O Havlíčkovi, Havlovi a rozbitém zrcadle   Kulturní diář Jaromíra Slomka Písničkář, o němž Václav Havel v Dálkovém výslechu mluví jako o příteli "Jardovi Hutkovi", nakonec, ač zván, do Národního divadla svému prezidentovi zahrát nepřišel. Škoda! Jednou v životě se mohl na lunety dívat z jeviště a ještě přitom zpívat poněkud ahistoricky, že "v Brixenu na rynku holky si šeptají: zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají..." Paralela Havlíček - Havel, Hutkou naznačená ve druhé polovině 70. let 20. století (oba uměli "hezky říct, nač my jen mysleli", oba byli režimu nepohodlní, oba byli umlčeni), získala později překvapivý rozměr. Snad stojí za připomenutí. Obvodní soud pro Prahu 3 odsoudil 21. února 1989 Václava Havla v souvislosti s "Palachovým týdnem" k devítiměsíčnímu trestu vězení ve druhé nápravné skupině. Světově proslulému dramatikovi v té chvíli zbývalo deset měsíců a osm dní do zvolení prezidentem Československé socialistické republiky, což samosoudkyni JUDr. Helenu Hlavatou pravděpodobně nenapadlo. V závěrečné řeči při soudním přelíčení je místo, v němž se Václav Havel, aniž jeho jméno vyslovil, přihlásil ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. A sice: "Pevně věřím, že se státní moc přestane konečně chovat k nezávislým iniciativám jako ošklivá dívka, která rozbíjí zrcadlo v domnění, že je vinno jejím vzhledem." Vzpomněl si někdo v soudní síni při tom podobenství na Havlíčka? Ten stanul 12. listopadu 1851 před porotou v Kutné Hoře, obviněn jak nám to zní povědomě - z přečinu pobuřování a zločinu rušení veřejného pokoje. Také on ve své řeči sáhl po metafoře se zrcadlem: "Jak by mohl kdo míti zášť na dobré úředníky proto, že já popisuji špatné úředníky? Nejsou-li ale naši úředníci špatni, proč se tedy k popisu tomu hlásí? Abych to však lépe vysvětlil, uvedu malý příklad: Někdo si koupí krásné drahé zrcadlo, do kterého když nahlédne, vidí se v něm hrbatým, a ze zlosti ho roztluče. Proto ale, že se v zrcadle hrbatým vidí, nemusí míti zlost na zrcadlo, to tím vinno není." Havlíčka, jak známo, tenkrát v Kutné Hoře osvobodili, avšak rakouské úřady ho pouhý měsíc a čtyři dny nato bez soudu vlekly do Brixenu. V tom byl jeho osud - ve srovnání s Havlovým odlišný. Vnucuje se Hutkův refrén: "Teď dumej o právu, Havlíčku, Havle..." Populární redaktor se nedožil ani 35. narozenin, roku 1856 v Praze zemřel. V ulici, která dnes nese jeho jméno (u Masarykova nádraží), je onen úmrtní dům označen pamětní deskou, tu a tam ještě zdobenou pugétkem či věnečkem. Havlíčkův pohřeb byl, jak v Čechách zvykem, manifestační (pět tisíc účastníků), a tedy policií, jak rovněž zvykem, pečlivě sledovaný. A právě z policejních zpráv víme, že v průvodu šel i syn smíchovského mlynáře Vácslav Julius Havel, inu ovšem, praděd Václava Havla. Hle, počátek vazby Havlíček Havel nese datum 1. 8. 1856. Jak zpívali Voskovec s Werichem: "ze století do století jdem". Opravdu ze století do století, protože v říjnu 2001 (z 19. věku jsme poskočili do 21.) se prezident České republiky přihlásil k Havlíčkovi nikoli jen velmi podobnou řečnickou figurou jako u komunistického soudu, nýbrž oficiálním poselstvím k účastníkům brixenského shromáždění "k 150. výročí exilu Karla Havlíčka Borovského". V něm čteme mimo jiné slova o Havlíčkově protinormativním, demytizujícím vyjadřování. "Nadhledem, vytříbeným rozumem a humorem bojoval Havlíček proti všem formám hlouposti, omezenosti, zbabělosti i zvůle, s nimiž se ve svém okolí setkával." Václav Havel jako by touto charakteristikou Karla Havlíčka Borovského bezděčně (?) portrétoval i sebe. Nebo ne?   Lidové noviny, 2003-02-06, Jaromír Slomek