POD PLACHTOU 68
Skupina 68 vznikla pod plachtou v roce 1968 za pomoci MY 68 a Galerie Platýz. Obsazuje každou sobotu a neděli nádvoříčko pražského Platýzu a pořádá Akci.
Akce začíná tím, že organizátoři - autoři a autoři - organizátoři instalují obrazy a grafiky svých generačních a názorových druhů. Na dva kulaté trávníčky rozprostřou zdvořilé upozornění ve všech světových jazycích, aby hosté nesedali na trávu a vynesou nízké stoličky pobité čistými novinami. Pak začne na podiu, které zapůjčilo Divadlo Jiřího Wolkera, program.
Akce je pokaždé jiná, mění se exponáty i program, akce se stále tvoří. Obrazy, hudba, zpěv a pantomima mají být komponovány tak, aby to lidem znělo. Proto nemůžeš přijít dvakrát na stejnou akci jako nemůžeš dvakrát vstoupit do téže řeky.
Lidé sedí, postávají, poslouchají, dívají se. Žijí klidnou chvíli, vracejí se několikrát k obrazům, mají čas přemýšlet. A každému se najednou líbí v té ozvláštněné ulici, kterou denně křižuje v pospěchu.
Akce jsou pro všechny, kdo mají čas posedět nebo postát, jsou srozumitelné pro cizince. Pro tuto jejich naprostou otevřenost a bezbrannost, mají organizátoři strach, aby podnik nebyl zneužit. Prohlašují předem, že se distancují od skupin pražských Hippies a jiných part a nepřejí si býti s nimi ztotožňováni.
Skupina sdružuje grafiky, malíře, fotografy, zpěváky, pantomimy, hudebníky, herce a jiné spřízněné duše.
Dnes čítá asi 23 výtvarníků, 4 muzikanty, 3 mimy. Není uzavřena, ale kdo by se chtěl připojit, musí nejprve do galerie Platýz, kde dostane razítka na své práce a pak skupina rozhodne zda příchod nového člena je pro ni přínosem. Skupina není nijak vázána tematickým, ideovým nebo uměleckým programem. Jediným měřítkem výběru je individualita jednotlivých členů a kvalita jejich práce. Členům je průměrně kolem dvaceti pěti let. Akce, kde se vybírá do klobouku, a kde se prodá obrazů a grafik za značnou částku, má stále a záměrně větší efekt psychický než materiální. Působí jako doping pro tvůrčí práci, umožňuje mladým umělcům aby sami sebe realizovali, aby svá díla konfrontovali.
"Jde o to, aby to byla solidní záležitost," říká Matěj Svoboda, jeden z hlavních organizátorů. "Já například kdybych vyvíjel jako grafik takovou energii jako tady, tak bych se musel mít. Zatím jsem ztrátový. Považujeme totiž za důležité prodávat dobré věci a ne nějaké střelivo."
Jaroslav Hutka a Petr Kalandra jsou známá muzikantská dvojice - nedávno hrávali na Karlově mostě. Hrají a zpívají vlastní písně na vlastní texty. Hutkova ppíseň se objevila na Houpačce, což ho mile překvapilo.
Aleš Wotruba žil rok v Indii, putoval jako mnich od kláštera ke klášteru, studoval jogu a buddhismus. Hraje na nástroj, který si přivezl - sitar a zpívá staré sanskrtské modlitby. Především proto, že je má rád. Vystooupením pantomimy Alfréda Jarryho představení vrcholí.
Boris Hübner si s novým partnerem Rýdou usmyslel, že přivede pantomimu opět do ulice kam patří. To, co na jevišti dělá je čisté, precisní a přitom spontánní. Jeho pantomima balancuje na pokrajích protichůdných pocitů a to je na ní to nejlepší. Hübner je mistrovský klaun.
Když Akce skončí, autoři zametají, sbírají kelímky, vajgly a papíry. Po uměnímilovném publiku nametou dvě plné popelnice, což je trochu příliš.
Pro některé z příštích Akcí se chystají zajímavé objekty - Nesmrtelný Hvězdoň, věčný milovník žen. Hvězdoně zatím odlévali čtyři hodiny do sádry a zappomněli, že model může přitom i umřít. Z dalších připravovaných objektů stojí za zmínku Zasedání vlády, Mausoleum, automat Myší pohádka apod.
Přijde však zima. Autoři hledají usilovně sál, kde by mohli v Akcích pokračovat.
Eda Kriseová
Mladý svět 16/1968
POD PLACHTOU
Již několik sobot a nedělí vystavují a vystupují na náměstíčku galerie Platýz v Praze. Říkají si Skupina 68 (pod plachtou) a je jich zatím pětatřicet. Mladí výtvarníci - grafici, fotografové i malíři, ale také muzikanti, zpěváci, mimové. Na malém jevišťátku, které zapůjčilo Divadlo J. Wolkera, se střídá autorská dvojice Hutka a Kalandra se svými písněmi a členové pantomimické skupiny Alfréda Jarryho ve znamenitých a technicky vyzrálých etudách. V poslední době mají vystoupení "osmašedesátky" příchuť exotiky. Aleš Wotruba strávil rok v indickém klášteře a naučil se tam hrát na indické nástroje. V Platýzu předvádí hru na sitar a interpretuje původní nebo vlastní české texty na originální indické melodie. A bude doprovázet mladičkou dívku. která se v Indii dva roky věnovala studiu zdejších tanců.
Publikum se tady schází rozmanité. Velkou část tvoří cizinci. Poslouchají, fotografují, mají o skupinu zájem. Svědčí o tom i nabídky ze západoněmeckého Stuttgartu a švédské Uppsaly. Skupinu 68 však uvidí a uslyší i další města naší republiky. Hlavně však chtějí dělat v Praze, proto také hledají stálou střechu nad hlavou. Nechtějí být jen sezónní atrakcí.
Na nevšedním spojení výtvarného projevu se zpěvem, hudbou a hereckou akcí, na kontinuitě mládí a osobitého uměleckého výrazu má zásluhu pochopení galerie Platýz a redakce časopisu MY 68. Diváci tady sedí jen na zemi, neprodávají se vstupenky. Jen čas od času projde řadami dívka a do klobouku padají desetníky i koruny. Stojí za to podívat se sem. A kdo přišel jednou, rád se vrátí.
Jitka Švarcová
Vlasta 34/1968
PŘEDSTAVENÍ PRO KAŽDÉHO, KDO JDE KOLEM
Skupina 68 vystavuje, hraje, zpívá a baví sebe a především diváky
V průchodu a na "plácku" galerie Platýz v Praze vystavují opět každou sobotu a neděli mladí malíři, grafici a fotografové. Tentokrát pozvali pantomimickou skupinu A. Jarryho, dvojici zpěváků Hutka a Kalandra a Collegium Jazz Music da Camera. Všichni dohromady utvořili Skupinu 68 (pod plachtou), nad kterou drží patronát galerie Platýz a časopis MY 68.
O co jde? Skupina sdružuje mladé grafiky, malíře, fotografy, mimy, herce, hudebníky. zpěváky, básníky a jiné spřízněné duše. Chce seznámit veřejnost v co nejširší míře s prací mladých tvůrců ( a "veřejnost" proudí pasáží, zastavuje se, poslouchá a dívá se). Skupina nemá a nechce mít žádný program, je založena na individuálních hodnotách svých členů.
Své fotografie tu vystavují J. Reich, J. Anděl a J. Kuscynski, obrazy A. Stibůrek, J. Šváb, J. Kremanová, J. Dvořák, V. Říha, L. Filipský, J. Svoboda, K. Zavadil, J. Černý, grafiku M. Kohout, M. Šoltezsová, E. Sendlerová, M. J. Svoboda (je zároveň vedoucím celé skupiny), Petr a Josef Hamplové, E. Činčerová, M. Němeček, B. Tesař a E. Kubátová. Grafici a malíři jsou skoro všichni studenty nebo absolventy AVU. Každý týden má jeden z nich "svůj den", při kterém dostane větší kus zdi. Tentokrát je to Josef Hampl. Vystavuje své kontratypy z cyklu Hlavy.
Na pódiu, které sporozuměním zapůjčilo Divadlo J. Wolkra, se střídají účinkující. Dívka, zvaná Myš (Z. Růžičková), obchází diváky s kloboukem a vybírá. Aby se neřeklo, že nic jiného neumí, vyrobila a pověsila nad bránu obrovského vítajícího panáka. Připravuje doma i pohádkový koutek pro děti. Zpěváci Hutka a Kalandra se sem přestěhovali z Karlova mostu, kde zpívali své kouzelné balady. O jejich písních se nedá psát - Balada o čistém muži, Cínový vojáček, Hrob ouhoří, Ještě neklepala pohádka, O lidech, kteří si přisednou, Velezpěv (inspirovaný I. epištolou sv. Pavla ke Korintským, 13. kapitolou) a báječná Pravděpodobné vzdálenosti. Skupinu mimů tvoří Boris Hybner, R. Rýcha a C. Turba. Úmyslně vynesli pantomimu opět na ulici, postavili ji na humoru, někdy úmyslně tvrdém, vybírají si vypjaté situace (Vrhač nožů, Polykač mečů, Chirurg, souboje, popravy), kataraktické momenty očisty. Diváci jim rozumí. Do komorního vystoupení (zdá se to podivné, ale celé "pouliční" představení je laděno komorně) nezapadá jazzo
vá skupina. Na můj vkus a myslím i diváků, dělá příliš mnoho hluku a s malým výsledkem.
Až počasí přestane být příznivé, celá Skupina 68 se přestěhuje někam pod střechu. Kam? To nevědí ještě sami. Snad se nějaká místnost najde. Jsou to dobří umělci. Zatím je můžete vidět každou sobotu a neděli v pasáži u galerie Platýz.
S. Toms ml.
Lidová demokracie 15. 7. 1968
Málokdo z nezúčastněných chodců, kteří míjejí bez povšimnutí v neděli ztichlou galerii Platýz, tuší, že stačí zabočit do průjezdu, aby se člověk ocitl v jiném světě. Je to svět mladých grafiků, hudebníků, fotografů, malířů, divadelníků a všech spřízněných duší, kterým se stalo životním posláním objevovat krásu všedního života. Sdělují ji ostatním formou Hutkových a Kalandrových balad; tito dva trubadúři moderní doby jdou vlastně ve stopách Boba Dylana, Donovana a Joan Baezové. Jejich vystoupení se prolíná s pantomimickými etudami Alfréda Jarryho, upoutávajícími nevšedními náměty a provedením. Tito lidé (Skupina 68 vznikla za pomoci pracovníků galerie Platýz a redakce časopisu MY 68) usilují o nekonvenční, žádnými apriorními programy nespoutaný výraz své svobodné tvůrčí individuality.
Literární listy VII 1968
UMĚNÍ SE VRACÍ POD ŠIRÉ NEBE
Přichází na jeviště v odřených džínsech, často vlasatí, ale čistí, zdaleka však ne v salónním - kůrku bys jim nehodil, ale do hotelu s nimi taky nemůžeš. Podhoubí a myslím už i hřiby nové umělecké generace. Skupina 68 (pod plachtou). Asi 40 zpěváků, hudebníků, mimů, malířů, grafiků a fotografů. Dvacet, pětadvacet let. Výtvarníci mají nejvyšší vzdělání - jsou studenty a absolventy AVU. Ale o to tu nejde. Vynesli umění zpět do ulice. A vytvořili partu. Každý je z jiného oboru. Spojuje je mládí a… nevím, jak to nazvat. Neformálnost je špatné slovo. Snad to "něco" vyzní z celého článku.
Vede je mladý muž, známý mezi grafiky pod jménem Matěj - Jiří Svoboda. Změnil loňské pražské Trhy pod plachtou v něco mnohem širšího a přitažlivějšího, neomezeného letní dobou. Spojil řadu mladých umělců, kteří by se jinak snad nikdy nepotkali, a vytvořil skupinu. Jednou se - možná - bude o nich psát jako o "škole". Snad Nemají program a nechtějí ho mít. Dělají umění - každý doma, osamocen, teprve s konečnými výtvory vystupují společně. Jsou umělci a uměním se chtějí živit - výtvarníci svá díla prodávají (pod záštitou galerie Platýz), pro zpěváky a mimy, kteří zatím vystupují na prostranství u galerie, vybírá příspěvky od diváků Zorka Růžová. Do klobouku.
Hutka a Kalandra jsou napůl známý pár. Napůl proto, že Jaroslav Hutka vystupoval dva roky s Veitem, dřív než utvořil dvojici s výborným zpěvákem Petrem Kalandrou. Někdy je doprovází a doplňuje (jindy vystupuje sám) Aleš Wotruba. Kytarista, sitarista a zpěvák - v češtině, angličtině a jazyce hindů. Putoval jedenáct měsíců po Indii, učil se hrát na sitar, sbíral indické písně a hymny. Brzy začne vystupovat s dívkou, která se ve stejné zemi naučila tančit. Všichni tři zpěváci hrají na ulici - ne z nouze, ale proto, že chtějí. Hutka tvrdí, že je to pro zpěváka vděčnější… nemusí se tolik soustředit na provedení, uvolní se a víc vynikne smysl toho, co zpívá. Kdo je slyšel, pochopí.
Pantomimu A. Jarryho tvoří tři herci - Hybner, Rýcha a Turba. Proč hrají na náměstí? Odpovídají otázkou: Proč se pantomima uzavřela do divadla? Nedělají nic nového. Vracejí se k tradici. Jsou dobří. Jsou krutí, absurdní, cynicky veselí - jsou svoji.
Na zdech náměstí u galerie Platýz visí obrazy, grafiky a fotografie. Lidé si je prohlížejí, kupují - většinou samozřejmě nekupují. V prodeji výtvarného umění jsme možná poslední na světě - a na toto náměstí nechodí nákupčí spořitelen a závodů. Nerozumím výtvarnému umění. Ti kluci jsou mí přátelé. Znám je, vídávám je při práci. Myslím, že to, co dělají, je dobré. Vystavují celé léto každou sobotu a neděli. Tečka.
Na podzim se má celá skupina přestěhovat jednak do výstavní síně (je přislíbena), jednak do malého divadélka (prý bude). Divadlo má být takové, aby návštěvník neměl ani v nejmenším pocit, že je v divadle a že má za své peníze dostat "solidní protihodnotu". Jestli se to podaří, nikdo z nich neví. Vědí jen jedno: že tímto způsobem vzniklo už hodně uměleckých hnutí, na kterých se teď živí kritikové. Což vám, kluci, přeji i nepřeji.
S. Toms ml.
Lidová demokracie 18. 8. 1968
