Přicházím se dvěmi dalšími zapomenutými deskami, asfalty, PÁNBŮ NA POLI a ZAHRADY RADOSTI. První vyšla v roce 1991 a druhá v roce 1994. Obě desky měly být důležité a jejich obsah by tomu i odpovídal, ale smůlou tehdejších chaotických situací zapadly.
VYDAVATELSKÉ MLÝNY
Po čtyřiceti letech písničkaření bych se asi měl už zamyslet nad tím, proč jsem dosud nenašel skutečného vydavatele svých písní. Vydavatele, který by se mi věnoval, určil si nějakou dlouhodobou strategii a tou se už léta zaobíral a mně tak dal šanci zabývat se pouze tvorbou.
Za komančů měli redaktoři Supraphonu vůči mně špatné svědomí, a i když měli strach, vypadly z toho dvě gramofonové desky starých moravských balad, které jsem vynesl na veřejnost ze zapomenuté Sušilovy sbírky. V roce 1974 to byla deska STŮJ BŘÍZO ZELENÁ a v roce 1976 VANDROVALI HUDCI. Ve stejném roce jsem měl nahranou živě také desku SLUNEČNICE. To byly mé vlastní písně, ale tu už si redaktoři Supraphonu ani neposlechli, protože StB jim oznámila, že jsem zakázaný.
Možná by původní návrh desky SLUNEČNICE patřil také do "asfaltů", ale jelikož většina nahrávek tehdejšího koncertu je na FOSILU 6 - SLUNEČNICE, tak by asi nemělo cenu vracet se pedantsky k tomuto návrhu.
Celou svou rozsáhlou edici SAMOPAL jsem totiž první roky bral jen jako provizorium, a tím pádem vše vznikalo bez nějakého promyšlenějšího plánu. A to, že bych převydával ještě asfaltové desky, které měly "jenom" 40 minut, mě nenapadlo, když na CD se vejde těch minut dvakrát tolik.
POLNÍ TRÁVA SLÁVY
Až v emigraci jsme začali se svobodným vydáváním, ale na koleně. Nemělo smysl myslet na úspěch, šlo jen o zachránění a zachování, aby to vůbec bylo, aby písně nezůstaly utajené. A to podle jakési tajemné logiky pokračuje i teď, čtvrt století po emigraci. Byla pouze výjimka v roce 1990. To jsem byl hvězdou a Supraphon vydal desku NÁVRAT. Ale když se náklad desky vyprodal, tak se k ní Supraphon už nikdy nevrátil.
Dnes si myslím, že ten slavný a pohádkový návrat 25. listopadu 1989, kdy se mnou milionová Letná zpívala dnes už čítankovou píseň o svobodě NÁMĚŠŤ a STŮJ BŘÍZO ZELENÁ, mě vlastně poškodil.
Sice jsem byl pro lidi na chvíli symbolem toho, že změna skutečně přišla, ale ten prožitek brzy zapomněli. Televize a rádio si vybralo několik málo písniček z mého repertoáru a omílaly je tak dlouho, až se to lidem zprotivilo. Sice se na chvíli objevilo ono velké publikum, ale to funguje jak vlna cunami, přijde mocně a monumentálně a při odchodu za sebou zanechá spoušť. Byla to smůla dostat se do soukolí historie. Ale tehdy to tak nevypadalo.
Byl to jaksi ošklivý rok slávy, který ale znamenal také to, že publikum, o které bych skutečně stál, zmizelo. Cítilo se zrazeno tím, že jsem se zapletl se slávou a s politiky. Ale šlo se v tu chvíli nezaplést? Kdo je vhozen do arény se nemůže chovat jako že tam není, když se na něj všichni dívají a čekají, že z toho bude zajímavé akrobatické číslo, a nebo alespoň pořádná kaluž krve.
SEBETLAČE A SAMOPALY
Sláva se rychle vypařila, politici se úspěšně pokazili a to pěkné publikum se nevrátilo. Ale ani já už jsem se neměl kam vrátit. Všechno se změnilo a média mě začala vnímat jako ještěra z pravěku. Staré mafie oblékly moderní kabát a já se pro ně stal konečně tím fosilem. Pomstily se mi za to svědomí, které vůči mě musely mít za bolševika.
Teď konečně ve svobodě
S úlevou mě vypustili k vodě...
Zpočátku mi to nevadilo, nikdy jsem media nepotřeboval, vždy to bylo tak, že já hledal publikum přímo a publikum si hledalo mě.
Jenže publikum zasunulo antény intuice, možná mu upadly, opustilo hledání na vlastní pěst, zavřelo se do světa svých ekonomických starostí a začalo se nechávat oslovovat reklamou. Ztratilo samostatnost a nechává se masírovat od těch, kteří na to mají. Z umění se stal obchod, přesněji řečeno obchod s kýčem umění z obchodování vyloučil. Kýč zvítězil, a jelikož postmoderna zpochybnila smysl všeho, dokonce i sebe sama, tak jsme dospěli ke stavu, že vše se měří jen podle úspěchu, to znamená podle vydělaných peněz. Zhubla a zjednodušila se pravidla hry a já nakonec budu muset začít hledat svého obchodníka, svého producenta...
Je pravděpodobné, že stejně žádného nenajdu, takže se pouštím do dalšího SEBETLAČE. Do edice ASFALTY přidávám dvě další desky ve svém už nikdy nekončícím příběhu jménem SAMOPAL.
PÁNBU NA POLI
Tuhle desku jsme natočili s RADIMEM HLADÍKEM v roce 1991. Vydal ji časopis Reflex, který byl ale v době jejího vydání, dnešním poradcem pana prezidenta Petrem Hájkem, šikovně prodán jinému vlastníku. Ten se přestal k této desce znát a vyjmul ji z distribuce. Najednou jsem měl v atelieru nekonečné hromady desek, cédéček a kazet a co s nimi? Začal jsem to po kouscích prodávat po koncertech. Po několika letech se to nakonec prodalo, ale jako vydavatelský čin to uvízlo ve slepém rameni zapomnění.
Kazetu se jménem PÁNBŮ NA POLI jsem si už nahrál ve svém FOSILU v Rotterdamu v roce 1987. Ze studu emigranta jsem to prezentoval jako veřejné nahrávky, ale byl jsem na to ve svém rotterdamském atelieru se svou kytarou sám.
Po návratu jsem to chtěl udělat pořádně, s publikem a RADIMEM HLADÍKEM, který tomu svou kytarou dá rám muzikantské bohatosti. Koncert, nahrávka a studiová úprava díky nezkušenosti v měnících se podmínkách všeho sice nevyšly úplně ideálně, ale deska z toho nakonec vznikla.
PÍSNĚ K ZAPOMÍNÁNÍ
Deska PÁNBŮ NA POLI jsou posvátné balady ze Sušilovy sbírky, které dokonce už v polovině devatenáctého století, podle vyjádření sběratele Františka Bartoše, byly zcela zapomenuté. Zapomenuté jako první. Dá se říci, že nakonec ani mně se nepodařilo je ze zapomenutí vytáhnout. Chtěl jsem teď napsat, že české publikum miluje jen sladké hlasy udavačů a nebo úderné hlasy neonácků, ale není to pravda. To pěkné publikum totiž písně v češtině už ani moc neposlouchá...
PÁNBŮ NA POLI navazuje na desku VANDROVALI HUDCI z roku 1976. Tehdy jsem byl uprostřed vážných problémů s StB. Chvilkové štěstí bylo, že se k nim ještě nedoneslo, že vyjednávám na Supraphonu další desku lidových písní. Ale redaktoři měli strach, takže jsem jim nabídl rozředění odpovědnosti. Že to nahraje a sestaví folkloristické oddělení brněnského rádia a Supraphon to od nich "jen" převezme, takže nikdo nebude mít úplnou odpovědnost.
To se sice podařilo, akorát folklorista Jaromír Nečas, který za to v tom folkloristickém oddělení v Brně odpovídal, vyjmul ze strachu už z hotových nahrávek píseň PÁNBŮ NA POLI. Geniální píseň... zlobím se pro to na něj dodnes, ale nebyl už čas něco vyjednávat. A skutečně, týden po vyskladnění desky do obchodů se na udání Karla Srpa objevila na Supraphonu StB, ale měla smůlu. Deska byla už rozvezena po prodejnách. Vyrobena byla i deska Šafránu, ale ta šla v nákladu dvacet tisíc do stoupy… a Karel Srp dodnes tvrdí, že svými udáními nikoho nepoškodil...
To, že se na desce VANDROVALI HUDCI neobjevila píseň PÁNBŮ NA POLI, mi velmi vadilo. Vedlo mě to pak v emigraci k sestavení kazety moravských posvátných písní PÁNBŮ NA POLI, a potom i k nahrání této desky.
ZAHRADY RADOSTI
Nedávno mi napsal nějaký člověk, že deska PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI je nejlepší, co jsem kdy vydal, a že o ni přišel, protože ji někomu půjčil a neví už komu, a jestli ji náhodou nemám v prodeji. Poslal jsem mu tedy ASFALT 1. Desku, kterou jsme vydali v roce 1978 ve Švédsku. Napsal, že děkuje, ale tu nemyslí. Že má na mysli PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI z roku 1994. Ta že je ta nejlepší. Měl jsem ji jen v archivu, tak jsem mu ji přepálil a poslal zdarma. Jako autor si to mohu dovolit. Ale vrátilo mě to k myšlence, že bych měl dokončit řadu ASFALTŮ. Poslechl jsem si tedy po letech tu mou "nejlepší" desku a je opravdu hezká...
Vrátilo mi to paměť zase do roku 1994. V roce 1993 začala vznikat moje životopisná knížka rozhovorů s Milošem Čermákem. Objednal si ji tehdy ředitel vydavatelství Academia Alexandr Tomský. Chtěl jsem, aby se ta knížka jmenovala podle, pro mne důležité písně, ZAHRADY RADOSTI. Kniha vydavatelsky navazovala na knihu rozhovorů KARLA KRYLA: PŮLKACÍŘ.
Moje kniha vznikala docela dramaticky. Bojoval jsem s Čermákem o každou otázku i odpověď, šlo o můj vlastní život a v půli práce jsem byl zaskočen faktem, že Čermák nikdy neviděl můj koncert. Zdálo se mi to od něj hloupé, dělat knihu rozhovorů se zpěvákem, kterého nikdy neviděl zpívat. Druhý problém byl, že on psal na počítači a já ještě na psacím stroji. Nakonec mě to donutilo si koupit počítač také a vstoupil jsem do dnešního světa.
Všechny problémy vznikání knihy jsem překousl, ale objevilo se závěrečné drama. Ředitel Tomský, přítel z emigrace, přišel energicky s nápadem, že ZAHRADY RADOSTI je naprosto neprodejný titul, že se to musí jmenovat podle mé "nejslavnější" písně PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI. Bránil jsem se, ale nakonec jsem couvnul před jeho nekonečným nábojem energie a hromadami argumentů.
SCESTÍ PADESÁTKY
Když kniha vznikala, přišel Petr Žantovský z nakladatelství Votobia s nápadem, že by mělo smysl k té životopisné knize vydat CD. Čekalo se, že ta kniha bude bomba, a že ta deska by se na úspěchu knihy mohla příjemně svézt. Začali jsme tedy souběžně s Radimem Hladíkem pracovat na desce. Měla se také jmenovat ZAHRADY RADOSTI a podle toho jsem i vybíral písně. Vážné, hluboké a barevné.
Když pak došlo k dramatické změně jména knížky museli jsme logicky změnit i jméno desky, a tím pádem k tomu píseň PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI ještě přidat. Sice se deska z exilu z roku 1978 také jmenovala PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI, ale zdálo se, že k ní už se nikdy nebudu vracet, tak jsme to vydali pod stejným názvem. Znalců nebylo mnoho, tak to nepobouřilo. Této desky z roku 1994 se nakonec prodalo jen tisíc kousků a padla do zapomenutí. Devadesátá léta šla dál svými scestími a život nakonec také.
RADIM HLADÍK se pustil do aranžování této desky s velkou vervou, sestavil k ní muzikanty, a i když to také vznikalo na koleně, výsledek je slušná studiová práce. Kdyby se deska chytila, tak jsme v tom asi pokračovali, ale HLADÍK není šuplíkový umělec a já začal mít problémy s pravou rukou a vůbec se mi objevily v duši pochybnosti o smyslu všeho. Takže toto je poslední deska, která vznikla s nějakým nasazením a možná i nadějí, že to má smysl.
O tři roky později se mi svět v duši i hlavě sestavil tak, že jsem se rozhodl, že končím s veřejným vystupováním a vyválel jsem se hluboce v krizi padesátníka...
OBSAHY A SÁHY JEJICH DOSAHŮ
Píseň se nedá vysvětlovat, musí se slyšet. Ale když jsou mosty zbořeny a cesty přerušeny, tak jsme bez ukazatele v krajině staré lidové balady přece jen ztraceni a pouhou intuicí opřenou o moderní dobu toho příliš z později překroucené historie nepochopíme.
Těch dvanáct posvátných balad ze Sušilovy sbírky na desce PÁNBŮ NA POLI se dá považovat za jakési základní kameny dávné vesnické kultury na Moravě. Dnes zapomenuté a hlavně nehledané, protože je v rozporu s pozdějším kýčovým pojetím folkloru.
Leoš Janáček v obsáhlém úvodu ke třetí Bartošově sbírce dochází k závěru, že píseň vzniká na slově. Že jde hlavně a jen o obsah a hudba to sdělení jen pěkně rámuje. A to mě na Sušilově sbírce fascinuje stále, že je to v první řadě literatura, nádherná literatura prorostlá zvláštními melodiemi.
V polovině 19. století vznikly dvě základní sbírky obdobného rozsahu. Sušilova a Erbenova. Ve srovnání se Sušilovou je Erbenova sbírka prázdnou, poněkud už "popíkovou" nádobou a možná proto se stala populární, aniž ji fakticky někdo zná. Sušil propadl právě pro hloubku toho, co nasbíral. Erben vyhrál povrchností.
SEBEZAHLEDĚNOST A KÝČ
Jedno mladé děvče mi nedávno vyčetlo, že jsem zahleděný do sebe a pořád si jen stěžuji. Je pravda, že jsem zahleděný do své práce, protože je jí hodně a nechci ji nechat zapadnout, tak se v tom motám a nemám odstup, protože jsem na to sám. Ale jako stěžování to neberu.
V této době je přihlouplá konvence, že se smí šířit jen optimismus, vitalismus a sebedůvěra. Tedy vše z čeho se skládá kýč... A co mám vlastně proti kýči, když je sladký, jednoduchý, hloupý, optimistický a nakonec působí bezbranně? Mám proti němu to, že ho milují diktátoři a dav se k němu nechá snadno přemluvit, jako k tomu pravému a zdravému „uměleckému“ projevu. Kýč je znamení nesamostatného myšlení, kýč je znamení, že lidé jsou závislí, že nejsou svobodní.
Nablblé české muzikály, mystický postnacistický vitalismus nebo velkodušná rozbředlá upřímnost jsou sice jen pouhé produkty k obchodování, ale jejich přehnaná obliba mluví o snadné ovladatelnosti českého publika, a když se k tomu přičte Karel Gott a to, jaký kýč Češi tolerují v politice, padá z toho na mne pocit bezvýchodnosti.
Kýč má totiž pro obchodníky a politiky jednu úžasnou a důležitou schopnost. Je schopen přikrýt nespravedlnost a neférovost, je schopen zakrýt, že společnost je v bolesti a vydává se na cestu konfliktu. Kýč, který zdánlivě nabízí pohodu, je znamení toho, že už je na pohodu pozdě... před chvílí jsem šel kolem nočně osvětlených Hradčan, kde se na dalších pět let usídlil císař a nejvrchnější podkoní českého kýče... a teď mě napadá - to neonové blikající srdce u basiliky svatého Jíří vlastně blikalo komu? ...sametová revoluce, cinkání klíčů, nejsou to vlastně všechno scény z jednoho blbého českého muzikálu? A pravé olomoucké syrečky… kdo vlastně ví, že v Německu je mají také, kvalitnější a daleko více druhů?
ZAHRADY RADOSTI
1994
01. Pravděpodobné vzdálenosti (hudba V.Veit) 5:42
02. U sklenky vína 3:10
03. Stáří 2:51
04. Emigrace 3:07
05. Moderní doba 4:34
06. Galicie (hudba V. Veit) 3:32
07. Malíři Michalčíkovi (hudba V.Veit) 4:30
08. Utonulá 4:01
09. Sen 5:00
10. Zahrady radosti 5:55
11. Tady domov mám 5:47
12. Život se otáčí (hudba Š.Rak, text Z.Růžová) 6:54
13. Světlo a stín (hudba V.Veit) 5:38
celkem 60:05
PÁNBŮ NA POLI
1991 – koncert Praha
01. Marie a anděl 3:25
02. Růže nad Svatým Jánem 4:19
03. Svatý David 5:00
04. Ztracená ovečka 4:44
05. Marie a Alžběta 3:36
06. Pánbů na poli 4:55
07. Marie a kovář 4:30
08. Kristus a dívka 4:52
09. Svatý Juří 7:43
10. Chlápek v poli 2:12
11. Svatá Anna 2:48
12. Svatá Dorota 7:51
celkem 56:11
DÁVNÁ PŘEDMLUVA
Je názor, že zkušenost nejde přenášet, že si ji musí každý znovu objevit a osvojit. Že dítě si musí na kamna sáhnout, a potom teprve ví, že pálí. Jistě je to také pravda, ale jen jaksi základní, prvoplánová. Kdybychom totiž byli závislí jen na naší vlastní zkušenosti, byl by náš život plochý a uzavřený v jeho omezeném prostoru. Každou zkušeností, kterou máme, otevíráme dveře, kterými vcházíme do velkého lidského domu, který k této zkušenosti patří. Naše vlastní zkušenost, ať lásky, víry, bolesti, radosti či smutku a vlastně všeho, z čeho se skládá život, je jen klíčem k oněm dveřím, za kterými se zkušenost lidí a lidstva rozkládá, uchopitelná jazykem a v jazyce uložená.
Nebýt jazyka, nevěděli bychom, že jsme lidé, tedy bychom lidmi nebyli. Pouze tvory, hnanými motorem pudů v momentální existenci, existenci, ke které by chyběl vztah. Neexistoval by pojem času, tak jako neexistuje pro zvířata. Slon jistě prožívá dnes totéž, co před tisíciletími, ale zároveń nemá ani možnost se dozvědět, že tisíciletí uběhlo. Člověk je díky jazyku schopen si uvědomit nejen čas, ale i souvislost, je schopen pochopit historii, navázat na ni a přetvářet současnost, protože vchází do zkušenosti lidí před sebou, učí se z ní, rozšiřuje své vědomí, a tím prohlubuje svůj život a ovládá ho.
Když jsem na podzim roku 1968 náhodou objevil Sušilovu sbírku moravských lidových písní, otevřel se mi svět, ve kterém už přes dvacet let okouzleně bloudím a snažím se z něj skrze své zpívání vynést vzácnosti, které unesu. Většinu těch písní však nelze zpívat s cimbálem, housličkami, ani jiným folklórním harampádím jak ho vytvořilo minulé století. Tyto písně ani nejsou určeny pro zpěváky, ale spíše pro vypravěče a jejich jemným pletivem, zdánlivě jednoduchým, se člověk neproplete na první poslech…
Ani ty písně nestačí pouze poslouchat, člověk s nimi musí začít žít, vejít do nich a ony pak vejdou zpět do člověka se vším svým lidským nákladem, který do nich kolektivní vědomí našich předků vložilo. Je v nich uložena zkušenost.
Vydal jsem už tři desky moravských balad a pokaždé jsem je sestavil z písní, které mě v tu chvíli nejvíc oslovovaly, a se kterými jsem si v tu chvíli věděl rady. Tuto desku sestavuji z písní, které Sušil nazval POSVÁTNÝMI a které byly zapomenuty první. Pozdější sběratel Bartoš si v polovině minulého století stěžuje, že tyto písně už nikdo nezpívá a neumí. Snad na tom měla vinu církev, snad obrozenci, snad pouze vývoj. Nacionalismus a církevní dogmatismus jsou velkými škůdci lidského ducha a jeho svobodné kultury.
Po více než sto letech zapomnění bych tyto písně rád zase vrátil tam, kam patří, totiž do lidského vědomí a do lidské zkušenosti.
25. října 1991
Ostatní vydaná CD je možné objednávat e-mailem ZDE
