Karel Srp jako test právního státu
Senátní volební komise se usnesla, že Karel Srp nesplňuje zákonné podmínky, aby mohl být členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle platného zákona nemůže být členem rady člověk, který byl v letech 1948 až 1990 členem komunistické strany. Srp jím byl v roce 1968.
V době totality byl ale také dlouholetým předsedou Jazzové sekce, jejíž členové byli pronásledováni komunistickým režimem. Sám Srp byl odsouzen k šestnácti měsícům ve vězení. Zároveň se ale po změně režimu v roce 1989 ukázalo, že byl registrován Státní bezpečností v letech 1979 až 1982 jako její agent a v roce 1983 jako důvěrník.
Městský soud v Praze sice v roce 2000 rozhodl, že byl Srp ve spisech komunistické StB evidován jako její spolupracovník neoprávněně, ovšem pouze na základě skutečnosti, že nelze ověřit autenticitu jeho podpisu. Jeho kritici namítají, že v době vydání rozsudku nebyla k dispozici další později zveřejněná rozsáhlá svazková agenda, která dle nich potvrzuje rozsáhlou vědomou agenturní činnost Karla Srpa pro Státní bezpečnost.
Politické rozhodnutí
Když chtěl prezident Miloš Zeman jmenovat minulý rok Srpa členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, vyvolal jeho návrh kontroverzi. Premiér Bohuslav Sobotka nakonec odmítl jmenování spolupodepsat, přičemž on i další odpůrci prezidentova návrhu argumentovali převážně z etických hledisek.
Uznávali, že soud sice rozhodl, že byl Srp jako spolupracovník StB veden neoprávněně, ale že existuje příliš mnoho indicií, že s režimem kolaboroval. Neměl by tak být členem komise, která má rozhodovat o tom, kdo bude oceněn jako člen protikomunistického odboje.
Když prezident Zeman a jeho spolupracovníci Sobotkovo rozhodnutí následně kritizovali, otevírali tak důležitou otázku, kde leží hranice právního státu, když argumentovali, že oficiálně je Srp takříkajíc „čistý“. Skutečností ale také je, že se jedná o kontrasignovanou pravomoc prezidenta a ústava nežádá po premiérovi, aby svoje odmítnutí podepsat prezidentův návrh dokládal složitou právní analýzou. Šlo o svého druhu politické rozhodnutí.
Neprošla by řada disidentů
Když prezident v rozporu se zněním platného zákona nyní navrhuje Srpa do rady Ústavu pro studium totalitních režimů, je to také politika, ale už mnohem více ohrožující principy právního státu než loňská kauza. O klauzuli, která zakazuje členství v radě lidem s komunistickou minulostí, si můžeme myslet, co chceme.
V rovině „zdravého rozumu“ může leckdo souhlasit se slovy prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka, který v reakci na odmítnutí Srpovy kandidatury volební komisí Senátu napsal, že podle této optiky by neprošla většina bývalých disidentů, z nichž řada byla v 50. a 60. letech členy KSČ.
Jenže zákon mluví jasnou řečí. Prezident ho zná, a je tedy výsměchem právnímu státu, když Srpa vůbec jako člena rady ústavu navrhne.
Bohužel je to jen součást mnohem rozšířenějšího zlozvyku českých ústavních činitelů nerespektovat či velmi pružně vykládat platné zákony. Vždyť žijeme v zemi, jejíž parlament schválil už v roce 1993 zákon o protiprávnosti komunistického režimu, přičemž prohlásil komunistickou stranu a její ideologii za zločinnou. Přesto dodnes máme v parlamentu komunistickou stranu.
Právní bramboračka
V lednu 2014 pro změnu designovaný premiér Sobotka navrhl prezidentovi Zemanovi jmenování ministrem financí Andreje Babiše podezřelého ze spolupráce s StB, který v té době nemohl doložit čisté lustrační osvědčení. Zeman ho nakonec jmenoval navzdory dohadům, zda má či musí mít ministr vlády čisté lustrační osvědčení.
V takovéto právní bramboračce, v níž se navíc morální výklad či zdravý rozum často sráží s literou zákona, je pak těžké argumentovat nějakými standardy, čehož koneckonců využívá – a ne zcela bez podpory části veřejnosti – při své obhajobě Srpa i prezident.
Jiří Pehe, iRozhlas.cz, 11. 8. 2017
17. 2. 2022