FOLKLÓR V POPULÁRNÍ HUDBĚ - ŘEŠENÍ NEBO ÚNIK?
Řešení tvůrčí a interpretační krize naší populární hudby se v poslední době stále více hledá ve folklórní inspiraci. Skoro to vypadá tak, jako by vyšlo nějaké usnesení, aby zpěváci populární hudby do svých vystoupení zařazovali lidové písně, aby skladatelé tohoto žánru ve své tvorbě z těchto písní vycházeli a dramaturgové aby toto všechno zařazovali do svých nahrávacích plánů. Není tomu tak, poslední direktivní impuls k zapojení folklóru do taneční hudby bylo možno registrovat tak asi před pětadvaceti lety. Výsledkem byly taneční písně typu Hej, počkej, Janku, kde máš svou galánku a globálně se toto prosazování folklóru i do jiných hudebních oblastí spolu s příliš častým vysíláním lidových písní i skladeb v tomto duchu nově vytvořených projevilo dokonce odklonem od pravé lidové tvorby.
Dnešní mladá posluchačská generace ani mladší skladatelé, dramaturgové a interpreti tento stav inflace naší lidové tvorby nezažili. Naopak, vyrůstali v době, kdy se hudební folklór v rozhlase a televizi takřka neobjevoval, kdy jeho interpreti ustoupili zcela do pozadí a naše přední soubory lidových písní a tanců se uplatňovaly prakticky jen na zájezdech do zahraničí. Velká většina dnešních mladých lidí, tvůrců i posluchačů, neměla tak možnost poznat náš hudební folklór v komplexnější a pokud možno autentické podobě, mnozí z nich se nenaučili, díky nevhodně organizované hudební výchově, ani ty nejzákladnější lidové písně.
Výjimku netvoří ani zpěváci - dokonce i mnozí z těch nejpřednějších - a žádné zázemí v tomto směru nemají ani mladé talenty. O tom, že většina z nich není schopna melodicky a textově správně zazpívat byť jen jednu jedinou píseň tohoto typu, jsem se přesvědčil až příliš zblízka.
Vznikla zde tedy určitá mezera z hlediska posluchačů i příležitost k jisté konjunktuře na straně tvůrců a interpretů. Zdá se tudíž být zcela namístě, že zpěváci populární hudby lidové písničky do svého repertoáru zařazují a že písně či skladby opírající se o náš folklór vycházejí i na deskách. Posluchači jsou tak s touto částí naší hudební kultury alespoň dílčím způsobem seznamováni a možno říci, že i vhodně a vkusně, máme-li na mysli fakt, že pěvecká interpretace populární hudby i folklóru má nejeden styčný bod, např. ve shodném způsobu užívání hlasu i v "namíchání" jeho rejstříků. To všechno je pravda, ale je to jen část pravdy - a o tom zbytku bych se rád rozepsal.
Začněme interpretační sférou. Je nepochybné, že mnozí zpěváci - Pavel Novák, Hana Ulrychová, Waldemar Matuška či Eva Pilarová - mají pro interpretaci lidových písní nejen potřebné hlasové dispozice, ale jsou i schopni je zpívat relativně stylově čistě, a hlavně prostě. Řada dalších však už všechno potřebné nemá, ať je to zpěvák tak všestranný, jako je Karel Gott, u něhož je až příliš znatelná snaha po hlasovém efektu, nebo Helena Vondráčková se svým poněkud akademicky chladným přístupem. A tak bychom mohli vypočítávat a došli bychom až k mezním případům: např. Bob Frídl proklamuje, že se do lidové písně a cimbálovky zamiloval (a já mu to věřím), ale přitom do pěvecké interpretace vnáší manýry ve výslovnosti a stylu, které mu zůstaly z předešlého repertoárového zaměření.
Ale i u těch zpěváků, kteří jsou na výši tohoto jistě ne právě snadného úkolu, hraje roli ještě mnoho dalších faktorů. Může to být příliš laciná dramaturgie, zaměřená na tzv. "rozšupovačky", tedy právě na ty lidové písně, jež jsou až příliš známé, nebo snaha vydávat lidovou píseň za "původní český titul" a vyvažovat tak disproporce mezi zahraniční a domácí tvorbou a jejich kvalitami.
Anebo co je platné, když třeba Matuška zpívá lidové písničky přirozeně a prostě, jestliže doprovod se jenom blyští hutnými dechy, které navíc hrají v takové harmonii, že to je s prostotou písně i jejího vokálního provedení v přímém rozporu. A pak je zde ovšem kardinální otázka: Je ideální provedení lidové písně zpěvákem z oblasti popu ještě populární hudbou, o kterou se např. tento časopis zajímá především? A má smysl v bodovém přehledu hodnocení pětice kritiků srovnávat píseň, kterou tvořila a prověřila desetiletí či století, s takovou, která si na tuto nesmrtelnost může dělat naději snad jenom v jednom z tisíce případů? A srovnávají se vůbec písně stejného žánru a věci srovnatelné? Průměrná interpretace lidového skvostu průměrnou zpěvačkou či zpěvákem se totiž díky základnímu materiálu - a vůbec ne díky aranžmá a někdy ani díky provedení - nutně musí dostat ke špici hodnotících tabulek, jak už se to ostatně stalo.
A přešel bych do druhé oblasti, k našemu folklóru jako výchozímu materiálu dramaturgie sólistů a souborů i skladatelské tvorby. Vyjmenoval bych tři pojmy které jsou pro toto zaměření jaksi reprezentativní, i když každý z nich jiným způsobem: Bukanýři, album Nikola Šuhaj loupežník Petra Ulrycha a Jaroslav Hutka se svou LP deskou Stůj, břízo zelená. Vstup Bukanýrů na naši hudební scénu byl sledován se zájmem, který se ovšem měnil v rozpaky, když se poznalo, že k tomu, aby se lidová píseň stala určitým druhem populární hudby, nestačí jenom před ni předřadit čtyři běžné beatové takty jako předehru, namísto prvé a třetí akcentovat druhou a čtvrtou, eventuálně zaměnit liché metrum za sudé či basu za baskytaru. Chyběl zde, a to čím dál víc, tvůrčí element, který by dovedl folklórní předlohu přetavit a udělat z ní artefakt nového typu, ale také dokázat, že takové provedení lidových písní je nutné anebo alespoň užitečné k tomu, aby tyto písně, krásné už samy o sobě, vynikly. Ostatně Bukanýři tuto slepou uličku sami odhalili a své repertoárové směřování změnili.
Hutkův přístup k folklóru je značně odlišný - zpěvák vychází ze staré, laickým a možná i některým odborným kruhům málo známé Sušilovy sbírky moravských lidových písní. Jeho snahou je přiblížit tyto "utajené" písničky mladým posluchačům, jimž mají mnohé co říci. A skutečně se mu zdařilo tyto lidové hudební miniatury objevit některým novým vrstvám posluchačů, i když cena za tuto kulturně osvětovou práci byla ovšem dosti velká. Hutka, snad ve snaze po snadnějším pochopení letité předlohy, někde velmi značně posunul text směrem k dnešní hovorové češtině, kouzelné metafory moravských nářečových tvarů vyměnil za nepoetické rýmy a materiálu odpovídající pěveckou dikci za ledabylou výslovnost a přemalý cit pro stylovou čistotu. A opět se vynořují otázky. Je jeho deska folklórem nebo populární hudbou? Patří do hodnotitelských tabulek nebo ne? A jestliže ano, proč tedy nejsou hodnoceny (a tu hvězdičkovou záři bych si přál vidět!), jako např. Staré české lidové písně či Antologie autentického cikánského folklóru, které přinášejí materiál stejně zajímavý, ale přitom nevykazují takové prohřešky proti duchu samotných písní? Je tu snad proto, že v Supraphonu dostaly předčíslí označující folkór, a ne pop music, anebo proto, že je interpretuje soubor, který se této práci systematicky věnuje, či lidoví umělci - a ne zpěvák s kytarou? A není od tohoto dvojakého přístupu už jen krok ke snobismu, samozřejmě také u mladých posluchačů?
Album Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník je možno postavit k Hutkově LP do přímé kontrapozice. Skladatel a textař v jedné osobě zde vytvořil ucelené a samostatné hudební dílo, které je jakousi variací na poměrně známé téma, a aby se přiblížil atmosféře prostředí i doby, hudebně se opírá o určitá melodická, harmonická i formální schémata lidových písní. Vliv folklórní předlohy je zde víc než patrný, samozřejmě, že ve větší míře pro toho, kdo tento typ folklóru a jeho zákonitosti zná, méně pro ty, kteří se s ním neměli možnost v jeho primární podobě seznámit. Ulrych stylu našich lidových písní východního typu částečně podřizuje i texty, a tak dochází k paradoxu, že zatímco Hutka lidová slova zesoučasňuje, Ulrych svůj slovník stylizuje do folklórní roviny.
Ptáme-li se, jaký je přínos interpretace lidových písní našimi zpěváky populární hudby i činnosti Bukanýrů, Ulrycha a Hutky pro náš folkór, není odpověď příliš uspokojivá. Je snad možno maximálně říci, že s ním byly seznámeny nové posluchačské vrstvy, tu ve více, tu v méně autentické podobě; Ulrych navíc částečně přetvořil, částečně rozmělnil tradiční lidové tvůrčí postupy. Ale mně nejde o puristickou obhajobu folkóru, a proto je třeba otázku obrátit a zeptat se, co tato lidovými písněmi inspirovaná činnost dala naší dnešní populární hudbě? Dejme tomu, že samotný pojem populární hudba rozšířila, ale i to je tak trochu chlubením se cizím peřím a tudíž přínosem jen zdánlivým. Nedomnívám se totiž, že skutečně dnešní populární hudbou může být něco, co po muzikantské stránce přináší už ověřená hudební dílka minulosti nebo co jejich postupy napodobuje. A nemůže jí být ani z důvodů textových, protože dnešní pocity člověka druhé poloviny 20. století nemůže bez zásadního, samostatného a novodobého tvůrčího vkladu zrcadlit starý či napodobený textový materiál, který svým duchem patří do zcela jiné doby. Operní árie se nestane dnešní populární písní jen proto, že ji zazpívá dnešní, byť i sebevýznamnější interpret popu, a staré rukodělky se nepromění v současné užité výtvarné umění pouze z toho důvodu, že se nám líbí a že jich rádi užíváme. Tím neříkám, že nám staré lidové písně, podobně, jako třeba barokní hudba či shakespearovská dramata, nemají co říci, to snad je pochopitelné.
Abych shrnul: pronikání folklórních prvků do populární hudby v oblasti dramaturgické, tvůrčí i interpretační nepovažuji za cestu, která by jednoznačně vedla ke zvýšení kvality naší populární hudby a její pěvecké interpretace. Naopak, mám je právě za jeden ze znaků krize v této naší hudební sféře, za oporu, s níž se uniká do bezpečné hlubiny minulosti a tradice. I když se mohou najít tvůrci a zpěváci, kteří z folklórního materiálu vyjdou, a přitom budou schopni zacházet s ním nově a adekvátně dnešnímu stavu hudební tvorby (což se dílčím způsobem podařilo Ulrychovi), přísloví o ševci, který se má držet svého kopyta, platí v populární hudbě, která má možnost neobyčejně pohotově a aktivně reagovat na dění, vztahy a věci kolem nás, dvojnásob. Přál bych si, aby se mladí posluchači naučili poznávat dědictví našeho hudebního folklóru z těch nejčistších pramenů, ale zároveň aby jim populární hudba dneška dávala také dnešní, nové a jen jí vlastní hodnoty.
