My budeme podepisovat, vy zpívat a obklíčíme bolševika, říkal mi Havel
Začněme trochu netradičně vaší písní Havlíčku Havle. Kdy a jak vlastně vznikla?
To souvisí s Chartou 77. Druhej vánoční den v roce 1976 jsem se šel projít po nábřeží Vltavy, bydlel jsem pod Vyšehradem. Šel jsem okolo Havlových, tak jsem vylezl k nim do 4. patra dát si s „Vaškem“ skleničku. Povídali jsme si o posledních událostech a on pak vytáhl text Charty 77. Když jsem ho dočetl, tak mě požádal, ať to ale nepodepisuju. To mě šokovalo, protože vždy na všechno podpisy sháněl a teď najednou nechtěl.
Proč tedy?
Komentoval to: „My máme už podpisů dost a ty s Třešňákem ještě hrajete, takže my budeme podpisovat, vy budete hrát a my toho bolševika obklíčíme“. To mě pobavilo, ale jak jsme mluvili dál, tak jsme se mylně shodli, že ten text stejně po nějaké době zapadne. Třešňák už to podepsal u Petra Uhla, tak jsme jeho podpis ještě u mě v kamnech spálili, abychom mohli „obkličovat“. A když byla Charta začátkem ledna uveřejněna a Havel uvězněn, fízlové se vrhli hlavně na chartisty. Mně okamžitě přibylo koncertů a někdy v březnu v jsem na té věčné šňůře po republice přespal u rodičů v Olomouci a v poledne, když jsem vstal a seděl v kuchyni nad kávou, tak mě to napadlo. Během hodinky jsem měl píseň hotovou. Ale tehdy s uveřejněním Charty a reakcí na ni jsem napsal víc písní o osobnostech, byla to otázka, co je vlastně ta pravda. MISTŘE JENE, GALILEO GALILEI, KAT MYDLÁŘ a SOKRATÉS. HAVLÍČKU HAVLE byla poslední.
Nakolik se podobá Havlův a Havlíčkův příběh?
Ta podobenství jsou skryta uvnitř těch osob. Navenek Havlíček byl drsnější radikál, Havlův radikalismus byl spíš sametový. A Havlíček byl slavný, Havel byl až do Charty vlastně neznámý a ani pak se o něm u nás moc nevědělo. I já jsem si myslel do roku 1975, že je v emigraci.
V textu se také praví: „Co tě to napadlo, foukat jim do kaše? Nejezdils na koni, cválal si na bleše,“ zpíváte také v písni. Kdo byl podle vás vůči pánům bezmocnější? Havel proti komunistům, nebo Havlíček proti politickému režimu Alexandra Bacha?
Asi Havlíček. Byl slavný v sebejistém režimu, který byl na něj nakonec tak naštvaný, že ho jednoho dne popadli a vyvezli ze země do vyhnanství. Za Havla režim už takový suverén nebyl a tohle by si netroufli. Náš režim byl sice taky násilnický, ale pokrytecký a já jsem na Havla při tom jeho prvním věznění hodně myslel. Že to musí být pro něj mučící nemít na své straně dveří kliku. Ale jednu podobnost měli. Havlíček byl sice radikál, ale s konstruktivní inteligencí. Nechtěl revoluci. Říkal, že ke změně stačí donutit vládu, aby dodržovala své vlastní zákony. To samé chtěla Charta 77.
V poslední sloce zpíváte: „V Brixenu na rynku holky si šeptají: ‚Zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají‘.“ Co podle vás způsobilo větší rozruch u českého lidu – zatčení Havlíčka, nebo Václava Havla?
Určitě u Havlíčka. Rakouský režim byl sice suverénnější, ale umožňoval hodně svobody. Havlíček mohl mít své noviny a mohl i psát téměř kamkoliv jinam, nebyl v izolaci, jako Havel. Jeho zapamatovatelné geniální epigramy se šířily rychlostí blesku.
I vy jste také měl do jisté míry podobný život jako Havlíček. Také vás sledovala a chodila navštěvovat policie a také vás vyhostila za hranice. Dovedete pochopit Havlíčkovo zoufalství v Brixenu poté, co jste nuceně strávil v exilu v Nizozemí 11 let?
Nebylo to totéž, nevyvezli mě, donutili mě, ať se vystěhuju. Měl jsem volbu. Měl jsem od oku 1975 čtyři trestní stíhání, to poslední v roce 1977 byl paragraf Nedovolené podnikání. Mám doma kopii trestního spisu. Má 500 stran a šlo o to, že podle soudního znalce nejsem umělec a přesto beru honoráře, tedy jsem Nedovoleně podnikal. Byl jsem i za prokurátorem si to ověřit, spis byl hotový a říkal mi, že záleží, jak se rozhodne, který den to spustí. Odstavec „b“ tedy 4 – 8 let. Já byl sice rozhodnutý jít i do toho, ale velmi naléhavě mě přesvědčila moje tehdejší žena, ať jdeme.
Jak náročné to bylo?
Emigrace je psychicky těžká a tak prvních 5 let jsem měl pocit, že jsem udělal nenapravitelnou životní chybu a zničil tím všechno, co jsem s takovým nasazení od roku 1966 dělal. Takže jeho zoufalství pochopit umím. Tu nesdělitelnou marnost, přesto, že ho vyvezli a já šel sám, jalo všichni disidenti v rámci akce Asanace. I když materiálně si na život v Holandsku nemohu stěžovat a Havlíček se v Brixenu asi taky neměl špatně. Rozdíl byl v návratu. Pro něj depresivní a pro mne až pohádkově nádherný. Z něj měli lidé po návratu strach, ze mne se množství lidí radovalo.
Václav Havel byl několikrát zavřený ve vězení. Vy jste byl ve vyhnanství. Co je podle vás horší?
Asi se to nedá moc srovnávat. Mnoho lidí v emigraci se zhroutilo a změnilo, zlomilo je to, hodně jich spáchalo sebevraždu. Mnoho lidí ve vězení zase našlo sebe sama a stali se svobodnými. Ale obojí je blbě. Já jsem dnes za emigraci rád, tady bych asi zůstal buranem, neuměl žádný jazyk, a když člověk vidí kus světa, zažije v cizině i všední den, začne jinak chápat politiku, historii i svůj vlastní původ.
Co vlastně vaší písničce říkal Václav Havel, kterému jste ji zahrál ještě v ten den, co se vrátil z vězení?
My jsme na něj čekali u domu, když se vracel z vězení, písní byl nadšený, ale měl pocit, že to své první vězení nezvládl, tak mě požádal, abych nezpíval poslední sloku, že je nepravdivě pochvalná. Tomu se všichni smáli. Po tom dalším dlouhém vězení jsem s ním z Rotterdamu telefonoval a na konec rozhovoru mi řekl: „Teď už můžeš, Jardo, tu poslední sloku zpívat.“
Komunistům se každopádně tato vaše píseň nelíbila, dokonce jste byl kvůli ní zatčen. Jak k tomu došlo a jak to celé dopadlo?
Píseň jsem napsal v březnu a zatkli mě až v půli května 1977. To už všichni píseň znali a k estébákům se to doneslo asi pozdě. Nás písničkáře kolem Šafránu lidé neudávali a ani se mezi nás neprolomili. V tom jsme byli dost výjimečná parta. No, sebrali mě v pět ráno a v šest začal výslech otázkou, o kom je písnička HAVLÍČKU HAVLE. Řekl jsem, že o Karlu Havlíčku Borovském. To se jim nelíbilo, nechali si mě tam dva dny, ale já necouvl.
Takže jste vyvázl.
Byl jsem přesvědčen, že když se nepřiznám, tak mi prostě neprokážou, že je o Havlovi, i když každému to bylo jasné, nakonec i jim. Dvojsmyslnost byla účinná zbraň a na mnoha místech mého estébáckého spisu si na to stěžovali.
Pohřeb obou osobností se změnil v národní demonstraci, která na čas vytrhla Čechy z apatie. Co jste říkal tomu, že na pohřeb Václava Havla přišly desítky tisíc lidí a ač bylo den před Štědrým dnem, přijely na otočku i desítky významných státníků, včetně těch z USA?
Pohřeb Havlíčka byla sice důležitá, ale jen lokální záležitost. Ale pohřeb Havla už byla světová záležitost, myslím, že my Češi jsme to nedokázali docenit a neumíme Havla docenit dodnes. Úsměvné bylo, kolik důležitých státníků přijelo a jak velké množství z nich se nesetkalo s Klausem. Tam bylo vidět zřetelně, jak je Václav Klaus pro svět pan Nikdo.
Vzpomínáte si na 18. prosinec 2011? Co se vám tehdy honilo hlavou po Havlovu odchodu?
Vzpomínám si to jasně. Byl jsem v jižní Indii, seděl v takovém rákosovém domečku na vysokých kůlech uprostřed obrovské pláže. Bylo zrovna odpolední tropické horko a domeček byl vzdušný a najednou přišla SMS od syna Vavřince: UMŘEL HAVEL. To byl nejen šok a zároveň divná bezmoc, že jsem byl tak daleko, že by se ani pohřeb nedal stihnout. Ale přenos z pohřbu jsme viděli a o Havlovi vyšel velký článek i v lokálních indických novinách. On je dodnes kolem světa známý a často citovaný. To je docela zázračné.
Jeden čas se zdálo, že Havlův odkaz upadá v zapomnění, šířily se posměšné nálepky pro jeho obdivovatele jako havloidi či pravdoláskaři. Dnes se zdá, že Havlův odkaz znovu žije, že se k němu mladá generace znovu hlásí. Čím podle vás byla způsobená tato křivka?
Závistí Klause, Zemana a všech těch malodušných lokálních prďolů. Mladí poznávají svět, učí se jazyky, tak logicky za hranicemi narazí na Havla, jako na stále nejslavnějšího Čecha za posledních sto let, nebo i déle. Jenom doma stále není prorokem a vznikají o něm blbé filmy…
Zuzana Hronová, Aktuálně.cz, 12. 12. 2021