Kopáním do nesprávných vrat nelze nic změnit
Oslavy čtrnáctého výročí listopadového převratu nevyšly tak, jak si je představovali čeští političtí nedovzdělanci, kteří toho o demokracii a svobodě či lidských právech sice každodenně hodně nažvaní, ale když se mají začít naplňovat v praxi, přecházejí k nejnemožnějším úskokům a jsou náhle argumentačně v koncích. Právě proto byli také tolik zděšeni tím, že na počest údajně "lepší dnešní doby" nedošlo k nějakému výraznějšímu davovému juchání, ke kterému nenapomohla ani předem rozjetá mediální mašinerie, jejímž hlavním obsahem bylo strašit občany před stoupajícími komunistickými preferencemi. S naprostým fiaskem se totiž setkaly agresivní výzvy lžinovinářů v česky tištěných denících a časopisech, vlastněných převážně německými ultrakonzervativci: až příliš často se odtud nezakrytě šířily imnohé ohavnosti, připomínající zdaleka nejenom starším lidem mezi námi předválečné kolaborantství a protektorátní časy. Skutečný stav veřejného mínění pak ozřejmil fakt, že strhnout se dal těmito mnohdy doslova fašistoidními výplody nakonec jen malý hlouček nejubožejší společenské sedliny, který přišel rozzuřeně kopat o svátečním pondělí navečer do zavřených vrat budovy ÚV KSČM. O tom, že zasévání nenávisti k dnešním komunistům nemá u nás žádnou širší podporu, přesvědčila následovně iúterní (prý hudební) akce organizátorů petice "S komunisty se nemluví" v hale bývalého strojírenského gigantu ČKD. Tam, kde dříve tisícovky pracujících mívaly zajištěnou práci i přiměřenou odměnu za ni, brojili bezúspěšně někteří muzikanti v čele s asociály Třešňákem a Hutkou (v exilu oba přežívali z nejrůznějších podpor a nikdy nikde nebyli zaměstnáni) proti politice strany, která jako jediná - a po žalostném selhání ČSSD i poslední - zastupuje v této zemi řadové občany, ocitající se dnes v poměrech, které si před čtrnácti lety neuměli v tom nejhorším snu představit. Namísto, aby všichni antikomunismem nepříčetně posedlí pseudodemokraté začali spěšně analyzovat příčiny, které vedou již každého čtvrtého voliče k tomu, že zvažuje odevzdat hlas KSČM, zmáhají se pouze na sprosté nadávky a zcela v rozporu s parlamentním uspořádáním v republice požadují i její zrušení. V Mf Dnes (19. 11. 2003) se dokonce i pravičácký novinář Bartoníček pozastavil nad tím, že místopředseda Senátu Jan Ruml, který se do haly někdejší ČKD dostavil jako jediný z politiků, vyřvával (prý za popíjení piva a pohupování se do rytmu muziky) cosi o "porušování zákonů ze strany KSČM", aniž by to byl jediným slovem doložil. Novinář ovšem nechápe, že Ruml vlastně nic dokládat ani nemusí, neboť lidé nezapomínají na jeho všeobecně známé a kompromitující patolízalství vůči sudeťákům, odporující oficiálně sdělovaným postojům vlády. Ještě trapněji v Bartoníčkově článku potom zapůsobilo popisované zklamání návštěvníků z nepřítomnosti exprezidenta Havla, který v tutéž dobu raději někde přebíral jakousi "další z řady cen", což měl za důležitější. Mnoha občanům přitom jistě v myslích vytanulo, že stejně paradoxně ve chvílích, kdy pouhých pár dnů předtím v irském Dublinu dostával titul "velvyslance svědomí", řešila česká policie trojnásobnou bestiální vraždu, vykonanou jednou z tisíců zločineckých zrůd, kterým v roce 1990 zrušil výkon trestu šílenou amnestií. Opravdu již jen hlupáci anebo lidé prosáklí zlem mohou neprohlédnout lež a špínu, s jejíž pomocí je KSČM obviňována, a to třeba - není-li k ruce něco vhodnějšího - i ze zhanobování popřevratových pomníků. Většině obyvatel naštěstí naproti tomu došlo, že jde jen o pokusy odpoutat pozornost od tristní současnosti, v níž kvůli dobrému bydlu několika zazobanců musí ostatní strádat, a proto takto mrzačenou demokracii odmítají. Kopání do vrat si zasluhují výhradně ti, jejichž vinou byl zničen kdysi vyspělý stát, v němž se teď lidé ze zoufalství a chudoby buď vůbec nerodí, nebo se běžně upalují a končí i jinými sebevraždami v míře, pro kterou není v národní historii srovnání.
Haló noviny, 2003-11-21, Daniel Strož
Vzhůru psavci, na Brusel!
V strakatém průvodu, který Česká republika vysílá do Evropského parlamentu, nalezneme kromě kosmonauta, televizního exmagnáta či angažované moderátorky také jednoho básníka. A to ne ledasjakého! Takový, osudem i dílem kuriózní případ, jakým je bruselský poslanec za KSČM Daniel Strož, už stojí za export.
Daniel Strož je živou ukázkou toho, co by marxisté asi nazvali paradox dialektického vývoje. Jenom jejich alchymistickými kejkly by šlo vyložit, jak se z mladého muže, jenž po roce 1968 opouštěl zdrcen okupovanou zemi a v mnichovském exilu patnáct let na koleně provozoval jedno ze čtyř nejvýznamnějších exilových nakladatelství (Poezie mimo domov), stal v 90. letech militantní agitační veršotepec, jenž uprostřed družiny starých normalizačních kádrů mává kdysi zplihlým, dnes už zase zalátaným třídním praporem. Jenomže ona za tím žádná kouzla nebudou, spíš takové lidské věci, jako je osobní zášť, pocit nedoceněnosti, jistě i určité psychické sklony, a v neposlední řadě potřeba patřit do nějakého houfu, který by ho oceňoval a kterému se na oplátku exot, jako je Strož, velmi hodí. Takový houf ví, co je to vděk, a za současných poměrů ho umí poslat i do toho ďábelského kapitalistického Bruselu.
Strož byl vždy poetou politickým a egocentrickým. První dvě sbírky vydal v polovině 70. let v exilu. Teskný posrpnový tón, který jimi prochází, se poté, co se stane významným exilovým nakladatelem, změní v útočně polemický, namířený především proti poměrům mezi exulanty (sbírka Exilové seppuku, 1986). Emigrantská cháska je nevděčná, o poezii, natož o Strože jeví malý zájem. Není divu, že v předtuše věcí budoucích tehdy v básni Jízdenky domů vybízí, není moc jasné koho, a varuje: "Vybírejte/ Vybírejte pečlivě/Ať ani zrnko plevele/nepřehlédnete. A žádám/Vybírejte/Až se zas po čase budou rozdávat jízdenky domů." Lístky domů se však "rozdávaly" chaoticky a žádný zvláštní vlak pro zasloužilého básníka se nevypravoval. V tom měl Strož pravdu, ovšem unést to bylo nad básníkovy síly. Je však nutné říci, že Strožova činnost v exilu si ironii nezaslouží. Ve skromných poměrech vydal kolem sto padesáti knížek exilové nebo doma perzekovované poezie, samozřejmě že ne všechny snesou vysoká měřítka. V polovině osmdesátých let začal v Mnichově vydávat časopis Obrys, který je dosud zajímavým obrazem doby, která směřovala k listopadu 1989. (Později Strož v jednom rozhovoru upozorní, že ho dával dohromady s myšlenkou na Šaldův Zápisník, ale to je taková typická vydavatelova "neskromnost".) V posledních číslech se v Obrysu začaly objevovat texty od oficiálních československých autorů, jejichž výskyt by před několika lety byl v exilovém tisku nemyslitelný, ale to už do režimního Titaniku teklo ze všech stran: "dialog" mohl začít. Nicméně Strož byl tehdy ještě neoblomný. V čísle, které vyšlo po takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989, najdeme tento jeho temperamentní protest: "Nynější čs. vláda se zbavuje posledních zbytků demokracie, brutálně potlačuje nekonformní hnutí, a to za použití nejen policejních složek, ale také civilní polovojenské organizace, Lidových milicí. ...zahájila sérii soudních lžiprocesů... To všechno je neblahá praxe let padesátých, nejhrůznějšího údobí stalinismu." Zmínka o Lidových milicích je zajímavá, protože brzy se Strožovým nejvěrnějším druhem v boji proti "restauraci kapitalismu" stane nejznámější milicionář mezi literáty, básník vlhké fantazie Karel Sýs. Povstanou společně proti "fatální zvůli, teroru a zločinnému vymývání mozku českého národa, který má být vymazán z mapy kulturní Evropy a zapsán do zvláštní školy doby kamenné". Tak hezky to Sýs, kariérní básník Husákova dvacetiletí, Strožovi napsal v roce 1995 ve zdravici nazvané "Básník bez bázně a hany".
Ale zpět ke zlomovému listopadu 1989. Ten Strož dojatě uvítá z mnichovského vyhnanství básní, při níž tuhnou všechny ochablé, kómatické svaly: "Jak bych byl dneska s vámi doma.../S obdivem visím na rtech synů,/na větách těch, co smyli vinu/a život probudili z kóma." V Obrysu se pak vyznává z dojetí, které na něho udělalo krátké setkání s Václavem Havlem (Strož vydal Havlovu Asanaci), dokonce dvojí: "Došlo k druhému našemu setkání během pouhých několika dnů. To zmůže jen svoboda!" Vypadá to na exkluzivní "jízdenky domů", ale pak přichází sprcha. Na Strože se nějak zapomene, tedy alespoň on má ten pocit, když se v prvním roce po převratu rozdávají medaile, Řád bílého lva dostanou od Havla Josef a Zdena Škvorečtí, další exiloví nakladatelé včetně Strože nic. Takovou nespravedlnost je si třeba správně vyložit. Strož ji našel ideologicky: "Zatímco Josef Škvorecký nejpozději od nástupu Ronalda Reagana začal vystupovat vyloženě antikomunisticky... já jsem až do samého konce venku setrvával v takzvané socialistické opozici." Že význam Josefa Škvoreckého pro českou kulturu není "pouze" v jeho torontském nakladatelství, natož v "antikomunismu", Strož přehlédl. Zahořklý Anton Špelec, kterému "medajli nedajli", a na něhož místo vavřínů čekají první kritiky jeho exilem dosud chráněného, ale evidentně slabého díla, zbývá hořké zklamání, které brzy tematizuje též básnicky. Tak v básni To je můj návrat "Marasmus v zemi, které z dálky/dotýkal jsem se s něhou./Jen pod závějemi času teď nahmatal bych cosi" nachází v zemi, na jejichž hranici "Vlkodlak v rouše beránčím cvičí se v chůzi bez obojku,/apetit včerejší v koutech tlamy". Vzhledem k tomu, že víme, z jaké strany hranic se Strož vrací, nemusíme pochybovat, kdo je tím vlkodlakem... Antiněmectví - vůči zemi, jež ho na dvacet let přijala, dosti podlé - se stane povinnou součástí Strožovy básnické i publicistické lamentace.
Ze Strože se stane opět zachránce utlačovaných a pronásledovaných. Tentokrát pro změnu těch, kteří obsadili redakce a edice za normalizace a nyní přišli dosti sametově o privilegované postavení. Začne mluvit o nové "kulturní čistce" a nových umlčovaných, jejichž "nepohodlné myšlenky" se nehodí nastupující reakci, a samaritánsky jim poskytne nakladatelské služby, čímž se koneckonců stane důkazem, že vydáván může být i za "sametové čistky" každý. V sebraných rozhovorech Co jsem chtěl říct, říkám..., které si v roce 1993 vydal k "abrahámovinám", je ještě relativně zdrženlivý, i když jinak než ve frázích Strož snad ani mluvit neumí. V básních, alespoň sám tomu tak říká, však běsnění vypukne natvrdo. V roce 1992 si vydává sbírku Bázně, kde si to vypořádává s celým světem, kterému už asi nezbývá nic jiného než skočit z mostu, jak to Strož doporučuje Gorbačovovi, neboť "mapa Evropy je už neplatná", přičemž jaksi nedodává, že s tou starou mapou se nedostal dál než do Bavorského lesa a pak už byl ostnatý drát. Dnes tam zase pro zněnu obchází vlkodlak. A jako s Gorbim je to se vším: Strož se rozhlíží, kroutí krkem a vidí "bezbřehé svinstvo našich dějin", "nejhroznější kulturní devastaci", "nejděsivější morální úpadek". V hysterii jde nejednou za rámec vkusu, už tak značně vyplandaného. Zemí jde strach: "O krůček připomíná to protektorát... ustrašenci chvějícíma rukama rozestírají před sebe denní plátky a otáčejí upocenými knoflíky radiopřijímačů." Ale to má národ za to, že "... před dvěma lety ještě vyšli s plnými břichy a s dobře živenými dětmi na ramenou./Posloužili jste komusi - a vsázím se, že dodnes pořádně nevíte komu." Naštěstí jsou tu komunisté, "poctivci tělem i duší/naivky, kteří lepší svět chtěli", a s nimi se snad ta příští revoluce, teď už opravdová podaří... A bylo by možné listovat sešitky, které přišly potom: apokalypticky laděnými slovními výrony ve sbírce Maskaron ve sklepě (1993), kde to kypí análním výrazivem a jeho pachy, přičemž "smrduté lejno" (Strož zná jistě i jiné, soudružské třeba), je poetismem svého druhu; a kde Strož s pochmurným výrazem věští, že "Přijde čas, bratři, přijde čas/Zažehne srdce vírou mas/Ve věci příští". Nebo zkusit přečíst "hru" Pohroužení (1995), zoufalý pokus o jakési groteskní ztvárnění "sametové revoluce", z čehož vylezla tak kuriózní splácanina, že by ji stálo za to uvést třeba nějakým bohnickým souborem v rámci terapie... Anebo vzít do roky agitační brožurku Aby ta země byla naše, připravenou pro Grebeníčkovy komunisty k volbám roku 1996. Nad těmi lze už jen zmlknout a polykat nad tou stalinistickou krásou slzy a myslet si, že tady někomu přeskočilo nebo dialekticky pochopil, že současné sebepokálení je předpokladem příštího zisku.
A Strožovi se to vyplatilo! Celá devadesátá leta mohl být sice pro pamětníky jeho exilové minulosti předmětem údivu či zdrojem amatérského psychologizování, ale kdo se směje naposled... Smích je to sice jaksi sípavý, ale jak píše v básni Díky, Rudá armádo!: "Skutečnost spláchly lživé pomyje." A to se básník nemýlil.
***
Dříve Poezie mimo domov, dnes jen poezie mimo.
"Jak bych byl s vámi! Hltám slova, / chutnají po růžích a sněhu." Druhé a asi poslední setkání Strože s Havlem, Mnichov 2. 1. 1990.
Do Mnichova přijeli noví Strožovi spojenci, někdejší režimní básníci Karel Sýs a Jaromír Pelc. Přivezli buchty.
Do Evropského parlamentu kandidoval Daniel Strož pod svým německým občanským jménem Franz Stros. Neplést s legendárním Franzem-Josefem Straussem.
Týden, 2003-6-28
Češi si mezi své evropské poslance
poslance vybrali i jednoho z pěti kandidátů, kteří měli jiné než
české občanství. Je jím nestraník Franz Stros, kterého nominovala
KSČM. V kolonce povolání měl na kandidátní listině uvedeno:
novinář Daniel Strož.
Franz Stros v roce 1968 emigroval do Mnichova, kde v
sedmdesátých letech založil nakladatelství Poezie mimo domov. V
roce 1995 se vrátil do Česka, je vedoucím redaktorem časopisu
Obrys - Kmen. Figuroval na šestém místě komunistické kandidátky a
získal 1808 preferenčních hlasů, nejméně ze všech 24 českých
europoslanců.
Také voliči v Německu nevybírali jen z domácích politiků.
Strož se tak bude ve Štrasburku potkávat například se svým
krajanem Milanem Horáčkem, který rovněž emigroval do Německa, ale
na rozdíl od Strože se ucházel o přízeň tamních voličů. Horáček
je jedním ze zakladatelů německých Zelených a je současně i
členem české Strany zelených.
Nejznámějším z kandidátů bez českého občanství, kteří
kandidovali v ČR, byl podnikatel s irským pasem Viktor Kožený,
který žije na Bahamách - je trestně stíhán kvůli miliardovým
podvodům. Jeho nedávno založená Občanská federální demokracie
dostala v eurovolbách celkem 2030 hlasů, což představovalo 0,08
procenta voličů. Čtyřicetiletý Kožený získal 854 preferenčních
hlasů.
Mnohem lépe dopadla Nora Baumbergová, která jako podnikatelka
Dolly Buster a lídr kandidátky Nezávislé iniciativy dostala 7493
přednostních hlasů. Celkem stranu volilo 16.762 lidí, což
představovalo 0,71 procenta voličů. Čtyřiatřicetiletá bývalá
pornoherečka žije v německém Weselu, občanství má ale české.
Dvojka na kandidátce Sdružení nestraníků - britský
spisovatel, šlechtic a rytíř maltézského řádu s plným jménem
Michael James Alexander Stewart of Albany - dostal 728
přednostních hlasů. Ital Giuseppe Maiello, odborný asistent na
filozofické fakultě Karlovy univerzity, zůstal s 67 preferenčními
hlasy jedenáctý na kandidátce monarchistické strany Koruna Česká.
Mezi tři zvolené europoslance z kandidátky Sdružení
nezávislých (SNK) a Evropští demokraté se nedostal podnikatel s
francouzským občanstvím Silvano Pedretti. Pořadové číslo 10 u
jeho jména zakroužkovalo jen 420 voličů.
mhm khj rot ČTK / Čechy 15-jun-2004 19:31
Jsem jediný cizinec zvolený do Bruselu
* Narodil jste se dva roky před koncem války v Plzni, po srpnu 1968 jste emigroval, živil jste se jako novinář i technický úředník, v roce 1975 jste založil v Mnichově exilové nakladatelství, o pár let později jste přišel kvůli komunistům o občanství. Poté, co jste se vrátil do republiky, kde publikujete v novinách i píšete básně, jste byl za komunisty zvolený do Evropského parlamentu. Tak trochu paradox, ne?
Je tady ještě jedna zvláštnost. V Čechách bydlím v Plasích na severním Plzeňsku, ale žiji od podzimu 1996 jako "cizinec s trvalým pobytem". Jsem tedy vlastně jediným cizincem u nás, který byl zvolen europoslancem. A to ještě za KSČM. Oni komunisté byli odjakživa internacionalisté... A ještě jedna drobnost. Nejmenuji se Daniel Strož, to je můj umělecký pseudonym. Mé oficiální jméno je Franz Stros.
* Ptát se na znalost jazyků je asi docela zbytečné...
Jako Čech, později občanstvím Němec, samozřejmě umím obě tyto řeči perfektně, horší je má znalost angličtiny a ruštiny. O simultánní překlady do všech národních jazyků poslanců europarlamentu je ale postaráno, nikdo si tam nebude připadat, že oněměl.
* Pravidelně, dobrovolně i nedobrovolně, střídáte pobyty u nás i na Západě. Čeká vás teď další stěhování a adresa v Bruselu?
To je předčasná otázka. Na život v cizině jsem sice zvyklý, ale dost možná, že zkusím napřed dojíždět.
* Víte, do čeho jdete, máte představu o životě europoslance?
Mám sice řadu konkrétních představ o tom, čeho bych chtěl dosáhnout, ale mé znalosti denního chleba europoslanců jsou ryze teoretické. To přiznávám zcela otevřeně, protože vím, že většina české čtyřiadvacítky na tom není nijak lépe. Drobnou výhodu mají pouze ti, kteří předtím zastávali senátorské či poslanecké posty v domácí politice. Já jsem naproti tomu novinář a ani těm přece nejsou cizí různé přesvědčovací metody, to jistě víte sám. Někdo za tuto republiku prostě začít musel a ti, kteří nás vystřídají, už budou těžit z námi nabyté praxe.
* Máte zkušenosti z Čech, zároveň jste strávil skoro čtvrt století v Bavorsku. Dá se takováto zkušenost při lobování v Bruselu nějak zúročit?
Chci se zasazovat hlavně o nápravu zatím nedobrých česko-německých vztahů. To je problematika, kterou znám díky svému bavorskému pobytu do detailů. A proto také vím, že dořešení této otázky je důležité nejen pro celou Českou republiku, ale samozřejmě i pro západočeský region. Málokdo z našinců si asi dostatečně uvědomuje, že v Německu a Rakousku pořád ještě určití vlivní lidé touží po době, kdy byla Plzeň za protektorátu příhraničním městem.
Právo, 18. 6. 2004
Nejdelší noc eurokandidátů KSČM
V noci z neděle na pondělí byla vulici Politických vězňů, sídle KSČM, dobrá, ale nikoli bujará nálada. Očekávání výsledků voleb doprovázela jen lehká nervozita. Volební odhady byly pro kandidáty příznivé. Vypadalo to, že pět míst mají komunisté v europarlamentu jistých. Téměř.
Páté místo bylo s otazníkem. Stačilo, aby občanským demokratům přibyla nějaká ta desetinka procenta a rázem by místo devíti měli deset europoslanců a komunisté čtyři. I to by byl úspěch. Vždyť předvolební prognózy mluvily o třech. Ale šestka by byla skvělá! Ve volebním štábu to vřelo. Účast novinářů byla hojná. Miloslav Ransdorf, Vladimír Remek, Jaromír Kohlíček a Daniel Strož nemuseli mluvit o tom, kolik času strávili v minulých dnech a týdnech pod širým nebem na mítincích mezi voliči. Opálené tváře si nepřivezli z Jadranu. Ač unavení, až do časných ranních hodin se nehnuli zvolebního štábu. Zájem o ně měli nejen tuzemští, ale i zahraniční novináři. Ransdorf střídal češtinu s angličtinou, francouzštinou. Pochopitelný zájem byl o kosmonauta Remka, také Kohlíček věnoval anglicky mluvícím žurnalistům spoustu času. Očekávání snimi prožívali i místopředsedové ÚV KSČM Jiří Dolejš a Karel Klimša, a lidé ze štábu. Ransdorf nestíhal brát telefony a přijímat esemesky z celé Evropy, Kohlíček popíjel z půllitráku už bůhvíkolikátý čaj a co chvíli odbíhal k počítači a doplňoval si tabulku sečtených výsledků a zejména preferencí. "Míla to zatím všude natřel Zahradilovi," dělil se s radostí o novinky. Stejně pečlivě monitoroval výsledky levice ve všech státech EU. "Jak si vede AKEL na Kypru, členkou je moje kamarádka?" zadala mu úkol redaktorka Haló novin. Párkrát kliknul do počítače a čísla se objevila. Už před půlnocí bylo jasné, že komunisté mají jistých v europarlamentu pět míst. Šestka na kandidátce Daniel Strož se opíjel Dobrou vodou a s kolegyní redaktorkou Haló novin se shodli, že mají hodně společného. Také alergii na myši. Tedy ty elektronické, co jsou u počítače. Litry vody mu prý doporučil doktor, aby neusínal u počítače. Jediný prožíval celý večer relativně v klidu. S tím, že by se do EP dostal, spíš nepočítal. Inu, přepočítal se. Vyšlo to. Snad v Bruselu nezapomene, že byl léta komentátorem Haló novin a občas pošle nějakou tu chuťovku. Ransdorf s Remkem si v dobrém rozmaru ve chvilce volna ďobli na stole něco třešní a z poliček mezitím pomalu mizely Ransdorfovy volební hrnečky s heslem Na Brusel!. Ani na okamžik lídr, který dal do eurokampaně všechny své síly, nepřestal věřit, že KSČM nakonec získá ve volbách o dvě tři procenta víc, než tvrdily odhady. První a poslední československý kosmonaut se svěřil, že si chce "do Evropy" vzít ženu Janu, protože doma bude určitě trávit mnohem méně času. Také si postěžoval, že přišel o auto. Nepostarali se o to moskevští zloději, ale ukradli mu ho v Praze. Takže na kampaň si musel vůz vypůjčovat. Do štábu zavítal také Stanislav Fischer, který se do EP sice už nedostal, ale zato se vrátí do sněmovny, kde v minulém volebním období působil. S Remkem si měl uznávaný evropský astrovědec stále co povídat. Jiní si chvíle čekání krátili sledováním české Superstar. "Tentokrát vypadne Sámer Issa," řekl stroze Jiří Dolejš. Jeho prognostické schopnosti se potvrdily. Jak se blížila jedna hodina po půlnoci, kdy Česká televize měla ohlásit téměř výsledky, hostů ve štábu přibývalo a koláčků na stolech ubývalo. Objevily se láhve rudého šampaňského a Remek vykouzlil dvě orosené láhve něčeho tvrdšího. Na jedné stálo - Pravá valašská voda trnková. Měla říz. Nástup na televizní vstup organizoval stále rozlítaný Kohlíček - "Kompars, nástup", obíhal přítomné. Ransdorf nedal z ruky svoji porcelánovou karikaturu, ostatní se chopili šampaňského... Zpráva byla jasná - sečteno už je přes 90 procent hlasů a komunisté jsou s šesticí poslanců na druhém místě za ODS! Do úsvitu se už nic převratného nemohlo stát.
Haló noviny, 15. 6. 2004