Připadal si někdy Jaroslav Hutka jako zbabělec? V písni Udavač z Těšína vyčítá Nohavicovi nejen spolupráci s StB, ale i zbabělost. Přitom on sám emigroval. Tak jak to s tou zbabělostí vlastně je? Písničkář poskytl MF DNES rozhovor.
V ošoupaném křesle své pracovny skládá, kopíruje cédéčka, coby vyučený grafik k nim vyrábí i obaly. Za zpěvákem Jaroslavem Hutkou svítí počítač. "Teď mi chodí 200 mailů denně," říká.
Další pisatel se ptá, proč s písničkou o "udavači Nohavicovi" vyrukoval právě teď, zda jen nezávidí Nohavicovi úspěch. "Odpovídám na to postopátý," praví Hutka.
Kdy jste se cítil jako zbabělec?
Já? Nevím. (směje se) Proč?
Co třeba v roce 1966, kdy jste se uchýlil k demonstrativní sebevraždě, abyste se vyhnul vojně?
To přece nebylo zbabělé, ale dobře vymyšlené.
V sanitce jste si pro jistotu ještě pořezal zápěstí.
To bylo hrdinské, ne? Víte, jak to bolelo? Účel to splnilo, mohl jsem se stát písničkářem. Kdo ví, co by bylo po vojně. Radši jsem šel na měsíc do blázince.
Nikdy jste si nic nevyčítal? Neudělal jste nic ze strachu?
(přemýšlí) Asi emigraci, to jsem si připadal trochu jako zbabělec. Po čtyřech měsících v exilu mi došlo, že to je nevratný. Neuměl jsem jazyk. Říkal jsem si, že jsem to celý zvoral, že jsem to těm komunistům ulehčil. Sám bych neodešel, ale žena dostala strach, podlehla hysterii.
Není to zrovna rytířské, svalovat emigraci na manželku.
Nikdy jsem jí to nevyčetl, ale pořád opakovala: "Chci pryč."
A vy jste neměl strach zůstat?
S vězením jsem vlastně počítal. Dva dny jsem strávil v cele, vedle nějakého veksláka. Zavřeli mě kvůli písničce Havlíčku Havle a chtěli, abych přiznal, že to je o Havlovi. Když jsem v noci vyčerpaný usínal, okýnkem jsem slyšel, že si hrajou moje písničky. Bylo mi příjemně. Říkal jsem si: "Já se můžu vyspat, ale oni musí poslouchat moje songy." To mě posílilo. Jsem přesvědčený, že bych estébákům nic nepodepsal, na to se znám dobře.
To už se nedozvíme. V roce 1978 jste odešel do Holandska.
S manželkou jsme si to malovali jinak, i vztah nám zhořknul. Po deseti letech jsme se rozvedli. Odchod jsem si dlouho vyčítal.
Co vám vadilo nejvíc?
Doma jsem byl kýmsi – písničkářem, tady jsem byl jako malý děcko, který nerozumí. Bylo to ponižující. Nakonec jsem se stal holandským písničkářem, abych estébákům dokázal, že mě nezlomí. Pokračoval jsem v kariéře, i když ne zrovna úspěšně. Brzy jsem se dostal do konfliktu s Holanďany – psal jsem, co si o nich myslím, a přišlo mi i pár anonymů, ať vypadnu. A naštval jsem český exil. Vyčítali mi, že pesimistickými fejetony o životě na Západě nahrávám komunistům.
Zarecituji z vašeho hitu: "Dívky jsou raněné. Ženy jsou zmámené/a muži ztrácejí pod sebou zem/kritik si notuje, na písních hoduje." Nezdá se vám to hloupé?
Tak to je.
Ti muži, co ztrácejí zem, jsou Nohavicovi fanoušci?
Kdybyste viděl ty dopisy, co mi od nich chodí. Je mi jasné, že zem pod sebou ztratili na dlouho.
Už vám někdo řekl, že je ta vaše píseň trapná?
Trapná, blbá, závistivá a zlá.
Nelíbí se ani některým vašim kolegům. Merta řekl, že je zklamaný. Podpořil vás vůbec někdo?
Dědeček, Dobeš, Burian... Těm se to zdá v pořádku. Vám ne?
Zdá se mi to jako takové školní rýmování dělané narychlo.
Napsal jsem to rychle a za rýmy mě káral už Kryl, všem nám vyčítal, že nemáme techniku. V tom mu vyhovoval Nohavica. Ale mě zajímá víc sdělení a toto je kramářská oznamovací píseň, ironická, hodnotící a podle ohlasu má velkou sílu. Je to torpédo do spícího davu.
Kde berete právo tak kritizovat?
Mě dráždilo, že jako písničkář udával, a když ho spisy usvědčily, jen mlžil. Po čase mě napadla píseň. A právo? Začátkem listopadu 1989 mi na festivalu ve Wroclawi říkal, že jsem jeho učitelem. Tak mám pocit, že bych se k jeho činu měl vyjádřit. Nechápu, co si ze mě jako žák vzal.
Vadí vám, že plní sály a na rozdíl od vás prodává tisíce desek?
To bude pořád, já ho tím nepoškodím. Vadí mi, že se tváří jako písničkář. Přitom nepatří do party. Písničkář by měl být nezávislý duch, nebojsa, na kterého se můžou lidi spolehnout. Nohavica se tak tvářil, ale přitom s režimem spolupracoval, aby si to ulehčil. Mě to vytáčí. Ublížil věrohodnosti písničkářů. Tím, že se stal z nás nejpopulárnější, což mu vůbec nezávidím...
... což vám asi nikdo neuvěří.
Lidi jsou tak apatičtí. Proto nemůžou pochopit, že jsem to udělal pro ideál, pro pořádek, a ne pro prachy.
Ale ta píseň vám teď před Vánocemi, kdy chcete dát na trh dvě desky, přece dělá reklamu.
Na moje prodeje to nebude mít vliv. Desky si vydávám sám, přes internet se prodá tak stovka. Píseň Udavač z Těšína vydají Levné knihy za 29 korun. Té se prodá určitě víc.
Kdo je lepší písničkář – vy, nebo Nohavica?
To se nedá srovnávat. Každej jsme svůj. On je víc komerční zpěvák. A není písničkář! Nechoval se tak.
Máte rád jeho písničky?
Neposlouchám ho, přestal jsem mu věřit. Je šikovnej veršotepec, ale od začátku mi na něm vadila snadnost sdělení, podbízivost, citová vlezlost. Ty rýmy pohladí, ale já za tím vším vidím škleb udavače.
Milan Eisenhammer, iDNES, 24. listopadu 2007