Prezident Zeman, čeští politici a problém Ústavu pro studium totalitních režimů
Pokus prezidenta Miloše Zemana prosadit Karla Srpa do rady Ústavu pro studium totalitních režimů zhatila senátní volební komise. Na první pohled se může zdát, že se prezident pokusil svého kandidáta protlačit oknem do oblasti studia minulosti České republiky, z níž byl předtím vyhozen dveřmi, do kterých se snažil vstoupit. Jedná se ale o složitý problém, ve kterém je Karel Srp do jisté míry pouhým hercem ve hře režírované jinými.
Ústav pro studium totalitních režimů, zkráceně ÚSTR, je totiž předmětem sporů mezi různými skupinami naší politické scény od svého vzniku. Vzpomeňme na rozpory, které provázely jmenování vedení ústavu v minulosti. Levice obviňovala pravici, tehdy především ODS, že Ústav využívá k diskreditování různých osob a povzbuzování laciného antikomunismu. Takového, který vinu za všechny neduhy dneška hází na minulý režim.
Pravice zase naopak obviňovala levici, jmenovitě ČSSD a KSČM, ze snahy minulost zlehčovat, zakrývat a podrývat činnost historiků. Památný výrok ilustrující situaci zazněl v roce 2013. Premiér za ODS Petr Nečas prohlásil, že za odvoláním Daniela Hermana, tehdejšího ředitele ÚSTR a současného ministra kultury, vidí spiknutí, jehož dopady popsal následovně: „Když to člověk srovná, musí vidět, o co ve skutečnosti jde. Jde o budoucí vládní spolupráci ČSSD a KSČM.“ K čemuž samozřejmě nedošlo.
A proč mocným této země tak jde o pracoviště, které by se mělo věnovat pilnému studiu období vlády jedné strany? Proč s nástupem každé nové vlády začíná šaráda v obsazení Ústavu pro studium totalitních režimů? Je to jednoduché. Naši politici a vlivné skupiny se pravděpodobně řídí slovy z knihy 1984 George Orwella: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“
Využíváním práce historiků a vytahováním údajů z archivů bezpečnostních služeb, ke kterým má ÚSTR přístup, ale prokazují medvědí službu právě naší budoucnosti. Je sice možné, že diskreditací nějakého toho oponenta politici získají krátkodobou výhodu, ale to je dobré pouze pro ně. Pro nás ostatní by byla mnohem užitečnější role Ústavu pro studium totalitních režimů coby skutečně nezávislého vědeckého pracoviště, na jehož pracovníky by měla moc politická minimální vliv.
Protože místo určování, kdo se jak choval ve stále vzdálenější minulosti, by bylo lepší odpovídat na otázku proč. Tedy proč se určití lidé zachovali tak, jak se zachovali, včetně například Karla Srpa. Který měl být komunista, udavač a disident v různých obdobích svého života. Dále by měl Ústav pro studium totalitních režimů zjišťovat, jaké společenské příčiny vedly k nástupu totalitářství zleva i zprava. V tom by historikům mohli pomoci další sociální vědci, politologové, sociologové, filozofové a jiní.
Protože pro naši budoucnost je důležité včas odhalit společenské pohyby podobné minulým projevům nástupu diktatury. Neboť kdo nezná svoji minulost, je nucen si ji zopakovat. K osobě Karla Srpa je pak nutno dodat, že jeho životní osud může sloužit jako poučení s negativními i pozitivními stránkami.
novinky.cz, Thomas Kulidakis, 9. 8. 2017
17. 2. 2022