Archívy StB: Minulost mává nám
Stejnojmennou píseň napsal a zpíval Jaroslav Hutka v době, o níž je tu řeč. Půjčila jsem si název jeho skladby do titulku, neboť můj měl původně znít: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale Hutkova dávná píseň, kterou vřele doporučuju k poslechu, je přesně o tom všem.
Kdo nic nedělá… Tato stará a u nás v minulém režimu velmi oblíbená pravda má stále svoji platnost. I když se dá vyložit všelijak, výsledek je týž. Všichni, kdo se po okupaci naší země v roce 1968 mlčky a tiše (a většinou neradi) se stavem věcí veřejných smířili a nic proti němu nepodnikli, mají dnes čistý štít. Dokonce i všichni, kdo politické perzekuci aktivně pomáhali – jen samotných příslušníků Státní bezpečnosti bylo prý kolem třinácti tisíc (a desítky tisíc lidí s nimi nějak spolupracovaly) –, jsou paradoxně taky čistí. Lustrační zákon, prověrky Národního bezpečnostního úřadu, to jsou dnes cáry papíru, které nic neznamenají.
Paradoxně jsou po sametovém převratu nejvíc na ráně ti, kteří proti minulému režimu bojovali a někteří se s ním taky zapletli. Tušil snad někdo v těch strašných časech reálného socialismu, prošpikovaných estébáky a jejich donašeči, že to jednou skončí? Vždyť režim, založený na faktu ohromné síly okupační armády a postavený na strachu a vydírání svých obyvatel přes práci a především přes děti, to měl zmáknuté na věčné časy! Koho by napadlo, že se u nás ty věčné časy tak náhle a bezbolestně zhroutí? Že se otevřou archivy a na povrch vyplavou informace, které měla spolknout tajná věčnost?
Archivy Státní bezpečnosti ovšem neobsahují důkazy o tom, jak se chovali její příslušníci, a tak se dnes ti, kteří tlak na obyvatele socialistického Československa páchali, nesoudí. (Za násilí při výsleších jich bylo tak nějak odsouzeno, že by se to spočítalo na prstech jedné ruky – jakkoliv právě prsty při své práci některým vyslýchaným rádi pálili.) Nesoudili a nesoudí se ani čelní představitelé komunistické strany a vlády, kteří ten estébácký teror proti skupině nepoddajných obyvatel nařizovali a kryli. Gustáv Husák si umřel pěkně v klidu, Lubomír Štrougal si žije pěkně v klidu, Milouš Jakeš to samé v bleděmodrém a ještě žvaní v televizních dokumentech o časech minulých, jak nikdo nikomu v ničem nebránil… A baterie malých, a přesto veledůležitých udavačů a tajných spolupracovníků, špiclů, spíš slouhů, kteří uměli svým donášením ztrpčit život i v těch nejsoukromějších sférách a intenzivně tak spoluvytvářeli tu zastrašující fízlovskou všudypřítomnou moc, taky nic.
Na paškál se dostávají lidé, kteří proti režimu aktivně vystupovali, na kterých StB pracovala, jež honila, vyslýchala a některé i věznila. Největší paradox naší svobodné doby je fakt, že při odhalování těch, kteří svoji disidentskou roli nezvládli, kteří se zlomili anebo jen hráli svoji hru, při níž něco řekli a někoho shodili v domnění, že tím pomůžou své věci, a mysleli si, že mají vše pod kontrolou a jsou to oni, kdo tahá za delší kus provazu… zkrátka největší paradox je ten, že tyto lidi odhalujeme na základě záznamů a zápisů jejich, pardon, našich estébáků, fízlů.
Cibulkovy seznamy. Vzpomínám si, jak jsem je, hned co po revoluci vyšly, někde v Praze koupila a doma je pak otvírala velmi rozechvěle. Věděla jsem sice, jak jsem se při výsleších chovala a že jsem kromě jednoho výslechu, který mi přišel dokonale směšný (ptali se mě totiž, kolik mi táta posílá z ciziny peněz, a on mi přitom žádné neposílal), nikdy nic estébákům nepodepsala, věděla jsem to a stejně jsem se bála, že v nich budu uvedená.
Příslušníci Státní bezpečnosti byli ze své podstaty podlí. Kdo z nich si myslel, že dělá dobrou věc? Jejich pracovním nástrojem byla, kromě zastrašování, taky faleš. A nabízení milostí! Byly tak lákavé. A vypadaly nevinně. Estébáci byli ovšem kariéristi. A srabi, kteří by svoji pozici jistě neohrozili vytvořením třeba fiktivního spolupracovníka. Oni přece moc dobře věděli, co je fízlování.
Jazzová sekce byla v době totality a zákazu všeho, co zavánělo svobodou, jako zjevení. Sháněli jsme s mužem vše, co vydala. Skvělé Jazz – Bulletiny, pojednávající o současné muzice, která se k nám ze světa dostávala tak těžko, ale i sešity edice Jazzpetit, kde, myslím, doma poprvé vyšel Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Sekce vydávala také publikace s pracemi předních českých (zakázaných) výtvarníků a fotografů; edice se jmenovala Situace. Mohli jsme tak vidět věci od Adrieny Šimotové, Stanislava Kolíbala, Emily Medkové…
Od roku 1974 do roku 1980, kdy byly definitivně zakázány, organizovala Jazzová sekce skvělé Pražské jazzové dny. Chodili jsme na ně a byli u vytržení. Tehdy byl v Lucerně úplně jiný svět než ten, z něhož jsme do sálu přišli. Činnost sekce byla široká a kvalitní; její vynikající grafickou podobu obstarával Joska Skalník. Byla i velmi potřebná. Obzvlášť pro mladé lidi mimo Prahu znamenala jediný a jedinečný zdroj pravdivých informací.
Její hlavní protagonisté byli v osmdesátých letech odsouzeni k podmíněným trestům a dva z nich, Vladimír Kouřil a předseda Karel Srp, si své angažmá odseděli ve vězení. Srp dostal šestnáct měsíců. Plzeňské Bory opustil prvního ledna 1988.
Ve svobodných časech se ale ukázalo, že Karel Srp s milostmi od StB kalkuloval. Ve svazcích jiných osob, na které se soustřeďovala estébácká pozornost, se našly agenturní zprávy od spolupracovníka s krycím názvem Hudebník. V registru svazků je pod registračními a archivními čísly uvedeno právě jméno Karla Srpa. Jeho souputníci z té doby vzpomínají, že prý razil mezi mladými členy sekce teorii, že podepsání spolupráce s tajnou policí je taky jen cár papíru, a pokud to bude pro Jazzovou sekci prospěšné, mohou s StB spolupracovat.
Můžeme si o tom myslet cokoliv. Třeba to, že podobné důvody ke spolupráci jsme mohli mít my všichni, kdo jsme se dali anebo jsme byli okolnostmi vystřeleni na cestu odporu. Taky jsme si mohli stanovit jakýsi vyšší cíl, pro který bychom tajně spolupracovali, rozuměj, donášeli. Ale to do teorie mravnosti čili etiky nepasuje.
Karel Srp do etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu nepatří. Škoda že to nepochopil a svým současným angažmá devalvuje vše dobré, co vykonal. Při obchodu s mravností se ztratí duše. Jinak to není a nebude.
Inu, co se v mládí naučíš ...
reportermagazin.cz, Tereza Boučková, 12. 2. 2017
17. 2. 2022