ČISTÉ HRDINY ČEŠI NECHTĚJÍ Legenda českého folku, která se stala po návratu z nuceného exilu jedním ze symbolů revolučních změn roku 1989. A zároveň autor songu o Jaroslavu Nohavicovi Udavač z Těšína, kterým naopak masy obrátil proti sobě. Písničkář JAROSLAV HUTKA (70) je však už takový, vnitřně svobodný, buřičský a neohlížející se na mínění ostatních. Po podpisu Charty 77 mu StB dala vybrat: basa, nebo emigrace. Jedenáct let strávil v exilu, kde ho ostatní emigranti zrovna nemilovali. Dnes žije v Praze, píše, zpívá v menších klubech a chystá květnový koncert k 50 letům veřejného vystupování. V létě se popáté stane otcem. Vrátil jste se z dlouhého pobytu v Indii, kde jste byl sám. Odpočíval jste, meditoval nebo skládal? Že jezdím v zimě do Indie, začíná být už pravidlem. Byl jsem tam už posedmé. Do vesničky Agondy jezdívám vždycky na dva, nekdy až tři měsíce. Tentokrát to bylo jen na měsíc a půl kvůli těhotné přítelkyni, abych byl s ní. Do Indie jezdím pracovat, protože přes rok jsou koncerty a neustálé ježdění, tak se tady nemohu tolik soustředit na psaní. Neotevřu se tomu tak, jako když jsem v Indii, kde nic jiného není na práci. Ráno tam vstanu, udělám si kafe, vylezu na terasu do stínu palem a tam si naprosto izolován od světa mohu rozebírat v hlavě různá témata. Co jste tam nyní napsal? Celkem 29 textů, které jsem se snažil letos směřovat více do politiky. Teď ještě k tomu najít muziku. Tu mi většinou dělá Vladimír Veit, ale něco si budu muset složit i sám. Ale teď už je to tady doma s časem i soustředěním zase horší. Máte pocit, že se od vás v dnešní době očekává politicky angažovaná píseň? To nevím, jestli jsou vůči mně upřená nějaká očekávání, ale chci to já. Poslední léta politika víc vstupuje do našeho života, je jaksi beznadějnější, a tak mám pocit, že člověk by se k ní měl více vyjadřovat. Zvláště když spousta věcí zůstává neartikulovaných. Česká komunita by asi teď chtěla slavit sto let nezávislosti, jenže to je spíš sto let přihlížení tomu, co s našimi vlastními dějinami dělá někdo jiný. My do nich ještě aktivně nezasáhli, všechno přichází zvenku. Buď je nám svoboda přidělená, nebo odebraná, ještě ani jednou jsme ji nevybojovali nebo se nebránili třeba i tak, že bychom prohráli. Češi jsou pasivní, vždycky jsme byli jen přihlížitelé. To je mrzuté a vede mě to k tomu, že chci tyto věci pojmenovat. Takže si myslíte, že listopadová revoluce v roce 1989 byla také přinesená zvenčí? No, ježišmarjá, samozřejmě že ano. Změna přišla zvenku. Zhroutil se celý východní blok. A dokonce jsme se tomu ještě bránili, byli jsme na konci celé řady. V Maďarsku to bylo hotové, v Polsku také, v Bulharsku už to také padlo. Po nás bylo už jen Rumunsko. Nazvalo se to něžnou revolucí – ani nevím, jestli slova něžný a revoluce jdou vůbec dohromady. Ano, tím, že se do toho zamotal Havel se svými ideami, tak to bylo nasměrované civilněji a více občansky, a to bylo v tu chvíli obdivuhodné. Ale impulz změny nepřišel od našeho obyvatelstva, ten se najednou objevil na obzoru a k nám se nahrnul. Chytili se toho také komunisti, kteří jsou u toho dodneška, ale naštěstí i pár lidí kolem Havla, kteří to polidštili a dali té změně občanský základ. Dnes jsou za to pomlouváni, protože to těm mocným komplikuje život, nemůžou si tak úplně dělat jen to, co by se jim líbilo. Je tu příliš jasný příklad, že to jde i bez pouhé mocichtivosti. Je pravda, že tenkrát komunisté posílali auto do Vídně pro profesora Zdeňka Mlynáře (během Pražského jara 1968 tajemníka ÚV KSČ, posléze disidenta a signatáře Charty 77, který pak emigroval do Rakouska), aby se stal lídrem revoluce? Je hezké, že to zmiňujete, protože je to zapomenutá a velmi důležitá historie. Ono je to dokonce tak, že pro něj jely dvě šestsetrojky. Já jsem se ho tehdy ptal, proč dvě, a on mi říkal, že měli komunisté strach, kdyby se jedna pokazila, že by nedojel včas. Ta komunistická parta si myslela, že by mohl být šéfem revoluce, protože byl kamarádem spolužáka z Lomonosovovy univerzity Gorbačova. Jenže Mlynář přišel přece jen pozdě. Už zde bylo Občanské fórum, musel s nimi jednat a oni ho vymetli. Byl z toho otrávený a zklamaný, protože ta šance byla velká a jeho satisfakce se nekonala a ani naděje reformních komunistů se nenaplnily. Měla se podle vašeho názoru tenkrát komunistická strana zakázat? Myslím, že se zakázat měla. Havel před smrtí sám litoval, že to neudělali. A je ironií vývoje, že komunistická strana je zákonem uznaná jako zločinná a pod tím jménem existuje dál... Čím vás vlastně komunistická Státní bezpečnost postupně přinutila odejít z vlasti? Na to není jednoduchá odpověď a nebylo to hned, když se dozvěděli o mé existenci. Až teprve v únoru 1975 na mě přišlo první udání. StB teprve tehdy zjistila, že existuju, i když jsem už měl docela široké publikum. Do té doby nikdo nic nepráskl, což je strašně pozitivní. To udání přišlo od jakéhosi soudruha Štanglera, šéfa odborů, který se v Chocni schoval v loutkovém divadle mezi loutky, kde byl celé odpoledne a večer a vyslechl můj koncert. Hned po koncertě to šel ještě v noci udat, dokonce měl i nahrávku. Estébáci z Hradce Králové si to přepsali a zděsili se, kdo jim to proběhl bez povšimnutí až do roku 1975. A dostal jsem paragraf hanobení hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení, za což jsem mohl klidně jít sedět. Sestavovali trestní spis, a než ho stačili dokončit, přišel květen 1975 a Gustav Husák se stal prezidentem. A aby to bylo trochu slavnostní, tak udělil amnestii a ta padla i na mě. Takže se to díky Husákovi zastavilo... (směje se). To už jste se stýkal s disidenty? S nimi jsem se potkal až po prázdninách roku 1975. To jsme se přestěhovali se Šafranem (od roku 1972 to bylo neoficiální sdružení folkových písničkářů, pozn. red.) z Baráčnické rychty do klubu v Čáslavské, kde jsme měli dvakrát týdně pořady. Bylo tam vždycky narváno a šlo o svobodnou scénu. Jednou tam zabloudil i spisovatel Ivan Klíma, a nadchlo ho to. Díky jemu jsem se později seznámil i s ostatními... A koncem roku 1975 už jsem hrál při soukromých návštěvách u Václava Havla na Hrádečku. Díky Václavu Havlovi jste podepsal i Chartu 77? Já ji na začátku nepodepsal z legračních důvodů. Po Vánocích 1976 jsem se šel projít v Praze po nábřeží a napadlo mě stavit se za Vaškem na skleničku. Byl doma a vytáhl papír s názvem Charta 77. Ten text se mi líbil, chtěl jsem to hned podepsat, ale Vašek mě zastavil. Říkal, že mají podpisů dost, ať já a Vlasta Třešňák ještě vystupujeme, že tím bolševika obklíčíme. To bylo svým způsobem chytré rozhodnutí. Tehdy se společnost nějak probrala, přibylo nám hodně koncertů a ten poslední můj půlrok na scéně bylo pro mne asi nejhezčí hraní. V březnu jsem napsal písničku Havlíčku, Havle, kterou jsem zpíval, když byl Vašek v base. A až v květnu mě sebrali ... Po prázdninách pak přišel totální zákaz a v tu chvíli jsem už mohl v klidu Chartu 77 podepsat. „... a podle litery paragraf šavle, teď dumej o právu, Havlíčku, Havle.“ Jak jste estébáky přesvědčil, že ta píseň není o Václavu Havlovi, ale o Karlu Havlíčku Borovském? To byla písnička, kterou jsem složil za jedno odpoledne a zachránily mě dvojsmysly. Sice mě nechali dva dny hnít v cele, ale měli jedinou možnost, že se přiznám. Havlíček je v té písni tak frekventovaný, že nebyl přímý důkaz, že je to o Havlovi. A když mi říkali, odkdy si Havlíček říkal Havel, tak mě úplně z podvědomí vyskočilo, že si tak říkal ve svých epigramech. Estébáky jsem tím zaskočil a oni si to prý šli zkontrolovat do knihovny, kde skutečně našli verš „ostrý jak šavel, Borovský Havel“. Takže mě po dvou dnech propustili. Ale tím to neskončilo... StB si z písničkářů vybrali mě a Vlastu Třešňáka jako oběť a začali hledat protistátnost. Po prvním amnestií zastaveném trestním stíhání přišlo druhé za výtržnost a třetí za příživnictví. Ty ale také postupně zastavili. Ke konci roku 1976 řešili, jak mě chytit, aby to nevypadalo politicky. Tak mi zrušili všechny umělecké kvalifikace a požádali znalce umění při soudu Prahy 2, aby určil, jestli jsem opravdu umělec. Dali mu asi nahrané pásky nebo kdoví co a osm otázek. On to uzavřel s tím, že umělec nejsem. Tím pádem honoráře, které jsem do té doby bral i oficiálně, byly rázem ilegální, protože jsem si hrál na umělce, kterým jsem nebyl. A na tom bylo postaveno to mé čtvrté trestní stíhání – nedovolené podnikání. Spis byl hotový, byl u prokurátora a čekalo se jen na soud. Estébáci mi rovnou řekli, že buď odejdu do zahraničí, nebo půjdu sedět... Ten trestní spis už bohužel neexistuje, byl skartován, takže se zachoval jen spis, který na mě vedla StB. Věděla StB třeba i to, že jste se kdysi neúspěšně pokusil o sebevraždu? To se naštěstí nikdy nedozvěděli, což mě fascinovalo. Jinak by mi hned sebrali řidičák a všelijak jinak toho použili. I když já se tenkrát v roce 1966 zabít nechtěl. Jen jsem potřeboval zřetelně demonstrovat, že jsem schopen sebevraždy, abych dostal diagnózu schizoidní psychopat a nemusel na vojnu. Když na doktory nezabraly prášky a místo do blázince mě poslali domů, tak jsem se ještě v záchrance podřezal. Ale předtím jsem se samozřejmě velmi pečlivě informoval, jak si „podřezat žíly“, aby jim to neublížilo. Věděl jsem, že se musím řezat co nejdále od zápěstí a ne moc hluboko. Doktoři v blázinci ve Šternberku to nejspíš pochopili, nedávali mi žádné prášky a napsali mi rovnou papíry, díky nimž jsem dostal modrou knížku. Když jste v roce 1978 odcházel z Československa, věřil jste, že se sem ještě někdy vrátíte? Nevěřil. Celý život jsem se ale mýlil, na to, že jsem se zabýval astrologií a tvorbou horoskopů, je to ostuda (úsměv). Ale já jsem předtím ani nevěřil, že se někdy dostanu za hranice. Neměl jsem ani pas a říkal jsem si se steskem, že by mě stejně nikam ven nepustili. A najednou mě pak rok sami strkali, abych z republiky vypadl. A já nechtěl, neznal jsem jazyky a neuměl jsem si to představit. Ale pak mě má druhá žena přemluvila, ať odejdeme. Když jsme přešli hranici, tak asi po měsíci jsem začal být přesvědčen, že to byla kardinální chyba, že už není návratu, že jsem tím zničil i smysl mých písniček a celého desetiletého snažení. Časem jsem si na emigraci zvykl, naučil jsem se anglicky, holandsky, německy a částečně francouzsky, a dnes jsem za ni rád. Bez ní bych zůstal českým buranem, který neumí žádný cizí jazyk. Poté, co jste se usadil v Holandsku, jste se ale nepohodl s českými emigranty. Proč? Já jsem se rozhádal se světovou českou komunitou jako s celkem. Oni chtěli, abych rychle udělal dvouměsíční turné napříč Amerikou a Kanadou a já to chtěl o něco odložit, až budu umět trochu anglicky. Trvali však na tom, že to spěchá. Tak jsem do toho šel a bylo z toho rozčarování. Jak to? Z Československa jsem měl poněkud nerealistické nároky na prožitek svobody v emigraci. Oni to brali jinak a obzvláště sokolové v Americe mě vytáčeli, protože se mě pořád ptali, jak je to tady hrozné. A pak z nich většinou vypadlo, že sem jezdí na návštěvy. V Los Angeles jsem dokonce slyšel od šéfa Sokola, že jsem komunista, protože mám dlouhé vlasy. To bylo opravdu velké nedorozumění. Vy? Typický představitel mániček? Mimochodem, proč se vám tak tehdy vůbec říkalo? To vzniklo z televizní scénky, jak Hurvínek s Máničkou byli u holiče, a měl to být v roce 1966 výsměch tomu, jak vypadáme... Ale celá parta nás tehdejších vlasáčů to s nadšením přijala, že konečně máme jméno – máničky. Kromě toho, že jste americkým sokolům připadal jako komunistická mánička, tak vám tehdy moc nepomohl ani fejeton, v němž jste se zastal sudetských Němců... Jo, napsal jsem fejeton Požár v bazaru, protože mě to o sto let zpožděné vlastenectví rozčilovalo. Ten fejeton, který není nijak zvláštní, se týkal sudetských Němců, a to krajané považovali za naprosto nepřípustné. Měli mě za vlastizrádce. Pět let jsem si potom nezahrál česky. Všechny české spolky mě vyškrtly, padl i zájem z Austrálie a Nového Zélandu. Až po pěti letech, kdy se objevili další emigranti, tak spolky couvly. Takže jsem v roce 1988 vyrazil i do Austrálie, což bylo nádherné. Proč jste v emigraci začal zpívat holandsky? To, že se musím naučit holandsky, jsem bral jako samozřejmost. Tím, že jsem vypadl z hraní pro české komunity, tak jsem se rozhodl hrát pro Holanďany. Ti mi zase spíš doporučovali, abych zpíval anglicky, že to je praktičtější. Ale já jim na to odpovídal, že se nemohu naučit dobře anglicky v zemi, kde se anglicky nemluví, nebo se používá jen turistická angličtina. Tak jsem se do té holandštiny pustil, což považovali za pošetilost, protože ani sami Holanďané nezpívali holandsky. Časem se mi podařilo najít výborného překladatele a ten mi přeložil asi padesát písniček, takže jsem se pak živil normálně koncertováním v holandštině. Vydal jste album Hier is mijn thuis, což v překladu znamená Tady domov mám. Bylo to vyznání, že jste Holandsko vzal za svou novou vlast? Úvodní píseň té holandské desky má úplně jiný význam. To je píseň, kterou jsem napsal někdy v roce 1974 jako odpověď na hymnu Kde domov můj. Ta měla v roce 1968 svou sílu, ale postupně se zase ztrácela vedle ruských písní. Tak jsem napsal odpověď Tady domov mám. V holandštině to ale byla píseň uprchlíka, tak to také přijali a zdálo se jim to pravdivé. Jinak tu desku se mi nakonec nepodařilo dostat na trh, protože to prý bylo málo komerční. Nenašel jsem ani vydavatele, vydal jsem si to ve vlastní režii a prodával to v alternativních obchodech. Ale tím, že jsem měl dost koncertů, tak jsem nakonec celý náklad prodal na koncertech. No a tak jsem se tedy stal holandským písničkářem. Dokázal jste se v Rotterdamu uživit, nebo jste byl závislý na podpoře? Kryl o mně uveřejňoval, že jsem žil z podpor, ale není to pravda. V prvních pěti letech jsme žili z peněz studentské manželské půjčky, kterou si vzala žena, protože začala studovat na univerzitě. Tu půjčku pak splatila ze svého univerzitního platu. A já už se po pěti letech živil jako písničkář. Ale v Holandsku je to s kulturou trochu zvláštní. Je to protestanská země a po válce tam vytvořili ministerstvo blahobytu. Jakože už na tu zbytečnou kulturu máme. Oni jsou spíše obchodníci a materialisté, a aby si nepřipadali jako barbaři, tak začali státně podporovat kulturu. Takže z podpory ministerstva blahobytu žilo například na 3 000 malířů, kteří v životě neměli výstavu. Jen občas odevzdali své dílo komisi, která je pak uložila do sklepa. Já jsem párkrát to jejich stipendium taky dostal, ale bylo to přes rotterdamský kulturní spolek, který mě vždy vyzval, ať si požádám. Mně to sice bylo stydno, ale několikrát jsem to udělal a skutečně to pomoc byla. Být příliš dlouho chudý je vyčerpávající, takže jsem jim byl nakonec vděčný. Z emigrace jste se vrátil hned v listopadu 1989 a při revoluci jste vystupoval na balkonech vedle Havla a spol. nad zaplněnými náměstími. Jak jste to prožíval? To už jsem žil v Německu v Kolíně nad Rýnem. Chtěl jsem zpívat v Německu, připadalo mi to zajímavější a perspektivnější. Mentálně jsme si s Němci velmi blízko, blíže než s Holanďany. A když to začalo i u nás, tak jsem chtěl být u toho a ono to zázračně vyšlo. A to pro mne znamenalo i návrat. Ovšem ta hvězdná sláva naštěstí trvala jenom několik měsíců. Pro mne to nebylo nic příjemného stát se tak stoprocentně veřejným majetkem... Poslední momenty velké slávy vrcholily kolem 17. května 1990 na Václaváku. To se převrat ještě naposledy a upřímně slavil a já ten den stihl jak balkon na přeplněném náměstí v Košicích, tak i plný Václavák v Praze. Havel mě vzal z Košic, kde jsem končil slovenskou šňůru, letadlem, pak jsem jel po Praze v jeho koloně. To všechno bylo divné. To byl půlrok po 17. listopadu. Když se pak slavil rok a byl na Václaváku i americký prezident, už bylo vše zakalené. Ten dav na Václaváku byl neklidný, nadával a nebyla to oslava. Ty první měsíce jsme byli sice šťastni, ale vůbec jsme nechápali, co se stalo. Mysleli jsme si, že skončily dějiny a teď už bude jen dobře, zlo padlo. Ti, co si to nemysleli, začali okamžitě jednat a státní majetek se začal velmi bystře přesouvat do šikovných rukou. Dneska mám spíše pocit, že jsem tehdy byl tak trochu za pitomce... (směje se). Po revoluci jste měl možnost prostudovat váš 700stránkový spis, který na vás vedla StB. Co to čtení s vámi dělalo? Já jsem se k němu dostal po převratu ještě nelegálně a nedá se říci, že bych ho nějak studoval. Četl jsem ho, ale nerad. Mně se tyhle spisy nelíbí z principu. Je v tom něco hnusného. S člověkem zacházeli jako s nějakým materiálem, který je potřeba předělat nebo se ho zbavit. Číst takto o sobě příjemné není. I když místy to naopak bylo až humorné, protože oni překvapivě věděli pouze to, co jim někdo řekl. Bohužel já tenkrát netušil, jak málo mají informací a že některým ještě rozumí špatně. Je tam třeba popis „mého“ koncertu, který ale odehrál Vláďa Veit, popis „mé“ stížnosti, kterou ale dával Vladimír Merta atd. V podstatě o mně věděli daleko mín než běžný fanda. Potom jim ale hodně pomohl Karel Srp, to byl první skutečný zdroj, který jim tak trochu otevřel dveře. (Karel Srp starší, bývalý předseda Jazzové sekce a politický vězeň, figuroval v dokumentech StB jako agent a posléze důvěrník s tím, že předal StB celkem 299 zpráv. Podle nich donášel čtyřikrát na Hutku a i na další muzikanty. Soud ale v roce 2000 rozhodl, že byl ve spisech StB evidován neoprávněně – nejde prý totiž ověřit pravost jeho podpisu, pozn. red.) Dnes s ním mám soud, žaluje mne pro urážku na cti, že jsem o něm řekl veřejně, že mě udával. Soud už běží čtrnáct měsíců, ale zatím je to válka advokátů, kdy bude veřejné stání, nevím. No a další informace získávali skrze udavače, kteří byli kamarádi mých kamarádů. Moji známí nepráskali a do Šafránu se jim nepodařilo se vlomit. O písničkáři Jaroslavu Nohavicovi jste jako reakci na informace, že spolupracoval s StB a v létě 1989 po svém návratu z Rakouska estébákům vyprávěl o svém setkání s Karlem Krylem, napsal písničku Udavač z Těšína... Písničkář, pokud míní být hlasatelem svobody, což se Nohavica tak tvářil, nemůže přece spolupracovat dva roky s tajnou policií, aby mu dovolila vystupovat. To je pak taková normalizační komedie. A když letos Nohavica dostával od Zemana vyznamenání vedle Helenky Vondráčkové, tak mi došlo, že i on byl takovou potěmkinovskou kulisou Husákova režimu. Když jsem se s ním setkal poprvé, to bylo v polské Vratislavi ještě před převratem, tak mi říkal, že jsem byl vždycky jeho příklad a vzor. Takže se mě pak dotklo, když jsem zjistil, jak to bylo ve skutečnosti. Nohavicův kompletní spis estébák nejspíš sbalil, možná zničil, možná ukryl. Zachovalo se ale vyúčtování jejich schůzek, ví se kdy a za kolik. To bylo 24 schůzek během dvou let. O fotbale se asi nebavili... Nejvíc se mě ale dotkla šestistranná zpráva o „služební cestě Pramene do Vídně“, která se zachovala. Nohavica byl v srpnu 1989 ve Vídni s pověřením setkat se ze „zájmovými osobami“ Karlem Krylem a Pavlem Kohoutem... Vypadá to, že tam byl skutečně poslán. S oběma se setkal a o obou něco řekl. Kryla jsem znal celý život. On byl neustále ve střehu, to je problém všech těch malejch chlapů, a před námi emigranty tajil své frustrace. Nohavica byl první, komu přiznal, že je ve Svobodné Evropě nešťastný, že se tam cítí nesvobodně a že se mu tam nelíbí. To, co bylo Karlovo tajemství, které by nikomu neřekl, jsem se najednou dočetl v estébácké zprávě. To je opravdu odporné a z lítosti ke Karlovi mě to vytočilo. Nohavica byl první, komu Kryl důvěřoval. Kdyby to byl jiný rok než 1989, tak by měli estébáci na Kryla velkou páku. Najednou by věděli, ve kterém místě je nejvíce zranitelný. Ironií všeho je, že tuto zprávu estébák sepisoval 21. srpna 1989. Jakoby se tam musel vejít i tento symbol. (Pozn. red.: Karel Kryl to posléze komentoval slovy: „Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí – že nepromluvil o své minulosti.“ To Nohavica učinil až po Krylově smrti ve svém prohlášení: „Vynucené schůzky s StB pod pohrůžkou šikanování mé rodiny a výslechů nemocné matky nepovažuji za spolupráci. Mohu se každému podívat do očí.“ V následném příměru pak popřel, že by někoho udával: „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem s ní nešel.“ Podle Nohavici si StB svévolně jeho výpověď přikreslila a na oněch šesti stránkách jsou prý i věci, které nikdy neřekl.) Většinový názor lidí na vaši písničku o Nohavicovi byl: „Emigrant žárlí na komerčně úspěšného Nohavicu. Navíc ho nemá právo soudit, když tu nežil.“ Překvapila vás tak negativní reakce? Mě to hodně překvapilo. Sám jsem tu píseň nepovažoval za nějak podstatnou. Spíše jsem to bral, že si s Nohavicou vyřizujeme účty mezi sebou. Ale Češi mají problém s hrdinstvím. Hrdinům se vyhýbají a zajímají se spíš o osudy udavačů, s těmi mají jakýsi soucit. Písní o udavači z Těšína jsem se Čechů nepříjemně dotkl. Dokonce jsem ztratil část publika. Moje písničky ale nejsou od toho, abych se stal slavným, jsou od toho, aby mluvily. A tahle promluvila... (směje se). Najednou se o vás začalo psát jako o vy- haslé hvězdě sametové revoluce. Štvalo vás to? Neštvalo. Dostávám i nepříjemné dopisy, ale to nelze brát vážně. Nadávat se dá na cokoliv, všechno se dá překroutit, dá se zpochybnit i holokaust... A že je taková tendence, to je jasné. Havel byl velká a hrdinská osobnost a najednou se o něm píše hnusně pomlouvačně a ti jemu blízcí jsou havloidi, pravdoláskaři, sluníčkáři, dokonce se na veřejnost dostalo i slovo haveljugend. To je směšné a zároveň tragicky hloupé. A do tohoto rámu se dostala i písnička Udavač z Těšína. Míří to do špatného svědomí, které vlastně naznačuje, že u nás čistého hrdinného člověka nepotřebujeme. Havel byl filozof, byl uvězněný, necouvl, dokázal politicky úžasné věci a v zahraničí je hvězdou. To je v českém špatném svědomí opravdu velká černá skvrna. Předloni jsem byl v Americe na oslavách jeho 80. výročí narození a šéf Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu Paul Ryan tam měl o Havlovi úžasný projev. A ve foyer amerického Senátu jsou jen dvě busty Evropanů – Churchill a Havel. Jediní zástupci Evropy! Oni si ho tam dali dobrovolně, protože to považují za důležité. Dokonce se každého 28. září slaví v New Yorku Den Václava Havla, což se tady nějak nepíše... Za dob jeho prezidentování jste byl zván pravidelně jako host na Hrad, za ostatních prezidentů už ne. Dokonce jste si s prezidentem Zemanem přestali tykat. Proč? To on mi přestal tykat, kdysi kvůli článku v Lidovkách, který jsem napsal jako kritiku opoziční smlouvy. A netušil jsem, že je tak háklivý, že se ho to tak dotkne. Tehdy jsme se potkali v Divadle Semafor. Já ještě kouřil a u záchodu stál Miloš s ochrankou a becherovkou a bánil. Řekl jsem přátelsky: „Ahoj, Miloši, jak se máš?“ odpověděl: „Já dobře a jak vy?“ Začal vykat. Tak jsem mu připomněl, že mi sám svého času říkal, že si tykáme. Že přespal v sedmdesátých letech u mne doma. Odpověděl: „Lidé se scházejí a rozcházejí...“ Od té doby jsme se neviděli, ale teď jsem o něm udělal v Indii opravdu silnou písničku. Tedy docela hnusnou, tak asi podle pravidla jaký model, takové dílo. A už mám na ni i melodii... (směje se). S vaší o 36 let mladší přítelkyní Magdalenou čekáte další dítě. To je hodně velká odvaha pořídit si v 71 letech dalšího potomka, zvlášť když už spolu máte dvouletou dceru Theodoru... Já to beru přirozeně. Magdalena je ve věku, kdy má mít děti, tak jsme se na tom tak dohodli. Náš vztah je harmonický, i když cítím, že větší zátěž je na ní. A že mě děcko nedožije tak, jako ty děti předtím, to tak je a s tím nic neudělám. Jsem ale rád, že je malá Theodora na světě a že v červenci přijde další. Chtěl bych být zase u porodu, protože je to zážitek i hluboké poznání. Lubor Černohlávek, 20. dubna 2018