Tenkrát… Paměť šidí a vzpomínání klame. Ze střípků, které si bez souvislosti vybavuji, se snaží mysl vytvořit celistvý obraz. Bylo to v sobotu 25. listopadu 1989 na Kateřinu. Venku mrzlo a asi po hodině neklidného spaní jsem vstal. Za oknem tma, čtyři ráno a v mozku pocit zvětralého piva. Opravdu letím do Prahy? Otevřel jsem znovu futrál s kytarou a vyndal sešit s písničkami. Na jednotlivých papírech s texty jsem měl adresy lidí tak, jak jsem jedno celé desetiletí objížděl český svět. Ten český svět na vnější straně zatarasených hranic. Nesmím mít s sebou adresy, žádné informace. Možná mě zatknou. Písničkový sešit jsem naposledy probral a položil na stůl. Do futrálu vložil jen kytaru. Když mě pak pojízdné schody ve Frankfurtu vezly poněkud temným malým tunelem na druhou stranu letiště, odkud se létalo do východní Evropy, padla na mne úzkost. Do čeho vlastně letím? Láďa Hanzel mi po telefonu říkal, že před letištěm pro mne zorganizují demonstraci. Jak? V letadle na sedadlech za mnou seděl holandský televizní tým. Výborně! Takže český vyhnaný písničkář, který se vrací. A také holandský písničkář. Ukecal jsem je. Jejich kamera mě sledovala od chvíle, kdy jsem sestupoval po schodech letadla. To bylo dobré. V letištní hale jsem pod asistencí kamery slušně požádal o víza. Zdvořile mi odpověděli, ať si trhnu, to že musím v Holandsku. A čas se začal vléci ve zvláštní radostné svěžesti. Na všech letištních monitorech se odehrávala slavnost provázena kostelní hudbou. Anežka byla vyhlášena svatou. Nakoupil jsem si české mince a z automatu v koutě obtelefonoval, co šlo, i Svobodnou Evropu. Zavolal jsem také domů do Kolína nad Rýnem, že jsem doletěl, ale nedali víza a tak moc nevím, co bude dál. Kateřina do sluchátka křičela: "Nikam neodjížděj, zůstaň tam, pustí tě, teď jsem si to vyložila v pasiáns." "A prosím tě, zavolej někomu do Prahy, ať mi donese na letiště nějaké moje texty, jestli to ještě někdo má. Sešit jsem zapomněl na stole a nic si nepamatuju. Jestli mě fakt pustí, tak půjdu za pitomce." Holandský televizní tým stál opodál, pokukovali po mně a dumali. Za skleněnou stěnou mezinárodní letištní haly bylo vidět zasněžené vnější betonové patro. Prázdné schodiště se propadalo do přízemí. Najednou se tudy vyřítila hromada lidí a rozlili se po ploše před skleněnou stěnou. Mávali na mne, skandovali, pokřikovali, já tam stál rozpačitě a nevěděl, jak na to reagovat. Po jedenácti letech exilu jsem si už zvykl, že jsem cizinec, na kterého žádné rozesmáté davy přátelsky pokřikovat nebudou. Někdo vzal papírek a přitiskl ho na sklo: “JARDO, ZAHREJ!” stálo tam. Mlčky, jako ryba z akvária? Vytáhl jsem kytaru, postavil se hloupě proti sklu a začal zpívat. Slyšet mě nemohli, ale hned se přidali. Zpívali tak nahlas, že jsem je vzdáleně slyšel. Holanďani si to natočili a nevěřícně kroutili hlavou. Ve mně se nevěřícně kroutilo všechno. Bylo to šťastně nepochopitelné. Holanďani sbalili krám s komentářem, že mě stejně nepustí a oni musí točit revoluci. Lidé za skleněnou stěnou zase někam zmizeli. Už ani nevím jak a proč. Toulal jsem se po hale a přemýšlel, že až se setmí a nastane noc, jak tu přespím? Jakési ženské v uniformě letiště jsem se zeptal na spacák. "Pane Hutka, nebojte, zima Vám tu nebude," řekla tak hřejivě, že ze mne spadl poslední pocit tíže. Po čtyřech hodinách si mě našla uniforma s červenými výložkami, že mi teda vízum dají. Na dva dny, ale že je nesmím podrazit. Nesmím? Vždyť kvůli tomu jsem přijel. Zaplatil jsem jako Holanďan docela vysoký turistický poplatek a když jsem prošel mezi dvěma hraničními pulty, změnil se mi život a za mnou se tiše sesypala železná opona. Čekali na mne dva chlapci z radia se dvěma magneťáky, to prý kdyby se jeden pokazil. Před letištěm křepčil veselý dav a holka v kroji mi dávala chléb a sůl. Tohle mě zděsilo, ale než jsem stačil zareagovat, už jsem seděl v autě. „Jedeme na Letnou,“ řekl majitel otřískané škodovky. Při nastupování mi nějaké děvče vrazilo do ruky balík papírů: "Jardo, tady máš ty texty!" "Díky, jsem zachráněn," řekl jsem nadšeně, ale neosobně. Po jedenácti letech jsem nepoznal už dospělou Mertovu dceru. Praha byla mrazivě zasněžená a nějak rozsáhle pustá. Nekonečná ulice od letiště se jmenovala Leninova. Pak jsme najednou vjeli mezi dav lidí. Někdo běžel před autem a volal: "Ustupte, vezeme Hutku!" Lidé lepili obličeje na sklo, smáli se, mávali, něco volali. Já si připadal hluchý a zmatený. Najednou jsem stál na pódiu uprostřed kamarádů a politiků. Okolo bylo namačkáno množství žurnalistů s foťáky a kamerami. Holanďani dokončovali příběh vracejícího se písničkáře a Hans Pfeifer z ARD křičel: "Jaroslav, Du bist populär!" a tím si sám odpověděl na otázku, kterou mi položil dva týdny před tím v Kolíně nad Rýnem. A dole před námi nekonečná masa lidí s vlajkami. A to opravdu skandují moje jméno? Přišla na mne řada. Neměl jsem šňůru na kytaru. Stoupnul jsem si jak husa na jednu nohu, druhou pokrčil a položil na ni kytaru, aby mi nespadla. Kdosi pohotově dřepl a neviděn chytil pevně mou stojící nohu, abych se nepřevrátil. “Krásný je vzduch, krásnější je moře...” jsem začal a celý dav se okamžitě chytil v důstojném a pomalém chodu. Hymna zakázaného festivalu v Náměšti na Hané z roku 1973. Píseň si patnáct let sama klestila cestu a zde našla své místo. Píseň znali všichni, mně většina viděla poprvé. Nerozluštitelnou změtí okolností jsem se ocitl s tou pravou písní v pravý čas na pravém místě. Tuhle závratnost cítili všichni. Musel jsem ještě přidat. Byla to Stůj břízo zelená, dav v nadšení nepolevoval. Přistoupil ke mně Vašek Havel a v jeho radostné ironii mi vesele zakřičel do ucha: "Jarrrdo, to není koncert, my sundáváme vládu!" a později, po jeho slavné návštěvě Ameriky mi říkal: "Jarrrdo, tys nám tehdy zachránil revoluci." "Jak to?" "Když jsi na té Letné dozpíval, nastal takový mír, že už nebylo možné střílet." Kdo ví? Jisté je jen, že ten den se to rozhodlo. V sobotu na Kateřinu 25. listopadu 1989. dokument holandské televize: facebook, Jaroslav Hutka, 25. 11. 2018