Toto je osmé fosilní cédéčko z mé edice SAMOPAL, což znamená, že si ho sám upravuji i sám pálím. Je to zase druh samizdatu, tentokrát digitálního, v situaci nikoliv politicky, ale pouze komerčně nepříznivé. Fosilní idea je v tom, že sám sebe vyhrabávám jako zkamenělinu z nahrávek, které si pořídilo samo publikum v sedmdesátých letech.SVĚTOVÁ PREMIÉRA
Když si písničkář po čtvrt století z vlastní vůle sestavuje desku, je to cokoliv, jenom ne něco aktuálního. Přesto ten pocit nemám. Možná proto, že moje písně nebyly nikdy pořádně vydány a mně nakonec nezbylo, než si tento "společenský" dluh vyrovnávat sám. Aktuálnost tu je alespoň v tom, že řada písní z této desky nebyla nikdy vydána, ani mnou v mých dávných samizdatových pokusech. To se týká písní: TAK JSI MI ODJELA, SEŠITEK, MRAK, DÍVKA, STMÍVÁNÍ, ŽENA, SAMOTA, MOŽNOSTI ČLOVĚČÍ, FOLKÓRISTÉ. Další tři písně: KDYBYCH BYLA, SVÍTÍŠ MI DO NOCI, TEMNO, jsem si "uveřejnil" pouze v emigraci v Rotterdamu na fosilních kazetách. Tedy devět písní má premiéru světovou a tři ještě k tomu českou.
Nedá se ale říci, že žádná z těch písní nikdy nevypadla z mého šuplíku a že se na veřejnost dostávají až teď. Všechny jsem našel nahrány na páscích, které jsem si popůjčoval od různých lidí, když jsem se rozhodl, že se vydám zpět do sedmdesátých let po svých vlastních stopách.
Asi tak, jako sbírám zkameněliny, tak jsem našel tyto staré nahrávky, které si lidé pořizovali na tehdejších koncertech.
Magnetofonové nahrávky nahradily tehdejší bolševickou cenzurní vydavatelskou politiku. I když se o profesionalitě nahrávek vůbec nedá mluvit, přesto ty pásky dokázaly, že jsem jako písničkář zůstal v povědomí lidí, a když jsem se po jedenáctileté emigraci vrátil domů, vrátil jsem se překvapivě jako známý zpěvák.
Vůbec jsem s tím nepočítal, existenci amatérských nahrávek jsem zcela podcenil. A i když dnes mají písničkáři klasické existenční problémy, je příjemné vědět, že tou šedou dobou bolševismu jsme prošli se ctí a úspěchem, o kterém se těm komerčním popposkokům nikdy nezdálo. Samozřejmě bych měl nechat tato "skromná" hodnocení dějinám, ale nedá mi to, abych sem tuto uštěpačnou poznámku nevsunul.POSÍLÁM TI
Podle této písně jsem nazval celou desku. Napsal jsem ji na konci léta 1974 a její vznik je velmi intimní záležitost. Na jaře jsme se po sedmi letech rozešli se Zorkou Růžovou, která byla nejen mojí ženou, ale i partnerem. Napsala mi řadu písní, nejznámější je TANGO O PRAZE. Jejím písním jsem věnoval cédéčko PRAMÍNEK.
Rozcházení bylo smutné, měli jsme čtyřletého syna Vavřince a já jsem z té nálady v létě napsal dvě básnické sbírky, KLÍČ PLUHU a SOUMRAK, rovněž dosud nevydané.
Někdy mezi srpnem a zářím jsem byl pozván abych čtrnáct dní hrál na chmelových brigádách. Dostal jsem ubytování v hotelu v Žatci a mojí "hosteskou" se stala jednadvacetiletá veselá holka Daniela. Okamžitě z toho vznikla velmi radostná láska, oba jsme to ale brali tak, že je to jen na těch čtrnáct dní.
Jezdil jsem hrát od jedné chmelové brigády ke druhé, a když jsem se s Danielou po těch čtrnácti dnech loučil v Lounech, bylo mi to líto. Vrátil jsem se do Prahy a ze stesku jsem jí napsal písničku POSÍLÁM TI. Myslím, že jsem ji tou písničkou nakonec uhnal.
Začali jsme spolu chodit, já ovšem neměl pořádně kde bydlet, se Zorkou jsme se rozvedli. Daniela bydlela na kolejích, studovala češtinu a angličtinu a v rámci studia jejich kruh odjel na čtrnáct dní do Anglie. Na jednu stranu jsem si přál, aby se nikdy nevrátila, protože do našeho vztahu se dostalo mnoho hysterie, ale zároveň se mi strašně stýskalo, takže vznikla píseň TAK JSI MI MÁ MILÁ.
SEŠITEK jsem napsal ještě v roce před tím. Byli jsme s Danielou v Olomouci, já tam měl koncert a odjel jsem autobusem ještě na nějaké koncerty na Slovensko. Než jsem odjel, tak jsem zrovna popsal sešitek, do kterého jsem si psal písničky. Koupila mi na cestu nový, a když jsem ho potom v autobuse vytáhl, tak mě to tak dojalo, že jsem si do něj ještě za tepla napsal písničku SEŠITEK.
Písničku KDYBYCH BYLA jsem napsal v kavárně Slávie. Často jsem tam chodil přemýšlet a psát. Vztah s Danielou byl ještě čerstvý a zamilovaný a já se snažil prožít jaké to je, když se holka zamiluje. Byla to písnička pro ni, ale styděl jsem se jí to říct, takže ona okamžitě nabyla dojmu, že ta písnička patří nějaké jiné ženské, udělala mi kvůli tomu několik příšerných scén a tu píseň už navždy jenom nenáviděla. To mi bylo bezmocně a hluboce líto, ale žárlivost je bohužel neléčitelná choroba.
Písnička SVÍTÍŠ MI DO NOCI je na tomto cédéčku nejstarší. Napsal jsem ji v zimě začátkem roku 1973 a týká se mé první ženy Zorky. Byli jsme chudí jak kostelní myši, bydleli jsme pod Vyšehradem v blbém bytě jedna plus jedna, a s tříletým Vavřincem a mým psaním jsme tam špatně vešli. Koncertování se po katastrofě předešlých let začínalo velmi problematicky znovu rozjíždět a my byli ze všeho unaveni. Tíživá chudoba, tíživá politická situace, tíživá starost o malé dítě, to náš vztah velmi rozleptávalo a jistě tomu přidalo i to, že oč jsme na tom byli hůř, o to víc jsem se soustředil na psaní písniček a cvičení na kytaru, vlastně velmi sobecky. Byla v tom pro mne jediná možnost přežití.
Sice jsme se nikdy nepohádali, ale ta past chudoby a prostředí okupace bez jakékoliv vyhlídky na nás pracovala strašlivě destruktivně. A jednou se nám podařilo splašit někde flašku červeného vína a dát Vavřince k příbuzným a měli jsme před sebou celou noc sami pro sebe a dostatek briket, abychom roztopili kamna na tropickou teplotu. Jenže sotva jsme si naši noc začali a ani ještě nebylo půl flašky vypito, tak Zorka z únavy usnula nahá na posteli a nebylo moci, která by ji probudila. Vstávala ráno s malým Vavřincem, kdežto já až v poledne, a tak já jsem najednou seděl bezmocně na posteli vedle nahé holky a už z toho nic nebylo. Tak jsem si alespoň napsal písničku SVÍTÍŠ MI DO NOCI.
MRAK pochází z roku 1975. Už mi bylo jasné, že zase jsem a budu písničkářem, že se temno začátku sedmdesátých let podařilo prorazit. Už jsme měli fungující písničkářský Šafrán, koncertovalo se téměř denně a mě bylo jasné už delší dobu, že musím mít v repertoáru velké množství písniček, abych si na našich stálých scénách udržel publikum. Takže vedle těch "velkých" písní, které jsem stavěl velmi pečlivě, jsem si psal všelijaká lehce nahozená písničkářská "cvičení". Mnohé ale takto snadno psané písně dopadly lépe než ty pečlivě budované, těch jsem hodně vyhodil a nebo ani nedopsal.
Tak vznikl i MRAK. Šel jsem si do bývalého domova v Neklanově ulici pro nějaké krámy a bylo takové to aprílové počasí se střídáním slunce a deště a všechno bylo svěží a veselé, a tak když jsem si posbíral to, pro co jsem si šel, tak jsem si ještě na chvíli sedl ke stolu a text mi vypadl z jedné vody. Dodnes v něm vidím tu Neklanovu ulici. Tímto způsobem vzniklo víc písní a koncertům to pomáhalo, ale nikdy jsem nevěděl, kam je mám zařadit. Trochu přihlouple jsem se nikdy nesmířil s tím, že vznikly tak lehce.
TEMNO je z konce roku 1974. V tu dobu se velmi často hrávalo v Brně na studentských kolejích. Odjížděl jsem tam téměř každý měsíc, a to tak na týden. Sice říkám hrání v Brně, ale brňáci o tom moc nevěděli. Týkalo se to studentů, kteří na těch kolejích bydleli. Studentské koleje byly velmi významným místem ke koncertování, zcela svobodným. Organizátoři si vždy ohlídali, koho tam pustí, a potencionální udavači se v tu dobu svých spolužáků ještě báli. V roce 1976 se to otočilo a s novou generací se dostávali udavači do přesily.
Na těch kolejích bývávalo dobře po všech stránkách. Ale tehdy, v roce 1974, buď jeden koncert vypadl, nebo tam byla prostě díra, jsem se večer sám poflakoval po Brně a všechno bylo lákavé a odporné zároveň, strašně se mi chtělo někam mezi lidi, ale nebylo kam, takže jsem nakonec vlezl do jakési hospody, vytáhl si svůj cestovní sešitek a napsal píseň TEMNO. Nikdy jsem si na tuhle píseň neudělal názor, dodnes mám trochu pochybnost, jestli je v ní to, co v ní má být, ale po těch letech už nemá cenu se tím zabývat. Možná je dnes pravdivější než bývala tehdy.
STMÍVÁNÍ jsem napsal v Bratislavě. Koncertovalo se tam sice jako kdekoliv jinde, ale tak trochu to "cizina" vždy byla, i když tehdy velmi příjemná. Publikum bylo vřelejší než v Čechách, člověk jako umělec tam byl více považován. Tíhu okupace prožívali poněkud jinak a byli čímsi nějak "světovější". V Bratislavě po ulicích chodily daleko krásnější holky než v Praze, vždycky skvěle oblečené a politika jim byla více méně ukradená.
Byli jsme tehdy s pár přáteli v nějaké hospodě pod širým nebem, bylo letně, teplo a vlaho a ty pěkně oblečené holky a měkká slovenština mi velmi básnicky pracovaly na duši. Povídali jsme a popíjeli a já si pokradmu dělal poznámky, až jsem měl text napsaný.
U mnoha textů jsem si nevěděl rady s muzikou, tak jsem vždycky požádal Vláďu Veita, aby mi s tím pomohl. V roce 1974 jsme se zase po tom rozchodu v roce 1968 skamarádili, a tak vznikly i ty některé písně, které jsou na této desce.
Píseň ŽENA jsem považoval vždy za jakousi příliš básnickou a zahrál jsem ji jen několikrát. Že se objevila její nahrávka, je opravdu zázrak, i když na té nahrávce je poznat, že jsem měl kašel. Ale jiná není. Ale všechny tyhle nahrávky uprostřed desky, kde jsem nechal trochu šumu, jsou kopie z nějakých daleko kvalitnějších nahrávek, které možná ještě někde existují. Když je nahrávka příliš zašuměná, tak jde sice také zcela vyčistit, ale začne být ten kompjůtr příliš slyšet, nahrávka se stane divně kovovou a ošklivou, takže pak nezbývá než toho odšumování na půl cesty nechat. Rušivé věci jdou sice "softwarově" nějak odebírat, ale to, co tam chybí, už přidat nejde.
Píseň ŽENA souvisí s písněmi VODA a HADÍ KůŽE, jejichž nahrávky ale neexistují, a pak s písní MINULOST MÁVÁ NÁM. Byly jsme na prázdninách v jižních Čechách na opuštěném místě mezi rybníky, a tak mi do toho lezly přírodní, téměř malířské obrázky.
SAMOTA vznikla také v Brně za podobné situace jako TEMNO.
MOŽNOSTI ČLOVĚČÍ pochází z roku 1977 a zkusil jsem, jak halt byla nálada po vzniku Charty 77, do písně zamotat "lidská práva". Ale zahrál jsem tu píseň jen několikrát, nějak jsem se za ni styděl, zdála se mi příliš plakátová. Asi je chyba, že jsem ji tehdy nechal zcela na okraji, možná by byla pro mnoho lidí užitečná, ale já nemám rád, když se z písně stane příliš jednoznačná náhražka politiky. Píseň je zrcadlo a politika je konkrétní lidský čin. Literatura v Čechách příliš často zastupovala politiku.
K písni FOKLÓRISTÉ není co dodat, moje názory na lidovou kulturu a zacházení s ní jsou známé, pokusil jsem se je tehdy strčit do písničky, ale nevím, jestli to tak jde. Ale napsal jsem tu píseň a její nahrávka se našla. Je z roku 1976.
UTONULÁ je ze zimy 1974. Ve Vltavě našli utopenou Naďu Voskovcovou. Měla u sebe v nepromokavém pytlíku občanku a v ní lísteček, kam napsala: v této zemi se nedá žít. Příšerně mě to oslovilo, ale jediné, jak jsem na to uměl reagovat, bylo, že jsem jí věnoval píseň. Měl jsem hrůzu z toho, že se o tom nikdo nedozví a že bude zapomenuta i s tím naléhavým vzkazem.
KRAJINA je portrét oblasti, kam jsem jezdil v dětství za dědou. Je to v kopečcích mezi Moravskou Třebovou a Mohelnicí. U Studené Loučky je hřbitůvek beze zdi, kde je pohřben děda a babička a celá rodina z té strany až někam do dávna. K tomu místu jsem se pak ještě vrátil v knížce Plechovka.
MINULOST MÁVÁ NÁM je také z toku 1975 a měla tehdy pro mne velkou naléhavost. Díky lidovým baladám jsem se dostal k problému obrození a tím jaksi i k současné české povaze a to je velký problém. Hodně se tehdy diskutovalo, proč jsme se nebránili proti Němcům ani proti Rusům. Já začal mít dojem, že klíč k těmto otázkám je ale už v devatenáctém století. V emigraci a po návratu jsem měl pocit, že se obsah této písně nějak vypařuje, stává se nesrozumitelným, ale poslední roky se mi zdá, že se její obsah vrací, jak se zase objevuje ta tupá vlastenecká česká defenzívnost, která z nás dělá vzácné a bezmocné trpitele.
SLOVENSKÉ DĚJINY jsem napsal v roce 1976 v Bratislavě. Špatně se o tom teď mluví, když se Slovensko stalo cizí zemí, ale tehdy to bylo pro mne také území mého domova. Slovenské publikum tehdy po každé sloce tleskalo, zdálo se mi, že jsou šťastní, že taková píseň vznikla. Po převratu ale tato píseň spíš způsobovala nenávist a možná kvůli tomu jsem byl tehdy na Slovensko naposledy pozván rok před rozpadem. Už o mě nestáli.
Před pár lety jsem na Slovensku touto písní několik lidí rozplakal, ale píseň se stává už jen velmi hlubokým tajemstvím těch, kteří ještě pamatují, a s tou pamětí stárnou a odcházejí.
Píseň PRO KOHO ŽIVOT JE jsem dal na závěr, je také z roku 1976 a taky asi není co vysvětlovat. Napsal jsem ji v Malostranské kavárně do svého malého sešitku.
Tak ať se vám ta deska pěkně poslouchá.Jaroslav Hutka - 8. listopadu 2002