Přestože nahrávka desky Stůj břízo zelená je stará třicet let, nemohu se opřít o citaci nějaké významné autority, když budu mluvit o jejím významu. Významné autority ze světa hudební nebo literární kritiky prostě dodnes nejsou. Tedy si to povím sám. Vydáním této desky se stalo něco podstatného. Nejenže tím byla zpopularizována Sušilova sbírka, ale byl zcela otočen pohled na lidovou píseň. Byl porušen bolševický i obrozenecký monopolně-vlastnický vztah k této kultuře. Byl nabourán také onen erbenovský pohled, že lidová píseň jsou všeobecně známé popěvky, ozdobené nějakými slovy, pouze lidově reagující na svět "vysoké kultury". Touto deskou se mi podařilo ukázat na literární základ "lidové kultury", a to je dodnes stále cosi neznámého. Díky sběratelské genialitě Františka Sušila se mi podařilo sáhnout na tu původní zlatou žílu vesnické kultury. Z hlediska národního kulturního dědictví je to jistě neocenitelná zásluha, tedy až si jí někdo všimne. Já sám o žádný řád nestojím, ale je už na čase, aby si někdo konečně všiml těchto balad a uměl je i literárně zařadit a tím posunout pohled na primitivní umění vesnické či kmenové před příchodem romantismu. Bude potřeba opravit i pojem "národní" a "lidový". Primitivní umění totiž jde až na úplný začátek a základ naši existence, vyjadřuje bytí jedince - člověka. Že to vyjadřuje v nějakém jazyku, není tak důležité. Důležitý je obsah tohoto sdělení. Tyto balady jsem už zpíval holandsky, anglicky, německy i francouzsky. Nikdy se mi nestalo, že by publikum bylo okouzleno zvláštním "moravanstvím" těchto písní. Obsah se jich vždy týkal velmi osobně, zcela modelově lidsky. Ty písně také neřeší žádný moravský problém, ale problém existence člověka na zemi, každého člověka.
Tyhle moje grafiky i dnes některým lidem připadají negroidní. Nechci se vymlouvat tím, že stejně všichni pocházíme z Afriky a že černobílá technika k tomu svádí. Když jsem tyto grafiky dělal, tak jsem nad tím takto nepřemýšlel. Hledal jsem člověka, nahého člověka. Tak jako ty balady nejsou oblečeny v žádném moravském či dobovém kroji a dají se identifikovat jen prožitkem jedince, jako nakonec každé primitivní umění, došel jsem pocitově a zcela logicky k typu člověka předcivilizačního. Byl tě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk… mluví v tomto smyslu jasně. A zároveň jsem velmi chtěl, aby to ani v nejmenším nepřipomínalo Svolinského nebo Úprku, kteří tuto "lidovou" kulturu výtvarně vyjadřovali pouze jako záležitost lokální. Mě na těch písních právě zajímá ona nelokálnost. Zde se nejedná o žádné místní výšivky nebo zvláštnost střešní vazby trámů či krajový tvar klobouku. Zde se řeší základní problémy bytí, jeho smyslu i absurdity. Děje se to v odvážných básnických zkratkách a v nevtíravě "teskném" humoru.
Já se omlouvám za trochu problematické zobrazení grafik, ale musíte to brát jen orientačně, při tak obrovském zmenšení se toho mnoho ztratí. Skutečná velikost těchto grafik je 70cm x 50cm, tedy jsou docela veliké. Počítal jsem tehdy se zmenšením jen na tehdejší gramofonovou desku, a to by myslím dopadlo docela příjemně.
Deska Stůj břízo zelená je dneska už třicetiletou historií a to je přece jen poněkud dávno. I proto, že gramofony dnes už téměř neexistují. V roce 1997 sice Bonton tuto desku s dalšími bonusy a obsáhlou přílohou vydal na CD, mysleli to přátelsky jako dárek k mým padesátinám, ale jelikož tomu neudělali nejmenší propagaci, tak se ani nikdo nedozvěděl, že je to znovu "na trhu". A nabízet grafiky písniček k prodeji a nemít ty písničky k dispozici je poněkud nepraktické, tak jsem se pokusil najít řešení.
Několik pořadů Samomluv se ale zachovalo. To byly ty, které jsem si natočil doma a Českému rozhlasu jsem jejich nahrávku pouze jaksi "zapůjčil". Naštěstí. Na hodinové nahrávce, kterou teď nabízím, jsou všechny písně z desky Stůj břízo zelená, ale proložené povídáním, jak k tomu všemu došlo, tak jak jsem si to před desíti lety pamatoval. Natočil jsem to 4. 12. 1993, a kdo si koupí jakoukoliv z těch grafik, tak má toto cédéčko zdarma.
01. ZAHRADY RADOSTI (J.Hutka) 6:20 Ostatní vydané nahrávky je možné objednávat e-mailem na adrese jaroslav@hutka.cz
|
