STŮJ, BŘÍZO ZELENÁ Stůj, břízo zelená - Svatý Vavřín - Ková synek, ková vrata - Škaredý věneček - Pacholek děvečka - Láska neskončená - Ach, má milá - Janko - Smrt Zpívá Jaroslav Hutka, hrají Radim HLadík, Štěpán Rak, Vladimír Merta a Jaroslav Hutka (všichni kytara). Vydáno ve spolupráci s Mladým světem, Gramofonový klub, Supraphon 1131476 Myslím, že Hutkova první vystoupení můžeme zařadit mezi stejně legendární událostí, jakými byly třeba koncerty Matadors v pražském Sluníčku nebo Ursínyho účast na beatovém festivalu před šesti či kolika lety. Legendárnosti snad pomáhá i to, že jsme Hutku - stejně jako všechny další písničkáře - dosud neměli možnost slyšet z gramofonových desek. Takovou mezeru ovšem jedno album nevyplní. I toto LP představuje Hutku jen z jedné strany: mlčí o jeho původním repertoáru a ukazuje ho výhradně jako zpěváka lidových písniček z Moravy. Ale přes tuto tragikomickou souhru okolností vzniklo dílo téměř dokonalé. Zaprvé: tvůrcům se podařilo přenést záměr interpreta na gramofonovou desku bez znásilňování, deformací a znatelných kompromisů. To je dvojnásob těžké, jedná-li se o zpěváka-písničkáře, jehož tvorba snáší neurvalé zásahy dramaturgů, aranžérů a producentů mnohem hůře nežli hitparádová pop music. Kdysi mě napadlo, že Hutkovy písničky by pro svoje případné vydání na desce měly byt dotvořeny něčí citlivou rukou způsobem podobným, jako nahrávky z alb takového Leonarda Cohena. A na Cohena jsem si vzpomněl ihned, jakmile jsem slyšel delikátní kytarový doprovod a průzračné sbory na Hutkově desce. Jistou analogii bychom koneckonců našli i v hlasovém fondu a instrumentálních schopnostech obou umělců. O to větší údiv ve mně pak vzbudilo zjištění, že sbory se neskládají z pečlivě vybraných a secvičených hlasů, ale že zpívá Hutkovo obecenstvo (prý mívá mnohem lepší paměť na texty než sám zpěvák), a že ani při nahrávání kytary nebylo použito playbacku. (Hladíkova hra, která doprovází většinu skladeb, je mimochodem lahůdkou sama o sobě.) Takže role aranžéra tu byla do určité míry přenechána vzájemným reakcím zpěváka, hudebníků a obecenstva, což je pro písničkáře Hutkova typu ta nejšťastnější volba. Druhým faktorem, který desce pomáhá k dokonalosti, je Hutkův záměr. Našli bychom u nás více zpěváků, v jejichž podání lidová písnička "žije", od nichž nezní s falší a s nepochopením. Hutka ji však dokáže posunout nejblíž do současnosti, aniž by přitom přetrhl její kořeny; snad je to tím, že lidové písničky zpívá bez patosu, na který jsme byli vždycky zvyklí, a že tak nám v nich zpřístupňuje mnohé, co předtím nebylo na první pohled zřejmé. Mimochodem, album provází moudrý text a pěkná barevná obálka; jen na obrázek Jaroslava Hutky se nějak nedostalo...       Petr Dorůžka, Melodie II/1975 Folk Jaroslava Hutky V dnešní záplavě efemérních plodů populární hudby se najednou v edici Supraphon objevila deska, která přilákala pozornost už svou půvabnou obálkou, na jejíž titulní straně je naivní obrázek vzbuzující úsměv i dojetí zároveň. Je to soubor devíti moravských lidových písní jak je při veřejném vystoupení nahrál jeden z čelných Interpretů našeho "folkového" proudu Jaroslav Hutka. Celý tento snímek nese titul Stůj, břízo zelená podle první písně celé kolekce. Osm písní je ze sbírky Františka Sušila, jedna ze sbírky Bartošovy. Jsou to následující tituly: Stůj, břízo zelená, Svatý Vavřín, Ková synek, ková vrata, Škaredý věneček, Pacholek a děvečka, Láska neskončená, Ach, má milá, Janko (podle Bartoše), Smrt. Jaroslav Hutka si v těchto písních udělal drobné textové úpravy, některé si upravil - lépe řečeno přizpůsobil i hudebně. V jiných mu aranžérsky i hráčsky pomáhali jeho kolegové kytaristé. Důležité však je, že v Hutkově případě nejde o nějaké pietní nebo dokumentární reprodukování folklórního pramene, ale o jeho vlastní přístup i pohled. To není hudba a zpěv pro přeplněné sály, ale pro srdce ochotná naslouchat a podniknout tu často nesnadnou cestu do vlastního nitra a zároveň se co nejvíce přiblížit ke smyslu a duši lidové písně. Její interpreti nedostávají Zlaté slavíky, odměnou je jim pouze pozornost a vděk posluchačů a uznání kritiků, jimž se už protiví aranžovaná macha. Hutka nemá velký hlas, ale je naprosto přesvědčivý svou upřímností a přirozeností. Ve všech devíti snímcích na této desce je "svůj", chce zapůsobit krásou, smyslem i náladou - ať už veselou, či smutnou, někdy i podle zákona lidového umění drastickou. Krásně zpívá především balady - bez zbytečných efektů, spoléhaje na to, že v textu i hudbě je řečeno právě tolik, tik je potřeba. A to je opravdu záslužné; ona důvěra ve výrazovou sílu, kterou v sobě lidová píseň nese už od svého tvůrce. Kytaristé Radim Hladík, Vladimír Merta a Štěpán Rak představují každý po svém způsobu značnou výjimku z běžného standardu a jejich spoluúčast je dalším kladem desky. A pak jde o záznam z veřejného stoupení - slyšíme tu tedy něco, co už je vzácným kořením. Totiž spoluúčast obecenstva, které tu s Hutkou sborově zpívá - a třeba v baladě Smrt (jejího textu užil i B. Martinů V Kytici) opravdu zaujatě... Jen škoda že se po technické stránce moc nepodařil snímek písně Pacholek a děvečka. Ale uvážíme-li "polní" podmínky, za nichž se celá nahrávka uskutečnila, můžeme hodnotit tuto desku jako Hutkův úspěch a opravdu užitečný počin gramofonové edice Supraphonu.       (jp) Tvorba VI/1975 DESKA TÝDNE K radostným dnům, které letos při 30. výročí osvobození prožíváme, patří jistě i melodie, provázející nás od nepaměti - písně lidové. Oživování folklorního písňového odkazu patři dnes v naší populární hudbě k módě, ale jak už to bývá v každé oblasti lidského konání, je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. V kumštu to platí dvojnásobně. "Gramofonová" premiéra v tom nejlepším slova smyslu lidového zpěváka Jaroslava Hutky je prozatím tím nejlepším, co se u nás dosud objevilo (a není toho málo!) a je zajímavé, že tuto lekci v přehodnocování folklóru dal i profesionálům prostý hudební samouk a v podstatě nezpěvák; už před léty objevil pro své mladé publikum zcela zapomenutou sbírku Sušilových moravských lidových písní, z nichž devět se dostalo do tohoto alba. Jsou to písně, které se dokonale liší jak svou melodikou, tak textem i náladou od všech, které už byly natočeny nebo jsou vysílány v rozhlasových relacích, a jsou umocněné navíc Hutkovou svéráznou nepodbízivou interpretací. Studiové technické úpravy a dotáčky - album se začalo točit přímo v klubu i s obecenstvem - sice poněkud setřely onu neopakovatelnou atmosféru Hutkových vystoupení, ale i tak je cítit úzký a živý kontakt s posluchači. Štěpán Rak, Radim Hladík a Vladimír Merta se i na těchto deskách představuji jako neobyčejně citliví a kultivovaní muzikanti vystihující komorním způsobem charakter písňových podkladů. Vynikající je textová příloha Jaroslava Hutky, jež je moudrým a hlavně zasvěceným vyznáním z lásky k lidové písni. Půvabnou obálku navrhla Zorka Růžová. Album Stůj, břízo zelená dělá Supraphonu opravdu po všech stránkách čest.       (dgr) Zemědělské noviny 19. 5. 1975 STŮJ, BŘÍZO ZELENÁ Když jsem se před léty učil recitovat Slávy dceru, říkali jsme jednomu úryvku Stůj, noho posvátná. Na to jsem si vzpomněl, když jsem poprvé uslyšel titul desky Jaroslava Hutky. Od té doby uteklo hodně vody, od její živé nahrávky je Hutka dál skoro o dva roky. Přesto je velkým úspěchem, že deska vyšla, první vlaštovka na znamení toho, že byl vzat na milost žánr, jenž u nás vegetuje někde no periférii zájmu hudebních institucí. Přesto, že v něm existuje tolik silných autorsko-interpretačních osobností jako snad v žádném jiném. Samozřejmě, slyšel jsem námitky, že Hutka a jeho kolegové nemají hlas, neintonují, zpívají s knedlíkem v puse. Oni zase s ironií tvrdí, že třeba Bob Dylan by si u nás ani neškrtl. Nemá přece hlas, atd. Přitom u nás zpívá tolik zpěváků v načinčaných šatičkách, leč bez duše... Mám rád Hutku za to, že dovede vzít staletou baladu, nechat ji volně znít svým nářečím, a hlasem možná trochu skřehotajícím rozezpívat amfiteátr. A že vám při baladách zrovna rytmus tělem nehází, a že vás Hutka nenutí tleskat do taktu, jak se říká, aby to jelo, je nasnadě. Sedí totiž v kuželu reflektoru sám a pidlá si na kytaru. A vy, protože ty nápěvy náhle odkudsi znáte, protože ve vás jakoby něco otevírají, si začínáte broukat. Je to jakési delirium sounáležitosti, pocit kontinuity s generacemi předků. Pro mnohé setkáni s Hutkovými úpravami starých balad bude možná nitkou k navázání kontaktu s folklórem, s tím folklórem, na který se bohužel léty navalila často i vrstva bahna, již je nutno odplavit. Zpěv prostého člověka a jeho písničky byly vždycky syrové, pravdivé ve své prostotě. A takový je i Hutka v repertoáru, který prověřil čas.       JAN KRŮTA HUTKOVA STUDÁNKA VODY ŽIVÉ Hned z prvních taktů téhle vyjímečné desky na vás vykoukne Písnička ve svém nejryzejším pratvaru. A vy sí dříve nebo později uvědomíte, jak omezený je význam veškerých teoretických diskusí o stylizaci folklóru. Ono se totiž nakonec vždycky na výsledku bezpečně pozná, kdo to s lidovou písničkou myslí upřímně. A teoretické postuláty jsou k ničemu, když tady dává jasny trumf všem specialistům a profesionálům naprostý hudební samouk a dle oficiálních norem vlastně typicky nezpěvák. Je nesmírně důležité, že takový trumf je na světě: přehrabování se ve folklórním odkazu patří momentálně v naší populární hudbě k bontónu a teď přibyl další konkrétní příklad, kterým je možno mávat před očima všem bezcitným vykladačům. Nestor našich moderních písničkářů, olomoucky rodák Jaroslav Hutka, už před lety objevil pro své mladé publikum totálně zasutou Sušilovu sbírku moravských lidových písní, z nichž devět se nyní vešlo na jeho první (po osmi letech kariéry) album STŮJ BŘÍZO ZELENÁ (1131478 vydáno ve spolupráci s Mladým světem). Když jsem tahle dílka od Hutky slyšel poprvé, šokovala mne: naprosto netušenou, hypnotizující melodikou (diametrálně odlišnou od známých juchavých tanečních nápěvů, vydávaných v rozhlasových půlhodinkách za reprezentaci folklóru) a pak čarovnou lidovou filosofií a jazykovou kulturou baladických textů, jejichž hlubší, mysticky význam, mi teprve později dešifroval až sám jejich dnešní vykladač. Měl jsem pří prvních setkáních s těmihle příběhy nedefinovatelný pocit, že slyším něco nového a přece podvědomě blízkého. Na základě této zkušenosti si dovedu vysvětlit, proč si neznámé písně zcela spontánně a bez showmanského pobízení zpívají lidé po celé republice. Kdo nezažil Hutkovy koncerty, neuvěří, že na nich stačí bez jakéhokoli předchozího ohlášení zabrnkat pár akordů předehry a obecenstvo samo začne sborem: "...Stůj břízo, zelená...". Na veřejných produkcích je vyznění Sušilových pokladů nejsilnější. Deska chtě nechtě odráží atmosféru tisícihlasého unisona jenom zčásti. Mohla byt klidně trojalbem, mohla klidně dopadnout úplně jinak (živé natáčení je vždycky sázkou do loterie), ale i v podobě, jakou dostala, vysoko překračuje dimenze supraphonské sezóny. Dodatečné technické úpravy a dotáčky ve studiu sice nebezpečně přiškrtily kýženou spontánní náladu smíchovského klubu, kde se začalo nahrávat (až na výjimku chybí potlesk a přirozené reakce ze sálu, sbor ve skladbě Ková synek, ková vrata působí ve srovnání s ostatními trochu akademicky), ale ona nesmírně důležitá přísada pravých kiksů, falešných tónů a hluku přece jenom zásahu studiových kosmetiků odolala. Hutka nepřispěl jenom do diskuse o folklóru. Nevědomky probojoval cesty za dosud nedobytné hradby našeho gramoprůmyslu dalším zpěváčkům svého rodu. Nad slunce jasněji se totiž ukázalo, že zatracovaný interpretační amatérismus současných písničkářů ze sebe vydá ve studiu nakonec větší jiskru než sériové zboží z produkce profesionálů. A to se jedna z největších osobností našeho folku dočkala prvního alba po osmí (!) letech zcela originální kariéry, a to ještě díky tomu, že sáhla po bezproblémové lidové tvorbě; jiní velikáni tohoto žánru (např. Vladimír Merta) u nás sólově nevydali zatím ani singl. Navzdory Hutkově svérázné intonaci obstojí album i z čistě hudebního hlediska. Zpěvákovi pomáhá nejenom publikum (myslím, že v oboru spolupráce sólisty se sborem posluchačů nemá u nás tato deska obdoby), ale především hned tři velké postavy naší současné kytary. Nahrávky tak získávají proměnlivé odstíny, velmi vhodné k Hutkově instrumentalistické monotónnosti. Rocková hvězda Radim Hladík překvapuje nezasvěcence obdivuhodně citlivými a melodicky efektními komorními nahrávkami, Štěpán Rak sým charakteristicky precizním ostrým frázováním a prokomponovanými harmoniemi předělal k obrazu svému dvě písničky (Svatý Vavřín, Škaredý věneček), jen Vladimír Merta, náš nejlepší a nejstylovější folkový kytarista, se v triu s Hutkou a Hladíkem trochu ztrácí. Zabývat se detaily každé z devíti písní nemá smysl; stojím před nimi v němé úctě. Dohromady tvoří pestrý a vyvážený celek, kterému můžete naslouchat několikrát za sebou a pokaždé z jiné stránky: jednou kvůli melodiím, jindy kvůli samotným kytarám, pak kvůli češtině a konečně to zvláštní poselství můžete vnímat jako smutné pohádky pro dospělé. Není divu, že i Hutkovi samotnému tenhle materiál na celá léta zastínil původní tvorbu. Albová premiéra Jaroslava Hutky je přímočaře poučná ještě v jednom nehudebním směru: její textovou přílohu (z pera samotného interpreta) by si měli povinně přečíst všichni autoři pokleslých propagačních ód z obalů československých desek. To veskrze moudré vyznění lásky k lidové písni působí v našich zvyklostech jako zjevení. Škoda, že se tady nedostalo na pár informací o Hutkovi a na jeho fotografii. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled ukládal do domácí diskotéky album s pocitem, že držím v rukou věc nepoměrně dražší než je její cena. Snad tenhle drahokam nemusel mít při příchodu na svět takové zpoždění devatenáct měsíců, uplynulých od natočení po vydání, mluví za vše.       FRANTIŠEK HORÁČEK, GRAMOREVUE IV/1975 DESKA NA VÍKEND O elpíčku populárního zpěváka stačí obyčejně říct dvě slova - je dobré. A člověk už asi tak ví, co může očekávat, na co se těšit. Hutka však není zřejmě tento typ zpěváka, a kdo neviděl některé jeho vystoupení, sotva si asi udělá ze dvou slov představu o jeho lidovkách. Jaroslav Hutka se před časem vyjádřil takto: "Lidé dnes nemají představu, co jsou lidové písně, a to, co se jim pod tímto názvem předkládá, je pouze guláš, co zůstal z velké zabíjačky lidových písní koncem minulého století." Tato svá slova obhajuje mladý písničkář obvykle někde na malém pódiu, obklopen svými vrstevníky. Ponoří se do písničky, na tváři se mu usídlí mírný nepřítomný úsměv. Zdá se, že zapomněl na všechno. Pluje někde hluboko v textu, jako by pátral po dávno mrtvých předcích, kteří zakódovali do jednoduchých melodií a ještě prostších slov tolik pravdy a tolik života. Hutka je možná víc vypravěč než zpěvák. Trubadúr našich dní. A také filozof, který nalezl v národní lidové písni to, co zůstane povrchnímu pohledu skryto. "Dlouho jsem si myslel, že lidová písnička je naivní a že je vhodná do autobusu, který veze dětičky na výlet, anebo k popěvování, když už společnosti dojde řeč." Narodil se na Moravě a vyrůstal z části na vesnicí, mezi "zpěvavým příbuzenstvem". Z lidových písní mu však v podvědomí zbyla jen mlhavá vzpomínka, připomínající mu vlastní dětství. Ze sbírky tři tisíc moravských písní Františka Sušila, z kterých prakticky sestavil svou desku, znal, jak přiznává, pouze tři. Překvapilo ho to a vyprovokovalo. Tak poctivě, tak nefalšovaně, že dnes svým hlubokým opravdovým vztahem k tomuto odkazu naší kultury dokáže nakazit i mladé posluchače, jinak k podobným žánrům tak kritické. Pomohla ovšem osvědčená "moderní" interpretace. Také kytara (na desce spolupracovali kytaristé Štěpán Rak, Hvězdoň Cigner a Radim Hladík) a živé improvizované komentáře. Hutka své "lidovky" zpívá po svém, tak jak k němu mluví, v přesvědčení, že jejich neznámí autoři by je dnes zpívali také tak. Smutně i vesele. Dojímavě i rozpustile. O sobě říká. "Je mi líto, že už nemám nadšení začátečníka, a je mi líto, že ještě nemám um mistra. V prvním případě bych vám to nandal a věřil bych, že tím předělám svět. V druhém případě bych se zamyslil, trochu posmutněl vědomím, že to tak chodí na světě odnepaměti, našel si nějaké prosté téma a z něho stavěl jemnou stavbičku, která by nemluvila o DUCHU, ale z níž by DUCH zářil, jako osvětlené okno v zimní noci pro mne teple, pro VIDOUCÍHO kolemjdoucího nadějí." Takže si určitě počkáme, až Hutka nasbírá na svůj um mistra. Už dnes mu ale musíme přiznat jedno. Že se mu podařilo přimět své vrstevníky, aby přijali lidovou píseň. Zní jim v podvědomí, tiše si ji broukají.       (gi) Mladá fronta 4. 10. 1975