Už Šafrán měl svou sociální síť V nakladatelství Academia vychází kniha Přemysla Houdy Intelektuální protest, nebo masová zábava?, která si všímá střetů předlistopadové písničkářské folkové scény s režimem. Nechybí v ní ani svědectví Jiřího Pallase, manažera volného sdružení Šafrán – tedy Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Dáši Voňkové, Vlasty Třešňáka a dalších. Vzpomínáte na tu dobu ještě? Samozřejmě, rád. Aktivity v Šafránu mi pomáhaly překonat šedou nudu normalizace v Československu. Můj odchod do Švédska souvisel více s podpisem Charty 77 a „předšafránovým okruhem přátel“ – tím myslím třeba Petra Uhla a Petrušku Šustrovou. Kniha líčí písničkářskou scénu jako dobový pokus o svobodnou zónu, vykoupený ovšem mnoha střety s režimem. Co figuruje ve vašich vzpomínkách na léta s písničkáři víc – atmosféra represí, nebo svobody? Represe a svoboda uvnitř komunity spolu nedílně souvisejí, když zmizela represe, začala působit odstředivá síla: to platilo nejen v Šafránu, ale i v Chartě. Je však rozdíl mezi „plastikovským“ ghettem, uzavírajícím programově pár set lidí do izolace a odmítajícím komunikaci s okolním světem, a naší aktivitou, snažící se zasáhnout co nejširší počet diváků. Myslím, že se nám povedlo oslovit desetitisíce, možná statisíce lidí. „V dřevních dobách folku jsem měl svou první nahou holku,“ zpívá Merta. Jak vypadala tehdejší popularita „folkáčů“? V určitých kruzích byli zcela neznámí, jinde zbožňovaní, ale určitě se nikdo nechoval jako hvězda. Zlatým slavíkem jsme opovrhovali, ale než to zfalšovali, tak byl Hutka někdy kolem roku 1976 na sedmém místě. Jak a kdy jste se do písničkářského prostředí dostal? Začal jsem dělat v televizi asistenta zvuku a měl přístup k profesionálnímu magnetofonu Nagra. Skupina Scarabeus chtěla něco natáčet a jejich zvukař mě k nim dovedl. Po natáčení se mě ptali, jestli jim nechci dělat manažera, a já na to kývl, aniž bych věděl, co to obnáší. K ničemu to nevedlo, ale stačil jsem pochopit, jak funguje „showbiz“. V té době jsem chodil jako jeden z mála diváků na program Tyjátr písničkářů do divadla Ateliér ve Spálené – útočiště Šafránu, které však mělo brzy končit. Večer jsme s Hutkou ve vinárně Blatnička zasedli s někým z klubu pro záchranu huculského koně. Ukázalo se, že „huculové“ mají razítko a já znalost, jak razítko využít. Slovo dalo slovo a Šafrán se brzy stěhoval na Baráčnickou rychtu. Zatímco muzikanti hráli a posluchači si to užívali, vy jste si vzal na starost organizační zázemí. Musel jste s režimem hrát jeho hry? Hry ani ne. Na povolovačky – povinné výčty skladeb určené národním výborům – jsme psali normální repertoár, když nás někde zakázali, sehnali jsme nové razítko – Hucul Club, hasiči, svazáci, odbory... Co první zákaz? Ten vůbec nebyl politický, ale stalo se, že Třešňákův opilý kamarád začal strkat do uniformovaného policajta, který se přišel na Rychtu ohřát. Jednou se na vystoupení přišel podívat kulturní inspektor pro Prahu 1, vydržel do přestávky, tak Jarda Hutka hrál jen lidovky a dával si pozor na pusu. Oficiálně zakázaný byl jen Bohdan Mikolášek za píseň Ticho o Palachovi. Bohdana jsem na povolovačky nepsal. Řekl bych, že se režim spoléhal na autocenzuru – a to bohužel u mnoha umělců fungovalo. Jak to bylo s respektováním vaší role u muzikantů? Přece jen to jsou tvrdohlavé tvůrčí osoby... Žádné smlouvy jsme neměli, program jsem připravoval vždy s Jardou Hutkou včetně „vtipných“ názvů koncertů, které nesouvisely s obsahem. Za koncert „Rudá nafta“ nás vyhodili z klubu v Čáslavské. Tehdy si toho názvu všiml nějaký papaláš v Pražském kulturním přehledu, kam jsem programy drze posílal a kde nám je tiskli. Na vaší roli je zajímavé, že písničkářství, spojované s idealismem a subverzí, muselo nějak dávat smysl i ekonomicky, aby přežilo – což jste zajišťoval vy. Jaké jste měl „komerční“ taktiky? Fíglem bylo vytvářet zdání undergroundu více, než bylo nutné. Přesunuli jsme předprodej pouze na jedno místo, do pasáže Melantrich, a stejně bylo vyprodáno už tam. Živobytí zajišťovaly smlouvy, které objevil Jirka Černý: o odměňování veřejně známých osobností. Brali jste celou věc s ambicí jednat profesionálně, nebo spíš s vášní amatérů? Řekl bych, že to byl zvláštní druh spontánní profesionality, který vynalezl Jarda Hutka. Hodně byl ovšem založený na tom, že si publikum přálo jakýkoli náznak vykládat jako protistátní projev. To taky někdy v 90. letech na Hutku vytáhl divadelník Petr Kratochvíl, když mu v novinách připomněl, že teď už musí říkat věty celé. Na Rychtě mohli písničkáři zpívat budovatelské písně z padesátých let – jako Petr Lutka Jde Frantík kolem zahrádky... K té psal text Jaroslav Dietl: „Když ráno frézu roztočil, svou druhou krasavici...“ Publikum se válelo smíchy. Viděl jsem, že po stovkách vystoupení na vyprodané domácí scéně lze určitě profesionality dosáhnout. Šafrán byl „volným sdružením“. Podílel jste se na rozhodnutí, kdo bude a kdo nebude členem? Měli jsme jen jednou něco jako formální schůzi, to nikam nevedlo. Pokud se pamatuji, Merta a já jsme byli proti přijetí Pepy Nose, ale k hlasování ani nedošlo. Na vystoupení si zval každý, koho chtěl, Jarda nové písničkáře, Merta jazzmeny a rockery, Lutka Nose. V Šafránu vystoupil i Sváťa Karásek a Berani s Rejchrtem. Jo – a za člena jsme s Jardou přijali oficiálně Karla Kryla. Co na to Kryl? Nebral vás jako konkurenci? Kryl měl nelíčenou radost. Měl rád hlavně Třešňáka a Mertu, ale jeho propagaci celého Šafránu na Svobodné Evropě to neovlivnilo. Později jsem Krylovi vydal pět alb. Měl jste vztah i k písničkám? Samozřejmě. Z Hutkova repertoáru jsem měl rád ty s texty od Zorky Růžové, od Merty Išiel bača do dediny nebo Kurva hlad, od Vlasty Finský nůž, Madam Praha, měl jsem rád Lutkova Draka Železňáka a Honzu nebo Burianovu Až bude rok 2000. Naopak jsem byl zoufalý z Hutkovy vlastní tvorby a probíral v roce 1975 s Jirkou Černým možnost „alternativní kritiky“, nějaké neveřejné reflexe. Žili jsme totiž v nenormální situaci: v 70. letech vyšla negativní kritika, kterou na Jardu napsal hudební teoretik Leo Jehne, a všichni na něj byli naštvaní. Ne kvůli obsahu, ale opravdu se čekalo, kdy nás zakážou, a negativní kritika by se třeba bolševikovi hodila. Očividně jste měl k Hutkovi blízko, zmiňujete ho nejčastěji... Hutka... na tom se podepsal především Václav Havel, který Jaroslava označoval za básníka a filozofa. Jarda na koncertech autory písní neuváděl a dost často mezi písněmi papouškoval, co slyšel mezi nedostudovanými filozofy na mejdanech u Petrušky Šustrové, která bydlela ve strategické blízkosti klubu v Čáslavské. Pane jo, vy jste na něj drsný. Jarda má nekonečné zásluhy, patří do síní slávy folku i boje proti totáči. Bez něj by v hraní tehdy moc nepokračovali Merta, Třešňák, vytáhl na scénu Voňkovou, Homolovou, Lutku, dal prostor Burianovi a Dědečkovi, prostě táhl Šafrán. Málokdo však tehdy chápal, že ty nejkrásnější písničky byly od Zorky Růžové, spousta skvělých věcí od Hvězdoně Cígnera, hudba od Vládi Veita... To, co píše sám, mi ale přijde zoufalé. Jarda má samozřejmě morální právo odsoudit Nohavicu, ale proč to celé shodí slaboučkou častuškou? K tomu musím přičíst i vlastní vinou způsobenou nevzdělanost, ten jeden rok střední školy, který dnes už nejde schovávat za náznaky a půlky vět. Všichni, kdo odešli v sedmdesátých letech do exilu, měli možnost studovat, využít svůj potenciál. Byli písničkáři přijatelní pro média? Začnu Supraphonem: tam měl nekonečné zásluhy Hynek Žalčík. Dnes se už pravdu nedozvíme, ale Hynek mi tvrdil, že nápad se Sušilovou sbírkou lidovek a Hladíkem ve spojení s Hutkou byl jeho. To on prosadil sérii singlů a LP Šafránu, které bylo těsně před vydáním zničeno. Redakce Melodie nám pomáhala, jak se dalo, Jiří Černý v Šafránu pravidelně vystupoval a festival kritiků o Zlatého blbce býval jedním z vrcholů sezony. Rozuměli jste si s jinými folkaři? Byla tu přece širší scéna, festival Porta... S organizátory Folk & country klubu v Malostranské besedě jsem měl zvláštní vztah. Myslím, žemě neměli moc rádi, protože naše aktivity byly trochu vzdálené jejich představě reálněsocialistického folku. Kvůli nám jim také zakázali jeden ročník festivalu v Českém Krumlově. Občas mi vyčítali, že ohrožujeme „žánr“. Co bylo impulzem, po kterém jste si řekl – dost, odjíždím do exilu? Při výslechu jsem dostal na vybranou: blázinec, vězení, emigrace. Byl jsem čerstvě vyhozen z třetího zaměstnání za měsíc a čekali jsme druhé dítě. Ve Švédsku jste vydal 22 alb. Na vašem labelu Šafrán 78 tak vznikl zásadní archiv hudby, která by jinak mnohdy zůstala nezachycena. Byl o ni mezi emigranty zájem? Měl jste pocit, že to děláte pro přítomnou situaci, nebo spíš jako katalog „pro věčnost“? Určitě jsem měl před očima naše publikum. Reakce různých osobností byly různé: Škvorecký pomáhal zkušenostmi, které měl z vydávání knih, vysadil a vytiskl zadarmo nabídkové listy a ty přikládal ke všem rozesílaným knihám. Tigrid pomáhal s propagací a zaplatil vydání Krylových desek na kazetách pro pašování do ČSSR. Některé exilové osobnosti jako Pavel Kohout a Zdeněk Mlynář mě shodně požádaly o zasílání všeho, co vydám, dvakrát, s fakturou. Na druhé straně se nás zdejší komunisté František Janouch a Zdenek Hejzlar od vydávání snažili odradit. Většina emigrantů zájem neměla. Pro představu: většina z 22 elpíček vyšla v nákladu 300 kusů. Máte každé z těch dvaadvaceti? Kdepak, vše jsem odvezl po roce 1989 do Prahy, aby tam byly, kdyby se to náhodou otočilo zpět. Každopádně má všechna Jirka Černý. Nejvzácnější je reedice exilové desky Jiřího Voskovce, kterou jsem musel nechat na přání jeho ženy zničit. Věděl jste předem, že chcete v zahraničí vydávat muziku? Slíbil jsem to ve vinárně Rotisserie přátelům, kteří se přišli rozloučit: muzikanti, Václav Havel, Pavel Landovský... Ve Švédsku jsem začal s exilovými představiteli, ale ti se mě snažili odradit po špatných zkušenostech Karla Kryla a zpěváka Jiřího Poppera. Nikdo mi nevěřil – ani z exilu, ani švédští vydavatelé; jediný, koho Československo zajímalo, byli maoisté, díky společnému nepříteli. Pár měsíců po našem příjezdu odjeli na mistrovství světa v hokeji do Prahy dva novináři, v rychlosti vyškolení ve studiovém nahrávání v polních podmínkách. Opravdu se jim podařilo v Praze podle mých instrukcí nahrát Hutku, Třešňáka, Veita, Karáska, Soukupa a Kubišovou. K desátému výročí okupace už se ve Stockholmu prodávalo LP Zakázaní zpěváci druhé kultury. Mimochodem, po letech Marta Kubišová vystoupila ve Švédsku,měl jsem tedy příležitost přivést za ní jednoho ze zvukařů-novinářů, kteří v roce 1978 riskovali vězení a také si cestu a pobyt sami financovali. Představil jsem jí ho a ona odvětila: To už je tak dávno, že si to ani nepamatuju... Pokládal jste po převratu Šafrán za odeznělý? Snažili jsme se to dát znovu dohromady, ale odstředivá síla nás centrifugovala ohromnou rychlostí do různých směrů... Co říkáte „folkovým“ knihám Přemysla Houdy? Četl jsem knihu o Šafránu a nic jí nelze vytknout. Je to poctivá vědecká práce transformovaná pro veřejnost. Nicméně stejně důležitý jako autor je vydavatel, tady Lubomír Houdek z Galénu. Bez něj by ležela diplomka v univerzitním archivu. Předpokládal jsem, že za vydavatelskou činnost vám udělil Václav Havel nedlouho po převratu řád – podobně jako ho dostali vydavatelé knih jako Josef Škvorecký. Ale nedaří se mi k vašemu ocenění najít žádné informace. Chacha, žádný řád jsem nikdy nedostal. Ostatně Havel mi nikdy nepoděkoval za to, že jsem vydal Audienci. Havel byl po roce 1989 obklopen spoustou podivných lidí. Michael Kocáb se tehdy postaral o to, aby Audienci nemohl v Česku vydat Šafrán, ale aby ji získal Bonton. To je story, kvůli které se soudil Merta s Hutkou a Merta s Bontonemakterá udělala tečku za pokusem založit Šafrán jako firmu. Měl tehdejší prezident nějaký důvod udržovat si od vás odstup? Havlovi určitě vadilo už jen to, že jsem veřejně odhalil Františka Janoucha jako falešného profesora. Co z vašich šafránských zkušeností je dnes inspirativní ? Řekl bych, že jsem používal virální marketing a sociální sítě – byť v reálném světě – už v roce 1974. Dnes také může kultura vznikat a přežívat mimo okruh komerčních sdělovacích prostředků: lidé si kvalitu najdou samia může se šířit spoustou nezávislých kanálů. Problém je dnes stejný jako kdysi: většina české společnosti žije ve svěrací kazajce podivných hodnot vytvořených nejen za totáče, ale i nově po roce 1989. Žijí s představou demokracie jako sametového mixu prostituce, narkotik a bezpracného turboobohacování. Pavel Klusák, Lidové noviny, 17. 5. 2014, s. 30