Není snadné psát písně, ve kterých je politika. Je to trapné a člověk je v tom sám. Přirozené spojenectví písničkáře s publikem existovalo jen za bolševismu. Svobodné vyjadřování bereme dnes jako samozřejmé, dvojsmysly neplatí. Ale ani tehdy se neočekávalo, že budou písně otevřeně politické. Jen natolik, aby byly výhledem do svobody, nadějí. Svoboda u části obyvatel znamenala směřování k vznešenému a nádhernému ideálu. Dnes je to každodenní stav, který jsme přestali vnímat naléhavě. Nahou politiku Češi nikdy neměli rádi, je jim odpudivá. Potřebují ji do něčeho obléci. Tehdy do jednoduché nebo složité mnohoznačnosti, dnes nejlépe do parodie. Ta funguje skvěle, parodování tradici má, potěší, ovšem je bezzubé. Jen uvolňuje tlak frustrace, neklade další nároky. Ke vzdoru ani ke vzpouře humor nevede, jen k uklidnění. Politikům se většinou líbí. Na rozdíl od parodie ve vzpurnosti tradici nemáme. Za minulá dvě století si na nic nevzpomenu. Cinkání klíčů nebo shození mariánského sloupu se vzdorem nebo se vzpourou nemají nic společného. A hrdinové, kteří se za těžkých dob našli, živoří někde na okraji našeho vědomí, k následování nevyzývají, příkladem nám nejsou.
Druhé krycí obléknutí politiky je poetičnost. Ta tehdy fungovala. Estébáci sice třeba Litvínov považovali za protistátní píseň, ale důkaz v ní nenašli a já se úspěšně hájil tím, že to je poezie, a tu si každý vykládá po svém. Dnes je poetizace politiky zbabělost, která realitu „důstojně“ relativizuje, povýší do vznešenějších prázdných fasád, vzdálí ji do ornamentů, a to je úlevou pro všechny. Odměnou může být i prezidentská medaile. Takové písně svobodu deformují, zacloní vhled do skutečnosti a brzdí vstup nebásnivých písničkářů do „veřejného prostoru“ médií. Tam vstup svobodný není. Vstupenkou jsou peníze, pokleslý vkus redaktorů, lenost těch kolem „kultury“ a samozřejmě i hluboce historicky zažitá česká předposranost.Točitá schodiště politických písní
Psát přímočaře, neuhýbat do parodie a neskrývat se do poetických křovin je nevděčné a nakonec i výsledky mohou být všelijaké. Není na co navazovat. Hašler, Osvobozené divadlo a český kabaret byly politické buď vlastenecky, nebo parodicky. A je to dávno a bylo to lokální.
Krylova intelektuální vitalita navazuje na českou „malou scénu“, která pilovala jazyk, rýmy i chytrou vtipnost, takže nástup generace písničkářů šedesátých let byl Krylovi již cizí. Pro nás, následovníky beatniků, dlouhých vlasů a beatové hudby, byl zásadní generační spor a nejdůležitější bylo oddělit se a odlišit od „starejch“. A rovněž od jejich poetiky. Píseň Pravděpodobné vzdálenosti z roku 1967 byla v prvním okamžiku profesionálními textaři přijata s pohrdáním. Ale stejně jako v té písni se politika v písních generace šedesátých let vyskytovala jen okrajově. To, že nám říkali protestní zpěváci, bylo směšné. Podstatné bylo žít a myslet po svém. K tomu se Kryl nepřipojil a ani nechtěl. A jelikož strašně brzy emigroval, už ani nezažil na své kůži to, co z písničkaření vzniklo po ruské okupaci.
Jednou v emigraci, když mi Kryl v hospodě v bavorském Rohru vyčítal, že nejen já, ale nikdo z nás písničkářů neumí rýmovat, jsem odpověděl potměšile, že rýmování písničku kazí. To ho vytočilo: „Vy jste si tam zpívali a já tady byl deset let sám a pak jste začali chodit. Ty, Třešňák, Soukup, Karásek. To se vůbec nedá poslouchat.“
Krylovy písně jsou po dávném způsobu „malých forem“ perfektně zrýmované, až tak, že rým na sebe strhne i obsah. Možná proto se jeho písní snadno chytají papaláši nebo náckové, politici mu staví bysty, muzea a pomníky. To je pro nezávislého písničkáře neštěstí, být po smrti takhle blbě mumifikován.
Ovšem ani Kryl sám se svou kytarou se do médií dnes nedostane. I on ze svých pomníků slávy je vždy cezen a filtrován vitalistními zpěváky, jako jsou Klus, Landa, Ortel a další. Kryl jen s kytarou nedostal v současných médiích přehrávky stejně jako my ostatní. Vladimír Merta má ve svých písních také svou barvitou, více než padesátiletou politickou cestu, ale slyšet ho z éteru rovněž není. Mladá generace se o něm sice učí ve škole, ale netuší, jestli ještě žije. Je potřeba si ho vygooglovat. V médiích ani on přehrávky neudělal. A na politické písně v Česku stejně nikdo nečeká a rádiím překážejí, neboť svému publiku chtějí vnutit pokleslou oddechovou kulturu. Tato výchova se jim daří.
Zeširoka jsem se tu takhle rozepsal mimo jiné proto, abych sám sobě vysvětlil, proč mi poslední roky politika do textů čím dál víc zasahuje. Nikdy jsem se za politického zpěváka nepovažoval, a teď se jím pozvolna stávám. Píšu ale pro sebe a pro své svědomí. Nechci nic zamlčovat.Další inkarnace písničkáře
Časem mého písničkářského znovuzrození bylo léto 2006. Psal jsem zpočátku hlavně krajinomalebně. Do jedné krajiny mi tehdy Pánbů strčil Sudety. Jsem mu za to vděčen. To téma ve mně vězelo od dětství.
Po létě začala sezóna koncertování a psaní se mi přerušilo. Nebyl jsem si jist, jestli to nebyla jen taková letní úchylka ze strachu před šedesátkou. Další léto jsem odjel do „své“ krajiny v jižní Francii. Za dva týdny jsem tam napsal 36 textů a bylo mi jasné, že psaní se mi vrátilo, jen si pro to vždy musím najít svůj klid v prosluněném prostředí. Ještě pod vlivem uvádění televizních dokumentů o útěcích přes železnou oponu jsem v roce 2007 u říčky Sorgue napsal Ztracený příběh a Komunismus. Během dvou týdnů vznikla též píseň Böhmen und Mähren. Byl to silný čtvrtek 27. července 2007. První jsem do mobilu napsal Böhmen und Mähren, hned potom Ztracený příběh. A když jsem vylezl ze stínu stromů u rychlého proudu horské říčky na prosluněnou louku a lehl si tam, vypadl mi z hlavy Udavač z Těšína. Večer ještě na vyjížďce po krajině jsem napsal píseň Tygr a bagr.
Leopoldov sice vznikl na tom samém místě, ale o nějaký rok později.
Text Komunismus měl původně jiné refrény i jiný název, ale když na něj Vláďa Veit udělal melodii, bylo jasné, že refrény musím změnit, a nabídl se mi sladký komunistický kýč, jakým se režim propagandisticky představoval. Hudba je pro text důležitá, dává mu nejen rámec a náladu, ale zasahuje i do jeho výkladu a obsahu a s hudbou ho dopisuji, dokončuji. V určitém smyslu je Vláďa Veit i spoluautorem mých textů, ze kterých on pak udělá písničku. Jenže teď vznikl tak divně realistický komunistický obraz, že to ve mně zaskřípalo. Píseň jsem odložil, něco jako když policie odkládá případ.
Až letos na sebe píseň znovu upozornila. Domluvil jsem se, že budu do archivu Post Bellum natáčet písně, které tam patří. Vybral jsem tři z nedávné minulosti a šest letošních. Vznikl videozáznam devíti písní, které se pak staly základem této desky. Není důležité, že nejsou na videích technicky dokonalé, ale vytvořily souvislý obraz, který i pro vydavatelství Galén začal dávat smysl. Přidal jsem k tomu další čtyři a je jich zde nakonec třináct.
Ve dnech natáčení této rychlé a jednoduché desky je v Praze nejen tíživé tropické počasí, ale každým dnem se mé Magdaleně může narodit náš syn. Před několika dny odpoledne jsem byl na spací vyjížďce a pak vynalézavé vycházce s naší dvouletou Theodorkou a večer jsem se rozhodl, že dnes už se rodit nebude, a tak jsem vyběhl do hospody U Šumavy ve Štěpánské, kde mají pšeničného Raráška, abych pokračoval v psaní. Část toho času jsem ale prokecal s vrchním o tom, jak je současná politická situace nebezpečná a jak jsou k tomu Češi hloupě neteční. Ano, právě o tom se snažím psát v tomto bookletu a zpívat na této desce.Písně na této desce
Písně Třicet let spánku, Chudoba, Brána světla, Saň a Srpen vznikly mezi únorem a březnem při mém letošním pobytu v rybářské, dnes už ale více turistické vesničce Agonda ve státě Goa. To je nejmenší indický stát, který byl Indií dobyt a anektován začátkem šedesátých let dvacátého století. Předtím pět století patřil pod Portugalsko a i současná mladá goánská křesťanská generace se k portugalské tradici hlásí. Ti staří, kteří ještě vpád Indie pamatují a často ho i podporovali, dnes litují. Jelikož jsem za posledních deset let v této vesničce prožil dohromady více než rok, narážím dnes už i na tyto skryté vrstvy goánského myšlení.
Píseň Vůdce, původně s názvem Tyran, stejně jako text Balón, jsem napsal v Agondě před dvěma lety. Miloš a zubatá, Domov a Sto let jsou z Agondy letošní. Takže z třinácti nových písní na této desce jsem jich osm napsal před pár měsíci. Vláďa Veit je svižně vybarvil svou hudbou a po dlouhých letech jsem ke dvěma stvořil muziku já sám. Úsměvné je, že jsem všechny texty této politické desky napsal v zahraničí. Tři u říčky Sorgue a zbytek v Agondě.
Mnohé z těchto songů mají podobu souboje nebo výzvy, ale není to fotbal, nelze tomu fandit. Nejvíc se to týká „díla“ Miloš a zubatá. Chápu, kde a v čem českým lidem drhne, ale nedá se nic dělat. Skutečnosti Milošovy osobnosti a činů jsou horší a hnusnější než slova mého textu. Češi jsou ale schopni se na to všechno dívat a dokonce to celé pochválit ve volbách. Na komerční scéně se nepohybuji, zodpovědný jsem jen svému svědomí, takže úspěch není cíl, který by mě popoháněl, motivoval a omezoval. Drhnutí si mohu dovolit. Předpokládám, že i píseň Domov mnoho Čechů zvedne ze židle, ale téma migrace, stejně jako chudoby, jsem na této desce mít chtěl, myslím na ně už dlouho, už se i neoddělitelně zařadily do naší historie a svědomí a na naše společenské uspořádání začínají působit destruktivně. Bohužel neexistuje politik, který by se k tomuto tématu uměl postavit normálně, což v Česku znamená nebojácně.
Nejdůležitější v tomto souboru jsou ale písně Srpen a Sto let. V době ruské invaze jsem bydlel na Vinohradské ulici mezi Československým rozhlasem a Muzeem. Z jednoho okna bytu jsme viděli na dvůr rádia, kudy nakonec Rusové do budovy vlezli. Křičel jsem na ně ze čtvrtého patra, kulka mířená na mne naštěstí jen rozprskla kus omítky ve zdi asi třicet centimetrů pode mnou. Jak jsem se ocitl rozpláclý na podlaze obýváku s pocitem vzbouzení z jakéhosi hlubokého nevědomí, nevím. Z opačného okna bytu jsme v noci pozorovali, jak nad zlatými věžičkami Muzea létají nad Václavákem světlicové střely a střelba dělá strašidelný kravál. Před okno jsme přestěhovali ledničku s pocitem, že je alespoň trošku oplechovaná. Ten dům už neexistuje, byl zbourán, když se stavěla magistrála. Zažil jsem vše, co se dalo u rádia i na Václaváku vidět, a konečně to teď ze mne vylezlo jako píseň.Sto let
Tato píseň je na desce nejpodstatnější. Minulost je čas mnoha rozmanitých událostí, ze kterých výběrem a výkladem uděláme to, co pak nazýváme historií. A tvorba historie dosud víc záležela na motivaci historika než na tom, co skutečně proběhlo. Taková malovaná historie postihla každý národ. Sjednocujeme se na příbězích, které si společně vyprávíme, a nakonec i na těch, které si neřekneme. V rámci těch našich mnoha zamlčených příběhů jsme si také odmítli říci, že české království nebylo jen království těch, kteří mluvili česky. Nakonec i Karel IV. prý mluvil lépe francouzsky a německy než česky.
Devatenácté století vytvořilo a vymalovalo silné „české“ příběhy, včetně vynikajících falzifikátů, a Masaryk postavil na závěr sama sebe jako svorník všeho, co jakoby logicky spělo k vyvrcholení – k obnově české státnosti. Petr Pithart našel dokumenty, podle nichž Masaryk nemínil uznat první československou ústavu, chtěl prezidentský systém, sám chtěl být cosi jako volený monarcha a nerad se smiřoval se situací, v níž to tak nebude. Byla to tak silná osobnost, že dodnes k ní vzhlížíme. Jediný, koho jsem zažil, kdo Masaryka tvrdě kritizoval, byl opat Anastáz Opasek. Za to, že dal do vazu katolické církvi. Prý tři a půl milionu lidí z katolické církve vystoupilo, asi milion vlezl do nové Církve československé, která v průběhu desítek let de facto zkrachovala, ale ti, kdo odešli, už se nevrátili. Opasek tvrdil, že český ateismus vznikl kvůli Masarykovi.Utajená dvouletá válka
Žijeme na území, o jehož všech skutečnostech a dobových lidských souvislostech toho moc nevíme. Možná mě teď historici okřiknou, že tomu nerozumím. Ale kteří historici? Čeští, slovenští, polští, maďarští, rakouští, němečtí, francouzští, angličtí? Vím, že i norští historici mají na náš vývoj svůj názor. Každý z těchto historiků, zatažených jinak do české historie, mě okřikne po svém. Pro historiky ostatních národů jsme jen proměnlivý malý čmouh na mapě Evropy, dnes téměř neviditelný.
Nejsem historik, jsem písničkář, který do minulosti sahá svým svědomím. Ale úvodní větu minulého odstavce mi nikdo nevyvrátí. 28. říjen 1918 považujeme mylně za jasný den, kdy se natiskly mapy Československa a hned začala fungovat demokracie. Vlastenecká propaganda tento obrázek podporuje a bude tak nepochybně vypadat i letošní státní oslava, pokud nebude poblita naším monarchistickým panem prezidentem. Jenže 28. října byla jen nahlas artikulována idea, podporovaná českými vlasteneckými politiky, umělci a také už přesvědčivě vítězícími mocnostmi. Možná i většinou česky mluvícího obyvatelstva. To není úplně jasné. Máme obraz bezproblémové události. Ale zrovna tehdy na dalších částech „naší země“ došlo rovněž k vyhlašování samostatnosti početnými německy mluvícími skupinami, které se mínily připojit ke vznikajícímu Rakousku. Ty ale neměly v zahraničí geniálního politika Masaryka, který sám sebe skromně postavil na vrchol vítězné české, jazykově odloučené historie. V mnoha městech došlo v listopadu 1918 k bojům – v Mostě, v Kaplici, v Chebu, v Šumperku a na jižní Moravě. Padlo v nich asi dvacet Němců, ale proti českému dělostřelectvu neměla jednotlivá města šanci, i když se oháněla právem na sebeurčení. 4. března 1919 vyhlásili německy mluvící sociální demokraté v mnoha městech den „sebeurčení“. Demonstrace byly po poledni českou armádou rozstříleny. V Kadani, Hostinném, Šternberku, Karlových Varech, Chebu, Stříbře a Ústí nad Labem bylo zabito 54 lidí, 700 zraněno, z toho přes stovku těžce. Nepokoje byly ten den i v dalších městech. Česká reakce byla natolik tvrdá, že to už od vzdoru nadále odradilo, šlo o život. Masaryk, Beneš i ostatní čeští politici to považovali za správné. Někde jsem k tomu četl komentář, že demokracie se musela bránit. To je směšné. Byl to zásah tyranie proti pokusu uskutečnit demokracii. Sudety byly zaživa svlečeny z kůže. Je možné říci, že 28. října 1918 začala dvouletá válka na „našem“ území o naše území. A to se už nechci rozepisovat o osmidenní válce s Polskem o Těšínsko a o válce s Maďary o slovenské území.Kreslení mapy
28. října 1918 žádná mapa neexistovala, jen představy, přání a česká nekompromisnost. Nebyl jistý jediný metr hranice a válka končila až za dva týdny. Jednalo se zatím uvnitř prohrávající monarchie. Ovšem česká emigrace byla schopná. Dokázala úžasným politickým kouzlem, že Češi nebyli součástí země, která válku způsobila a prohrála, ale že patřili mezi národy vítězné. Bylo to díky neuvěřitelnému počtu hlavně česky mluvících dezertérů, ze kterých se staly legie, o které se opřel Masaryk. Začal je považovat za národní armádu a vytvořil argument, že když máme vlastní armádu, je to znamení, že máme svůj stát. Stát, který má armádu, už přece státem je. Obdivuhodné diplomatické umění, které bylo po 28. říjnu vyfutrováno, pod dohledem italských a francouzských velitelů, vojenským obsazováním území, které jsme si nějak někde předvyjednali, nebo jen prostě dobyli a pak dovyjednali, když už byla obsazena. Jako jižní Slovensko, severní a jižní Moravu a jiná místa. Byl vytvořen naléhavý argument, že bez těchto oblastí stát nemůže existovat. To byla možná pravda, ale nakonec se ukázalo, že na takovém principu stát vznikat nemá.
Zakládání Československa trvalo ještě další dva roky, takže skutečné Československo bylo legalizováno až v roce 1920. My jsme si ale vymalovali i ty první dva roky jako úžasné vítězství české dějinné snahy, korunované pak úspěchy a nadšením českých umělců a politiků, a chlubili jsme se dosažením demokracie v okolních zemích nevídané. Jenže demokracie je lidovláda všech občanů žijících na území státu. Pár milionů jich tehdy do té demokracie zahrnuto nebylo a německy a maďarsky mluvící občané byli v tom státě rovni ostatním jinak než Češi. To prožívali i Slováci a Rusíni. Přesnější by asi bylo mluvit o čechokracii. Ta se nakonec ukázala jako smrtelná chyba. K tomu patří i to, že nikdy nebyl založen státní rozhlas pro obrovskou německy mluvící menšinu, která ve chvíli, kdy se rozhlas stal důležitým kulturním a politickým prostředkem, mohla na rádiu chytit pouze vysílání z Hitlerova Německa. Ztráty na životech v obrysech československých hranic byly v letech 1939–1945 obrovské. U sudetských Němců se odhaduje, že válkou přišlo o život 300 až 500 tisíc lidí, u Čechů snad 340 tisíc, z toho 270 tisíc vyvražděných Židů. Kdo ty mrtvé kdy spočítá a kdy začne platit, že o mrtvých jen dobré?Malovaná historie
Masaryk měl zpočátku nešťastnou romantickou ideu, že „Němci“ se během dvou generací naučí česky a bude po problému. Obyvatelům území, kterému dnes říkáme Sudety, se do Československa nechtělo. Báli se českého vlastenectví. I Italové a Angličané se zdráhali souhlasit se vznikem mnohonárodního státu, kde dominantní většina nemá nejmenší zkušenost s tím, jak takový stát vést. Vznik Československa prosadila Francie, tradiční nepřítel Habsburků. Francie, která pomáhala už Turkům při dobývání Vídně. Že šlo v té chvíli fakticky jen o uspokojení historické frustrace, se ukázalo za dvě desetiletí. Mnichovské jednání o nás bez nás Francouzům nevadilo. A jelikož v druhé válce nafoukaná Francie s „největší armádou světa“ a s neproniknutelným opevněním s Německem ostudně a rychle prohrála, měla po válce sama plno starostí s politickým snažením, aby byla přizvána mezi vítězné mocnosti. Její autorství Československa dnes působí vágně, a tak se ani neočekávalo, že by nás měla a mohla po druhé válce hájit před vlivem Ruska. A Amerika, jako obrovský jednonárodní stát, který na poslední chvíli zvrátil výsledek první světové války, si neuměla představit mnohonárodní komplikovanost střední Evropy a Balkánu, takže tehdejší Masarykův výklad historického a národního práva Čechů u Wilsona zabral. To, že historické a národní právo se nedá kombinovat, nikdo vlivný neřešil.
Úvahy bývalého člověka
Tyhle úvahy u mne nejsou nové, pouze zrají. České historické nesrovnalosti mi začaly být nápadné už v pubertě začátkem šedesátých let. Otcovo věrné českoslovenství, i za bolševismu, se mi zdálo legrační a vyprávění matky o poválečném vyhnání našich vesnických příbuzných – babička byla Němka – nesrozumitelné a temné. Vyrůstal jsem jako obyvatel druhé kategorie, můj otec, kvůli tomu, že měl obchod s nábytkem, byl se svojí rodinou komunisty zařazen do kategorie BL, „bývalí lidé“. Frustrace po ruské okupaci a nakonec i emigrace všechny tyto myšlenky jen dalšími informacemi podporovaly a nakonec vývoj posledních třiceti let taky.
My Češi cítíme jako přirozené si historii neexistujícího Československa přivlastnit a přibarvit. Ale jen ve vymalované historii vzácného a úspěšného státu. Jenže Československo byl neúspěšný projekt, který v době, kdy pod tímto jménem fungoval, nebyl nikdy plně demokratický nebo samostatný a mnoha „svým“ národům přinesl utrpení. Za druhé světové války sedm let neexistoval a po válce to byl jen název, který přikrýval ruskou nadvládu. Po pádu bolševismu se nekonfliktně a přirozeně rozpadl. Měl takový stát vůbec vznikat?
Možná teď můj výklad a připomínka některých neznámých faktů, neboli moje vymalovaná historie, jsou kacířské, pobuřují, ovšem právě v nich je klíč k pochopení alarmujícího současného politického vývoje, který může dopadnout všelijak. Písně na této desce jsou toho otiskem.
Praha 27. července 2018